Aleksandra Balcárka pozůstalé básně/Duše v bouři

Aleksandra Balcárka pozůstalé básně Aleš Balcárek
Jarní zvuky	Duše v bouři	Dumy osiřalého

Údaje o textu
Titulek:	Duše v bouři
Autor:	Aleš Balcárek
Zdroj:	Ceska-poezie.cz Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Kněhtiskárna Dr. J. Grégra a Fr. Šimáčka 1862.
Licence:	PD old 70

I. O kéž se vzejme celý svět,

a v plam se strašný noří,
a kéž se sřítí nebesa,
a celý svět ten sboří!

Neb ať se zvedne lidstva dav
a v bouř se krutou žene;
ať zhyne, co kde životem
si hrdě prsa klene.

Neb ať se zdvihne národ můj
vší silou pro svobodu –
ha! tu můj duch by znovu žil,
dav tělo v oběť rodu!

II. O synu, nejev světu tíž,

jíž srdce se ti chvěje –
ba zjev to svému soudruhu,
a hle! on se ti – směje!

Nesnadno najdeš přítele,
když bol ti srdce svírá,
ba svět ten místo potěchy
ti vsadí ještě štíra.

Můj synu, když tě souží žal,
a bolesť duši klíčí;
když bouře ve tvůj mlátí člun,
a zloba se ti příčí:

Tu v šírou vyjdi přírodu
a vylkej vše té matce:
ta podá tobě útěchy,
ta ukojí tě sladce.

Na vlasť.

Ó Moravo, kdy vzejde pak
ti jednou slunce spásy?
Kdy vstaneš opět v slávě své,
ve záři nové krásy?

Ach, prsa má se bolně dmou,
když na tvůj pomním osud;
tu krev vře ve mně, pomním-li
že v jařmu úpíš posud.

To jařmo ne tak tělo tvé
jak ducha tvého moří:
ha! svrhni pouta otroctví,
vždyť otrok jen se koří.

Či chceš snad býti otrokem
a v poutech hnusných hníti?
Ne, ne, ty dýcháš svobodou
a v svobodě chceš žíti.

Nuž, povstaň tedy ze mdloby,
a chvátej pro svobodu;
hle, tobě kyne osvěta,
a sláva tvému rodu!

Má píseň.

Kdykoliv se píseň mi
z hrudi moji vine,
vždy, o vždy, jen krve proud
za ní ven se line.

Kéž mne, písni, žalem svým
uspíš ve hrob chladný,
vždyť tu pro mne mrtvo vše,
a tvůj úkon snadný.

Zni jen, písni moje, dál; –
až pak ztichneš jednou:
krve proud se zastaví,
a mé tváře zblednou!

Můj zpěv.

Muso má, povznes ducha mého výše,
nadchni plápolným duše nitro žárem,
bych tokem plynným slova jasná hlásal
vlasti ku slávě.

Národe slavný Tater od vrcholných
rozlehlý až tam, Šumavou kde hvozdnou
dávno zašlých duch vane dumně předkův,
znov ty rodíš se!

Což jsi přečkal dob tebe již smrtících,
drahně jak v poutech duchamor tě třímal!
Než tu vyšší moc vrahu v odpor stála:
národa duch to.

Duch kde předkův ctných se jeví v potomcích,
sláva jich kdež plá v hrudi řevně; otcův
odkazu kdež syn si velebě váží:
tam žije národ.

Kdež pojí stejná snaha lásky páskou
v celku svorném rod; vznešený kde účel
celku úd každý dohoniť si pílí:
tam v rodu síla.

Oj rode strastný čechoslavské máti,
zdaž si vážíš též minulosti slavné?
Zdaž silou svornou k blaženosti pílíš?
Poznati hleď se!

Veškerenstvem duch vane harmonije,
tajně vesmír zní v ladu souzvučícím,
lásky písně zvuk lahodu v svět dýše
v souladu mocném.

Aj, a člověk mdlý by rušil tu ladnost,
v sváru, sobectví hanobil by božství?
Svorně lidstva kruh stopovať má dále
dráhu ku výši!

Leč hle, vášní roj v hubivém ve víru,
zášť a závisť zlá vede vraždu v tábor;
neb sobec zištný v slepotě své nezná
pravdy a práva.

Proč rozum nám dán, s nebe výšin jiskra,
láskocitná hruď vznešeného schopna?
Duch by poznal náš, co je pravda, dobro,
přírody souhlas. –
Proč by nás, Slavské rodu stejna družstvo,
proč by nás, bratří, tedy různil nesvár?!
Sláva máti svým by nehodným lála,
hanby potomkům!

Svorně stůjmež dál, kyne nám budoucnosť,
svorně láskou nás opojiž duch Slávy,
pevně právo stůj, milené to vlasti
k spáse a slavě!

