Bílá paní (Pečírka)/Rytíř s kuželem

Bílá paní Josef Pečírka
Zaklinači	Rytíř s kuželem	Poklad

Údaje o textu
Titulek:	Rytíř s kuželem
Autor:	Dr. Josef Pečírka
Zdroj:	PEČÍRKA, Josef. Bílá paní. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1880. s. 37–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bílá paní

Když se všecko utišilo, díval se rytíř kolem sebe. Nebylo nikoho v jizbě. Pak se podíval na sebe a náramně užasnul. Byltě přistrojen jako stará baba; z krunýře udělala se prouhovaná moldounová sukně, z helmu čepec, z meče kužel a z dýky vřeteno.

Každý si může pomyslit, jak rytíř vyhlížel, představí-li si ho v čepci s krajkami, s kníry pod nosem a vousy pod bradou. I pomyslil si: proč bych na sobě trpěl takovou maškaru? a dal se do svlékání, chtěje se do postele schovati, aby nebylo ráno vidět, co se s ním stalo, až přijdou rytíři. I položil kužel na sesli a začal odvazovati čepec. Tu vyskočil kužel se stolice a začal ho klepat přes prsty tak notně, že musil nechat odvazování a kuželi se bránit; ale to nebylo nic platno, kužel ho klepal tak obratně, že byl brzy přinucen, vstrčit ruce do kapsářů.

Nato si lehl zase kužel na sesli. Rytíř ho vzal a díval se na něj, chtěje zvěděti, co v něm vězí, že je tak po čertech nemilosrdný. Byl to obyčejný kužel, jen že měl na konci hlavičku s tváří člověčí, která se na něho uštěpačně ošklíbala a jazyk vyplazovala. Rytíř dělal, jakoby se na kužel usmíval, zatím však couval pomalu až k ohni v krbu a hodil ho náhle do plamene.

Sotva že padl kužel do plamene a začal hořet, zdvihnul se zas honem, hnal se hoře po rytíři, klepal a tloukl ho tak nemilosrdně, a popálil ho tak velice, až se dal do prošení o milost.

I shasl hned plamen na kuželi, kterýž se pak pověsil rytíři na pás. Tomuto však bylo zle; den se blížil, a pan Švamberk s rytířem Toraldem i ostatními hosty mohli brzy přijít. I napadlo rytíři, aby hodil zatrolený kužel z okna do propasti.

Šel tedy jakoby nic k oknu, otevřel je, jakoby chtěl čerstvé povětří do jizby pustit, hodil z nenadání kužel z okna a honem zavřel. Náhle však břinkla tabule v druhém oknu a kužel se zase vrátil tím oknem do jizby.

Teď ale byl náramně rozzloben nad zradou rytířovou; i dal se do něho a ztloukl ho na celém těle tak, že celý zemdlený bolestí na sesli sklesnul. Kužel s ním teď měl útrpnost a pověsil se mu na pás. Aby rozzlobeného nepřítele upokojil, dal se Kolohnátský do předení. To těšilo velice kužel, i počal při tom bzučeti písničku.

V tom ale otevřely se dvéře, a do jizby vkročil pan Švamberk, rytíř Torald a ještě několik rytířů, kteřížto všickni nesmírně nad tím užasli, co spatřili.

Kolohnátský, jehož opustili v rytířském brnění, byl oblečen za starou babu s kuželem a vřetýnkem. Všickni se dali do hlasitého smíchu; Kolohnátský však nevěděl, kde by se hanbou ukryl.

„Duchové,“ smál se Švamberk, „kteří se ti zjevili, musili býti dobrého rozmaru; pověz nám, co se ti stalo?“

„I to není nic,“ prohodil rytíř, doufaje, že se vylže, „je to jenom sázka.“

V tom okamžení klepnul ho kužel, protože lhal, tak prudce přes prsty, že se dal do křiku.

„Zlořečený kužel!“ zamumlal pro sebe, nahlas však pravil dále: „Vsadil jsem se, že přemohu Bílou paní jakožto ženskou kuželem a vřetenem, nikoli však mečem a tulichem.“

Jakmile to vyřknul, začal ho kužel nemilosrdně přes prsty tepat. Vida to Švamberk pravil: „Příteli, vidím, že lžeš, a proto tě kužel tepe. Mluv pravdu, a on ti dá pokoj.“

Kužel dělal, jakoby tomu rozuměl, posvědčil hlavičkou a poklonil se před panem Švamberkem.

I musil tedy Kolohnátský povídat pravdu. Dokud nelhal, visel mu kužel pokojně na pásu; kdykoli však se svou udatností vychloubati začal, dal se kužel do něho a tloukl ho tak dlouho, až zas pravdu mluvil.

Když dopověděl, uklonil se kužel úsměšně před ním a velmi zdvořile před ostatní společností a vyskákal pak ze dveří a vřetýnko za ním.

Když se Kolohnátský kužele už bát nemusil, utekl též ze dveří, aby se ve hradě schoval.