Bílá paní (Pečírka)/Zaklinači

Bílá paní Josef Pečírka
Ohnivá ruka	Zaklinači	Rytíř s kuželem

Údaje o textu
Titulek:	Zaklinači
Autor:	Dr. Josef Pečírka
Zdroj:	PEČÍRKA, Josef. Bílá paní. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1880. s. 26–36. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bílá paní

Toho času nadělala v celém okolí velkého hluku pověst o jistém neobyčejném rytíři. Okázal se totiž krásný mladý rytíř, jménem Torald, v jedné vesnici patřící k Rosenberku, a zmizel pak, aniž kdo věděl, kam se poděl. Povídalo se mezi lidem ovšem, že jel na opuštěný hrad Rosenberk a tam prý přebývá, nikdo však to určitě nevěděl.

Byl to znamenitý rytíř, kterýž při své mladosti již u dvora císařského meškal a dvory všech králů a vévodů byl navštívil. Byl prý vychován u krále skřítků; tam se stal velmi učeným, a když mu bylo osmnáct let, poslal ho pěstoun do světa a dal mu znamenitého koně Šemíka, kterýž nikdy neumdléval; pak pověstné kopí s diamantovou špičkou rytíře Vojmíra, které každého rytíře s koně shodilo, jehož se špičkou dotknulo; konečně převzácný meč Bruncvíkův, kterýž každé brnění jako sklo protínal. K tomu všemu přidal mu ještě pytlík, v němž bylo pořád pět a dvacet dukátů, třebať je byl stokrát za den z něho vzal. S takovými věcmi jede se snadně do světa!

Můžeme si pomysliti, jaký povyk příjezd rytíře takového mezi lidem spůsobil; nikdo však ho nespatřil od té doby, co jel vesnicí k Rosenberku.

Pan Švamberk, když se na Železnici přistěhoval, usmyslil si, že bude po tři dni velké hody slavit, k čemuž mu dal příčinu svátek jeho dcerušky.

Rytíř Kolohnátský navštěvoval Švamberka každého dne, a třebať byl třikráte tak starý jako Blanka, žádal přece o ruku její. Otec věda, že jest Kolohnátský zámožný člověk, a zvláště proto, že vypravoval vždy tolik o svých udatných činech (kdež ovšem pokaždé zvítězil, ačkoli to bylo samá lež!), pravil, že by mu to dělalo potěšení, kdyby se zalíbil dceři jeho, což prý jemu, tak udatnému a duchaplnému rytíři, nebude nic těžkého; ostatně mu nedal ani slova svého, ani mu Blanku neodřekl.

I hleděl od té doby Kolohnátský vším spůsobem slečně se zalíbit, dělal všecko, co jí na očích viděl, ba i držíval jí niti, když je na klubko navíjela; ale všecko mu nebylo nic platno, slečna byla pořáde k němu chladná, a když jí o lásce něco povídal, dělala, jako by tomu ani nerozuměla — vězelť v srdéčku jejím potají rytíř Torald, s nímž se byla jednou na procházce k hradu Rosenberku seznámila.

Pátý den po zjevení se ohnivé ruky začaly tedy hody na Železnici. Bylo sezváno mnoho přátel z vůkolí, toť se rozumí, že i rytíř Kolohnátský. Hosté byli pohromadě a všecko se odebralo do jídelny, aby každý sedl na vykázané místo.

V tom zavzněly trouby na hradě, a brzy nato oznamovalo se, že přijel neznámý rytíř a žádá o pohostinné přijetí.

„Ten má dobrý nos!“ zvolal Švamberk na služebníka; „řekni mu, že je vítán.“

Za pět minut vstoupil mladistvý, asi pětadvacetiletý rytíř s černými vlasy a modrýma očima, a pozdravil všecky tak zdvořile a obratně, že bylo na něm hned pozorovati, že viděl už hezký kus země. Slečna Blanka spatřivši ho na prahu, zapýřila se panenským studem a sklopila oči.

Hostina byla hlučná a veselá, zvláště vína se nešetřilo. Nejvíce si připíjeli domácí pán s rytířem Kolohnátským.

Toť se rozumí, že se musilo také o Bílé paní mluvit. Baron se přiznal, jak veliký strach tam na hradě oné noci pocítil, a Kolohnátský se mu notně vysmíval, načež mu Švamberk pravil:

„Rád bych té byl viděl, jak bys byl vyhlížel, vida onu strašlivou ohnivou ruku psát osudná ta slova.“

„To nebylo nic jiného leč pouhý sen,“ prohodil rytíř. „Já v duchy nevěřím.“

„Ovšem nevěříš,“ dí domácí pán, „protože jsi ještě žádného neviděl; ale co bys udělal, kdyby se ti nějaký zjevil?“

„Zažehnal bych ho,“ smál se Kolohnátský a udeřil na svůj ukrutný meč, „že by se zajisté přede mnou už nikdy nedal vidět, za to ti ručím!“

„Víš-li co, Kolohnátský,“ pravil Švamberk, „zažehnej ducha Bílé paní, a já ti dám, co budeš chtít.“

„Co budu chtít?“ zvolal Kolohnátský.

