Básnické spisy (Kalina)/Přástevnice

Básnické spisy (Kalina)
Novoroční noc	Přástevnice	Hadrnice

Údaje o textu
Titulek:	Přástevnice
Autor:	Josef Jaroslav Kalina
Zdroj:	KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 12–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Do vísky v čas večerní lesní stezkou
    Tré panen vždy na přástky přichodí,
Bělí odíny jsouce, s mládí veskou
    Tu kratochvíli a ples provodí.

Dle nich zajisté lesk lepoty hasne
    I nejsličnějších dívek přívnady,
Volnými ruchy sunou se oudy krásné
    Pod věnci z růží vnadou Žizlady.

Kde domovem jsou, darmo se kdo táže,
    Jich původ nikdo ti nezvěstuje;
Co dávním hostům lásku vše jim káže,
    Tři lesní sestry je vůbec jmenuje.

Ony se ke všem rovně vlídně mají,
    K nikomu nelnou přízní vřelejší,
Pozemské lásce cizí být se zdají,
    Dadouce dary ducha světější.

Vždy nové písně s sebou přinášejí
    I krásných bájí skladné výtvory,
Nejlepší hry znají, vůdkyně v reji,
    Mistryně zábav, mravu pravzory;

A v rukou jenom jim hrajou vřeténka,
    Kužele stuhami okrášleny — —
Tak stejná téměř vlákna nit a tenká
    Neline z rukou žádné přadleny.

Ale jakmile jedenáctá bije,
    Vše rázem vstanou, kužele odklidí,
A marné nejvroucnější prošení je,
    By chvilku dlely v kole žezvých lidí.

To všichni těžce nesou, zvlášť jonáci,
    Co v nevadlé jich se kráse kochají:
A žádný v také teskno se nekácí
    Jak Jaroš, an tak časně prchají.

Zrak nořívá on v jich půvabů kvítí,
    Rtů výmluvných s rozkoší ssaje slast,
Jen na večery čítá doby žití;
    Jak s duší loučit se — odchodu strast.

I vnukne lest mu cit promyslné lásky,
    Jak by se déle besedou kojil:
O celou hodinu oklamat krásky,
    Na věži zpátky časy nastrojil.

Ba rád by na vždy nad radostmi svými —
    By možná bylo — stavil času let,
A hradbami i meči plamennými
    Zahájil vonný ráje svého květ.

Za důvěrného hovoru i spíle
    Zpěvem při kolovrátků vrčení
Rychleji, než kdy minou roučí chvíle,
Nikdo nevšímá doby prodlení.

Tu jedenáctou šálivý zvon věstí,
    V nepokoji povstanou sestřice,
Svinují přízi; v loučení se pěstí
    A rychlou stopou mizí z vesnice. — —

Tlupa sekáčův kosit lesní luhy
    Po břehu ráno kráčí za šera;
Aj, vodní pláň tři krvavé brotí pruhy —
    Úpěním žalným zní hloub jezera. —

A od té doby krásné lesní děvy
    Do vsi na přástvu nepřichodí víc,
Nenesou více nové báje, zpěvy,
    Korunou byvše v kole krasavic.

I dřevní písně jich jen touhu budí,
    An byly druhdy heslem radosti,
Jich zvuk zanítí hoře žáry v hrudi,
    Plní Jaroši srdce žalostí.

Co jej lakota blaha pozbavila,
    Nyje mu srdce, vadne sličná pleť,
A nežli Luna běh svůj dokončila,
    Padá jonák Moraně za oběť.