Bílá paní (Pečírka)/Ohnivá ruka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ohnivá ruka
Autor: Dr. Josef Pečírka
Zdroj: PEČÍRKA, Josef. Bílá paní. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1880. s. 21–26. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Bílá paní

V sousedstvu přebýval jeden rytíř jménem Kolohnátský. Byl dle těla obr, ale střízlík dle ducha; vždycky byl ozbrojen obnaženým mečem a dýkou, a velmi rád se chlubíval, jak mnoho nepřátel už přemohl, ale nebylo to nikdy pravda, a když se na jeho hradě husy za ním rozběhly, dal se před nimi na útěk jako malé dítě: byltě bojácnější než malý chlapeček.

Ten měl oko na slečnu Blanku, i bylo mu líto, že se ročně za sladkou kaši tak mnoho peněz vydává, které by snad raději slečna Blanka za věno dostati mohla. Předsevzal si tedy, pana Švamberka od starodávného obyčeje odvrátit, řka jemu: „Milý Švamberku, už jsem se často divil tvé dobrotě, že tou sladkou kaší tolik darmotluků krmíš, kteří se ti za to vysmějou, než jídlo ztráví.“

„Příteli,“ odpověděl Švamberk, „už jsem také na to několikrát myslil; sladká kaše stojí víc než padesát jiných hostin, a kdyby to nebylo založení, zajisté bych toho byl už nechal.“

„E co!“ zvolal Kolohnátský, „založení sem, založení tam, nedej letos žádné kaše, a bude dobře.“

„Ano, jen kdyby nebylo Bílé paní,“ namítal Švamberk.

„A ty se jí bojíš?“ smál se rytíř. „To, co se o jejích zjeveních povídá, jsou báchorky, a kdyby se i zjevovala, já na tvém místě bych se ani zlého ducha nebál, natož dobrého.“

„Zkusíme to tedy,“ pravil baron; „za několik dní bude prvního máje, a uvidíme, co se dá dělat.“

Přece však rozešlo to barona, nedávat nic; místo řádné hostiny však dal jen obyčejný oběd přistrojiti. Lidé, kteří na sladkou kaši přišli, divili se, že je letos tak hubený oběd, ale neříkali nic. Bílá paní však dělala tu noc nato na hradě takový hluk a lomoz, že nemohl nikdo spát, každý otvíral okna a dvéře, podívat se, kdo na ně tluče a spát nedá, ale nikoho tu nebylo. Baron ovšem pozoroval, odkud vítr věje, ale schoval se v noci celý pod peřinu, a když konečně ten hřmot přestal, oddechl a pomyslil si, že to ještě dosti dobře odbyl.

Z toho nabyv srdnatosti, dal následujícího roku prvního máje lidem pouze kaši a nic jiného, jak to stálo v zakládací listině; přitom však ani polívky, ani ryb, ani piva, ani chleba, ani žemliček — a ta kaše prý nebyla ani náležitě sladká.

Tentokráte však bylo to v noci horší. Povstaltě náramný lomoz na hradě, strašné burcování trvalo celou noc, a ráno bylo potlučeno tolik oken, majolíkového i jiného nádobí na hradě, že škoda zrovna tolik činila, kolik by byla stála řádná hostina o sladké kaši.

Na to se velice rozzlobil pan Švamberk, i uzavřel, že příštího roku ani kaše nedá; že všecko nádobí, které by se roztlouci mohlo, ze zámku odstraní a sám se také odstěhuje. Když se to dověděla slečna Blanka, prosila co nejsnažněji otce, aby toho nečinil, aby nerušil památku tak starodávnou, poněvadž tím duchy na sebe popuzuje.

Nebylo však všecko prošení nic platno, baron opustil v ustanovený den hrad a dal rozkaz, že se nebude tenkrát slaviti sladká kaše; stálo prý ho to už beztoho dost peněz, a je prý čas, pomysliti na uspoření takové zbytečné výlohy.

Nemohouc od otce nic vyprositi, vzala Blanka všecky své ustřádané peníze, a když otec odjel, šla mezi okolní lid a povídala jim, že místo sladké kaše přináší každému dárek na penězích; rozdáť prý zrovna tolik, kolik by stála sladká kaše. A tak se stalo.

Lidé byli tomu rádi, že dostali něco na penězích místo hubené kaše, na kterouž se od loňska každý pamatoval. Bílá paní však byla ovšem Blance velmi povděčna, že památku její tak ctila; ale na otce jejího byla velice rozhněvána.

Když se pan Švamberk na hrad vrátil a zvěděl, že se v jeho nepřítomnosti nic zlého nestalo, a lid okolní že také nereptal, protože nedostal sladkou kaši, byl toho mínění, že svou setrvalostí Bílou paní unavil a že mu teď pokoj dá. I šel tedy po večeři s pokojnou myslí spát.

Sotva však usnul, strhl se na hradě a vůkol něho takový hřmot a lomoz, že toho nikdo na světě ještě neslyšel. Vůkol zámku vyli psi, houkaly sovy a kulichové, mňoukaly kočky, a mezitím skučel náramně vítr a bil hrom; na hradě řinčely řetězy, všecken nábytek byl zpřevrhán, mlýnské kameny válely se po podlahách a chodbách, a bylo takové lomcování a burcování, jako by se všecky čarodějnice celé země byly sběhly a své rejdy tu prováděly. O půl noci přestalo všecko a utišilo se tak, že slyšel každý zřetelné dvanáct ran kladivem na zvon.

Když zavznělo poslední uhození, dostal baron drobet srdce, vystrčil hlavu pod peřinou a podíval se po jizbě. Najednou mu vstaly všecky vlasy a na čele měl studený pot. Spatřiltě ohnivou ruku, kteráž jedním prstem na černé stěně zrovna proti jeho posteli jako perem následující ohnivá slova psala:

„Sedm dní lhůty dá ti Bůh, abys vyplnil založení Bílé paní; neučiníš li toho, budeš vinen sám svým neštěstím a připravíš se o hrad Rosenberk.“

Nato zmizela ruka, a jedno písmeno po druhém shaslo v tom pořádku, jak bylo psáno. Když poslední písmeno zmizelo, bylo v jizbě zas tma jako v hrobě.

Následujícího jitra přišla veškera čeládka zámecká od prvního do posledního a žádala o propuštění; neníť prý možno na takovém hradě sloužiti, kde duchové tak hrozné kousky provádějí jako minulé noci.

Pán však pravil, že se nemůže rozloučiti s tak věrnými služebníky, a že se tedy sám s nimi odstěhuje na jiný hrad, a Rosenberk že ponechají duchům, ať si tu pak tropí, co chtějí.

A tak se odstěhovali všickni přes pláč a prošení slečny Blanky na hrad Železnici, kterýžto stál míli cesty od Rosenberka.