„Ano,“ přisvědčil baron; „zde ruka na to!“

„I ruku krásné Blanky?“ ptal se rytíř.

„I ruku Blančinu,“ odpověděl domácí pán, výborným vínem roznícený.

„Milý otče!“ zvolala prosebně Blanka, jako by ho chtěla od tohoto zpupného slova zdržet, a bázlivě podívala se na mladého rytíře, jenž byl nedávno přišel.

„Mlč, dceruško,“ chlácholil otec; „co jsem řekl, řekl jsem! Zažehnej, Kolohnátský, Bílou paní, a Blanka bude tvou.“

„A což, pane Švamberku,“ ozval se cizí mladý rytíř, „kdyby se to rytíři Kolohnátskému nepodařilo, obdržel by i jiný tuto odměnu, kdyby dovedl zažehnati ducha Bílé paní?“

„A kdo by byl ten jiný,“ ptal se baron, „jenž by chtěl takové podniknutí k cíli přivésti, kteréž by se rytíři Kolohnátskému nepodařilo?“

„Já to jsem,“ odpověděl cizí rytíř. Všickni obrátili se s podivením na mladého muže.

„Nežli přijmu váš návrh, jaktě milý mi jest,“ pravil domácí pán, „musil bych nejdříve jméno vaše vědět.“

„Jsem rytíř Torald,“ pravil mládenec.

Jméno to mělo tak výbornou pověst v celé zemi, že všickni u tabule povstali, aby vzdali úctu tak výtečnému hostovi. I pravil mu pan Švamberk: „Pane rytíři! jakkoli jste ještě mladý, je vaše jméno už tak rozhlášeno, že to každému rodu ke cti býti musí, vstoupí-li s vámi v přátelství. Pročež bude-li s tím dcera má spokojena, nemám nic proti tomu; ovšemť jenom v té případnosti, kdyby se nepodařilo zažehnání rytíři Kolohnátskému. Nejhlavnější však věc je, aby byl duch Bílé paní co nejdříve zahnán.“

„Ovšemť,“ přisvědčil rytíř Torald; „nechť počne rytíř Kolohnátský dnešní noci, a nepodaří-li se mu, pokusím se zejtřejší noci.“

„Tak se mi to líbí!“ zvolal pan Švamberk; „co má být hotovo, ať jde rychle. Nuže tedy, příteli Kolohnátský!“ obrátil se k tomuto, „začni dnes.“

Kolohnátský nepromluvil ani slovíčka od té chvíle, co se rytíř Torald prohlásil. Dostaltě před ním nesmírný strach. Teď ale, když viděl, že to jde do opravdy, a že se nebude moci pouhým tlučením hubou nikterak vyplésti, začal se vykračovat řka:

„Ovšem, ovšem! Ale tuším, že to bude nadarmo; duchové nepřijdou, budou se mne bát.“

„Oho!“ podivil se rytíř Torald, a pravil pak pevným hlasem: „Přijdou zajisté, pane rytíři, bezpečte se na to.“

Kolohnátský zbledl jako stěna.

„Chcete-li mi ale přednost postoupiti,“ smál se mladý rytíř, „tedy se pustím hned mezi duchy a vydržím první jejich nával; na vás nebudou potom tak zlí.“

„Inu, abych pravdu řekl,“ pravil Kolohnátský, „věřte mi, mně je všecko jedno, jsem-li první nebo druhý, a jestli vám na tom záleží…“

„Nic, nic,“ odpověděl pan Švamberk, „jak bylo vyjednáno, tak budiž; po obědě dovedeme tě na Rosenberk!“

Nebohý Kolohnátský byl jako myš v pasti. Nejdříve myslil, že to odbude samým vychloubáním; že totiž bude dělat, jako by byl přes noc na pustém hradě spal, a zatím že přespí někde jinde; potom že bude vypravovat, jak se zle potýkal s duchy, a že to bude hotovo.

Teď ale bylo jinak. Nemoha se tedy vymknout, vzal na se železné brnění od hlavy do paty, ozbrojil se až hrůza, a jelo se pak na Rosenberk. V devět hodin večer tam přijeli. Na hradě bylo všecko ticho, pusto a tmavo; na dvoře nebylo živé duše, v chodbách nebylo živé duše, všecko bylo jako v hrobě.

