Alchemista/XI.

Alchemista Josef Kajetán Tyl
X.	XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XI.
Podtitulek:	Bible
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 84–93. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V domku na Pohořelci byla ještě třetí komnata, postranní a tiché obydlíčko starého Jana Píseckého. Zdélí dvou stěn stály tu malé dřevěné skříně, uzavírajíce výbor lékařských kněh bývalého doktora, buďto z věku lepšího zachovaných aneb později semotam skoupených. I stůl a lože byly tu k potřebě postaveny. Nyní zde přebýval host Boleslav. I seděl právě u stolu a nespouštěl očí svých s jakési věci, kterou byl před sebe na stůl položil.

Bylať to malá, kulatá, z hedbávné tkaniny ušitá schránka na hedvábné šňůře, s ostatky některého svatého neb některé světice, jakž je tehdejšího času katolíci skoro vesměs na krku nosili.

Schránku tu byl Boleslav otevřel a hleděl nyní truchlivým okem na věci v ní schované. Okolo zetlelých kůstek viděl nápis malými perličkami vyložený: Ora pro nobis. Na nich ležel mnoholetým otíráním, potem neb slzami setřený a sedřený list bez podpisu, a na něm částka mužské kadeře.

„Předce snad jsi ve škapulíř tento požehnání své ukryla, matko ubohá, an jsi mi jej na krk uvazovala,“ jal se Boleslav z pohnutého srdce sám k sobě mluviti. „Ženo nešťastná! — neboť vinnou tě nazývati nemohu — kdo ví, zdali jsi se nadála, že by se nepožehnaný plod života tvého takových blahostí kdy dočkal, jako na mne v Čechách čekaly.“

A zabrav se na to zase do hlubokých myšlének, spatřil se v náručí starců — děda Jana a otce Jetřicha, ani se radují a syna, ženicha Anežčina, objímají; četl svou blaženost v planoucích očích milující nevěsty; i zdáloť se mu, jakoby dnes byl kletbu svou přetrpěl a k životu novému se narodil. A spatřil to všecko zase v duchu, co jej bylo před několika hodinami vskutku potkalo.

V tom se otevřely dvéře, a do komnaty, jako pokradí, vklouzl Jetřich, ukrývaje cosi pod kabátem.

„Dobře, že tě, milý synu, nacházím!“ začal radostně, nevšímaje si, že Boleslav hedvábnou schránku rychle za ňadra schovával, „dobře, že tě o samotě nacházím; mámeť spolu co mluviti. Tys přede mnou co před otcem odhalil srdce své — a dobře jsi učinil; mně pak se vidí také slušnou věcí, abych s tebou upřímně pojednal. Ale otec Jan vždy se protiví, kdykoli o věci počínám — nu, musímeť starému některé vrtochy prominouti; a protož o ní, ačkoli bych rád, hovořiti nesmím. Bojímť se také, že bych to nemohl učiniti bez pláče; slzy jsou pak nakažlivé — a k čemu i tobě bolení očí působiti? — Ale navlíkneme si to jinak!“ hovořil dále a vytasil se opatrně s velikou knihou, již měl pod kabátem ukrytou. „Vidíš, tuhle ti přináším bibli — hehe! Čti, milý Boleslave — ale až si všickni ulehnou — a když přečteš, dobře knihu schovej; já si pro ni zase přijdu. Čti ale dozajista! Nesmíť mezi náma býti tajemství — a k čemu bychom se báli Janovy opatrnosti? Myť se budem vespolek milovati a pro vlast milého zlata dobývati.“

A přitom nastávajícího zetě políbiv, bibli do rukou mu vtisknul a jak byl přišel, zase tak pokradí se odvlekl.

S podivením a usmáním hleděl Boleslav za starcem. Domýšlelť se, že je to zas následek jeho, jak se říkalo, dětinské mysli. Bezděky otevřel bibli; avšak brzy ho nevábilo čtení svaté, alebrž listy přišité mezi deskami.

Bylyť popsány rukou mužskou, ale dobami velmi nestejnými, a na jedněch barva již bledla, ježto na jiných ještě skvěle se černala.

A Boleslav četl, jak ho byl Jetřich požádal.

*

Byl jednou jeden — —

Začátek národních pověstí

Vám pěju najnížeje z dola:
piesň jde z srdce mého, z srdce najnížeje
        pohrúžena v hoři.

Záboj

Psali jsme 1621, a světili svátek svaté Eližběty.

Ach, jak bych mohl onen den z paměti své vyhladit? — Eližběto moje, s tebou jsem se obíral při ranním procitnutí; toho dne jsem doufal blaženosti ovoce okusiti. Jak bych na onen den zapomenul? — Jak bychom mohli na onen rok vůbec zapomenouti? Byliť jsme vítězi, a život i statky jsme prohráli. Te Deum jsme zpívali, a slzami rány smáčeli.

