Břeněk Švihovský/2.

Břeněk Švihovský Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky historické. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 234–240. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Dvě hodiny před Benešovem, u křížové cesty, stála malá sice i neúhledná krčma; ale z nedostatku jiného přístřeší byla velmi vítána pocestným, kdož do města doraziti nemohli.

Slunce zanikalo za tmavolesé hory, an zástup čtyr jezdců na rovinu dojel, odkud bylo krčmu nejdříve viděti. V náhlém soumraku tonula krajina vzdálenější, a teprva když měsíc na jasnou oblohu vyplul, míhali se předmětové v podobě jistější. I vyskytly se také ohně okolo krčmy, tak že stěny a střecha nízkého stavení v podivném dvojsvětlí — stříbrolesklého měsíce totiž a rudého plamene — ze tmy vystouply.

Vůdce jezdců zastavil koně a bystré oko v dálku upjav, bedlivě ke krčmě pohlížel.

„Tam jsou již nocleháři,“ jal se pak mluviti, „a jest jich asi hodná hrstka, že se pod střechu vtěsnati nemohou. Neboť, nemýlím-li se, rozdělali ohně na zápraží, jakoby chladnou noc pod šírým nebem ztráviti hodlali. Kdo to? — Máme se jim vyhnouti?“ tázal se dále, a když mu nikdo odpověděti si nedůvěřoval, sám zase doložil: „Až posud jeli jsme cestou rovnou — i nebudeme nyní zajíždět. S Bohem dále — a držte jazyk za zuby, ať se pokojně rozejdem!“

Při tom pohodnuv koně, klusem stanul před krčmou. Společníci jeho jeli v patách za ním. Mužové okolo ohňů, zbrojnoši to barvy královské a městští žoldnéři, byli se již vzchopili a zvědavě na cestu hleděli, odkud k nim klusot koní zalátal.

„Pochváleno budiž jméno Páně!“ zvolal vůdce jezdců, vida, že se hosté u krčmy pokojně chovají.

„Až na věky věkův,“ odpověděli oděnci jedním hrdlem, a někteří se při tom i pokřižovali.

„Není-liž mezi vámi krčmář, aby mi pověděl, je-li místa pod jeho střechou pro pocestného rytíře a tři zbrojnoše?“

„Dovedou-li zbrojnoši se zbrojnoši v míru přenocovati,“ odpověděl hlas u ohně, „mohlť by snad i náš pán místečka pro pana rytíře zjednati.“

„Kdo je váš pán?“

„Rytíř Hynek Dohalský.“

„Aj, toť se mi nemohlo příznivějšího znamení na cestě vyskytnouti!“ zvolal vůdce radostně. „Hynek Dohalský — rodák Kutnohorský? Vejděte k němu a vyřiďte pozdravení od Břeňka Brozanského!“

Při těch slovech slézal již i s koně. Za několik okamžení objímali se na prahu chatrného stavení dva přátelé, a brzy na to odcházeli z krčmy v tichou krajinu, kdežto bez posluchačů v horlivém hovoru vylévali srdce svá. Oba jsouce zahaleni teplým jízdeckým pláštěm a rozehřáti radostí z nenadálého shledání, nepoznávali, že mrazivý vítr krajinou vál.

„Šest úplných let uběhlo, co jsme si do očí nepohlédli,“ jal se Břeněk mluviti. „Pro dobrý Bůh, Hynku, jak se to dálo, že vazba duší našich tak drahně časů jako ztrhána ležela?“

„Kdož může ptáti se věčného řízení: Proč tak a nejinak se mnou jsi jednal?“ odpověděl přítel s vážnou mírností. „Ostatně jest příčina, pro nižto se cesty naše rozvětvily, tobě i mně dobře povědomá.“

„Jakže, příteli? Naše poslední roztržka před kaplí betlémskou — to mladické nesrozumění pokládáš býti příčinou našeho dlouhého rozloučení.“

„Bludné učení, jímžto jste podrývati chtěli svatou víru mou, nemohu mladickým nesrozuměním nazvati — to nemohu! Bloudíš ty snad posavad po cestách kacířských? Já se až po dnes radoval, že jsem tvého jmena mezi hajiteli kalicha neslyšel.“

„Onoť mezi nimi také neznělo,“ odpověděl Břeněk s hořkým poněkud usmáním. „Břeněk Brozanský ukryl se před světem, co byl z Prahy odešel; ale pomnění na tebe živo zůstalo v srdci jeho, vždy novou silou se množilo, kdykoli mu pověst jméno tvé k uším donesla.“

„Bůh mě vyvolil za bojovníka víry své, a bez hrdosti mohu říci, že jsem nelenil na svatém bojišti. Pod mou a příznivce mého, pana Konopištského, správou byly to sbory hornické, kteréž u Knína na zběř husitskou vítězně udeřily, a kdyby po mé hlavě bylo šlo, nebyli by Prahu spatřili. Mým vedením ztrestali Kouřím a čeládkou její naplnili šachy svatomartinské.“

