Aleksandra Balcárka pozůstalé básně/Jarní zvuky

Aleksandra Balcárka pozůstalé básně Aleš Balcárek
Stesky osiřelého	Jarní zvuky	Duše v bouři

Údaje o textu
Titulek:	Jarní zvuky
Autor:	Aleš Balcárek
Zdroj:	Ceska-poezie.cz Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha: Kněhtiskárna Dr. J. Grégra a Fr. Šimáčka 1862.
Licence:	PD old 70

Nuže, dokud srdce mladé bije,
hleďme štěstí vlasti laskavé;
bdící probuzujte dřímavé,
teplí chladné, živí vše, co hnije.

I. Ach, ty sladký pěvče Nadtatranský,

umlknul tvůj hlas, zpěv lákavý?
zmizel duch tvůj jemně strádavý
nehledě víc na žal na slavjanský?
Ne, on zní, on žije, velikánský
zpěv a duch tvůj ode Šumavy,
až kde hlahol slavské oslavy
nese ohlas v údol Ubalkánský.

Ač již hmota hnije, duch tvůj živý
věčně bude v živých živě žíť,
ať si zuří, bouří osud divý.
V tobě, duše Slávy, kotví úkaz nový,
jenž se po vše věky bude skvíť,
to co jasný výblesk rozumový!

II. Ha! ty zlobo světa blahoborná,

již-li staneš u své krutosti?
což i dále ve své podlosti
rozkrváceti chceš srdce svorná?
Ta-li mrzká zášť všem věkům vzdorná
státi bude u své příkrosti?
neustoupí spolné milosti,
jež by svrhla pouta myslí sporná?
Ano, praví duch mi, pokud vášně
divě budou srdcem zmítati,
potud v bouří jeku prostopášně
zášť ta, závisť bude trvati.
Šlechtou srdce, osvěty jen snahou
získati lze harmonii blahou.

III. Rode slávy, rode strastí děsných,

bouří vichrem divě zmítaný!
kdyže právo, poklid vítaný
dán ti bude ode vrahův běsných?!
Ty potomku předkův Slávy přesných!
Duch tvůj jesti, jak kov kovaný,
že jsi, přeživ osudu hany,
nezahynul mrzce v poutech těsných.
Tvá se vlasť, hle, znova krásně zdobí,
ty se zvedáš, žíti počínáš
žití nové všechny přese hroby.
Pane na nebesku, bože náš,
žehnej jemu na novou tu dráhu,
dospěti ať může k štěstí, blahu.

IV. Oj, kých ty jsi přečkal krutých věků!

jakých strázní ty jsi zakusil!
Než ač’s kalich hořký do dna pil,
přece’s odolal všech bouří jeku.
Ano, žiješ na vzdor zloby vzteku,
ač jsi v Morany již rukou byl;
tobě strážce žití věnce vil –
tedy žij zas, žijiž beze leku!
Pamatuj však, co tě v zkázu neslo, –
svornosť budiž věčně tvoje heslo;
k osvětě když takto pospěješ,
heslo to když skutkem budeš hlásať:
pak se opět v slávě zaskvěješ,
a tvé srdce bude v slávě jásať.

V. Nuže vzhůru, bratři, slavské vlasti

z vatry šlehá plamen k výšinám;
ode končin ke všem končinám
hlahol: „Sláva znikla ze propasti!“
Láska svorná množiž naše slasti,
zhyňte zášť a sváry, ježto nám
zkázu nesly, vlasti chrám
plníce jen hlasem žalných strastí.
Pravda, právo, dobro k činu puď
naši mysl, zřící k rodu blahu,
k němuž láska plní naši hruď;
to ať na mysli nám vezdy tane,
řídí všechnu naši k vlasti snahu:
vždyť krev předkův slavných u nás plane.

Pád říše Velko-Moravské.

