Alchemista/XII.

Alchemista Josef Kajetán Tyl
XI.	XII.

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 93–96. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

A když oko člověka zpět se ohlíží
po dnech minulých, — co vidí? —

Young

Pilně přebíral se Boleslav v listech Králické bible. Podivné osudy otce Jetřicha ho bolestně dojímaly. V tom zbudilo několik dopisů, mezi listy semotam vložených, a jinou rukou — ženskou psaných, pozornost jeho, a to tím více, ano se mu písmo povědomo býti zdálo.

I rozevřel jeden letitý, vetchý papír a začal čísti.

Bylyť to žalostné stesky srdce ženského, plny vřelé touhy po milenci. V daleké cizině byla je Eližběta papíru svěřila. Týkalať se Jetřicha.

A vedle toho ležel ještě jiný list, v němžto se plna mateřského hořekování nad nešťastným plodem života svého se vzdáleným milencem a se světem loučila.

„Odpouštím protivníkům našim,“ psala; „také ty jim odpustiž! Ráda umírám, neboť jest převeliké břímě viny a bídy mé. Kéž bych ti jen dítě naše, svého Víta odevzdati mohla! Kdo bude oň pečovati? — Ubohé stvoření! Kdo mi poví, že někdy otce svého pozná? Neboj se, že jsem tvoje jméno komu svěřila. Co by to i prospělo? — Ale ty ho snad přece jednou poznáš; tajné cesty osudů lidských a hlas otcovského srdce tě k němu dovedou. Já mu zavěsím na krček onen škapulíř, jenž mi byl s posledním listem doručen na znamení, že posel od tebe přichází. Psaní tvé a kadeř tvá, drahý Jetřichu, leží v něm na tom perlovém: Ora pro nobis…“

„Spasiteli na výsostech!“ zkřikl Boleslav a na celém těle trna, vytrhnul z ňader hedvábnou schránku. „Spravedlivý Bože! — Můj otec! Můj otec!!“

S pronikavým křikem vyběhl z komnaty a vrazil rovným krokem do Jetřichovy dílny.

Starec stál v pilné práci u ohniště, na němž pod železnou nádobou uhlí plamenalo.

„Otče! otče!“ zvolal Boleslav již na prahu a chtěl se starci k nohám vrhnouti; ale ten tu sám bolestně vzkřiknuv, začal se potáceti a padl příchozímu do náruči.

Bud že se byl synova křiku ulekl a na ohništi něco přehlednul, a nebo že nevčasným a prudkým otevřením silné průvětří se stalo: věc na železném kotlíku vroucí byla náhle zasyčela, zakypěla, vzejmula se a záhubně starému alchemistovi do tváře vystřikla. V okamžení potáhla temná rouška oči jeho.

S plesáním a bědováním držel syn otce v náruči. Na pokřik sběhli se Jan i Anežka.

„Otče! otče!“ volal Boleslav bez ustání — „syn tvůj se k k tobě hlásí — mně zavěsila tvoje Eližběta škapulíř okolo krku!“

A zase bědoval, vida náhlé neštěstí otcovo, jaké ho při nejmilejším zaměstnání bylo potkalo, i proklínal se co příčinu této nehody.

V tom padlo oko jeho i na ubledlou Anežku, a rázem zmizela z něho všecka mužská statečnost.

Jako zničena stála tu panna, když byla to hrozné, nikdá netušené tajemství zaslechla, ježto se tu nyní tak náhle bylo odkrylo a celému životu jejímu prajinou tvářnost dalo. Zlaté hrady milostných snů jejích ležely v černých sutinách, a sladký, čistý plamen, v němžto se byla nevědomá k nevinnému bratru tulila, šklebil se teď na ni jako černý hřích.

„Kletbo! kletbo moje!“ zkřiknul Boleslav pronikavě a sklesl jako bez sebe na zemi.

Poraněného Jetřicha držel v třesoucích se loktech starý Písecký, a s očima uslzenýma po tichu se modle, omazoval nešťastnému zeti opálené tváře a obvazoval mu je šátkem…

Náhlá a veliká bouře byla zatřásla tichou a mírnou rodinou v domku na Pohořelci; ale brzo vzešel opět mír na obloze její domácnosti — ačkoli se skvěl vážněji, nežli za času, dokud byl cizinec přes práh nevkročil.

Otec nalezl syna, Víta svého, to drahé dítě umořené Eližběty — ale dnové jeho chýlili se ku konci; černá slepota obestřela zrak jeho, a radost, kterou mu bylo nebe po trudném dlouhém zkoušení na sklonek života jeho ušetřilo, podobala se poslednímu ohni, jenž měl duši jeho očistit, aby vešla bez poskvrny do bran věčné jasnosti.

Syn nalezl otce — dostihl cíle, o němžto myslíval, že ho dospěti nemůže. Dostal poctivého jména; ale žalost hlodala na srdci jeho, že měl při shledání navždy opět ztratiti muže, který ho nyní v počestný řád uvedl.

Sestra a bratr byli se poznali — ale ženich a nevěsta stáli teď s tichým hořem nad hrobem své milosti a bolest jejich byla tím větší, tím hlodavější, ani si ani bratrskému a sesterskému pocitu svému uzdu povoliti nedůvěřovali, aby se k němu nic nepřimísilo, co by mohlo trestu hodným býti.

Jediný Jan, ten velebný kmet srdce měkkého, ta vznešená, věkovitá sosna, nad kterou byla bouře celého života bez pohromy přetáhla, ten stál mezi všemi jako smiřující a utěšující anděl, a slova jeho byla jako občerstvující rosa, padající ve zpráhlá prsa předrahých miláčků jeho.

Věrný přítel, vzácný radní pán, Ondřej Klika, zasadil se o vymožení práv dědických pro nešťastného Jetřicha a synovských pro Víta. Veškerá šlechta se v té neobyčejné věci srdečně zúčastňovala, a bratr Jetřichův děkoval nebi, že jej u soudu k ničemu více nepoháněli, nežli k navrácení statků.

„Jména i moci jsme tobě dobyli,“ napomínal umírající Jetřich syna svého; „o vše ostatní přičiň se sám, čehokoli bude potřebí, abys dokázal, že vlast miluješ!“…

A když počalo příští jaro před očima Prahy své nejkrásnější kvítka prostírat: ukryl se květ mezi nimi nejspanilejší před celým světem na věky. Slečna Anežka složila v klášteře Svatojirském slib věčného panenství.

Domek na Pohořelci stál po smrti učeného Píseckého dlouhý čas opuštěn, až se i konečně pobořil.

U dubů mezi Bílou horou a opatstvím Břevnovským bývalo pak často rytíře Víta viděti, pohrouženého v jemnobolném zpomínání na večer, když byl starého alchemistu poznal.