Antologie z oper/Antonín Dvořák

Antologie z oper
Rusalka (Dargomyžskij)	Antonín Dvořák	Král a uhlíř

Údaje o textu
Titulek:	Antonín Dvořák
Autor:	Alois Tvrdek
Zdroj:	Antologie z oper, díl 1., str. 32-34 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1922
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Antonín Dvořák

Antonín Dvořák

, největší romantik český, střední člen klasické trojice generace národní (Smetana, Dvořák, Fibich) a největší symfonik 19. století, nar. 8. IX. 1841 v Nelahozevsi u Kralup jako syn řezníka a hostinského Fr. Dvořáka. Protože byl určen pro řemeslo otcovo, nedostalo se mu vyššího vzdělání literárního ani hudebního, než kterého poskytovala škola venkovská. Učitel Spitz učil ho hře na housle a zpěvu, Liehmann ve Zlonicích klavíru a hře na varhany a Hancke v České Kamenici, kde byl rok „na handlu“, hře praktické. S venkovskou kapelou hrával po hostincích a kruchtách; atmosféra muziky tanečního sálu měla naň vliv již v mládí. Vrátiv se z „Němec“, musil u otce řezničit. Hudební genius v něm dřímající nedal mu zaniknout v strašném tom povolání, a D. překonav všecken odpor doma, čelící proti jeho snahám, jako 16 letý jinoch dostal se do Prahy (1857) na varhanickou školu, kde dohonil, co v hudbě zameškal; literární vzdělání doplniti nebylo mu možná pro útrapy životní i proto, že mu zchudlý otec ne-mohl poskytovali podpory. Na varhanické škole byl žákem Zvonařovým, Blažkovým, Pietschovým a Krejčího. Živil se hodinami a hrou v Komzákově kapele, až se stal r. 1862 violistou v Prozatímním divadle, kde účinkoval 11 let; nato přijal místo varhaníka při chrámě sv. Vojtěcha (za měsíční plat — 10 zl.!) a působil tu do r. 1876. Dvořákovo mládí mělo zásadní vliv na celé tvoření jeho; vytrvalost, s níž bojoval proti tolikerým překážkám, byla podmíněna jeho nekonečnou láskou k hudbě. Rozpor mezi jeho potencí hudební a vkusem uměleckým pochází již z této doby: geniální myšlenka hudební rozbíjí se často o nedostatek uměleckého vkusu v podáni formálním. D. byl nejprve přívržencem Smetanovým, potom ultrakonservativcem směru Hanslickova, nakonec opět se vrátil k proudům novějším. Proto jeho dílo nemá ve svém vývoji té pevné linie vzestupu, která vyznačuje dílo Smetanovo a Fibichovo. V nedostatku autokritiky vydává díla nejrůznější kvality, po nejlepším hned hodnoty slabší, po Stabat mater — Svatební košile. Hudbu pěstoval nejprve jen z lásky k ní, bez pomyšlení na vystoupení do veřejnosti. Zachytil se nejhudebnější periody dějin hudby, klasicismu ; studoval veliké ty mistry a napodobil je ve svých komposičních pokusech (2 symfonie z r. 1864, smyčcový kvintet a-moll, kvartet a-dur a j.) Nic z toho se nedávalo, a D. později vše spálil nebo zavřel před veřejností. Prvního velikého úspěchu dobyl na koncertu „Hlaholu“ (9. III. 1873) „Hymnem“’ řízeným K. Bendlem, podporovatelem Dvořákovým. Obecenstvo uchvátil vlastenecký text Hálkův („Dědicové Bílé hory“) i silná individualita hudby D-ovy. Síla originality překonala nedostatek slohový, jenž právě v „Hymnu“ vystupuje. Poté provedena i díla instrumentální: Notturno (1873) a Symfonie z es-dur. R. 1875 vyšel Kvartet a-moll, první to české komorní dílo tištěné, D. obdržel konečně státní stipendium 400 zl. a byl doporučen Brahmsem firmě Simrockově v Berlíně, která pak vydávala jeho skladby. Prožitost lidové hudby, v níž vyrostl, objevuje se harmonisacemi nár. písní a komponováním nových písní na lidové texty, ať ve formě sborů (Pět sborů op. 27 a Tři sbory op. 43), nebo dvojzpěvů („Moravské dvojzpěvy“ z r. 1877 — vzácné dílo, z nejlepších D-ových skladeb vokálních), nebo písní (Čtyři písně na slova G. Pflegra-Moravského, na slova Hálkova a na texty z Rukopisu královédvorského). D. pokoušel se při ohnivém temperamentu ve všech oborech, též v opeře. „Alfred“ komponovaný na starý text německý, přes slibný náběh jest nesporně začátečnický a nikdy se nedával. První opera „Král a uhlíř“ jest komická (text podle oblíbené hry loutkové „Posvícení v Hudlicích“); avšak D. zpracoval ji slohem tak těžkým a zmateným, že Smetana uznav vážnost práce, pochyboval o možnosti provedení, načež D. provedl vážný čin uměleckého sebezapření: celou operu spálil a komponoval znovu v krátké době — tří měsíců. Pro pochybnou stavbu III. jednání přistoupil ke třetí změně a vytvořil pak hudbu dle textu V. J. Novotného zcela novou (1874 — přeprac. 