Anglické listy/Řeč do britského rozhlasu

Anglické listy Karel Čapek
Vy Angličané	Řeč do britského rozhlasu

Údaje o textu
Titulek:	Řeč do britského rozhlasu
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Cestopisy I. Městská jnihovna v Praze (PDF)
Licence:	PD old 70

Moji drazí britští posluchači,

ačkoliv tuto řeč nebudu sám mluvit, pociťuji, zatímco ji píšu, jisté rozpaky před vámi. Zdá se mi, že by nebylo slušno, abych řekl cokoliv proti vám, protože se nemůžete bránit; nemůžete mně skočit do řeči a protestovat, že nemám pravdu. Pravda, mohli byste mne vypnout nebo případně chopit se kladiva a rozbít svůj přijimač; přesto by jakési vlny (nebo co to je) pobíhaly vesmírem a roznášely křivé poznatky o ostrovanech Velké Británie. Mimoto jsem cizinec a byl jsem v Anglii jenom jednou; proto prosím, abyste mne nepokládali za znalce, který ví o Anglii více než jiní, nýbrž právě za cizince, který se v Anglii podivil věcem, kterým vy se nedivíte.

Říkám, že jsem byl v Anglii jenom jednou. Není to tak docela pravda. Každý, kdo čte anglickou literaturu, vstupuje do té nejskutečnější a nejangličtější Anglie. Pokud tomu rozumím, anglická literatura je ještě angličtější než anglická církev nebo anglická politika; řekl bych, že vaše knihy jsou tak absolutně anglické jako anglický venkov nebo anglická rodina. Nic víc snad nepotřebuje být řečeno k chvále vaší literatury.

Zdá se, že ostrované Velké Británie žili dlouho a doposud žijí ve zvláštním klamu. Cestují po celém světě, domnívajíce se, že povodí řeky Niger nebo Amazonas je romantičtější a pitoresknější než například okolí říčky Cam. Stalo se mi v Londýně, že jsem byl představen jednomu gentlemanu. „How do you do,“ řekl přívětivě, „byl jste v Číně?“ Tehdy jsem se nepokusil vyložit mu, že nemyslím na Čínu, jelikož právě objevuji Anglii, a že podle mého mínění je Anglie stejně exotická krajina jako Čína. Není nemožno, že ten gentleman v tuto chvíli naslouchá mému povídání; rád bych mu řekl, že od té doby jsem sice nebyl v Číně, ale v několika jiných zajímavých zemích, a že žádná z nich nebyla tak podivná a překvapující jako Velká Národní Rezervace Anglosasů a Kaledonců, po které jsem putoval tehdy. Žádná země neuchovala víc své původní přírody a svých kmenových zvyků než Anglie. Potkal jsem cestující Angličany například v Seville, v Girgenti nebo v Perugii; ať jsou kdekoliv, vezou s sebou ve svých zvycích i názorech kus Anglie, tak jako Beduín s sebou vozí svůj modlicí koberec, a nejsou s to z ní vykročit. Mám jakési podezření, že tím způsobem vznikla Britská říše: že nějaký Brit přistal na neznámém břehu a založil tam golfové hřiště, anglickou neděli, obchod, horkou vodu a domek s cihelným krbem. Všude, kde se zastaví Angličan, vznikne britský ostrov. Cestující Angličané jsou putující britské ostrovy. Někdy to platí i o britské politice, ale to je, jak říká Mr. Kipling, jiná povídka.

Mám-li vypočítat několik věcí, které u vás bijí cizinci do očí jako zvlášť anglické a následkem toho mimořádně malebné, začnu hned půdou, po které chodíte. Vzpomínám si na bílou křídu Doveru a červené skály devonské, na růžovou žulu z Inverness, zelený kámen Jezerního kraje a modrou břidlici Severního Walesu, nebo na černé, hnědé, brunátné i suříkově červené cihly, ze kterých jsou stavěny staré domky vašeho starého venkova. Řekne-li mi někdo, že Anglie není tak barevná jako Orient, poradím mu, aby se podíval na půdu Anglie. Myslím, že národ zrozený na půdě, která tak oplývá barvou, nemůže nikdy zestárnout nedostatkem fantazie.

Druhý veliký dojem, se kterým se potká poutník v Anglii, je anglický trávník, neboť nejenom je zelený a hustý jako žádný jiný trávník na světě, ale smí se po něm chodit. Domnívám se, že Anglie se stala zemí svobody proto, že tam bylo dovoleno šlapat po trávníku. Snad proto také měla Anglie v dějinách tak málo revolucí, že Britové mohli svůj instinkt svobody stále ukájet pouhým kráčením po lukách. Nepovažuju za vyloučeno ani to, že Británie počala ovládat vlny tím, že v nich viděla cosi jako veliký trávník, po kterém je dovoleno se ubírat, kamkoliv se komu zachce. Ať je tomu jakkoliv, pro kontinentálního člověka jsou anglické trávníky velkou zkušeností.

