Břeněk Švihovský/4.

Břeněk Švihovský Josef Kajetán Tyl
3.	4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	4.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 245–250. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Mikuláš z Lukova byl muž veliké, skoro ohromné, svalovité postavy. Živá, popudlivá i neustupná mysl jeho jevila se v rychlé chůzi, ve hbité řeči, v pohyblivých očích, a ačkoliv byl veliký díl života svého na válečném poli ztrávil, nebyl se ho předc ještě ani padesátý šestý rok chorobou a slabostí dotknul. Zdráv byl dosavad a silen u konání povinností svých, mezi nimiž pronásledování kacířů v předu stálo.

S pronikavým pohledem uvítal vyslance Žižkova. Byloť mu již vědomo, že přijel; neboť byl Břeněk dříve kněze Theobalda navštívil, a tento pak bez prodlení s mincmistrem promluvil, aby mu, dle domnění svého, návrat bludných beránků do spasitelného ovčince oznámil.

Bez naděje, malomyslný, s tajným, nevýslovným tušením vešel Břeněk do komnaty k nejvyššímu mincmistru. Že by se mu poselství zdařilo, již nedoufal; avšak pohledem na statného i pověstného hrdinu vztýčila se opět duše jeho, a veliká tíseň spadla s ní, jako truska v očistném plamenu. Před tváří nejkrutějšího odpůrce nabyl hajitel kalicha nové i odvážlivé síly.

„Pozdravení upřímné od Jana Trocnovského, druha vašeho, vzácný pane, v bitvách polských i uherských, jakož i přítele v tiché domácnosti,“ jal se k Mikuláši mluviti, „a spolu i uctivé pozdravení všech bratrů našich.“

„Jednooký vám pověděl mnoho o příhodách svých. Nechte nyní Polska a Uherska. Přinášíte-li úplné poslušenství a oddanost v milost královskou — bude brzy po řeči.“

„Přicházím na pozvání kněze vašeho, velebného Theobalda, vzácný pane, abychom se o věc ushodli, která by zemi české největšího prospěchu přinesla.“

„O té vám již velebný Theobald zřetelně napsal, i bylo by na čase, aby ta stará, jednooká lebka rozumu nabyla. Nenatropila již dosti svárů před lety? Na mou svatou víru! — já nevím, kde přísný Václav tolik milosti nabral, že mu jí vždy pro toho míruplacha zbývalo. Za mladých i starých let zpouzel se Žižka proti moci a zákonům.“

„Těší mne, že sobě sám na pamět uvádíte, jak Žižka již před nynější dobou všeliké násilí nenáviděl, útiskům se protivil, na sílu osob jednotlivých zanevíral a vůbec k pádu se klonící správu království našeho těžce nesl. Připravoval sebe sám i přátely k časům, kdežto se českou obcí jako míčem hráti mělo — a vím, že i s vámi, vzácný pane, nejednou za tiché noci, v táboře i v komnatě, o těchto věcech rozprávěl. Pozorovalť ze stavu země české, že časové přijdou, kdež bude statečných rukou a moudrých hlav potřebí —“

„Stůj, stůj! Vím, kam bijete. Pěkně jste se úkolu svému ve škole Žižkově nazpamět naučil; ale já vám pravím, panáčku, že vás mistr obelhal. I já bych byl viděl všechny ty věci přicházeti, jako on, kdyby dle stavu obce naší byly musely přijíti; avšak ony byly by nepřišly, kdyby upálený kacíř nebyl zlého semena naházel. Bůh jej zatratil, a synové jeho půjdou za ním.“

Prudkým krokem přecházel při tom mincmistr komnatu.

„Dovolte, abych domluvil, nežli pravdu skoumati a mínění zavrhovati začneme!“ odpověděl Břeněk neohroženě a doličoval na to slovy plamennými, jak již za správy bezdětného Václava smýšlení o budoucím panovníku mezi stavy zemskými děliti se začalo, a jak strachu bylo, aby Zikmund, o Čechy málo dbalý, království ještě u větší nebezpečí neuvedl, nežli v jakém za bratra staršího vězelo. Roztržením církve vyšlo tajné posud smýšlení na jevo, a již roku 1418 byla by strana husitská snad Mikuláše z Husince, přednějšího tehdáž náčelníka Husových stoupenců, za krále prohlásila, kdyby nebyl sám kněz Koranda výmluvností svou volení to překazil a Václava posud živoucího práva i zásluhy obhájil. Zatím ale Václav zemřel, a starostlivé očekávání stran Zikmunda nabylo jistoty.

„Věrolomný, otálivý, nenárodní panovník nehodí se národu českému,“ mluvil Břeněk dále, „v té věci nesmí nás žádný rozdíl víry másti. Co se naší strany týče, slibujeme, že se bez příkoří, bez násilí z vaší strany učiněného, ničeho nestane, co by obecní pokoj zrušilo. Slibujeme —“

V tom se rozlehl divý hluk před blízkým chrámem sv. Jakuba, i valil se jako rozvodněné řeky jekotný proud k Vlaskému dvoru, kdež bylo obydlí nejvyššího mincmistra. — Kacíř byl totiž vrazil do chrámu a vínem rozpálený přistoupil s potupnými slovy až k oltáři. Tam uchvátiv knězi kalich, k nectným ústům jej přiložil. Avšak bylo to víno poslední, jímžto hříšné hrdlo propláknul. Jako lítí uchvátili jej Horníci a napolo ubitého z kostela vlekouce, těžkými ranami na předsíni ho dobili.

Takto vypravoval sluha, jenž mincmistrovi zprávu o této příhodě přinášel.

