Anglické listy/Vy Angličané

Anglické listy Karel Čapek
Na lodi	Vy Angličané	Řeč do britského rozhlasu

Údaje o textu
Titulek:	Vy Angličané
Podtitulek:	(K anketě Daily Heraldu)
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I. Městská jnihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: Daily Herald

Za svých mladších let jsem znal jenom dva typy Angličanů: jeden se jmenoval John Bull, byl tlustý a brunátný, nosil holinky a jezdecké kalhoty a obyčejně byl provázen buldogem; druhý se jmenoval Mr. Smith nebo nějak podobně, byl dlouhý a kostnatý, nosil kostkované šaty a zrzavé licousy a vyznačoval se tím, že za každé příležitosti kladl nohy na stůl. Oba se vyskytovali hlavně v karikaturách a ve veselohrách.

Když jsem později přišel do Anglie, shledal jsem k svému zklamání, že Angličané ve zdrcující většině nenosí kostkované šaty ani licousy, ani nekladou nohy na stůl; že (s výjimkou pana G. B. Shawa) nejsou nápadně dlouzí ani (s výjimkou pana G. K. Chestertona) nápadně zavalití. Tak člověk ztrácí iluze svého mládí. Naproti tomu jsem zjistil, že se Anglie téměř vším liší od kontinentu, počínajíc trávou a břečťanem a končíc univerzitou nebo parlamentem. Mohl bych dopodrobna napsat, čím se liší Nottinghill od Sevilly; ale byl bych v rozpacích, kdybych měl napsat, čím se obecně a bez výjimky liší obyvatelé hvězdy zvané Anglie od obyvatel hvězdy zvané Evropa. Je zajisté velký rozdíl co do zvyků a úrovně života mezi průměrným Britem a dejme tomu makedonským pastýřem; ale myslím, že skoro stejně nápadný je rozdíl mezi průměrným Britem ze Sněmovny lordů a Britem z Psího Ostrova. Nejsem si jist, mají-li obě tyto třídy Britů stejné nacionální kvality a stejné národní chyby. Mohl bych napsat pojednání o přednostech Angličanů, pokud jsem je pozoroval v klubu Athenaeum, nebo o jejich nepříjemných stránkách, pokud jsem je pozoroval jako turisty v Itálii; ale jsem si vědom, že ani Athenaeum, ani celá Itálie i se Sicílií a Riviérou není ještě celá Anglie.

Dostalo se mi lichotivého pozvání, abych řekl Angličanům do očí otevřeně a od plic všechno, co lze vytknout jim a jejich zemi. Nuže, našel jsem ve své paměti některé temné zkušenosti, jako je anglická neděle, anglická kuchyně, anglická výslovnost a některé jiné naprosto anglické zvyky; ale říkám si, hoví-li si Angličané v těch a podobných věcech, co je nám ostatním národům do toho? Proč bych jim vymlouval hrozný zvyk jíst pudingy z tapioky nebo uctívat anglickou šlechtu? Mám zvláštní sympatii pro všemožné národní zvyky, ať jsou to zvyky ostrovanů z Fidži, nebo ostrovanů z Velké Británie. Těšilo by mne, kdyby skotští bankéři chodili v kiltech a s nahými koleny, hrajíce na dudy, nebo kdyby Britové v hotelu Savoy místo foxtrotů tančili mečové tance. Jsem nakloněn považovat všechny národní zvláštnosti za pozitivní obohacení tohoto světa. Vážím si Anglie zejména proto, že dovedla udržet tolik svých zvyků; myslím, že k tomu bylo třeba krom jisté národní hrdosti také značného smyslu pro humor. Vcelku jsou domorodci britských ostrovů v očích cizince malebnější, než snad sami vědí. Málokterý národ je tak sympatický jako Angličané – s jedinou podmínkou: že se na ně jdete podívat do jejich Anglie. Tam si zamilujete jejich zvyky, jejich zdrželivou ochotu, jejich formality i prostotu a sto jiných stránek jejich britského života. Jenom inzulární národ mohl vyvinout tolik charakteristických a trvalých vlastností. Největší přednost Britů je jejich ostrovanství. Ale jejich ostrovanství je také jejich největší chybou.

Pokud jsou Angličané ostrovany v Anglii, je to jejich věc; poněkud horší je, že jsou ostrovany, ať se octnou kdekoliv ve světě. Viděl jsem britské ostrovy a ostrůvky ve Francii a ve Španělsku, v Itálii i u nás. Tento národ mořeplavců, cestovatelů a kolonistů nedovede vykročit z Anglie; veze ji s sebou, ať jede na rovník, nebo na severní pól. Nikdy se nedovede přiblížit k jiným národům a k jejich životu. Je kosmopolitou potud, pokud v tomto vesmíru jsou anglicky mluvící sklepníci, anglické golf-grounds, anglická snídaně a pokud možno anglická společnost. Udržuje se skoro úzkostlivě stranou, žije-li uprostřed jiného národa; okukuje sice jeho obrazy a architekturu a vylézá na jeho nejvyšší hory, ale neúčastní se jeho života, neakceptuje jeho radosti a nedovede se s ním setkat na jeho půdě. V Anglii i cizinec může pochopit, že v této psychologické inzularitě je solidní zvyk nevtírat se a jistá plachost; ale v cizině se tyto typické britské vlastnosti snadno začnou podobat pýše, nedůvěře a sobecké uzavřenosti.

Nuže, i kdyby tomu tak bylo, byla by to čistě soukromá věc Angličanů samotných; ale přestává to být soukromou vlastností, jeví-li se cizím národům podobně i britská mezinárodní politika. Národové této planety mohou velmi často ocenit britskou politiku jako loajální, počestnou, ba i plnou dobré vůle; ale málokdy se zbaví dojmu, jako by jí něco scházelo: to „něco“ by se mohlo nazvat sympatie. Britská politika je světová, protože Britská říše je světová, ale ne proto, že britská mentalita je světová. Britská politika uznává jisté ideály, protože ji k tomu vede britský mravní zákon, ale ne proto, že by ji k tomu vedl jakýsi všelidský mravní zákon. Někdy podá Anglie nám ostatním pomocnou ruku jako britský gentleman; nestane se jí, aby to učinila jako bližní. Pozoroval jsem, že Angličané mají krásný smysl pro přátelství; ale zdá se, že jsou přáteli jen mezi sebou. Je krajně snadno je milovat, pokud žijeme v Anglii nebo čteme anglické knížky, to jest, pokud stojíme fyzicky nebo duševně na britské půdě; ale je jaksi těžší se s nimi skamarádit, pokud stojíme na stanovisku kteréhokoliv jiného národa této planety: už proto, že oni sami, jak se zdá, o to nestojí. Posuďte sami, je-li to vaše chyba; možná že to je – aspoň z britského hlediska – vaše národní přednost.