Bílá paní (Pečírka)/Zjevení

Bílá paní Josef Pečírka
Sladká kaše	Zjevení	Komisárek a voda

Údaje o textu
Titulek:	Zjevení
Autor:	Dr. Josef Pečírka
Zdroj:	PEČÍRKA, Josef. Bílá paní. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1880. s. 10–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bílá paní

Dlouhá léta už trvala památka sladké kaše, když jednou v kruté válce nepřátelé ke hradu Rosenberku přitrhli. Nemohouce hradu brániti, prchli držitelé jeho a zůstavili ho dohlídce stařičkého hradního, kterýž na obranu ani nepomyslil a nepřátelům bránu otevřel.

Vůdce nepřátelský uhostil se na hradě, a jakmile tam přišel, dal hned zavolati hradního a okázal mu list, na němž byly sepsány všecky poplatky válečné, které obyvatelé toho panství pod přísnou pokutou nepřátelům odvésti měli. Na papíře tom byly tak přehnané platy a jiné požadavky napsány, že hradní na kolenou jenerála snažně prosil, aby nebohé sedláky tak neutiskoval. Avšak místo ulevení pravil vůdce, že ten, kdo si na to, co mu uloženo, stěžovati bude, bez milosrdenství dvakrát tolik platit musí pod ztrátou hrdla! —

Jak asi pochodil hradní u jenerála, když mu nesměle připomenul, že bude za několik dní prvního máje a že se má slaviti na hradě památka sladké kaše?

Vůdce nepřátelský dal se mu do smíchu řka, že jsou poddaní k tomu na světě, aby živili své pány, nikoli však naopak, a hosté Bílé paní aby prý jedli prvního máje, kde se jim bude líbit, jenom ne na hradě Rosenberku.

První máj tedy přišel, a ponejprv za dlouhý čas nedávala se sladká kaše. Jenerál však sám držel nesmírně na dobré jídlo a pití, a k tomu byl ještě velmi nestřídmý. Večer tedy prvního máje opil se a rozestaviv stráže po hradu šel spát.

V noci však se probudil v neobyčejnou hodinu. To se mu ještě jaktěživo nestalo, byltě zvyklý spáti vždycky bez přestání až do bílého dne. I bylo mu tenkrát úzko v tmavé noci; měl děsné tušení, jakoby ho mělo něco nadpřirozeného potkati. Zdálo se mu, že se třese povětří v pokoji a že skrz ne poletují duchové. Pes pod okny jeho vyl tak žalostně a hrozně, že vyvstal jenerálovi až pot na čele. Právě v té rozjitřenosti zaslechl bíti hodiny. Již první rány na zvon se uleknul, doufal však, že to budou snad asi tři nebo čtyry ráno; když ale uhodilo kladivo u hodin po páté, po šesté, po sedmé, dostával vždy větší strach, a každým uhozením bál se ještě víc, tak že při desáté ráně honem z postele vyskočil, aby zavolal stráž přede dveřmi. Jakmile nohu na zemi postavil, uhodila dvanáctá rána na hodinách, dvéře u komnaty se samy otevřely, jakoby neměly ani zámku ani kliky, bledé světlo rozšířilo se v komnatě a lehký krok, nad nímž vůdce celý ztrnul, blížil se k posteli. Konečně se zjevila blíž nohou postele ženská postava, celá zahalená v bílé, dlouhé roucho, držíc v jedné ruce lampičku, jakéž na rakvích stávají, a v druhé popsaný pergamen s pečetí.

Prostovlasá, na hlavě majíc věneček z bílých růží, kráčela volně s dutýma, na jenerála upřenýma očima k posteli, a přikročivši až k vůdci, držela lampu tak před pergamenem, že byl celý dobře osvětlen.

„Čiň, co zde psáno!“ velela přísným hlasem polekanému jenerálu.

S velikou úzkostí četl vůdce založení sladké kaše, které nikdo drzou rukou rušiti nesměl, čemuž on však se podrobiti nechtěl.

Když bylo strašlivé to čtení dokonáno, odešel duch tiše a chladně jak byl přišel; dvéře se za ním zamkly, a vůdce padl na lůžko, kdež ležel do rána jako přibitý pln úzkosti a strachu, začež se ovšem styděl, nemohl to však nikterak přemoci.