Také Eližbětu nalezl jsem v slzách. Byly to slzy hlubokých a všemožnou odhodlaností tajených bolestí.

Co je ti duše moje? ptám se polekán.

Eližběta poukázala na otce, jenž právě do komnaty vkročil.

Musíte se rozloučiti! řekl starý Světelský. Jsemť i s rodinou z vlasti vyhoštěn.

Mne projel smrtící blesk. Eližběta začala hojněji slzy prolévati a uvrhla se otci v náruč.

Až posud nebylo rozdílné vyznávání překážkou v lásce mojí k vaší dceři, otče Světelský! zvolal jsem. Já se vás i nyní nespustím. Nic nerozloučí srdce naše na věky!

Mladý pošetilče! odpověděl otec. — Myslíš, že si vyjdem na rozkošnou procházku? Čím bys ty se na cestu hrůzyplnou ozbrojil?

Láska mi bude ochranným štítem a věčně mládnoucí posilou! zvolal jsem, ohnivě Eližbětu obejmuv.

Láska k dívce? tázal se zasmušilý otec. V bouři chceš na třtinu se podpírati? Nás musí to, co je člověku na světě nejsvětější, na té těžké pouti provázeti — nás musí víra, jako věčně nad hlavou zářící a všeliké mraky pronikající hvězda, na té pouti strastiplné vésti; tvoje víra tě však váže na domov, tys tady vítězem — tady pobudiž!

Nikoli! — Musí-li vše, co dobré jest a šlechetné, z Čech se vystěhovati, půjdu též; i očistím se utrpením v očích tvých, a učiním se Eližběty hodným. Láska mi dodá síly a vytrvalosti!

*

Strastiplné doby! — a oni ubozí vyhostěnci zbožně se usmívají, a těší se v nehodách svých, těší se v zármutku, v bolestné touze po vlasti. Já se nemohu s nimi těšiti! Plamen lásky k Eližbětě mě sežírá, i trpím dvojnásobně, co rodinu její těžce potkává. Trpím, že nemohu pomoci…

Bez vlasti! — Hrozná myšlénko! — Bez vlasti — věčný cizinec, hynoucí květ, usychající kořen.

Bez vlasti! — V stálém protivenství — a věděti, že jsou v dálce duše krví spřízněné — ó běda mému srdci!

Mne i plamen lásky k vlasti sežírá. A musím dlíti v lůně jejím, musím se na bok postaviti oněm, kteříž o pěstování blaha jejího se zasadí. Jáť zajdu bez vlasti! Co jsem platen v cizině? — Láska k Eližbětě! láska k vlasti! — Ó, jak se ohraditi proti dvojí záhubě?

Eližběta prý nemůže otce opustit! Otec nesvolí, aby se mnou do Čech se navrátila. A ona se nesmí navrátit! Či-li by proměnila víru svou? — tu nepromění!

A já ji nesmím ještě obejmouti co manželku! Otec vrtí hlavou. Jsemť dosavade poletující, prchající ptactvo pod nebem. A kdo ví, kde posléze hlavy své skloníme?

Ale vynaložím ještě prosby a slzy. Jáť musím do Čech nazpět! — Dobře měl Světelský: V bouři na třtinu se chceš podpírati?

Ach, kdo by mně byl dříve dokázal, že je silnější lásky na světě, nežli plamen k dívce vábící?

*

Běda i vítězství! — Eližběta mi s pláčem vyjevila, že je matkou! — Matkou! hrůzyplné slovo v srdci neposvěcených.

I musíť se mnou prchnouti! Nedůvěřujeť si hněvu a bolesti otcovské před oči vstoupiti. Půjde se mnou do Čech. Vždyť mě miluje, a žena nachází povolání své jenom v lásce.

*

Nesmím do Čech! — Sámť jsem se vyhostil; jméno mé je vymazáno ze řady českého rytířstva! Odpadlíkem od svaté a jediné víry mě nazývají. Avšak musím do vlasti! Tatoť jediná myšlénka udržuje mě ještě v kotoučivém světa vlnobití. Čili mám cíl života zcela v bezedno strhnouti? — Eližběta zůstane na pomezí. Já si zatím v Praze přátel vyhledám.

*

Otec umřel. Mladší bratr uvázal se v držení statků. K němu jsem se utekl. Ale neznal mě již — nechtěl mě poznati.

Ustrň se, bratře! — zastaň se o mne u práva! Nejmenší službu mi ve vlasti opatři! Já nechci statků otcovských; ale ve vlasti musím chleba jísti, a musí ho se mnou jísti manželka i dítě!