„Tvým vedením?“ opětoval Břeněk, a oči jeho se jiskřily, a pravice tiskla pod pláštěm rukověť pádného meče. „Přisám Bůh! tys nebyl nadarmo ve školách Pražských a naučil ses dle ceny s krajany jednati. Tys také snad Horu nabídnul, aby kopu grošů za hlavu husitskou a tři za služebníka božího platila? Tvé jmeno bude veliké po Čechách — a jedeš-li nyní na lov, přeji, abys měšec Kutnohorský hodně oblehčil.“

„Toho bych si také přál, ačkoliv po zemském mamonu netoužím. Nynější cesta má je však služba rytířská ke cti a bezpečí ušlechtilé panny. Bylť jsem v Příbrami pro spanilou dceru Mikuláše z Lukova, kterouž tam byl poněkud churavou zůstavil, když se za novým úřadem nejvyššího mincmistra do Hory ubíral.“

Břeněk neodpovídal. Srdce jeho vedlo těžký boj, a myšlénky jeho bloudily již po Hoře i zalétaly do Plzně.

„Co dělá tvoje dívka — čili mám říci: choť?“ zeptal se ho Hynek po malé přestávce.

„Choť?“ usmál se Břeněk. „Myslíš paní smrt?“

„Nemiloval jsi dívku, o nížto jsi jako o hvězdě života svého bájíval?“

„Ah, myslíš ty mou Jitku? Ha, ha, to je veselý příběh, jenom že trochu umrlčinou zavání. Chceš-li mne poslechnouti, odtrhnu záclonu se srdce svého, jakož i ty myšlenek svých přede mnou netajíš. Miloval jsem dívku na hradě sousedském. Diamantovým poutem byla duše moje připoutána k duši její a nižádná moc lidská — tak se mi zdálo — nebyla by mohla tuto vazbu zničiti. Avšak netoliko láskou k dívce, nýbrž i ohněm nového učení, slovem betlémského kazatele, zahořela duše má. Život můj snášel se mezi tichým domovem dívky mé a hlukem veřejných událostí. V duchu viděl jsem dobu, kdežto se vyvinouti měla síla národu českého, i byl jsem hotov, státi při něm v potřebách co věrný syn. A sotva do Prahy pověst přiletěla, že mistra našeho, na vzdor slibu císařskému a listu průvodnímu, v Kostnici uzavřeli, již ihned s odhodlanými přátely jsem za ním odejel. Jakých kroků jsme tam k osvobození Husa učinili a učiniti chtěli — bylo by dlouho a snad i nevhod vypravovati. Nejednou prodral jsem se k němu až do vězení, ale mužná odhodlanost jeho zvrátila moje záměry. Spatřil jsem ho na hořící hranici, krví zalilo se srdce mé, a v oné chvíli složil jsem přísahu věrným zůstati hajitelem památky srdnatého, ale nešťastného učitele. Vrátil jsem se do vlasti. Rozervána byla duše má, a chtěje nabyti úlevného balsámu v bolestech svých, utekl jsem se k andělu lásky své. Ale moudří, o dceřinu blaženost pečliví rodiče postavili se jako děsivá strašidla mezi mne a dívku, žák krvosvědka Kostnického vypovězen byl z hradu, a Jitku nutili na hocha zapomenouti. Ale děvče bláhové myslilo, že nesmí naň zapomenouti, jelikož před nebeskými hvězdami věrnost bylo slíbilo, a nyní pochopiti nemohlo, proč by nové učení o víře lásce naší překážku činilo. Myslila na to bláhová — myslila, trápila se — otec jí chtěl potěšení způsobiti, mluvil jí o sňatku s bohatým sousedem; ale v srdci jí bylo trní uvázlo, a nemohla se již usmáti. Přišel den svatební — zoufanlivě vedral jsem se do hradu; ale nevěsta ležela pěkná bílá a studená v postýlce ze šesti prkýnek. Ha, ha — byla to veselá svatba — veselá!“

Hluboko ukryl Břeněk tváří svých do pláště. Mlčky šel vedle něho přítel.

„Tys tedy byl již v Příbrami a nyní se vracíš do Hory?“ jal se pak onen po chvíli přítele tázati. „Jede mincmistrova dcera s vámi?“

„Jede.“

„Aj, toť mi ta cesta letmo uteče! Pojedu s vámi — nebudu-li překážeti. Jinak se neboj, že očí svých na dívce nechám. Potrhány jsou struny v srdci mém, na nichžto píseň o milosti a lásce znívala.“

„Kam to jedeš přes Horu?“

„Do Hory jedu, příteli, a žehnám šťastné náhodě, že dříve dceru pana Mikuláše z Lukova poznám, nežli před otcem poklonu svou složím.“

„Ty? — A co budeš u mincmistra pohledávati?“

„Nesu mu poselství od soudruha mladších jeho let — od Jana z Trocnova.“

„Od Žižky? — Pro věčný Bůh! co máš ty s tím prznitelem posvátných zákonů jednati?“

„Jan z Trocnova,“ odpověděl Břeněk důrazně, „jehož jsi tak vtipně pokřestil, jest přítel můj.“

„Ha, zrádce!“ zkřikl hněvivě syn Kutnohorský a odskočiv od přítele, sáhl nevědomky po meči.

