Básnické spisy (Kalina)/Hadrnice

Básnické spisy (Kalina)
Přástevnice	Hadrnice	Lázeň Libušina

Údaje o textu
Titulek:	Hadrnice
Podtitulek:	(Věst)
Autor:	Josef Jaroslav Kalina
Zdroj:	KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 14–21. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Hadry prodejte, staré sklo,
    Kuchařičky, kosti, kosti!
Mějte, lidičky, lítosti,
    Máteli jaké kosti!“

Takto od božího rána volá
    Žena a s nůší na zádech,
V ochlostěné sukni podkasaná,
    Běhá, sotva že lapá dech.

Běhá ulicemi města hlučného;
    Tu v dvůr zahouknouc, ospalce budí,
Tam motykou na smetišti hrabá,
    A o boháčů se výměť trudí.

Až večer, ne zisk klopotu staví,
    Žena v svou chalupu pílí,
Vstříc děti jako písklata z hnízda
    „„Ach papat, maminko!““ kvílí.

„Ó kdybych mohla, dětičky milé,
    Na vás své prodati kosti,
Vás krví napojit vlastního srdce,
    Dala bych vám do sytosti!“

V tom šlehne mysl o hatě lbi,
    Splákne valem černou péči:
„Nuže! co odepřela skoupost živých,
    To hroby dát se nezpěčí!“

Tak vece, již i chýži opouští,
    S motykou, s nůší v charou noc se řítí,
Rej světýlek cupyty! kolem ní,
    Temnou cestou jí svítí.

Až na pahrbu kroků staví;
    Žertviště pohanské, církev teď,
Jmě boha postrádalo, ne svatost;
    Pokoje mrtvých hájí zeď.

Upířice hupá nad hřbitovem,
    Rakve ssaje, sedíc nad rovem,
Vlíká rubáše, dobývá lupy:
    „Hadry, kosti dejte, trupy!“

„Ty nekřtěňátko, dej prstíček,
    Ať mi při práci poslouží,
Mámť ubohých doma též dětiček!
    Slzami svými já tě křtím!
    Za to si prstem posloužím;
Tvou máti míjím — láskyť oběť,
Svěť dál, prstíčku, svět, jen svěť!“

Upířice hupá nad hřbitovem,
Rakve ssaje, sedíc nad rovem,
    Vlíká rubáše, dobývá lupy:
    „Hadry, kosti dejte, trupy!“

Tu hlava se z hrobu vyvalí,
K ženě se přímo kutálí,
    Plete se jí mezi nohy,
    A na hlavě rohy, rohy; —
Žena urve s hrobu tresti,
S hrobu, jenž kryl dvé milencův,
Švihne hlavu: „Neroď se plésti!“
    Švihne třikrát: „Hlavo, znikej!
    Odkuds přišla, pryč utíkej!
A z tebe, hrobový ty květe,
Má ruka dítkám věnce splete!“ —
    Upířice hupá nad hřbitovem,
    Rakve ssaje, sedíc nad rovem,
        Vlíká rubáše, dobývá lupy:
        „Hadry, kosti dejte, trupy!
Mnozí z vás jsou jaktěživi
Nedali žebráku ani skyvy,
    Nebyvše na světě ku platnosti:
    Dejte trupy, hadry, kosti!“
    Hadrů, kostí nabrala
    A hroby zanechala
    A s kopečku sestoupivši,
    Si zaplesala:

„Svěť, měsíčku, polehoučku,
    Svěť mi po dráze,
Zjitra mi slunéčko bude svítit
    Z rána ku Praze.

Svěť, bleďoučký, svěť, měsíčku!
    Nesu si kořist —
Prodám v Praze, bude opět blaze,
    Bude zas co jíst!

Svěť, bleďoučký, svěť, měsíčku,
    Mně na dětinky,
Uběděným sladkou dřímotičku
    Liň do dušinky!

Svěť, bleďoučký, svěť, měsíčku,
    Běl mi ty kosti!
Zjitra mají pomoci boháčům
Strojit sladkosti.“ —

Kosti umrlčí běleno,
Rubáše rozvěšeno:
    Hojně kostí,
    Hadrů dosti —
Bude chleba dítkám do sytosti.