Jak? tys ženatý? — I myslil jsem, že outrpnost v jeho srdci vzniká; i pověděl jsem mu, co jsem byl od vystoupení z vlasti vytrpěl.

Nuže, tedy ti radím, abys opět na pomezí české pospíšil, kde jsi svou nevěstku zůstavil.

Nevěstku?! zařval jsem jako rozdrážděný tygr a popadl nevlídného bratra za prsa. Ale sluhové mu přispěli k pomoci, a já spal toho dne na vlhké dlažbě tmavého vězení.

Vlasti! — Moji zlatí snové! ach, kam jste zaletěli?!

*

Kde jsem? — Dlouhá noc tížila mé zoufanlivé smysly. — Stonal jsem?… Či trvá snad nemoc moje dosavad?

Jaké to bledé, vyzáblé, divné a hnusné tváře kmitající se okolo mne? — A jeden z nich staví si papírovou korunu na hlavu, a tříšťku v ruce drže, křičí nadutě: Já jsem král! — A jiný po zemi se váleje, dělá křídou na podlaze čáry a kola, i posmívá se králi: Tvé království nebude dlouho trvati! Slunce se bude rváti s měsícem a země tvá připadne jim konečně k svačině — to ti zvěstuje Archimedes. — A okolo nich prochází se žena; kus dřeva, chatrnými plénkami obaleného, nosí na loktech a líbá je a zpívá: Hajej, děťátko, hajej! — až se vyhajáš, oba tyto muže zabiješ…

Nebesa! nezbavte mne smyslů! to jsou pomatenci… to jsou blázni… a já mezi nimi uzavřen!

*

To byl bratrský kousek, synu otce mého! — Děkuji ti — tys bratru Jetřichu důstojné místo ve vlasti opatřil!

Hrozil jsem ti snad, že se uvrhnu k nohám císařovým a že budu o milost prositi? — Již o tom nevím. Tys mi ale cesty ušetřil.

Na smyslech pominulý zatoulal se z vlasti; zákonové pomatenci vinu milostivě prominou, ale k držení statků je šílenec neschopen.

Tak jsi pravil, drahý bratře, a pan tchán — nejvyšší sudí zemský — aby dcerušce a zeti bohatství zachoval… odsoudil bratra tvého mezi blázny! —

*

Mám-li ještě déle pod břemenem života vzdychati? — Jeden, jediný krok — a svoboden vnesu se na kraj věčnosti! — Ale, kam potom v té neobsáhlé, nekonečné říši? — Dojdu tam cíle? — Naleznu odlevy? — Či bude strast moje i tam trvati?

Ach, vlasti moje! Ubohá Eližběto! Pro onu umírám já; tato umřela pro mne. — Haha, jáť si veselou píseň na tu ztrátu zazpívám!

*

Třeste se, třeste! Neboť povstane nad vámi kníže, jehož Bůh od věčnosti až po dobu dnešní uchoval, a národ se vzchopí ze slz svých i bude vesele poskakovati, a mezi nepřátely jeho vrazí kvílení a skřípění zubů.

Třeste se! Meč jsem si dal již nabrousiti — mělť jsem poslední čtyry kopy; a nyní obouvám již střevíce.

*

Ach, kdo mi poví, zdali také neblázním? — Hlava mě bolí — srdce mě bolí!

Lékař a dohlížitel v kleci naší je hodný muž. Jemuť si mohu postesknouti o ztrátě; jemuť mohu říci, jak nevýslovně vlast miluji. Onť ji miluje také. — I navštěvuji příbytek jeho, a on mě vlídně poslouchává, když mu rozumně vykládám, jak sám jediný vlast naši hodlám všech těžkostí zprostit a učiniti šťastnou. A on mi přisvědčuje a podává radu.

*

Kdyby nebylo vlasti, musel bych o své platnosti pochybovat a nad svým povoláním zoufati. K čemu jinému na světě? — Okolo vlasti točí se moje toužení, moje snažení, moje naděje! Až pozbudu vlasti, pozbudu i rozumu.

*

Eližběta byla dobrá i spanilá. — Lékař náš, učený Písecký, má dceru Johannu; ta jest také dobrá i spanilá. Ona mne těší jakož i otec činívá.

Jsem velmi — velmi šťasten. Bibli, jedinou památku dobrovolného vypovězenství mého, tu mi na radu Píseckého k útěše nechali. Blaze mi! já s ní velikou částku dnův svých z trávím.

I budu nyní příhody života svého spisovati.

*

Nikdy prý odtud z domu nepřijdu. Dobrý bratr se o to mnohým nákladem postaral. — Jsemť a musím býti bláznem!

