Břeněk Švihovský/3.

Břeněk Švihovský Josef Kajetán Tyl
2.	3.	4.

Údaje o textu
Titulek:	3.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 241–245. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Zabte je! — jsou to kacíři! Já je viděl v Plzni, když na klášter nábožných otců františkánů útokem hnali!“

Takto se ozval rázný hlas v zástupu před krčmou, a u prostřed zbrojnošů zjevil se neznámý rolník, jenž byl cestou unaven brzo za Břeňkem ke krčmě přirazil.

„Kacíři — kacíři!“ zaznělo na to ze všech úst, a v rukou se blýskaly meče.

„Co jest? Kdo způsobil ten povyk?“ ptali se rytířové, přicházejíce právě zas ke krčmě.

„Cizí rolník — ten tady!“ odpovídalo několik mužů najednou; avšak rolníka nebylo již nikde viděti. Nadarmo se po něm otáčeli. Byl zmizel mezi hlukem, aniž kdo věděl, kam se byl pod lehkým závojem lunoskvělé noci obrátil.

„Chovejte se mírně!“ jal se Dohalský k zástupu mluviti. „Rytíř tento jede s listem průvodním do Hory k nejvyššímu mincmistrovi, aby se porovnání stalo mezi odpornými stranami království českého, a osvítí-li nebe mysl jeho, zroste veliký prospěch obcím pravověřícím.“

S podivením, nedůvěrou, s utajeným hněvem i chtivostí po zisku obklopil Horský sbor tři soudruhy posla kacířského, drže jich jako u vazbě, an zatím rytířové pod střechu kráčeli.

Rozhodivše teplé pláště na slámu, chystali se oba mladí muži k nočnímu odpočinutí; ale Břeňka spaní dlouho míjelo. Pohnuta byla mysl jeho shledáním přítele, horlivou rozmluvou, zpomínkami na časy minulé a očekáváním dnů budoucích. Živá jeho obraznost uváděla mu na oči všechny osoby, s kterými kdy na jevišti hrál a slzel, s kterými se byl miloval a potýkal. A z davu rozmanitých obrazů těchto kynula naň jako utěšující anděl postava milované dívky. Tváře její kvetly, oko se lesklo, ústa usmívala; bylo to celé ono útlé, vnadyplné tílko, vroucí, něžné srdce, oddaná, dětinská mysl — bylo to ono drahé, milované a milující kvítko, jež nemilosrdná smrt před časem zachvátila.

Nyní však začaly se mu obrazy před očima v podivných nestálých tvářnostech míhati, a když kohout poprve zazpíval, spustila se lehounká dřímota na zemdlená víčka jeho, otvírajíc před ním báječnou říši snův.

I octnul se na vysoké hoře. Okolo paty vrchu roztáhlého stáli četní zástupové, s plamenným zrakem vzhůru hledíce, kdežto se na vrcholu dva muži k boji hotovili, každý pro své přátely. Zuřivě pohlíželi bojovníci na sebe; zbraň chřestěla v rukou jejich jako hučení bouře, a ramena se již napínala k rozvztekleným ranám. Veliké, teskné očekávání oužilo prsa zástupům. Břeněk chtěl na ně volati a strany odporné rovnati, ale úzkostí nemohl slova z prsou vyraziti. I vrhnul se mezi bojovníky a chtěl je smířiti; avšak blesky zraků jejich mu odpovídají, hrozíce záhubou. Pot mu stojí na čele.

Tu se v oblaku sivém panna k zemi snáší — panna milostného pohledu. Růžemi ověnčeno čelo její; Břeněk poznal Jitku svou i volá k ní o pomoc a ruce po ní rozpíná; ale oči její zahořely jako blesky a prolétly mu prsoma. Krev se vyvalila z palčivé rány, on klesá i padá s hory dolů, a tisíceré nohy po něm šlapou.

„Jitko! Jitko!“ úpí Břeněk zoufanlivě a protrhnul se ze sna.

„Co je ti?“ mluvil k němu přítel, potřásaje jím, aby procitnul. „Divní snové děsí duši tvou.“

Skokem opustil Břeněk lože. Potem zalita byla tvář jeho. Strašlivý obraz tkvěl mu ještě před očima, i nemohl se ho zbaviti, kamkoli vyděšen po temné, měsícem poloozářené jizbě se otočil.

„Zpamatuj se,“ promluvil naň zase Hynek, „abychom slečnu neprobudili. Pojď a opět ulehni.“

„Raději do mučírny!“ odpověděl Břeněk zprudka. „Na slámě té roztáhlo peklo sítě své a chce mě hnusným škádlením o poslední poklad srdce mého, o milostnou památku, oloupiti. Vyspi se tady sám, já se k nebesům uteku.“

S těmi slovy zahalil se do pláště a vtiskna do čela přílbici, z jizby odešel.

Za ním otevřely se dvéře u vedlejší ložnice, a v nich zjevila se služka mincmistrovy dcery.