Třetí mohutný dojem jsou anglické stromy. Jsou totiž neobyčejně staré a veliké, a poutník na nich shledává, že staré věci mohou být opravdu živé. Všude jsou staré stromy, ale v Anglii jsou téměř jenom staré stromy. Jeden botanik mně vysvětloval, že jejich zvláštní košatost má cosi co dělat s anglickým klimatem, ale já myslím, že má víc co dělat s anglickou zálibou ve starých a ctihodných věcech, jako je tradice, jako je Sněmovna lordů, jako jsou oxfordské koleje a tak dále. Myslím, že takový strom v Anglii roste od začátku proto, aby se jednou stal prastarým a košatým stromem, důstojným jako katedrála; zdá se mi, že Anglie je země, kde i lidé objevili tajemství, jak stárnout krásně a důstojně. Chce-li kontinentální člověk někoho nebo něco zvlášť něžně oslovit, užije diminutiva a označuje milované věci jako „malé“; ale Angličan je nazývá „dear old“. V Anglii je mnoho věcí, které jsou ve velké vážnosti ne proto, že jsou užitečné, ale proto, že jsou staré. Řekl bych, že Angličané žijí v hlubším a rozlehlejším času než národové méně konzervativní; v jejich přítomném čase. jsou přítomny i minulé věky. Když jsem poprvé viděl anglické právníky v parukách (bylo to v Edinburku), pochopil jsem jedno z tajemství anglického tradicionalismu, totiž smysl pro humor. Je větší šprým, nosí-li někdo paruku z 18. století, než nosí-li obyčejnou a nehistorickou pleš. V mnohých případech se zdá, že vaše schopnost uchovat staré tradice vyplývá z vaší dobré vůle nekazit žádný šprým.

Nuže, mohl bych – počínaje geologickým složením a vegetací – pokračovat ve zvláštnostech Anglie; mohl bych po stupních stvoření vystupovat k vyšším a vyšším bytostem, ke kravám a ovcím, ke koňům a psům a k zvláštnímu postavení, kterému se těší v Anglii, až bych došel k nejvyšším oblastem, ve kterých jsou děti, kluby, koleje, gentlemani, butleři a londýnští strážníci. Osměluju se říci, že žádná exotická etnografie neoplývá úkazy pozoruhodnějšími než normální anglický život. Válečné tance centrálního Bornea nejsou o nic zajímavější než anglické sporty. Indičtí fakíři nejsou fantastičtější nežli řečníci z Hyde Park Corner. Rodinný život Abrahámův nemohl být patriarchálnější než anglický weekend. Tajné spolky afrických domorodců nejsou rituálnější než anglické kluby. Jak vidíte, mluvím jenom o úkazech víceméně veřejných; je možno se domnívat, že mimoto je spousta anglických zvyků privátnějšího charakteru, které žádný vysoce učený profesor dosud nesebral a neprozkoumal.

Prodlévám u zvláštností britských ostrovanů proto, abych zdůraznil právě inzularitu anglického charakteru. Jsou cestovatelé, kteří považují Anglii za kus Evropy, a jiní, kteří ji pokládají za ostrov; pokud mne se týče, řekl bych spíše, že Anglie je svět pro sebe. Patrně jenom z úsporných důvodů (neboť vesmír, jak nás učí Einstein a Eddington, je konečný) nebyla Anglie stvořena jako samostatná planeta; ale mohla by jí být docela dobře. Mohla by být tajemnou zemí v neznámém moři, kam by se jenom náhodou dostal na lodní trosce plavec zahnaný bouří. Vrátiv se potom jako Gulliver ze svých cest, vypravoval by kontinentálním posluchačům asi toto:

„Když jsem byl devět dní a devět nocí hnán mořskou bouří, uviděl jsem břeh sto stop vysoký, bílý a hladký jako stěna domu nebo hradba. Vystoupiv na tu skálu, našel jsem nahoře veliký park. Nejsou tam pole, ani lesy, ani vinice, nepěstuje se tam obilí ani řepa jako u nás, ale jenom trávníky a stromy jako v parku. V tom parku, zvaném Anglie, žijí lidé celkem podobní nám Evropanům; mají tam domky s vysokými komíny, ale kolem těch domků nejsou jako u nás mříže nebo zdi, které by bránily v přístupu cizím lidem, nýbrž jenom tabulka, na níž je napsáno mocné a čarodějné slovo.“

„Jaké slovo?“ ptali by se posluchači.

„Slovo ‚Private‘,“ pokračoval by dobrodruh. „To slovo má v té zemi tak čarodějnou moc, že nahradí mříže i hradby. Potom jsem vsedl do vlaku a jel jsem do hlavního města. Ve voze se mnou seděl jeden muž, ale nepodíval se na mne a vůbec se se mnou nedal do řeči a nepočal se vyptávat, kam jedu a co tam chci.“

„To není možné,“ zvolali by kontinentální posluchači. „Což byl ten muž němý?“

„Nebyl,“ řekl by dobrodruh, „ale v té zemi mají lidé zvyk mlčet a neradi se seznamují. Ale když jsem chtěl vystoupit z vlaku, vstal ten muž a pomohl mi s mými zavazadly, aniž na mne promluvil nebo se na mne jen podíval.“

„To je zvláštní lid,“ mínili by posluchači.

