Bílá paní (Pečírka)/Bílá paní u kolébky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Bílá paní u kolébky
Autor: Dr. Josef Pečírka
Zdroj: PEČÍRKA, Josef. Bílá paní. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1880. s. 19–21. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Bílá paní

Více než sto let po založení sladké kaše od hraběnky Perchty z Rosenberka nastoupil panování statků rodu toho pan Jošt z Rosenberka, jemuž se narodil na Krumlově synáček Petr; avšak osiřelo ubohé děťátko ve dvou nedělích stáří svého.

Toto politování hodné děťátko mělo nedbalou chůvu. I přicházela Bílá paní často ku kolébce jeho, kolébala je, anebo je nosila po jizbě, až se upokojilo, ana mezitím chůva spala a dítěte si nevšímala.

Jednou zdržela se chůva dlouho na noc v zámecké zahradě, se zahradníkem rozmlouvajíc. V tom uhodila půlnoční hodina, a chůva si náhle vzpomněla, že dítěti už od sedmi hodin nic jísti nedala. I chvátala teď k jizbě, kde dítě spalo. Neslyšíc ho ale plakat, odemkla pokojně dvéře; avšak jak velice se lekla, vidouc u kolébky bledou, celou bílou paní, kterak dítě kolébá a mu zpívá podivnou píseň, kteráž nebyla složena ze slov lidských.

Paní nevšímala si chůvy, kteráž několik kročejů k ní přistoupila a se tázala, kterak sem přichází do zámeckého pokoje, a co jí po tom dítěti?

Načež paní rámě vztáhnouc, bílýma chladnýma rtoma odpověděla: „Pro mne není závory a zámku! Do hrobu, v němž sto let odpočívám, volal pláč nebohého dítěte toho! A na kamenném loži svém, v těle v prach rozpadlém, oživlo a zachvělo se náhle srdce mé nad bolestí tohoto dítěte, kteréž je mého rodu, z mé krve!“

Nato se nahnula k děťátku, políbila je sladce a zmizela. Dítě usnulo s úsměvem na rtech, do rána bylo mrtvé a druhého dne položili je do krytby rodinné.

Avšak druhého dne přišla zase Bílá paní, vzkřísila je a odnesla k panovníkovi skřítků na hradě Rosenberku, aby ho vychoval ve všem dobrém.

Nedlouho nato připadl tento hrad rytíři Švamberkovi, příbuznému rodu Rosenberského. Tento se odstěhoval v onu krajinu a přivedl s sebou rozmilou slečinku Blanku. Hradní Rosenberský, jakmile nový pán hradu přišel, připomenul mu, že se zde slaví každoročně prvního máje památka sladké kaše. Pan Švamberk neměl nic proti tomu, a po mnoho let slavila se pořádně na Rosenberku památka sladké kaše.