Klesla vlasti berla, země stonem duní,
burou vane děsnou truchlolkavá věsť:
„Šumte, dumny háje, toky lkejte v tůni,
ztracen král, s ním stlána u hrob sláva, česť!“

***

Dokonalo slunce palné běh svůj denní,
na obloze hvězd a luny tajný svit;
vanou, jak by lkali, větérkové jemní,
hledáť veškerenstva tvorstvo strážný kryt.
Pojednou, viz, mizí světel záře jasných,
za mraky se halí nebes klenutí,
jak by nebem, jasem, chmur pak zjevem třasných
věstiti nám chtělo zkázu, zhynutí.
Klidno tajůplné v mocném Velehradě.
Umlknul chřest zbraní, hovor hostiny,
zbrojenstvo vše spánek třímá po poradě,
odbývané do pozdní až hodiny.
V síni ve nádherné Mojmír odpočívá,
obraznosť mu oblétá duch Slávije;
jak by svitlo – vidí duše jeho snivá,
an se stín mu Svatoplukův zjevuje.
Věsti přežalostné, nakloniv mu ucha
slyší syn tu hlásať Svatopluka ducha:
„Ó žel! co tušil ve žití já svém,
již nyní v skutek haliti se vidím!
Já svolal vás, jsa blízek Morany,
bych příklad v odkaz památný vám dal.
Ty větve zlomte v spojení, dím já;
než kdo byl tehdy s to, to učiniti?
Nuž lamte větev různo po větvi:
tu jednotliva lehce zlomena.
A význam toho já vám vysvětlil;
však zmar a zkáza vámi u vlasť jde,
po níž já pravdy světlo, slávu hledal,
již proti vrahův útokům jsem hájil.
Ó žel, že zraky mladickosť vám mámí,
a padoucha vás dvojí sobectví!
Ty, jenž mým honosíš se jmenem slavným,
ký běs tě šálí zkázy, zhouby pln!?
Brat spojen s vrahem závistným, by bratra,
svou vlasť a národ zkáze v oběť dal!
O plémě slavské, slavjanská má vlasti,
kdež mé o slavské Slávův říši sny?
O rode můj, jen nesvornosť tě ničí!
Můj duch již rumy slávy dávné zří:
ve vlasti odboj, Slavjan proti Slávu,
a vrahův voje zevšad zhubí jej!“ –
Tu skočí Mojmír zděšen s lože –
i zmizel přízrak děsivý:
„Stín otcův, ha, ó Bože,
to konec říše předivý?!“
Polehne opět Mojmír statný,
leč jemu sen jest přeludem:
opět jen duch a dojem jatný, –
vstav – opět lehne se trudem.
Než klidu není víc té noci,
obraznosť jemu ruší sen,
pročež, by odolal té moci,
bdí sám, až svitá jasem den.
Tu posel kvapný s věstí spěje:
„Nepřítel drzý ve vlasti,
kol sebe rum a poušti seje;
bůh pomoziž v té ve strasti!“ –