„Je,“ řekl by mořeplavec, „ale budete-li mne pořád vyrušovat, nebudu nikdy hotov. To hlavní město je rozlohou největší město na světě; uprostřed města je veliký trávník, řečený Hyde Park, a tam se pasou ovce jako na venkově. Tam také se může postavit kdo chce a kázat, jakou víru chce. Nikdo mu to nezakazuje a nikdo se mu nesměje. Je tam mnoho miliónů lidí, a nikdo se neplete druhému do jeho záležitostí. Viděl jsem tam rvát se na ulici dva opilé; nad nimi stál policista, ale nepletl se jim do toho a nerozehnal je; jenom dozíral na to, aby jejich boj byl poctivý. Když jsem se poněkud naučil jazyku těch ostrovanů, shledal jsem, že obyčejně neříkají ‚prší‘ nebo ‚dvě a dvě jsou čtyři‘, ale ‚soudím, že prší‘, ‚spíše bych myslel, že dvakrát dvě jsou čtyři‘ a podobně. Je to, jako by stále a vědomě ponechávali druhým volnost být jiného mínění. Všiml jsem si, že tam je dokonce každému volno běhat po trávníku.“

To by se kontinentální posluchači déle nezdrželi a řekli by tomu dobrodruhovi: „Mr. Čapek, vy jste veliký lhář!“

Nejsem lhář. Mohl bych pokračovat a vypočítat tisíc a jeden rozdíl mezi životem anglickým a kontinentálním, mezi mravy, zvyky, obyčeji a manýrami u nás a u vás, ale jsem si vědom, že tím bych nevystihl to, co je na Anglii nejcharakterističtější. Anglie totiž je země antinomií. Je nejkrásnější a zároveň nejošklivější ze všech zemí, které jsem kdy viděl. Vyvinula nejhroznější moderní industrialism a přitom uchovala nejpůvodnější bukolický život. Je nejdemokratičtější ze všech národů a přitom má v úctě nejstarší přežitky aristokracie. Je zároveň puritánsky vážná i dětinsky veselá. Má v sobě nejvíc tolerance a zároveň nejvíc předsudků. Je nejsvětovější ze všech států, ale přesto nejméně zbavená lokálních a provinciálních citů a zájmů. Její obyvatelé jsou neobyčejně plaší a zároveň neobyčejně sebevědomí. Spojují v sobě maximum osobní svobody s maximem loajality. Anglický život je utkán ze střízlivého common sense a z iracionalismu Alicina světa divů. A tak dále. Anglie je země paradoxů; proto zůstává zemí tajemnou.

Ale je načase, abych se dostal k jádru věci. Tato Anglie, tato stará, paradoxní, partikulární, inzulární, anglická Anglie, zkrátka tato vaše Velká Británie, není Anglií celou. Všude ve světě, kde vidíte parlament, vidíte kus Anglie; neboť Anglie zrodila parlamentarismus. Všude, kde potkáte politickou demokracii, nalézáte kus anglického duchovního teritoria; neboť Anglie první v našem světě vytyčila ideály demokracie. A všude na této planetě, kde platí ideály osobní svobody a důstojnosti, tolerance, úcty k individualitě a nedotknutelnosti lidských práv, tam je kulturní dědictví Anglie, a vy nepohlížíte na cizí země, nýbrž na Větší Anglii, která je domovem většiny civilizovaných lidí. Nuže, každý boj o uchování demokracie je zároveň boj o tuto Větší Anglii, o tuto duchovní říši, která daleko přesahuje hranice Velké Británie. Tento boj, nebo pacifičtěji řečeno, tento vývoj světa rozhodne o osudu jistých zásad a hodnot a ideálů, ve kterých se projevil duch Anglie; dnes opravdu jde o jejich úchovu nebo zánik. Řekl bych, že anglické pobřeží se začíná všude tam, kde jsou v platnosti hodnoty svobody. Na tomto světě je mnoho Doverů, ale musíte je hledat na morální mapě světa.

Doufám, že touto úvahou nepřekračuju téma, které mi bylo uloženo. Máte-li tu trpělivost, že posloucháte, jak se cizí poutník dívá na Anglii, dopřejte mu, aby přitom myslel i na tu širší oblast, která byla utvářena také Anglií, na toho ducha Západu, který by se nezrodil bez Anglie. Mám stejně rád Anglii pro její osobitost jako pro její univerzalitu. Jednou mi kdosi položil otázku, která země se mi nejvíc líbí. Řekl jsem mu: „Nejlepší krajina, kterou jsem viděl, je v Itálii, nejlepší život, který jsem pozoroval, ve Francii, nejlepší lidé, které jsem potkal, v Anglii; ale žít mohu jen ve své zemi.“ Nuže, nemnozí z vás znají tu zem, ve které na vás myslím. Před třemi sty lety nechal váš Shakespeare ztroskotat líbeznou Perditu na pobřeží českém. Byl to zčásti omyl a zčásti to bylo předčasné. Nemáme mořského břehu, a teprve v přítomných dobách můžeme jistým právem říci: „Také my jsme Dover, a naše hranice jsou útesy Západu.“