Břeněk Švihovský/5.

Břeněk Švihovský Josef Kajetán Tyl
4.	5.

Údaje o textu
Titulek:	5.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 250–254. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl den zvěstování panny Marie. U Sudoměřic mezi dlouhým lesem a černým rybníkem stáli Žižkovi zástupové.

Když byl roku loňského pomocí Novoměstských Jan z Trocnova Vyšehradu dobyl, uzavřelo se mezi stranou královskou a husitskou, kteráž nyní také „Tábory“ jmenovati se začínala, příměří, kteréž mělo trvati do sv. Jiří roku příštího.

Královští připověděli, že přijímání pod obojí v Praze překážeti nebudou, a Pražané, postoupivše opět Vyšehradu, slíbili, že budou kostelů i klášterů šetřiti.

Ale náčelníci strany kališnické, zdálo se, nedosáhli kvapným poklidem tajnějších zámyslů. Oba Prahu opustili.

Žižka se uvázal v hejtmanství Plzeňské a Husinecký odejel na Tábor; příměří ale začalo se brzo i samými Pražany i lidem na venku — a to zvláště Vaníčkem, Hromadou a Smolínem s rozličnými zástupy — rušiti, jižto za časů pokojných divokým vášním svým dosti učiniti nemohli.

Když pak ale na počátku leta 1420 Zikmund do Prahy rozkaz poslal k zahlazení všech Husitů, chopilo se veškerých obranců kalicha vzteklé zoufalství. I na Táboře hotovili se k odporu a boji. Toliko Žižka choval se posud tiše, přátel vyhledávaje, nežli by došlo příměří.

Že však Bohuslav Švamberk Plzeň oblehl a Žižka po mnohých pokusech platné pomoci nadíti se nemohl, postoupil město královskému hejtmanu za tou výminkou, aby se tam strana pod obojí trpěla, a jemu, Žižkovi totiž, se všemi sbory do Tábora odejíti se dovolilo.

Zástupové jeho byli tehdáž pouhá pěchota. Něco málo koní chovali jen zámožnější ze stavu panského.

Pro ženy, děti, movitý statek a špíži táhla s ním nedlouhá řada hrubých, velkých vozů.

Mlhavé jitro probudilo se v pusté krajině. Ticho bylo mezi zástupy. Nejisté i teskné očekávání bylo se chopilo nejnižšího pacholka u vozu i nejvyššího vůdce na koni. Nikdo nevěděl, co hodina příští přinese; neboť jich byly zprávy došly, že zástupové Horníkův cesty k Táboru silou svou obsadili.

V tom přiletěl Břeněk na spoceném koni.

S mladým mužem byla se stala hrozná proměna. Tvář jeho byla bledá — sotva že prudká jízda růžový zásvit po ní rozlila; oči jeho byly vpadlé jako po dlouhém, trapném bdění nebo nočním hýření — a při tom zářila z nich přece divoká dychtivost po boji, jakoby větším ještě seslábnutím nové posily nabyti měl.

„Chystej se k boji, otče!“ zvolal na Žižku, „neb že bychom s houfy našich žen a dětí bez prolití krve prorazili — není pomyšlení. Hornická čeleď postupuje blíže.“

„Bůh ji zatrať i s Mikulášem Divokým!“ zabručel tento mezi zuby. „To je to plnění slibů královských? to ten jistý průchod na Tábor? Trojice svatá — chraň je pomsty Žižkovy! Já ji držel posud na uzdě; ale až jednou se utrhne — padne hladový tygr do jejich doupat, a krvavá pustina zůstane po jeho šlépějích.“

Na to stařec v trudné zamyšlení upadl. Na mysli jeho tanul strašlivý obraz války domácí, a duše jeho se zachvěla.

Avšak tu se i chrám všech jeho nadějí v zlaté záři před ním zablesknul, a shodiv se sebe choulostivý cit politování, stužil a vztyčiv se, kázal k boji se chystati.

Bylo to ponejprv, co vozy své jako hradbu před zástupy spořádal, za nížto odhodlaně chtěl náběhu nepřátelského očekávati.

„Ti královští modláři ještě dokáží,“ promluvil k Břeňkovi, „že učiním, proti čemu srdce i hlava má posud se zpouzely. Vaníček i Smolín nemohou i nechtějí se na Táboře srovnati — podávaliť mi zástupy své k zničení moci Husineckého; avšak pošetilí fanatikové nemají posud žádného ušlechtilého, blahodatného záměru, a bez nejvyšší potřeby nijak se v ruce jejich nevydám. Mír, obecní pořádek, zemská správa je jim věc protivná, i tuším dobře, že jich návodem cesta tvá do Hory špatného ovoce přinesla. Rolník u krčmy, třeštěnec v chrámě byly jistě z toho plotu koly. Trojice svatá! svět bych z kořene vyvrátil, kdybych se nadíti měl, že nás i nyní zradou jejich ta Hornická čeládka zaskočila.“

„Modleme se!“ zvolal na to k zástupům, a veškerý lid, mužové i ženy, padli na kolena. S pozdviženýma k nebi rukama stoje u prostřed předříkával kněz Koranda vysokým hlasem modlitbu.

