Bílá paní (Pečírka)/Komisárek a voda

Bílá paní Josef Pečírka
Zjevení	Komisárek a voda	Bílá paní u kolébky

Údaje o textu
Titulek:	Komisárek a voda
Autor:	Dr. Josef Pečírka
Zdroj:	PEČÍRKA, Josef. Bílá paní. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1880. s. 14–19. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bílá paní

Myslíte, že dal následujícího dne jenerál sladkou kaši ustrojit? I ani dost málo! Když bylo ráno, přestal se bát a sezval všecky vznešené důstojníky své k nádherné hostině v poledne. A skutečně byla ve dvanáct hodin přistrojena skvostná tabule s nejvýbornějšími pokrmy a nejlepším vínem z Uher a Rakous.

Vůdce přistoupiv k svému místu zbledl a zvolal zlostně s prudkým zaklením: „Který osel položil sem ten komisárek?“

Ležel tam skutečně bochník komisárku vedle jeho talíře. — Každý nad tím užasnul, že byl někdo tak opovážný a ztropil si žert s tak prchlivým a mocným člověkem.

„Pojď sem, chlape!“ osopil se jenerál na svého sloužícího, „odnes ten chléb!“

Sloužící poslechnul, ale nemohl bochník nikterak se stolu odtrhnout. „Milostpane,“ pravil, nadarmo se namáhaje, „ten chléb musí být na stole přibitý, nemohu jej pozdvihnout.“

Tu chytil jenerál chléb oběma rukama vší silou a tahal ho s tabule; ale nemohl též nic dokázati; zdvihal stůl se vším, co na něm bylo, ale chléb nebyl s to odtrhnouti. Zemdlen, pot maje na čele, klesnul za pět minut na sesli.

„Pít, chlape!“ zvolal, „pít mi dej nejlepšího vína,“ a držel pohár, do něhož mu sloužící naléval. „Však já se dovím, kdo si ten žert ztropil, a potrestám ho přísně. Jezte však, pánové, jezte — připiju vám na dobré chutnání.“

I začal pít, hned však vyplivnul, co byl vzal do úst, zvolaje: „Který darebák mi to nalil?“

„Já, milostpane,“ odpověděl sloužící, drže láhvici ještě v ruce a na celém těle se třesa.

„Co je v té láhvici, bídníče?“

„Tokajské, milostivý pane.“

„Lžeš, darebáku, je to pouhá voda!“

„Víno se musilo na cestě z láhvice do koflíku milostpánu ve vodu proměnit,“ omlouval se služebník; „oběma pánům sousedům milostpánovým nalil jsem z téže láhvice, a oni dosvědčí, že je to tokajské.“

Skutečně to dosvědčili oba důstojníci. Tu skrčil jenerál čelo, nahlížeje, že to už není žert, a že nepřichází od živých, nýbrž od duchů. Aby však se dokonale přesvědčil, vzal z ruky sloužícího láhvici a nalil sousedovi sklenici tokajského. Víno bylo výtečné, mělo svou barvu, svou vůni a chuť; a hle! když sobě naléval, byla v koflíku jeho pouhá voda. I usmál se trpce jenerál tomuto potrestání, a nechtě zůstat sedět u komisárku, nařídil pobočníku svému, aby sedl sem, a sám si pak sedl na pobočníkovo místo. Tu však nedařilo se mu lépe; neboť na kterýkoli kousek chleba sáhnul, byl to hned krajíček komisárku, a všecko víno — zrovna obráceno jako v Káni Galilejské, proměnilo se mu v koflíku ve vodu. Pobočník na jeho místě vzal velmi snadno komisárek se stolu, a v rukou jeho byl to bochník pěkného chleba.

Pln mrzutosti chtěl vůdce aspoň něco jíst, i vzal mísu s pečenými ptáky do ruky. Jakmile však se ptáků dotknul, roztáhli křídla — a frrr! byli už z okna venku, a lítali divákům do úst, kteří pozdálečí na ty skvostné hody koukali. Od té doby povstalo přísloví: Budou ti lítat pečení ptáci do úst.

Jenerál byl celý vzteklý, vida však, že je těžko duchům se protivit, řekl tedy, že už nemá hladu ani žízně a že nebude nic jíst ani pít. Obávaje však se, že by zde na hradě musil samý komisárek a vodu pít, na což on málo držel, a že by ho mohla v noci zas Bílá paní navštíviti, dal ještě toho odpoledne rozkaz k odtáhnutí, a do večera byl hrad prost nepřátel.

Sotva že odtáhli, našel hradní na stole v tom pokoji, kde jenerál spal, měšec plný dukátů a na něm cedulička s nápisem: „Na sladkou kaši od Bílé paní.“

Starý muž ulekl se toho, ale měl velkou radost, že se pradávný obyčej nezruší. Sladká kaše byla dávána o několik dní později než obyčejně, avšak byla to tenkráte mnohem veselejší slavnost.