„Volal jste vy, pane rytíři, na šlechetnou slečnu?“

„Odpros velitelku svou,“ odpovídal Hynek, „ve jmenu mém a přítele mého, kterýž pod tuto střechu k večeru jako host přibyl a kterýž ve snu hlasitě o dívce milosti své mluvil. Nechť ale ušlechtilá slečna do jitra v poklidu vytrvá; divý snílek nebude ji déle znepokojovati!“

A vskutku hodlal Břeněk, že se po jitro do krčmy nevrátí. Noc byla krásná. Milionem třepetavých hvězd protkaná pnula se nad zemí tichou nebes opona.

„Byl to výtvor zbouřené obraznosti — anebo jste vy, nebesa, vidění strašlivé na mne seslaly?“ mluvil Břeněk sám k sobě hlasitě. „Je-liž to pokuta, že jsem v pevné důvěře věčná vaše světla za svědky vyzýval? Neměl — nemohl jsem toho učinit? Nedejte mi bázní zajíti! — Duše má se lekla padající hvězdy; ale zuřivý obraz dívky mé zatřásl jejími kořeny. Proč mi tu jedinou, v nížto mě nezklamala víra má — kteráž mi do hrobu zachovala věrnost a milost svou — proč mi tu drahou jako hladovou tygřici uvádíte na oči? Znalť jsem bojovníky na vysoké hoře, ačkoliv jsem jednoho z nich nikdy neviděl — znal jsem starce z Trocnova i divokého mincmistra. A což mezi nimi chtěla Jitka? Zoufati bych musel nedůvěrou v celé pokolení lidské — v lidský rozum, ve svaté zjevení, v nebeskou pomoc, ve zdaření touhy naší — kdybych nevěděl, že Jitka v hrobě spočívá.“

Rychlými kroky popocházel Břeněk tichou krajinou. Hodiny míjely; on je neslyšel. Ranní vítr točil se chladně okolo krčmy; on to necítil.

V duši jeho nebyl ještě vešel mír, a divné tušení ji svíralo. Mysl jeho byla plna divných zámyslů.

I dostal se konečně zase ke krčmě, a zastaviv se na zápraží o stěnu se podepřel, až okolo něho za jitra všecko živo býti začalo. Tu teprva jako ze sna, napořád jej skličujícího, vytržen vešel pod střechu.

Třemi širokými, ač trochu nízkými okny padaly již ranní paprsky do prostranné jizby. Bylo v ní uklizeno, a pohotově stála tu k odjezdu Kutnohorská slečna — spanilá to, štíhlá postava, plna vnad panenských, jež ani pocestné, koží vykládané roucho z černého lesknavého aksamitu neutajilo. Stála tu v chatrné krčmě; ale mladé, citlivé srdce bylo by se před ní, jako před kněžnou milosti, ve prach sklonilo.

Tu vstoupil Břeněk do dveří. Divým, temným plamenem hořely oči jeho, a když padly na dívku, sršela z nich hrůza. Tváře na muži zdravém zbledly, vlasy se ježily a mráz projel údy jeho.

„Jitko — Jitko!“ vyklouzlo mu ze rtů zmodralých. „Dějí se zázraky,“ mluvil dále s rostoucím výrazem, „anebo jsem pozbyl smyslů svých? Šálí mě posud strašlivý sen — anebo jsi to skutečně, Jitko má?“

„Zpamatujte se, pane Švihovský!“ promluvil Hynek, vážně k němu přistoupiv, „a neurážejte slečnu pošetilostmi. Ušlechtilá panna tato je dcera nejvyššího mincmistra —“

„A tys podvodný, ďábelský lhář!“ rozlítil se Břeněk. „Jedna jenom na světě Jitka Opočenská — a tu já znám; ta zemřela — a tu stojí živá — krásná, jako nad chmurnou zemí vzešlá dennice; ale oko její hrozí hněvem, jakož nikdy nečinilo, mimo dnešní noc!“

„Pro milost boží, zbavte mě toho potřeštěnce!“ promluvila nyní slečna k Dohalskému. „Já ho neznám, a řeči jeho leká se duše má.“

„Jitko — Jitko!“ zvolal Břeněk jako smyslů zbavený, a chopil se za hlavu, jako by chtěl přesvědčení nabyti, že je živ a nespí. „Není-liž to hlas tvůj, co mi útěchu šeptával? Není-liž to tvář tvá, z nížto mi útěcha svítala? Jitko!“ zalkal dále, a slze mu vstoupily do očí. „Co se to s tebou dělo?“

Ale dívka neodpovídala, nýbrž kvapným krokem ho minouc z jizby odešla. Družky spěchaly v patách za ní.

„Vidíš,“ promluvil Hynek s hrdostí vítězného pravověrce, „takto celý život svůj lapáš po stínu, po snech, po klamných podobách, a sobě sám stroje záhubu, věrným přátelům strojíš žalosti. Probuď se z omylu, do něhož tě snůplná noc uvrhla — a přichystej se na cestu.“

S těmi slovy jej o samotě zůstavil.

„Přichystám se na cestu — na dalekou třeba cestu,“ promluvil pak Břeněk po chvíli s duší sklíčenou. „Děj se vůle Páně — já jinak nemohu.“

A za několik okamžení bylo viděti posla Plzeňského s třemi průvodci tryskem uháněti cestou k Hoře Kutné, zanechav daleko za sebou zástup Horských oděncův. Ujížděl před nimi, jakoby ho půlnoční duchové honili.