„Zrádce?“ opětoval Břeněk, a hrdým krokem k němu přistoupiv, pronikavým okem do tváří mu hleděl. „Koho jsem zradil, pane Dohalský?“

„Tys v nehodném zakuklení, s tváří přátelskou k srdci mému se přiblížil; ale věrný syn církve nesmí s tebou obcovati!“

„Já jsem veřejně, přede tváří veškerého světa život a statek svůj pro věc utlačenou odvážil! Já činy své pořádám vedle poznání svého, a jméno Břeňka Švihovského platí za všelikou cnost rytířskou po krajinách českých.“

„Co mluvíš o Švihovském?“ podivil se znova Horník; onen ale dělal, jakoby nebyl otázku ani zaslechl.

„Nemůže-li svědomí tvoje se mnou obcovati,“ vece dále, „vyrvi všelikou památku přátelství našeho ze srdce svého a z krvavých kořenů jejích uviň si věnců na čelo pravověřící. Anebo chceš ještě více z našeho setkání se těžiti? — Ejhle, tu před tebou stojí Břeněk Švihovský! Odložil jsem po pěstounovi a přijal jméno i statky, jimižto mě královský můj otec obdařil. Tu stojím nyní před tebou, náčelník strany zneuctěné před světem slabotou i svévolí hlav korunovaných. Pojď a vrhni mne v okovy, Horníku! Obec tvá za sprostou hlavu kopu grošů vyplácí: za mou hlavu, za tu vzešlou z královské krve Václavovy, dá ti snad také královskou odměnu!“

S rostoucí horlivostí a rázností slova dokončiv, obrátil se Břeněk a na odchod se dával. Ani nevědouce byli totiž oba muži na pahorek došli, s něhož na krásné, daleko se táhnoucí údolí viděti bylo. Z jasné, modré oblohy plynula jemná luny záře po krajině, kdežto se hojným počtem vesnice, statky, hrady, pusté háje a prázné lučiny střídaly, nazad ovity jsouce pásem stříbrotoké Vltavy.

Ozdobou jarní ovšem krajina tenkrát nevábila; skvěla se ale tak podivnou jasností, že ji bylo jako v čarovném, nadpozemskou září osvětleném stroji viděti.

V hlubokém zamlčení hleděl Břeněk na krajinu, kteráž mu i dle krásy letní povědoma byla, až pak vzdychl:

„Krásná jsi ty, země česká!“

„Ba, krásná,“ opáčil po něm trudně Hynek, bez pohnutí údů v tuhém vnitřním boji stoje, více na mysli protivnými nápady zanešen, nežli v pohledu na krajinu pohřížen. „Krásná, ale vlastní rod ji rozrývá!“

„My dva o to hádku nepovedeme,“ obrátil se k němu Švihovský, „jestli vaše nebo naše ruka zemi českou rozrývá, o tom hodlám promluviti s panem mincmistrem. Země naše učiněna jest božím dopuštěním jako prubírnou čistého a nečistého, my pak v ní ze dvou stran s tou nadějí stojíme, že zlato ryzí po té straně poplyne, ku které jsme přistoupli.“

„A myslíš ty, že bude mincmistr s tebou o těchto věcech vyjednávati?“

„Jedu k němu za příčinou listu, jímžto nás on sám aneb důvěrník jeho na spasitelnou cestu péčí přátelskou poukazuje a kterýž u sebe jako list průvodní chovám.“

Hynek vrtěl nedůvěřivě hlavou.

„Mluví-li Mikuláš z Lukova o porovnání,“ vece, „tedy zamýšlí uvésti vás nazpět v pevnou, blahodatnou kolej povinností starých, nepokojnými hlavami zrušených, a skoro bych ti radil, abys do Hory ani nejezdil, není-li mysl tvá schopna zapomenouti na bludné kacířské učení, a —“

„Smýšlení o víře nemá býti překážkou, kde o blaho národu běží!“ skočil mu Břeněk do řeči. „Aneb-li skutečně strana vaše na čest a štěstí Čechů nezpomíná, ježto obojí nad hrobem se kácí? Pak bude ovšem těžko s vámi vyjednávati; ale z úmyslu mého mě předce nic nezradí! Důvěra moje, že věc naše zvítězí, je pevná, jakož byla láska má. Ta mi zůstala věrnou do smrti, a protož i spíše uvěřím, že se hvězda s nebeské opony utrhne, nežli že mé doufání mě zklame.“

„Nerouhej se,“ začal jej Hynek kárati, ale slova další mu na rtech umřela.

Právě v tom okamžení letěl před nimi prostorem nebeským plamenný chomáč, jakoby z nadvětrných výšin k zemi hvězda padala.