„Ha, věčná muka!“ rozlítil se mincmistr. „Slyšíte, pane Švihovský? Slibovati a plniti je věc rozdílná. Co jste mi sliboval? Mlčte, neodpovídejte! Bůh mě slyší, já vás po hlavě do nejhlubší šachty pošlu, abyste si na své sliby dobře zpomněl!“

„Pro milost boží — dovol, otče, ať já s tímto mužem promluvím!“ ozval se v tom za ním libý známý hlas ženský, a malými, postranními dveřmi vešla do komnaty mincmistrova dcera.

„Spravedlivé nebe, nezbav mě smyslů!“ zvolal Břeněk, hrůzou oběma rukama si tvář zakrývaje, aniž pak v uděšení svém dále slyšel, co otec a dcera spolu mluvili.

S laskavým úsměvem a pohnutým srdcem obejmul Mikuláš dívku a odešel dveřmi, jimiž ona byla do komnaty vkročila. Na to vytrhnul povědomý nejhlubší útrobu pronikající hlas Břeňka z tuhého omámení.

„Břeňku!“ promluvila s velikou vážností mincmistrova dcera, „buďte pokořen před jediným Pánem a seberte smyslů svých, pane Švihovský! Já jsem Jitka Opočenská.“

„Mrtvá moje Jitka? Panna studená s tím věncem okolo chladného čela?“

„Jsem Jitka dle vůle boží s tím věncem okolo chladného čela.“

„Jitko! Jitko!“ zvolal Břeněk a zachvěl se po celém těle. „Tys na živu a beze mne, já na živu a bez tebe? Pro veliký Bůh, odkryj to strašlivé tajemství, pověz mi, co nás tak dlouhá léta rozhrnovalo? Promluv, Jitko má!“

„Smrt moje byla dle vůle Páně jen hluboká, dlouhá mdloba, z nížto pak milostí boží k novému, kajícnému životu procitnuvši, pravou cestu k blahoslavenství jsem nalezla.“

„Veliký Bože! — a já vrhnul plamen do hradu svého, abych oslavil veselou svatbu tvou a opustiv dědinu domácí, vyběhl jsem do hlučného, veřejného života. Jitko — Jitko moje! tys na živu a mne jsi tolik let sebe oplakávati nechala?“

„Život Jitky Opočenské byl ukončen onou smrtelnou mdlobou, a cokoliv dnů pozemských jí potom ještě nastalo, náleželo jiným osobám. Poraženo leželo bez vlády tělo mé, ale milostí boží otevřel se před očima duše mé věk budoucí a v něm tresty zavrženců. I na mne muka věčná čekala, neboť jsem byla srdce obětovala kacíři; ale Bůh učinil milosrdenství s dívkou nevinnou a popřál jí času pokáním na zemi napraviti, co byla na zemi bludného spáchala. Nábožný sluha Páně osvítil mysl mou a strhl roušku s očí mých, otevřených na loži smrtelném, pokynutím věčného Slitovníka, a já slíbila, zachovati se podle učení jeho a k jménu kacířskému nehlásiti se na světě.“

„A tys mohla —“ tázal se Břeněk, rostoucím úžasem po všech údech trna, „tys mohla vytrhnouti kořen lásky své, pro kterou jsi byla umřela? Tys mohla věrnost porušiti, jejížto památka mě na mé dráze posud jako anděl strážce ochvívala?“

„Divotvornou pomocí boží a radou věrných služebníků jeho uzdravila se duše má. Brzy na to utvářil se docela jinak život můj. Přihlásilť se ke mně pravý otec, kterýžto z nábožného slibu patnácte let k dítěti svému hlásiti se nesměl a lidem cizím je zůstaviti musel. Bylať jsem churava po smrti matčině a otce napadala bázeň o život jediného, sotva ročního dítěte. I odhodlal se k slibu těžkému, ale bohumilému, a učistěn byl pramen mého života. Patnácte let nepřivinul otec milovanou dceru k toužebnému srdci, ale Bůh odplatil trápení jeho; uvedl mu dítě nazpět v náruč otcovskou a učinil jej vyvoleným bojovníkem svaté víry své.“

Nyní nastala dlouhá přestávka. Jitka se zamlčela, a Břeněk nemohl se odhodlati k otázce.

„A čeho se tady mám nyní nadíti?“ tázal se konečně.

Oko dívčí zahořelo plamenem nábožného nadšení a spočinulo na milovaném druhdy kacíři.

„Věrně pomáhala jsem až posud otci na vinici a na bojišti Páně,“ jala se pak mluviti, „a hlas můj nezůstával z milosti boží hlasem volajícího na poušti. Také s vámi promluviti pobádá mě duch a předestříti vám propast, do nížto se bludně uvrhujete. Poslyšte hlasu mého, rytíři, a svlecte, setřeste okovy, jimiž vás lstivé peklo sklíčilo. Veliké jest boží milosrdenství, a nikdo není z něho vytržen. Navraťte se k přátelům a uveďtež je v kolej starých povinností; církev přijme vás kajícné v lůno milosti své. Učiňte vedle rady mé! Anděl Páně stojí s mečem plamenným, aby zahladil, co zpupného proti vůli věčného Panovníka nalezne. Obraťte se, dokud je času dopřáno; s nejbližším jitrem přikvapí záhuba!“

„Běda — běda mně!“ zaúpěl Břeněk z nejhlubší duše své, oběma dlaněma si tvář zakrývaje, aby smutné ssutiny tužeb a přání svých neviděl, ježto se na něho tuto chvíli sypaly.