Z temnoty vstal již duchamorné národ,
v sobě krev cítí veleslavných předkův:
Svorně stůj celý, vznešenou na dráhu
slunce ti pálá!

V dál se rozlíhej, perutí pod orla
dvouhlavého vzněj mluva Slávy máti,
hájenať též lvem Slovany střehoucím
útoku zrádcův.

Přáltě víc než dost cizorodcům Slavjan,
v újmu sourodným hodoval s cizinci,
tak že téměř stál pobaven práv čestných
své to ve vlasti.

Než nebuď zašlé nuzoty vzpomínka,
vizme přítomnosť a budoucnosť slibnou;
tať, po čem touží duše, spásonosnou
osvětu dá nám.

Dějstvo přítomné, měnitelno stále,
práv chce míť dávných porobou propadlých:
Právo měj každý jako člověk stejné;
Bůh tako žádá.

Tak uvítá nás blažená budoucnosť,
zášť, sobectví pak pomine vražedné,
v souladu zvučném bratr pak se v lásce
s bratrem obejme.

Vůle zlopřejná se vrhá na národ
náš v žalech strastných unylý, než umný;
ctnosti nectností se tupí hanebnou
Slávije hancův.

Žel, že pak rod náš pokalen též uvnitř,
syn že na svou máť směle nectu hází,
v přízni nepřátel že hledá si slávy
neznaje práva. –

Nuž-li co slavný tedy stáť si žádáš,
národe, v spolku s jinorodci svými:
spoj duševné své snahy ve svornosti
světla na dráze.

Tak společně spěj k milenému cíli,
dál a dále skvěj se počin tvůj zdárně:
tím dosáhneš pak slavené od máti
věnce milosti.

Vzhůru pro svobodu!

Svoboda, ó jak to sladké slovo,
slovo mocné, jež nás k činům zove!
Svoboda, ta v prsou našich plane,
ta nám ňádra šíří, prsa hřeje,
ducha vznáší k výším nad otroky:
Svoboda to živel, v němž nám žíti!
Nuže, sláva svobodě! Ať žije,
kdo cit chová v hrudi pro svobodu!
Zkáza ale tomu, kdo nás v poutech,
kdo chce v mrzkých okovech nás třímať;
zkáza oněm, jenž nám člověčenstva
svatá práva nectně upírají! –
Drahně času v otroctví se svíjel
rod náš milý, slovanský náš národ;
drahně času úpěl v hanbě bídné,
nesa břímě potupy a hany;
drahně času podlý vrah náš kydal
nečesť na slovanské naše plémě:
než ten čas, ten zhoubný, bohdá minul. –
Vzešlo slunce novým, zářným leskem,
vzešlo slunce Slávy, doby nové!
Doba nová vítá syny svoje,
vítá je, by žili život nový!
I nás vítá, bratří, doba nová,
i nás vítá k budoucnosti blažší.
Nuž i my ji vítáme, tu dobu,
dobu novou s celým srdcem vřelým,
vítáme ji ve naději sladké! –
Vzešlo slunce novým zářným leskem,
novou dráhu vlasti naší káže –
než hle! chmury černé na obzoru
zastřely to slunce s leskem novým,
obloha se halí v mraky děsné,
obloha ta věští bouři strašnou:
rachotí hrom ječný po nebesku,
blesků sykot v bouř se zářně mísí. –
A co my v tom vzteklém bouře jeku?
zalezeme v skrýše, plni leku?
Ne my juni jiskrných jsme zrakóv
a bratrských srdec v prsou vřelých;
nezalezem plni strachu v skrýše,
aniž dlíti budem v netečnosti mdlobě.
Rachotí hrom ječný po nebesku,
blesků sykot v bouř se zářně mísí.
Ha! to hlas je bouře, jenž nás volá,
bychom prudkým letem v pole táhli,
v pole tam, kde kyne vlasti naší
nová sláva po krvavé seči.
Nuže, vzhůru, kdo jest synem Slávy,
v boj ten pro svobodu a pro právo!
Či snad váhať budem v mrzké bázni?
nepřátelům vlasť svou v zkázu dáme?
Ne, my životy své v oběť dáme
pro svobodu, jížto vlasť si žádá.
Z boje a po bouři vzejde slunce
v nové slávě, novým zářným leskem,
zářiť bude v kraje, prosty vrahův,
nepřátelské potupy a zloby.
Z boje vzejde svoboda a sláva
a vlasť naše bude opět zdráva!

Bída.

