Aleksandra Balcárka pozůstalé básně/Dumy osiřalého

Aleksandra Balcárka pozůstalé básně Aleš Balcárek
Duše v bouři	Dumy osiřalého	Životopis Aleksandra Balcárka

Údaje o textu
Titulek:	Dumy osiřalého
Autor:	Aleš Balcárek
Zdroj:	Ceska-poezie.cz Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Kněhtiskárna Dr. J. Grégra a Fr. Šimáčka 1862.
Licence:	PD old 70

Každým rokem příroda

v rubáš život pudí;
než tu Vesna k novému
žití zas ji budí.
Avšak jaro lidské jen
jednou pozavítá:
radosť jednou zmizelá
více nezasvítá.
Nad vodou jak jepice
v záři slunce plesá, –
slunce zmizí – a hle, již
u hrob temný klesá:
Tak ten život lidský jen
jako záblesk kmitne,
a již klesá v rovu chlad –
zdaž naděje kvitne?!

II. Co to vesmír šepotá

jako staré báje? –
Hlas ten jakby zavíval
z straceného ráje.

Ba, mé srdce, darmo tu
hledáš vlasti ráje;
ty snad z toho údolí
prchly v jiné kraje:
U souzvuk ten vesmíra,
srdce, hlas tvůj splývej,
k výšinám tam, duše, spěj,
a tam Pána vzývej. –
Tam se letem vzhůru nes
v neznámé ty kraje:
tam ty vlasti ztracené,
tam duch míru vlaje.

Moravě na rok 1861.

Moravo, hle! opět zmizla věku čásť!
Jak ti srdce bije, máš-li účty klásť,
účty z vykonaných v době zašlé skutků?
Plesá hruď tvá, či se halí rouškou smutku?
Svědomí své poslyš, jaký u něm hlas,
zdali svědčí krásně pominulý čas,
že jsi ctila skutkem matku svoji Slávu? –
či se’s ve cizinském pitvořila hávu? –

Ne, ty’s dcera věrná, miluješ svou máť,
jenom zlosyn zrádný může tobě láť;
v odrodilství hnusném žádné nemáš viny,
ba tvá kletba stíhá odrodilé syny.
Nad tebou bděl povždy slávostrážný duch,
blaze tobě, že jsi jemu přála sluch;
hle! teď znovu zase nad tebou se vznáší,
hlásá slova Slávy, věští časy blažší.
„Moravičko, vzhůru! doba nová kyne,
jenž tě posud hnětla, bída strastná zhyne.
Vzhůru! spoj své síly, ustaň živořiť;
nyní v nové slávě jest ti volněj žíť!
Svolej, věrná dcero, všechny svoje dítky,
ozdob čela jejich zářícími kvítky,
veď je ve chrám šírý Slávy milené,
by jim mohla dávať požehnání své.
A v tom chrámě uč je modliti se matce,
uč je žertvy pálit, žíti jí že sladce:
pak ti blaze, drahá, neboť v pravý čas
vzejde tobě krásný, blahodatný hlas!

Píseň junákův roka 1861.

Vzhůru, bratří, spojme páže
vlasti na svobodu,
ať se opět vrátí sláva
slovanskému rodu:
Zírej na nás, duchu strážný,
slyš nás, máti Slávo,
synové ti věrní stále
volají o právo.
Dlouho dosti byl náš národ
spoután ve okovy;
z hanby vstává, rovno jiným
žíť chce život nový;
a kdo jeho laje právu,
toho pomsta čeká;
národ náš jest jako skála –
bouře se neleká.
Avšak, bratří, už nám kyne
doba slávy nové,
chmury mizí, nám se vrátí
zase šťastní dnové:
Ajta slunce na slovanské
luhy jasněj září,
Sláva máť na dítky svoje
liběji se tváří.
Nuže tedy, bratří, pějme
slávu naší vlasti!
Vrahův útoky a záští
nebudou nás másti!
Svorně stůjme, tak to žádá
naše Sláva slavná:
Svorností nám vzejde opět
síla, sláva dávná.