1881). — Slohový pokrok dramatický přinesla vážná opera Vanda (1876); vyžadovala výpravy, již jí malé Próz. divadlo dáti nemohlo, pročež měla úspěch chabý. - D. nejvíce vynikl tam, kde libreto vyšlo vstříc jeho hudební povaze textem prostonárodním, bez tragického rozpětí. Hned jeho prvotina v tomto oboru „Tvrdé palice“ (1874) jest nejlepší jeho dílo dramatické v oboru komickém. Jest tu sice dosti míst trivialních, odrážejících se od noblesy „Prodané nevěsty“, avšak jest zde ruch, život, přirozenost. V další opeře komické „Šelma sedlák“ (1878) snížila se živost a přirozenost snahou po zušlechtění výrazu a knížecím živlem v libretě, skladateli cizím. Náhodná shoda textu nebo situace jest příčinou, že D., který v absolutní hudbě jest z nejoriginelnějších umělců světa, upadá v dramatice nevědomky v neoriginelnost. Veliká historická, tragická opera z dějin ruských „Dimitrij“ (1882) vznikla v největším rozmachu tvůrčí síly D-ovy, jako dílo vnitřně přižité, upřímně procítěné, jako jeden z nejkrásnějších a nejmohutnějších projevů tvůrčího ducha skladatelova, v němž hudební síla jeho proniká spontánně a originelně tak jako jeho ryzí, upřímné, vrozené češství. Zejména ensemblové scény kypí životem rušným, prudce pohnutým, plným slavnostního lesku, zachycujíce slovanskou minulost v dojmech velikých a vznešených. R. 1877 D. přikročil ke komposici opery „Jakobín“, v němž se opět stýkají dva společensky odlišné světy: aristokratický a lidový. Charakteristickou vlastností „Jakobína“ jest malba genrových detailů, náladová drobnokresba, proti lapidárním rysům „Dimitrije“. Roku 1899 vznikla komická opera „Čert a Káča“, slohu deklamačního, v níž těžiště hudby bylo posunuto do orchestru. Hudba jest vtipná, plna svěžího humoru, ačkoliv vykazuje také místa, jež se náladou a komposicí vzpírají textu. R. 1900 vznikla „Rusalka“, jíž na poetickém podkladě Kvapilově D. vytvořil nejkrásnější hudební pohádku českou, plynoucí v dokonalém souladu hudby a textu; zvláště skvostně podáno ovzduší lesů českých, divých žen a víl. V tom směru jest „Rusalka“ nejlepší operou Dvořákovou v moderním smyslu slova. Látky hlouběji dramatické zůstaly D-ovi nezdolatelné, což dosvědčila poslední opera „Armida“ (1903), v níž text a hudba jsou ve stálém rozporu. — Ačkoliv opery D-ovy byly vždy přijímány s největšími sympatiemi, přece vlastní umělecký význam mistrův sluší hledati v hudbě instrumentální. D. jest rozený instrumentalista, jenž myslil a skládal vždy orchestrálně. I o klavírních skladbách jeho lze říci, že jsou vlastně orchestrální — vždyť „Slovanské tance“ a „Legendy“ jsou původně psány pro 4ruční klavír. V nich jsa úplně nezávislý na podkladě básnickém, geniální skladatel čerpal z překypujících hlubin vlastního světa hudebního perly ceny nepomíjející. Z ohromné řady děl ze všech oborů buďtež uvedeny: z vokálních děl — mimo již zmíněné — Písně v národním tónu, Písně srbské, Tři novořecké básně, Cigánské melodie, Cypřiše, Písně milostné, hluboké Biblické písně; 5 mužských sborů, 5 sborů pro smíšené hlasy, Žalm 149 (pro mužský sbor s průvodem orchestru) Skladby klavírní: Mazurky, Furianti, Silhouety, Valčíky, Humoresky, Skotské tance, Eklogy, Poetické nálady. Ze Šumavy, Legendy, Slovanské tance, a j. Komorní díla: 9 smyčcových kvartet (nejznámější z as- dur a g-dur), Sonatina a sonata z f-dur pro housle a klavír, Romantické kusy a Koncertní kus pro housle a klavír; 3 koncerty (klavírní, houslový a cellový). Klavírní tria, Dumky, Maličkosti (pro dvoje housle, cello a harmonium); smyčcová kvinteta, smyčcový sextet, tercet pro dvoje housle a violu. Církevní skladby: Mše d-dur, Rekviem (1890) a Stabat mater ( 876), geniální dílo ryzí hloubky, krásy a zbožnosti, provozované r. 1883 v Londýně s ohromným úspěchem. Pro Anglii (festival v Leedsu (1886) bylo napsáno národní dramatické oratorium „Sv. Ludmila“, které bylo provedeno scénicky v Nár. divadle r. 1901.