***

Tu Morava syny své odevšad sílá,
by hájil udatně jich meč svatých práv;
a junův bojovných voje se staví
a sřaděny v šiky, na vraha hon.
Tu v dupot a dusot se zbraní lom mísí,
i chvěje se země a hlaholí háj;
a dále uhánějí na vraha stále,
jenž zpět se uhýbá za meze vlasti,
až tam, kde tok Moravy v Dunaji splývá.
Svou surovou silou Maďar pohanský
byv závistným Tevtonem sem povolán,
kam kročí, vše pustoší, plení a hubí. –
Teď stojí jak mračna voje si vstříc. –
„Hoj, na vraha žeňte se, synové Slávy,
ať svoboda vlasti vybojována!
Ó povstaniž, Pane, ve hněvu svém
a v nivec uvrhni zhoubný ten rod!“
Tak provolal vůdce voje vedoucí,
by křesťany prochvěl plamenný žár.
Ze zraků vojínův jiskří se chrabrosť,
krev vírem se proudí a sepíná žíly
a zření namíří na vraha vlasti.
Hr! mraky jak černé vrážejí v sebe,
jak rachot ohromný, blesky sykotné
ve bouři ječící vrhají vůkol:
tak srazila vojska se lomozně rázem.
Vřesk, řvava a stenot se ozývá v dáli,
chřest zbraní, lom oštěpův zaléhá sluch,
a ve sykot šípův bouře burácí,
i chvěje se země v útrobách svých.
Jest váleno dlouho, dlouho rubáno;
jak kosy kdy ostří klasy požíná,
jež klesají kupně k zemi vyprahlé:
tak Morana tuto své oběti kácí,
a Svatovít s Živěnou poplatek žádá.
Boj dlouho na vahách, nejist je vítěz,
a palma tu sem, tu tamo se chýlí, –
ha! klesá korouhev a s ní orel chrabrý,
voj Moravy probíhá Běs a Třas.
Tu vzchopí jak tur se Mojmír udatný,
zrak jiskrný prapor rychle uchvátí:
„Aj, vzhůru, mé vojstvo, kdož posud dýše,
i žeňme se chrabro Slávy na borce!
Již zráda, jak tuším, klade nám sítě,
než vzhůru naposled, Moravo Velká,
buď vítězi my, buď klesneme vlasti
co synové věrní; porobě zkáza!“
A sledně ten houfec chrabrosti divy
na vrahu a zhoubci Moravy tvoří.
Tu zráda hanebná boj rozhodla svatý:
král oštěpem proklán s orlicí klesá!
Dech šeptne a zalká: „Pohřbena Sláva!
S bohem, sirá vlasti, národe strastný!“
A kol něho klesá národa chlouba:
tak schvátila vlasť, tak Moravu zhouba. –

***

Sláva máti pláče, země stonem duní,
burou vane děsnou truchlolkavá věsť:
„Šumte, dumny háje, toky lkejte v tůni,
ztracen král, s ním u hrob stlána sláva, česť!“

Moravanův sláva.

Zahučely řeky, zašuměly bory,
ode skály k skále, k hoře ode hory,
po dolinách, roklích, po lesech a hájích,
po dědinách, městech, po všech vlasti krajích
vanou stesky žalné, kvílí truchlé zpěvy:
„Kdy nám přijde volnosť, kdo nám dráhu zjeví,
bychom k spáse spěli, bídu umořili?
Zjev se, spasiteli, přijď k nám, duchu milý,
sejmi s nás ta pouta, jež nám život hnětou,
zavaň, jara dechu, ať nám luhy zkvětou!
Kde jsi, reku Slávy, Svatopluku slavný?!
Ach, což marně lajem skutek na ohavný,
skutek mrzký vraha, jenž nás v bídě moří?!
Ach, což marně lkáme, volajíce v hoři:
Kdy ta bída zajde, kdy nám přijde spása?

Nepřítel nás hubí, v bezpráví svém jásá!
Kdež ta doba krásná, kdež ta sláva dávná?
Ach, ta krutosť vraha zuří neunavná!
V okovech, hle, úpí apoštol náš drahý:
ach, kdy stihne jednou pomsta naše vrahy?!
Tam, kde Rostislava Tevton zbavil zraku,
tam včil opět Method trpí pouta tlaku.
Kde jsi, reku slávy, milý Svatopluku,
či též snášíš bolnou u zajetí muku?
uvězil tě vrah náš, Karolman ten zrádný?
Ha! tu meče z pochvy, na vraha hrot pádný!
Nesneseme déle, by nás bída hnětla,
pozvedneme metlu, jakouž pomsta spletla,
netrpíme déle v tvrzích našich voje
nepřátel to našich; vzhůru ve vír boje!
Z boje zkvěte sláva, svoboda, již ždáme, –
ne-li, tuť svůj život rádi v oběť dáme.
Svobody si ždáme, poroba ať zhyne, –
k Velehradu vzhůru! pomoz, Hospodine!“
Také zpěvy zněly
po Moravě celé,
a vše mužstvo vstává
v udatnosti smělé:
zbrojí ruce zbraní,
mysl bujarostí,
k Velehradu spěje,
Slavomír kde hostí.