Bije jedenáctá hodina —
Chval každý duch hospodina!
Jedenáctá hodina bije, —
Děsný na zvonici kůr sov zavyje,
Pod zemí železná brána zachřestí,
Stíny sunou se reje provesti,
    Hroby se otvírají,
    Mrtví vstávají —
    Svého hledají:
Ej tamo kráčí bez hlavy trup,
    A tuto se hlava válí,
    Ó kamo se pokutálí? —
    Kam ta chasa pádí cupyty cup? —
        Pádí chasa ze hřbitova:
            Tento bez nohy hupá,
            Tu zřít bez ruky trupa —
    Hnáty, hlavu, trup má vdova,
    Přinesla si je z krchova. —
Z krchova mutno vířejí kůry,
Křídlama v okno máchají můry,
    Psův vytí a koňstva ržání
    Mísí se ve vichrů vání —
    Povětří: jek limbu smíšený,
    V lůno charé noci vypuštěný. — — —
        Žena bledne, — ruce spíná:
        „Chval každý duch hospodina!“
        „„I my ho chválíme,
        Rej svůj provádíme:
            Hadry, kosti, ženo, dej!
            Hýbaj s námi v slavný rej!““
                Kosti se k trupům pojí:
    Celá láje tu stojí —
V kole ženu uděšenu
    Ku hřbitovu dál a dál
Linvami přese zdě v ryčný cvál…
Na hřbitově chorovody,
Z žab a šedých mur stkvostné hody,
    Z hrobů plameny sálají,
    Svatí po rovech hasají.
Šum ten, hasot a ryčení
Až po druhé trvá kuropění,
    Až celou vesnici ze sna budí
    A lid ku hřbitovu pudí.
V tom kohout po třetí zapěje,
Povětří se sykotem zachvěje,
    Mizí rázem marné stíny,
    Zavírají se hrobů klíny. — —
Ten tam šumot a plesu vztek:
    Žena sdřebla v sochu tuhou,
    Jevící Niobu druhou,
Trup spolu jsouc i náhrobek.

„„A kde její děti?““ lid volá,
„„Kde ubožátka ta holá,
    Ať bychom je opatřili,
    Snažnou o ně vedli píli!““

„Patřte,“ vece stařeček, „vzhůru tam!
Věřte, lidičky, mým šedinám:
    Ejhle v skvoucím oblaku!
    Známť ho dobře — je to luňák —
    Luňák to letí, —
    Unáší děti,
    K východu plove s dětmi pták,
    Sprostí vás všech rozpaků.
Onť je odevzdá divým ženám,
Lip je opatří, než možno nám:
Ženy je po východních vlastech v dáli
    Roznesou po knížecích dvorech,
    Rozsadí je tam po přestolech,
Obdaří vínky, v nach zaobalí.“

    Trčí kostroun — stuhlá upířice,
    Třas začepil se ve schudlé líce,
    Oči vytřeštěny —
    Zuby vyšklebeny —
    Nad hrobem —
    Rozestálá s životem.
Lidskočilá duše v dáli uletěla,
Aby ochraně nad dítkami tam bděla; —
    Jenom bledé světlo luny budí
    Znovu v druhém srdci chladné hrudi
    Surovou duši zmarolibou:
Tu běloomšené drbající dlaně
    Trup k nebesům vypíná;
Zrak sirý sse poblesky, tlukou skráně,
    Krvolačná z huby pína:
    Stane upířice, s výše se řítí,
    Dědiny obchází, rudým okem svítí,
        Mor rozsívá;
        Spícím bojarům krev vypívá,
Rosu stírá — kvítí sbírá,
Plove povětřím, hvězdy snímá,
    Dště zatřímá;
Slunce ssá a krade záři,
Ourodu boháčům maří,
Sbírá stopy, zkázu tropí,
S živými přebývá,
Mládí květ podrývá,
Rozličně se přetváří,
Stkvíc se příšernou září:
    Až ční znova
    Sdřeblá v sochu ze hřbitova. —
Kostroun šeptu zaklinačův nepojímá,
Ni upírobojčích čár nevšímá;
Neprospěje na prsou hvězda lípová;
Trnovým mu kůlem srdce probito,
Uťato hlavu, nohu — na zmar i to: —
    Kůl vyvržen — oudy se pojí,
    Obrácená socha přímo zas stojí. —
    Stojí sdřeblá upířice,
    Z násilí drvějí líce:
U strach všem, kdo bližním ubližují,
Nad jejich se bídou nesmilují.