V ložnici udělali na krbu velký oheň, rozsvítili svíce, nechali tam Kolohnátského a zamkli i zapečetili dvéře.

Kolohnátský držel se posud ještě dosti srdnatě; ale když byl samotinký v pusté ložnici, obešla ho náramná hrůza i chtěl utéci oknem. To však nebylo možno, protože obě okna z ložnice stály nad velkou propastí, ve které by byl každý jistou smrt nalezl, kdo by byl z okna vyskočil.

I přemýšlel sem tam, jak by si pomohl, ale nic platno. Konečně sedl do velké pohovky vedle krbu, v němž hořelo, a nemoha se duchů dočkati, dal se do dřímání. V tom začalo v komíně něco šramotit. Kolohnátský hodil honem otýpku dříví na oheň, aby to hodně hořelo, a kdyby strašidlo komínem jelo, aby si spálilo nohy. Skutečně to hořelo jedním plamenem; to však nebránilo duchům, a za malou chvilčičku okázalo se v krbu kus prkna, a za nějaký čas přištrachalo se celé prkno dolů, položilo se jako most přes plamen, a po prkně přibíhalo množství pídimužiků, jejichž první vůdce byl oděn brněním, jako Kolohnátský sám.

V té pak míře, jak se jich vždy více hrnulo, odšupoval se Kolohnátský v sesli pořáde dál, až se dostal ke zdi na druhé straně ložnice, tak že bylo velké místo mezi ním a pídimužíčky.

Když stáli mužíčkové v řadě, předstoupil vůdce jejich až k samému rytíři a pravil:

„Rytíři Kolohnátský! Slyšel jsem, že se tak často svými hrdinskými kusy chlubíváš. A protože jsi vzal na sebe, zažehnati Bílou paní, která na tomto hradu panuje, vyprosil jsem si u ní dovolení, potýkati se s tebou. I zvu tě na souboj a ve jménu Bílé paní slibuju, že se ona odstěhuje z tohoto hradu, přemůžeš-li mě, a nikdy se již nezjeví; jestli však budeš ty přemožen, postup místo své rytíři Toraldovi.“

Po těch slovech hodil vůdce trpaslíčků rukavici svou po rytířsku Kolohnátskému k nohám. Ten však vida, že je mužík sotva šest palců vysoký, dostal kuráž, vzal rukavičku, vstrčil si ji na špičku malíku a usmíval se jí potupně. Když neodpovídal, zvolal pídimužíček: „Nuže, rytíři! přijímáš vyzvání?“

Kolohnátský, vida tak malého človíčka před sebou, pravil beze strachu: „A jakou zbraní budeme se potýkat?“

„Každý svou zbraní,“ pravil mužík, „ty mečem, já důtkami.“

Kolohnátský se dal do smíchu. Nabyltě srdce, uslyšev, že pídimužík na něj toliko s důtkami přijde. I hodil tedy svou rukavici trpaslíčkovi, kterýž hbitě odskočiti musil, aby ho rukavice nezastihla.

„Trubači, trubte!“ zvolal maličký vůdce, a na jeho rozkaz počalo troubiti dvanáct malých trubačů, kteří byli vystoupili na nízkou stoličku, válečnou píseň, a mezi tím přinesena maličkému rytíři zbraň.

Byly to malé důtky. Násadka jejich byla kroužena z jediného zeleného kamene, kterému říkají smaragd, a na násadce bylo místo řemínků šest ocelových řetízků asi tři střevíce dlouhých, a na konci každého řetízku třpytil se diamant asi jako hrách veliký.

Pln srdnatosti vytasil Kolohnátský meč, a trubači dali se do silnějšího ještě troubení.

To bylo znamení k útoku. Mužíček hnal se po rytíři a začal ho šlehati důtkami. Kolohnátský cítil každé šlehnutí, diamanty prorážely brnění a každá rána šla do živého. Místo bránění dal se rytíř do utíkání, běhal po jizbě a trpaslík za ním, skákal po postelích a truhlicích, a pídimužík pořáde za ním, při čemž trubači stále spěšněji a silněji troubili. Za pět minut padl Kolohnátský před mužíkem na kolena a prosil za milost.

Vůdce trpaslíčků dal důtky jednomu panošovi a vzal své panovnické žezlo řka:

„Rytíři Kolohnátský, tys hotová baba; nesluší se tedy pro tebe meč a dýka, nýbrž kužel a vřeteno.“

Při těch slovech dotknul se žezlem rytíře, kterýž cítil, že se s ním stala velká proměna. Všickni pídimužíčkové dali se do smíchu a všecko zmizelo jako sen.