***

„Slavomíru sláva!“
mužstvo provolává.
„Poveď vlasti voje
do krutého boje,
ať vrah mrzký zhyne,
vítězství nám kyne!“

***

Velehradu šeré týnce
slunce mile ozařuje,
v chrámu Páně písně znějí,
Morava tam prozpěvuje.
„Pomiluj ny, Hospodine,
zbav nás naší nuzoty,
zahlaď naše nepřátele,
zachovej nám životy!
Nedej, bychom zahynuli
v jařmu vrahův ukrutných;
pokyň, a hned zmizí pouta
s dětí tvojich stísněných.
Nedej, by nám nepřátelé
Velehrad náš sbořili;
zjev se, slunce, vstane z mdloby
národ slavský unylý!“
Slavomír pak lidu žehná,
bohu lid svůj odporoučí –
a již v čele voje svého.
Lid se s voji v touze loučí. –

***

Zahučely řeky, zašuměly bory,
ode skály k skále, k hoře ode hory,
po dolinách, roklích, po lesech a hájích,
po dědinách, městech, po všech vlasti krajích
vanou plesu šumy, šumí jaré zpěvy:
„Moravičko, jásej, věnce vijte, děvy,
vítězi jdou z boje, porazili vrahy, –
zas jsi volna, vlasti, i náš život drahý!“ –

***

Velehradu šeré týnce
slunce mile ozařuje,
v chrámu Páně písně znějí:
Morava tam prozpěvuje.

Slávy vesna.

Psáno dne 9. března 1862.

Vzešlo slunce na východě rudém,
záři po moři a zemi lilo,
a ta záře spěla ku západu,
po slavské se vlasti rozestřela,
nade Velehradem zář se skvěla,
a tam Cyrill, Method lidu pravdu hlásá.

Nad Moravou svobody a světla
slunce plane, září z Velehradu,
po slavské se vlasti šíří blaho, spása;
Svatopluk zde lidu spravedlně vládne,
s Methodem ho vede k blahu, štěstí, spáse.
Záře slunce do Čech spěje v zářné kráse,
vánek svobody po vlastech věje,
záře slunce vlasti slavské hřeje:
k Velehradu moravskému
Vyšehrad se český druží,
a lesk slávy rozlívá se
po Slávii šíré dále.
Libá z Lípy květů vůně vane,
ona dýše volný vzduchu vánek,
u zdar její vláha s nebes kane,
a to slunce světlo, teplo dává,
Lípa v něm se štěstím pozachvívá.

***

Zatmělo se slunce slávy, spásy,
rachotí hrom ječný po nebesku,
blesku sykot zhoubný k zemi pádí –
Lípa roztřískána kůru svléká,
větev po větvi se k zemi sklání,
jenom peň tu ještě stojí,
země šťávou rány hojí,
a ty rány, sotva zacelené,
nová zloby bouře z nova stíhá.

Mnoho vody v moře uplynulo,
mnohé pokolení odumřelo,
avšak žádné z oněch pokolení
Lípu Slávy kvésti nevidělo.
Mnoho dlouhých rokův uplynulo,
mnohokráte slunce zaplanulo,
mnoho vláhy nebe na zem lilo –
ach, ta Lípa nechce zeleň bráti,
nechce větví korunou se zdobit,
čeká více světla, tepla, vláhy! –

***

Vzchází slunce na východě rudém,
záři po moři a zemi leje,
a ta záře spěje ku západu,
po slavské se vlasti rozestírá;
nade Velehradem zář se skvěje,
a tam Cyrill, Method lidu pravdu hlásá.
Nad Moravou svobody a světla
slunce plane, září z Velehradu,
po slavské se vlasti šíří blaho, spása;
vánek svobody po vlastech věje,
záře slunce vlasti slavské hřeje:
k Velehradu moravskému
Vyšehrad se český druží,
a lesk slávy rozlívá se
po Slávii šíré dále.
Lípa bujně zelená se,
větve silné k nebi zdvihá,
libá z Lípy květů vůně vane,
ona dýše volný vzduchu vánek;
u zdar její vláha s nebes kane,
a to slunce světlo, teplo dává:
Lípa štěstím v něm se pozachvívá.