„Je to bída na tom světě,
kam se noha šine;
sotva přejdeš jedny hory,
již se najdou jiné.“

Na mou kuši, měl ten pravdu,
kdo tu notu zpíval;
jistě že ho bída hnětla,
třebas Boha vzýval.
Na tom světě panna Bída
ukrutně si řádí;
a však študent a ta panna
vždy jsou kamarádi.
On si hvízdá, ona zpívá,
kmotr, ten si výská;
rád bych věděl, kdo v té švandě
nejvíc si vyzíská.

Píseň ubohého vlastence.

Já jsem synek z Kojetína,
z Němec už se klidím,
neboť u těch Švábů více
radosti nevidím.

Přicházím zas k své matičce, –
ona je přec hodná!
Želím, že mne pokazila
Augšburkyně svodná.

Přijmi mne zas, drahá máti,
mezi syny svoje!
nepůjdu víc proti tobě
s cizinci do boje.

Nechci žádných řádů více
za takou udatnosť,
nebo cítím, že nemají
pranižádnou platnosť.

Ach, jak mě teď srdce bolí,
že jsem to udělal,
že jsem tomu Velehradu
svatý pokoj nedal.

Musím nyní na pokání
zalézt do své cely,
by mne nezasáhly více
zlých vlastencův střely.

Nuzák šílenec.

Duše má se v nejistotě
strastiplné chvěje,
a ten svět hle! tupocitý
se mi jenom směje.

On se směje, kdy mu jevím
tíže žití svého,
a mne jmenuje – ó světe!
vždy jen šíleného.

Ba snad že má duše strastí
v šílenství upadne:
a mé srdce žalem sťaté,
jak květ bolem zvadne.

Já jsem šílen, že se směji
světa šílenosti,
a že spílám jeho rekův
podlé nadutosti.

Mé srdce.

Srdce mé, ty’s citův schránka,
ohlas dojmův cítěných!
Duch můj létá, citem nešen,
bloudí v krajích nadhvězdných.

Jak to srdce divně cítí,
brzo plesá, brzo lká,
tu zas, jak by pookřálo
v písni rozplynouť se zdá.

Srdce, rci, čím jest to asi,
rychleji že proudí krev,
duch že spěje k ideálům,
zřím-li nebes krásy zjev?

Hmota mizí, duch že spěje
v kraj, kde žádný není klam:
kdeže věčné lásky sídlo,
pravda plaší světa mam.

„Toť ta jiskra s nebes výšin,
božského jsouc původu.“ –
Proto srdce k výši spěje,
tam svou hledá svobodu.

Člověk a slavík.

„„Ach, slavíčku, ptáčku milý,
zkud máš písně lahody?
Kdo ti přál tak šťastný život?
kdo ti dal té svobody?““

„Člověče, to vše mi dává
lásky plný nebes Pán.
Což ty všeho toho nemáš?? –
k čemu pak jsi na svět dán?!“

Píseň Čechoslovanův.

Ha, vzhůru, bratří, spojme páže své,
ku vlasti slávě zvučme písně,
a dejme v oběť srdce mladistvé,
s ní dělme slasti své i tísně.

Svornosti praporec vždy vlaj u nás
a řaď ku obraně vše síly,
by útoky vrahův uchvátil Třas –
ať volno nám a naší píli.

Svůj vznesme hled ku Slávě předrahé
a hajme práva; Bůh je dal nám –
i zhyňte všechny zášti neblahé
a v prach pomizni ves lichý klam.

Brat Čech s synem Moravským od věků,
jak jun Taterský družstva páskou
spojen, by spolně bouře od jeku
uhájili své vlasti láskou.

Nuž družně stojme, Slávy synové!
Společné vlasti ať vždy heslem
„Svornosť a osvěta“ zní, druhové:
toť Slávy slavným jesti veslem!

Duchu světa sláva!

Mocný vane nyní světem duch,
ostrý vítr skutků za ním v zápětí,
a kdo v jařmu bídném nechce úpěti,
duchu tomu mile dává sluch.
Duch ten jaře v žití kolesa
zasahuje a vše k předu bádá;
a kdo jarým žitím nezplesá,
plodů lepší doby marně strádá!
Slyš, co hlásá, káže tento duch?
On hlásá slasti nové svobody,
a budí ze sna truchle národy;
on novou káže dráhu k životu
a plaší děsnou mdloby mrákotu:
Proto v lidstvu světa taký ruch,
proto myšlenka se v roucho skutků halí,
proto velkých činů proud se světem valí.
Čin jen velký, slavný lidstvo spasí,
ne však slova planá slibů zlatých,
aniž vzdechy prsou bolem jatých:
žízně plamen žhoucí jenom zhasí
zdravý nápoj, čerstvý, jasný, jarý,
nesa duchu nové síly dary! –
I nám ten světa duch je dobře znám.
A proto, by se zaskvěl Slávy chrám:
Moravané vzhůru, duchu tomu sláva,
v pole činů spějme, duch ten slávu dává!