Bílá paní (Pečírka)/Sladká kaše

Bílá paní Josef Pečírka
Úvod	Sladká kaše	Zjevení

Údaje o textu
Titulek:	Sladká kaše
Autor:	Dr. Josef Pečírka
Zdroj:	PEČÍRKA, Josef. Bílá paní. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1880. s. 7–10. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bílá paní

Za svého panování podnikla velké stavby na statcích rodu svého a vystavěla též hrad Rosenberk. Při té stavbě pomáhali také dobří ti skřítkové, jenž se byli zase k Bílé paní přidružili, když se do Čech odebrala; byliť ji musili dříve opustit, protože byl manžel její bezbožný člověk, a u takových se nemohli zdržovati.

Při stavbě hradu Rosenberka přibylo prý každou noc kousek zdi samo od sebe, tak si povídali dělníci, nikdo však nevěděl, že to dělali skřítkové, jenž se pak na tom hradě usadili.

Práce však pokračovala přes to všecko velmi pomalu, tak že stavba už do třetího roku trvala, a nebylo ještě naděje, že bude toho roku hotova. I pravila tedy Bílá paní jednou dělníkům, když práci jejich prohlížela: „Milí přátelé, ráda bych, aby letošního roku dílo vaše ukončeno bylo. Popilte si a hleďte, aby bylo všecko hotovo, než zamrzne, a já vám za to slibuju, že vás na ten den, kdy postavíte kytku na nejvyšší hradní věži, vyčastuju kaší tak sladkou, že jste takové nikdy ještě nejedli. Ano slibuju vám ještě k tomu, že vás na ten den, dokud živa budu, každoročně sladkou kaší vyčastuju a učiním založení, že se každoročně tato památka ode všech potomních držitelů hradu tohoto zachovávati bude.“

Sladká kaše nebylo toho času nic tak malého, jak by se zdálo. Bývaloť to pozvání k řádné hostině, a říkalo se: „Přijďte k nám na kaši“ — jako se teď říká: „Přijďte k nám na trochu polívky“ — tenkrát rozuměla se tím jako teď celá hostina, jen s tím rozdílem, že jídáme polívku napřed, a sladká kaše jídala se na konci hodování.

Dálnici, uslyševše o sladké kaši, dostali laskominy, i zdvojnásobili pilnost svou, a skutečné šla práce tak od ruky, že byla dne prvního listopadu dokonána.

Bílá paní dostála zúplna slibu svému a dala vystrojiti slavné hody pro všecky, kdož při stavbě pracovali. Lidí bylo při tom tolik, že se musilo na hradním dvoře postaviti mnoho tabulí, za nimiž dělníci seděli.

Když se výborná polívka jedla, bylo nebe jasné, a nikomu nenapadlo, jak je to nepříležité, na podzim jísti pod šírým nebem. Když se dvoje ryby na stůl nosily, začalo se už nebe kaliti, když se ale horká sladká kaše — kteráž byla vařena z pšeničné krupice, sladkého piva a medu, a maštěna olejem z máku — v padesáti velkých mísách na stoly nesla, začal padat sníh na talíře.

Tato nehoda, která u veselosti výtržnost učinila, byla Bílé paní tak nemilá, že odložila tuto slavnost pro budoucí časy na hradě Rosenberku na prvního máje.

Mimo to ujistila památku sladké kaše nejenom na tomto hradě, nýbrž i na jiných panstvích rodu svého pergamenovou listinou, v kteréž držitele statků těch na věčné časy zavázala, dávati okolním chudým obyvatelům každoročně prvního máje sladkou kaši — jinak prý by neměla v hrobě pokoje.

Sladká kaše dávala se tedy nejenom za živobytí Bílé paní, nýbrž i po smrti její bez přetržení každoročně, jak založena byla.