***

Deset co se dlouhých věků
v touze slávy rozplynulo,
tisíckrát co nebe marně
nad námi se rozklenulo,
zove nás duch času k činům slavným,
zove nás, své slávy vyvolence,
bychom spletli Slávě slavověnce,
věnce skutkův, jakéž blaho, právo
slavských rodův od nás v touze žádá.
Času duch nám v blahověstech našich,
apoštolech lásky, lásku, svornosť káže;
ta jen že nám k spáse dopomůže,
měřítkem být musí našich skutkův:
tak jen vzdáme poctu, slávu
Cyrillu a Methoději,
a nám přijde doba ždaná,
kdežto v chrámě velkém Světoducha
zavzní mocně žalmy Všeslovanstva.

Moravan.

I já jsem, světe, slavné matky syn,
i já jsem hrdý na své plémě
a s chloubou vznáším svoje témě;
mně dědictvím je předkův slavný čin,
mně matkou jesti máti Sláva,
jíž srdce moje poctu vzdává,
já syn jsem krásné Moravy:
tať vlasť má, plna oslavy!
Jí byl mi život zemský dán,
jí budiž opět věnován!
Patřte na tu luznou zem,
jižto věnčí borův lem;
Morava se středem tiše vine
přes palouk a vnadné údolí,
víska za vískou nám mile kyne,
s přírodou um v kráse zápolí.
Hle! ty staré slávy šedé rumy,
háj jimž staré báje šumí! –
Tu bodrý Hanák vede rádlo své,
tam švarný Valach pase svoje stáda;
zde Horák úrodnými dělá lada,
tam Slovák pěje písně milostné –
toť všichni bratři moji Moravané,
my děti jedné vlasti milované! –
Znáš, ty světe, ony vábné kraje,
kdežto znějí staré slávy báje,
Velehrad kde někdy stál,
Svatopluk král panoval –
znáš tu zem? toť má jest slavná druhdy vlasť!
Zpomínka ta bolnou ve mně budí strasť.
Velehrade, Velehrade,
kde že tvá je nyní sláva!!
Na tvůj pomním-li kdy osud,
žírný žal se v mysl krade,
srdce moje teskně lkává,
ty že v hanbě úpíš posud!
Zašel Velké Moravě lesk slávy svíce,
osud sesul, co se k výši pnulo,
ach, co bylo, dávno zahynulo,
není, není králů Svatopluků více! –
Vrah lítý rozerval nám krásnou vlasť
a národ volný v pouta jal:
Tu po vší vlasti vládne mor a strasť,
po horách, dolech kvílí žal,
to žal pro vzatou svobodu,
bez nížto nelze žíti národu.
Hle! bratr Čech tu v pomoc spěl
pobratřenému národu,
by jemu opět život zděl
a vrátil svatou svobodu:
Tu Moravan se s Čechem navždy spojil
a rány vrahem zasazené zhojil;
pak vždy, kde tekla česká krev,
i naše vlála korouhev;
my s Čechy svorně bojovali,
kdy vlasť a víra kázaly,
my svorně útokem se hnali
na nepřátel svých návaly,
a tam kde svorná byla naše píle,
tam vždy jsme došli šťastně svého cíle. – –
Pohleď tam horu na Hostýnskou,
jak jasně v blankyt nebes zírá,
viz onde Olomúcké nivy luzné:
Tu nade chátrou tatarinskou
křesťanská zvítězila víra,
tu Slovan chrabrý v bitvě hrůzné
uchránil před záplavou pohanskou
Čech s Moravcem Evropu křesťanskou.
Ó svornosť byla naše síla; –
než strážný Slávy duch nám spílá,
že často bratr proti bratru stál
a v sváru bratrovu krev proléval,
an úlisný vrah dráždil zhoubné vášně
a řádil v vlasti naší prostopášně;
tak sobec přirozené svazky trhal
a národ v strasť a bídu vrhal. –
Přišla bouře, strašná bouře,
místo deště krev se lije –
sova houká, vlk tu vyje –
z hradů rum a trochu kouře!
Když vichor hrůzný nejvíce burácel,
tu Moravan poslední dokrvácel. –

