Básně z roku 1865, svazek I./Květinářka

Básně z roku 1865, svazek I. Adolf Heyduk
Žebračka	Květinářka	Insulánka

Údaje o textu
Titulek:	Květinářka
Autor:	Adolf Heyduk
Zdroj:	citanka.cz Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

I.

Ty děvče černooké,
mladinké, útloboké,
mluv, mluv, přec, kde jsi bylo,
že tě mé oko v arkádách
kytičky nosit nespatřilo?

Ty děvče jižní krve,
veselé, černobrvé,
mluv přec, kde jsi se kryla?
Má duše po tobě, o věz,
horoucně, vřele zatoužila.

Ty moje děvče zlaté,
veselé, boubelaté,
mluv, kam jsi se mi dělo?
Cizinců přišlo mnoho sem,
ty’s na kytičky zapomnělo!

„Aj, přišli cizinci
kupovat kvítky
a vzali všecky věnečky
i všecky zbytky,
a vzali všecko dočista — —“
Snad přece něco pro mě máš?!
„Jen jeden ještě věneček,
leč ten je váš!“

II.

Dnes tak záhy, boubelatá,
dnes tak záhy? vida, vida,
vždyť ti spánek v očku sedí
a tvá líčka posud hlídá,
diblíku můj prostovlasý;
dnes tak záhy — proč pak asi?

Přišlo dnes snad nové panstvo,
kavalír, jenž rád má růže?
slavnost? svatba? Ne — i šlaka!
což pak tedy? nuže, nuže,
odpověď ti na rtu pálá,
chutě, ven s ní, lhářko malá!

„Nelhu, ale chci vám říci,
koráb odplul záhy z rána
a s korábem mladý lodník,
jejž jsem měla za milána,
kormidlo on statně vede,
dnes však — myslím — těžko jede.“

V rozloučenou jsem mu tedy
vonné květy přichystala,
na kormidlo, aby vzpomněl,
pěkný věnec z růží dala,
pěkný věnec — růže svěží,
vždyť mně nejhloub srdce leží.

„A pak ještě políbení…“
„Jedno jenom? to je málo! —“
„Více ovšem, a mé oko
zaslzelo, zaplakalo;
plakalo i srdce tklivé,
moře — to je nevrátivé.“

„Aj, aj, děvče, ještě pláčeš?
vždyť, holenku, on se vrátí,
pros za něho v San Giacomo,
tam jsou velmi hodní svatí,
jistě že jej mine zlota,
jak lodníka Condiotta.“^[1]

„Jistě, jistě, udělám to,
San Giacomo mnoho zmůže,
za to mu chci každodenně
nejkrásnější nosit růže…
Kéž ho Pán Bůh vésti ráčí.
S Bohem, pane, — mně je k pláči.“ —

III.

Dítě, tvoje líčko vadne
jako vaše dávná sláva,
z vínku tvého, boubelatá,
list po lístku opadává.
Proč? leč nechci vyzvídat,
škoda, škoda nastokrát!

Vaše nebe povždy krásné,
celý rok v něm pučí růže,
pamatuj však, mráz že krutý
mžikem květy potřít může;
kdo jim život můž’ zas dát? —
škoda — škoda nastokrát!

Uvadne-li růže chladem,
neoživne, neosvěží;
drahoušku, v tvém srdci snad už
také zvadlá růže leží.
Mlčíš? — Nechci dál se ptát,
škoda — škoda nastokrát!

---

1. Baronka d’Montanan vypravuje v knížce své o Benátkách, že si Entiopo Condiotto, loďmistr z prvních benátských osadníků, vystavěl při Rialtu dřevěný dům, v němž mnoho ukrýval bohatství. Když pak v domě tom vypukl oheň, přislíbil prý svatému, jejž vzýval, postaviti kapli, bude-li zachráněn… I přišel déšť a Condiotto dostál slovu, postaviv první kapli v Benátkách.