„Svatební košile“, balada pro soli, sbor a orchestr op. 69, jest základní stupeň k pozdějším symf. a dram. pohádkám skladatelovým. Dílo trpí rozbitím celku v samostatná hudební čísla a rozvleklostí stavby při děsivě vpřed se řítící stručnosti textu. — Skladby orchestrální: Slavnostní pochod (1879); Slovanské tance (dvě řady op. 46 a 72), v nichž mu šlo o idealisaci význačných typů tanečních nejen po stránce formální, ale též ideové a obsahové. První řada je výrazem bujarého, jásavého vzruchu, veselí a života českého. Od dob Haydnových a Mozartových nebylo napsáno podobné dílo, proniknuté takovým zdravým, jiskřivým humorem. Druhá řada jest obestřena místy nádechem melancholie, se sklonem k projevu elegickému a rychlému střídání nálad, majícímu zdroj v lidové hudbě ostatních národů slovanských. — Tři slovanské rhapsodie (d-dur, g-moll a as dur). Scherzo capriccioso (op. 66) — výraz bezstarostného veselí. Symfonické variace (op. 27) na thema sboru „Já som guslar“. Suita d-dur o 5 větách. Dvě serenády (smyčcová a pro dechové nástroje). Ouvertura ke hře „J. K. Tyl“. Dram. ouvertura „Husitská“ (op. 67). — Ouvertury: Příroda—Život—Láska, později přezvané: V přírodě (op. 91) — Karneval (op. 92) — Othello (op 92). — Symf. básně: Vodník, Polednice, Holoubek, Zlatý kolovrat, Píseň bohatýrská. V nich ilustruje text řádek za řádkem methodou deskriptivní. Symfonií jest 8; z nich na půdě americké vznikla poslední VIII. — e-moll, zvaná „Z nového světa“ ; působí exoticky originelní rythmikou a melodikou. Symfonie z d-dur oslavuje české lidové veselí, symf. d-moll dává mluviti duši rozbolené, vášní zjizvené, napojené tvrdým vzdorem a odhodláním. Symf. g-dur podává nálady vlastního nitra skladatelova. — Od r. 1879, kdy se dávaly „Slovanské tance“ v Křišťálovém paláci v Londýně, D. kráčel drahou triumfální. R. 1890 byl jmenován profesorem komposice na pražské konservatoři, r. 1892 ředitelem Nár. konservatoře v Novém Yorku, po návratu do vlasti (1895) ředitelem konservatoře pražské. Byl Členem české akademie věd a umění, členem panské sněmovny, čestným doktorem filosof, fakulty university pražské a doktorem hudby university v Cambridge. Na vrcholu slávy, získav si nejrychleji ze skladatelů českých uznání celého světa, zemřel náhle 1. V. 1904.

D. jest duch lidově naivní, prostý, hloubavý a nábožný. Všecka díla jeho vyznačují se geniální fantasií. Rythmus jest podstatou hudby D-ovy, a zářivá, skvělá, kouzelnými barvami hýřící instrumentace činí z něho největšího symfonika 19. století. Vrcholem jeho tvorby jsou díla hudby absolutní, vyznačující se fantasií geniální.