Ó horo strastí, horo Bílá,
v tvé lůno klesla naše síla! –
Moravan tu s Čechem svorně stál,
pro svobodu krev svou v oběť dal. –
Čirá tma se rozhostila,
zem v své roucho zahalila:
Tak klesla božská svoboda
i moravského národa.
Dlouho duchamor náš národ moří,
dlouho rod ten porobě se koří,
on v doupjatech se skrývá strastný
a sní jen, jak byl někdy šťastný:
Dřív pánem ve svém domě skvělém,
včil stal se světa povrhelem;
krb domácí jen tu tam jiskru chová –
zdaž přijde rodu doba nová?
zdaž vrátí se mu slávy dávné čas,
zdaž vstane rod náš k nové slávě zas?!
A hle, ta jiskra, dlouho ututlána,
se vzňala v plamen, nebes dechem hnána;
nám, Moravané, vzešlo jaro nové,
nám vracejí se opět šťastní dnové.
Aj, jak tu plane lásky vatra,
a bratr zas objímá bratra!
Hle, národ dříve upoutaný,
jenž zakoušel hněv lidské, podlé zloby,
počíná dráhu nové, volné doby,
i hyne mor ten proklínaný.

Slyšte, co šepotá Slávy duch:
„Žijte zase, dítky matky Slávy,
spějte statně k slávě bez obavy,
ve svornosti poj se k druha druh;
Moravo, Čech bratr tvůj,
věrně při něm vezdy stůj:
Jednu máte matku, velkou vlasť, –
stejný váš je žal a stejná slasť!“

Sirý mládec.

Zašel jasný den, a noc se paní stala
rozprostřevši vůkol temné šero své,
ježto svitem luna stříbroskvělým jala
opustivší doupě chladnomrakové.

Vůkol klidno, přírodu již spánek třímá,
jen zde onde vánek listím šelestí,
libým věje dechem, větvičky objímá –
však mu nelze v průvod si jich unesti.

Ký to tvor tam nocí šedopustou jechá –
spěšně s pahorku se blíže krokem mdlým? –
Zajisté dorazit do vesničky spěchá, –
ještě dnes by klesnul v náruč milým svým!

Přicházeje blíže, volněji vždy kráčí
vida již, jak v luny záři skví se báň;
jasně vzhlédne, na vše strany zrak zatáčí,
otcovskou vřelými slovy vítá pláň.

„Vítej mi, ó vísko bohumilá,
zdroji rajských slastí mojich dětinných;
ty’s mi jednou stálým nebem byla,
dokud dlel jsem v sladkém kruhu milených.

Vševládný ty čase, mnoho’s, mnoho změnil!
nehledíš na tužby, na sladký ni cit!
Věru nevíš, mé jak srdce ty’s poplenil,
vyrvav z něho, pro co jemu bylo bít!“

Zalkav takto, tiše dále se ubírá,
zadumán jsa v citů jemných minulost;
jedna zpomínka se za druhou mu vtírá,
připomínajíc ho dřevní na blahost.

Tu se poutník, koje myšlenkami duši,
rázem vidí blíž tichého hřbitova;
tu mu tajný ký’s dech mutně šeptá v uši:
Dokonána zemská pouť zde otcova.