„— a k tomu nám dopomáhej Bůh dle věčné milosti své. Amen,“ zvolalo konečně veškeré množství, a hluk zbraně rozlehl se na to po lese.

„Ty vezmi Annu mou a pacholíka jejího na starost!“ promluvil nyní Žižka zase k Břeňkovi, kterýž tu mlče stál a vzhůru hleděl, jakoby hledal cestu k branám nebeským. „Rozkoš duše mé založena jest na životě ženy té, a potká-li mě něco lidského, postarej se o ni, jak toho líbezné srdce její zasluhuje.“

„Děkuji ti, otče,“ odpovídal Břeněk polohlasitě, „žes mi nejmilejší poklad, sestru svou, odevzdal, avšak byl bych radši jako štít po boku tvém vytrval. Zdá se mi, že dnes naposledy meč k ránám povznesu a tudíž bys ty sám sestru i sebe, i věc naši nejlépe zachoval, kdybys —“

„Co kdybych?“

„Slova nechtějí z úst — a přece nevím jiné pomoci. Síla Horníkův je veliká, i bylo by krásné klesnouti hrdinsky. Ale což by tvou smrtí obec naše získala? V tobě zakládá se naděje veškerých přátel; potká-li tebe nehoda v boji dnešním, sesype se v prach, co z prachu sotva vzrostlo. Jiná ruka neudrží nové stavení.“

„A tu mi tedy radíš, abych zanechav lidu věrného, o bezpečí hlavy své se postaral? Trojice svatá —“

„Nehněvej se, otče! Chceš, abych se veřejně jiných zeptal, co by tobě radili? Známe my pověst tvou, i víme dobře, že je reku tíže na útěku spasení hledati, nežli v boji zhynouti. Či myslíš —“

„Mlč, mlč! Tamto se leskne zbroj té zeměryvé čeledi. Na ní okus meče svého, jakos na mně jazyka okoušel. S Bohem — a měj prosbu mou na mysli!“

* * *

Krutá byla bitva Sudoměřická. Zrádně obklíčeny a náramnou silou stěsnány, nenašly sbory Žižkovy ochrany za slabou a malou řadou vozů. Rozplašeny, houfem těžkých jezdcův umačkány buď v blízkých lesích se ukryly, aneb se zbraní v rukou padly.

Veliký dav, hrozná tíseň byla okolo zuřícího Žižky. Slova i příklad jeho povzbuzovaly poslední sílu k odporu; v tom ale padl pod ním kůň, a jej uchvátily pozadu silné ruce, vlekouce ho z bojiště k blízkým lesním skalinám.

„Za mnou, za mnou!“ volal Břeněk z plna hrdla, starce nadarmo se bránícího pevně drže v náručí, a sbor nejudatnějších, nejodvážlivějších mužů chránil jej před nápadem dotíravých nepřátel.

„Tu ho máte — a nyní drahou jeho hlavu chraňte sami!“ zkřikl pak odhodlaný mladík, an se byli k úzké roklině dostali, a pustiv starce, jehož nyní jiné ruce se chopily, nechal vše mimo sebe jíti a sám nejzazší za sbor se postavil.

I přihnal se s lítým houfem sám mincmistr Mikuláš, jako dravý ostříž po kořisti letě.

„Tenkráte vám, pane z Lukova, lov docela se nepovedl!“ uvítal ho Břeněk, a meč, na němžto krev z koně Žižkova chlípěla, zableskl se mu v ruce. „Nejšlechetnější kořist vám uprchla. Nechte ji — tělo mé je kámen, o nějžto se urazíte!“

Nadarmo dorážel naň Mikuláš — nadarmo sypal se naň houf. Břeněk neustoupil, až pak ranami vysílen, umírající na studenou zemi klesl.

„Jitko!“ vyklouzlo mu ze rtů, ale nikdo ten povzdech neslyšel. Hřmotně hnali se přes mrtvolu vzteklí vítězové za Žižkou a posledním trupem jeho zástupů; ale tmavý les byl zatím ukryl uprchlé, velkodušnou smrtí Břeňkovou zachované hajitele kalicha.

„Dílem bohumilým zasvětili jsme dnešní svátek!“ promluvil na to Mikuláš k vítězným zástupům a „Tě Boha chválíme!“ ozvalo se pak z hrdel Kutnohorských na témž místě, kdež byl ráno Koranda k Bohu o vítězství volal.