Děkuji mu za to. Já zde nalezl své nové nebe, i nevidím, zdali bych se s ním samochtě kdy rozloučil. A kdo mi poví, jak to příště vypadne?

Smí dívčí srdce blázna milovati? — Proč by nesmělo? Samu lásku nazývají bláznovstvím; proč by tedy bláznovství blázna nemilovalo?

Ale smí-liž jej za manžela pojmouti? Tuším, že nesmí. Lidé aspoň napsali: Za blázna se nesmí žena provdati.

Kdo ví, jak to vypadne? —

*

Otec Písecký povzdychuje smutně nad dcerou, nad svým i nad mým neštěstím; Johanna běduje, a já —? ach, jak tu bolest pojmenuji, v nížto se duše moje potápí? Není-liž dost mého neštěstí? Musejí-liž mnou i jiní trpěti? —

Znamenám, že se lékař stran mého propuštění ucházel. Milujeť mne, a miluje dítě své nad život i veškeré statky. — Žádal o mou svobodu, ale oni se mu vysmáli; i hrozil, oni pak hrozili také. Ubohý! s pány se neshodl! V trudných myšlenkách je pohroužen — Johanna mívá sny o zlých věcech… Ach, já bych raději umřel!

*

Umřel jsem. Mám vyhráno!!

Ležel jsem v rakvi, a bratr mi dopřál té milosti, že mě čestně do hrobky rodičů našich položil.

Studený vzduch mě ovanul; čirá tma ležela nade mnou. Sahám kolem, všude těsno; sahám nahoru, všude ouzko; — ve smrtelném leknutí sebou trhnu, a opru se — i stalo se rachocení vedle mne; víko rakve se mne spadlo.

I vidím vůkol sebe řady rakví, a v jedné z nich měl jsem za živa práchnivět. Hrůzou se mi ježily vlasy; studený pot se mi vyrazil na čele. Dlouhou chvíli hledím jako bez života do temného klenutí. Za duši mou hořely ještě voskové svíce vedle hlavy mé.

Tu se v dálce poblesk hořící lampy zakmitnul, a z temnosti vykročil otec Písecký. Dřív ještě, nežli jsem se mohl zpamatovati, přikročil ke mně, a zakázav mi mluviti, pomohl mi z rakve. Brzoť jsme stáli na kamenných schodech, ježto vedly z hrobky.

*

Krásný jest daleký boží svět, a nejkrásnější na něm lidská svoboda! — Já to nyní poznávám. Hlava mě nebolí — srdce mě nebolí!

Otec Písecký byl mě tajně připravenou šťávou v tuhé spaní uvrhnul, a zklamaný svět — čili vlastně pokrevní přátelé položili mě i hned podle zesnulých předků. Ale otec Písecký počítal hodiny snu mého, a vyvedl mě, k životu opět procitlého, znovu na svět. Brzy na to byli jsme, otec i Johanna se mnou, na tajném odjezdu z Čech.

*

Nemiluje Písecký vlast? — Ach, o tom spolu nyní nemluvíme; teď nás poutá nový život svou rozmanitostí.

Johanna jest moje. Otec zachoval pěkné jmění; umění jeho otvírá mu všude dvéře i srdce. Vítán je všude doktor Joannes Čechides, jak se v cizině nazývá. — Já se stal učedníkem krásné, blahoplodné artis medicae.

*

Jak ta léta ubíhají! — Kdo své dny radostně tráví, trávíť je i rychle.

Drahá moje Johanna darovala mi dceru. Nazvu ji Anežkou. Rozkoš dnů našich se zvětšila.

*

Co dělá vlast? — Zapomněl-li jsem na ni? — Otec Jan mě ji v srdci nositi naučil. Nyní jsem v ní napořád, a připravuji se bez ustání k službám jejím.

Samo nebe seznámilo mě s uměním lékařským; s ním jsem vypátral i jiných tajností u velikém chrámu přírody. Budu je dále stíhati!

A mám je! — Nalezenať je cesta, nalezen prostředek, jak vlasti pomoci. Budu zlato dělati!! —

Otec se mým starým letům směje? Ale — nejsemť stár! Závistivý čas mě jen ovanul; ale srdce zůstalo mladé.

*

Radost netrvá na věky! Zkusil jsem toho, an jsme Johannu k hrobu doprovázeli. Blaze nám, že se můžeme Anežkou těšiti.

Nevím, co nás, pouhé starce, pojednou do vlasti vábí! — Vrátíme se do Čech. Kdo by nás poznal? — Mezi námi a Prahou leží lidský věk; my pak nebudeme se honositi jménem svým.

*

Jsem tady! — Líbám tě, země posvátná! Raduj se! — s námi přichází pomoc! —