Bolně dojatému nelze obejíti
místo, poklady jež kryje milené;
musítě on rovy rodičův svých zříti,
kde sen dlouhý jímá tělo umdlené.

Stane nade hrobem svojich roditelů,
zraky zakalené v zemi upíná;
srdce, hnuto čistou láskou pěstitelů,
necítěné city jeviť počíná.

Srdce vře a srdce kypí trudu temnem,
slzí proud se řine na jich chladný hrob. –
Tak si ulevuje slzou v pláči jemném
strasti prýštící se z minulých mu dob!

Skryl se měsíc stříbrn za mrak pustotmavý,
jen zde onde oku zříti hvězdy lesk;
jinoch bledý s srdcem smutným hlas svůj lkavý
zvedá, by se proudil z hrudi mocný stesk.

„Ó můj otče, máti drahá, proč tak časně
vám jest dokonati bylo žití pouť?!
Jak by oko, byste žili, zřelo jasně!
Jak by tlouklo srdce, mohouc k milým lnout!

Než tu stojím lkaje, marně srdce volá
vás, jichž hrudový zde nohou tížím kryt;
zdaž má bytost krutým tesknostem odolá,
trýzním, jež mu trpčím činí světa byt?!

Proč já nezřel matky zraku milostného?
proč nedáno lásky její cítit slasť?!
ach proč neznám daru toho blahostného?
Bože, velký Bože, velkátě to strasť!“

Však rci, nač má býti darmo proto lkáno?
Věčný Bůh jest světa vládce; dal i vzal.
Krásnější jest místo tam jim uchystáno,
tamo, kde nesídlí žádný zhoubný žal!

Bůh, hle, otec tvůj, On s láskou na tě zírá,
Jemu srdce sděl, Onť jistě sluchu dá;
vzhůru zraky, tamto brána se otvírá,
tamo blaha zřídlo, míru on podá!

Příroda, aj, máti nová prstem kyne,
vlasť předrahá budiž nyní heslem tvým;
blah, kdo kochá ji a vřele v náruč vine;
tenť nežije mrzce žitím jalovým!

Záře vůkol, luna usmívavě svítí,
jak by sama mládce chlácholila bol;
a on zjasniv čelo, přestav zbožně nýti,
dál se béře, těchou svěží, v milý dol!

Neshoda v světě.

Věřte, bratří, že v tom světě velký kříž.
Jeden praví: Ach, v mém srdci pusto,
druhý: Ach, jak blaze, komu v kapse husto;
netíží jich břímě, a přec cítí oba tíž.

Kdo nic nemá, tomu těžko, že až pláče,
praví, že ho zdrtí strašná tíž;
kdo má všeho, tomu lehko, že až skáče,
tomu neznám vešker světa kříž.

Proto boj, jenž lidstvo krutě svírá:
tíž že lehkosti chce dostat víc,
nic že být chce něco, ne však nic;
lehkost, něco, se však proti tomu vzpírá.

Až to nic se s něčím spřátelí,
bude svět náš zase veselý:
lehkostí se stane tíže,
až je obě láska svíže.

Rakouské vyznání lásky.

Ó má drahá, moje ze všech nejmilejší,
zjev se mi, bych zíral tvoje nejvnadnější
půvaby a krásy, jež mne roznítily,
po tobě že stále toužím, ideale milý!
Pro tebe jen lká, se souží srdce moje,
ach, jen v tobě vidím život, blaho svoje
tvá mne zcela zaujala lepá krása,
tebou jen mi vzejde žití spása!
na tě myslím, kdyžto sním a žiju,
na tě myslím, kdyžto jím a piju,
bez tebe mi život smrtí,
ráj je klamem,
pravda mamem,
bez tebe mne zhouba zdrtí;
svou lásku, hle, ti vyznávám,
a srdce své ti podávám,
i šepcu ti, jak břehu šepce vlna:
Ach vyslyš mne, ty drahá kapso plná!