Alchemista/X.

Alchemista Josef Kajetán Tyl
IX.	X.	XI.

Údaje o textu
Titulek:	X.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 82–84. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S Bohem, Minko, musím jíti.

Známá píseň

V jaře živobytí svého
Pustil jsem se v cizinu;
— — odešel v poutnictví
Lehkým rouchem přioděn.
Slunce zašlo, slunce vzešlo,
Bez přestání jsem se hnal;
Ono ale mně nevzešlo,
Co jsem žádal, co hledal.

Schiller

Tajným pudem všemocné přírody, jemuž lidské srdce od věků po věky podléhá, jemuž nadarmo se brání — tím nezpytatelným, svatým kouzlem hnáni sklesli si Anežka a Boleslav do náručí. V horoucím políbení sjednotily se duše jejich. Třesoucí se ústa šeptala jen „Anežko“ a „Boleslave“ — „moje“ a „můj“.

Avšak najednou, jakoby ho z ráje nezaslouženého anděl s plamenným mečem byl vyděsil, odtrhnul se jinoch poprvé milující od drahé dívky, a žalostně si tvář rukama zakrývaje, s hlasitým nářkem Anežce k nohám se uvrhnul.

„Odpusť pomatenci, duše andělská!“ jal se žalovati, „jenž by tebe málem v bezedno věčných stesků byl uvalil. Setři obraz nešťastníka cizince z paměti své a odpusť mu vinu jeho; pokutu poneseť beztoho sám v prsou svých!“

Po těch slovech zmizel z malé zahrádky, ježto se nacházela při domku na Pohořelci, a dívka zděšená z blahosti lásky sotva okušené opět násilně vytržená, slova nemohouc promluviti, hleděla v tom okamžiku za uprchlým jako bez citu.

Boleslav přikvapil k otci Janovi.

„Otče, kletba od početí mého na mně spočívající vyhání mě z domu vašeho i musím prchnouti, aby chmura nade mnou se vznášející také vás nezastihla, jakž jsem vám již na začátku zvěstoval.“

„Aj, což pak se vám stalo?“

„Miluji Anežku.“

„Není-li většího neštěstí! Jáť myslil, že vám o hrdlo běží, milý Boleslave — a bude-li vůle boží, — brzo — milý synu!“

„Nikoli, to není a nebude vůle boží. Já tu lásku musím v hrobě svých prsou pohřbiti.“

„Nemiluje vás Anežka?“

„Ach, toť právě muky mé zvětšuje, že mě láskou oblažiti chce. I protož musím přístřeší vaše opustit, dokud sladký jed tu spanilou růži cele nezkazí.“

„Člověče! jsi zlosyn, že z chrámu pozemského blaha samochtě utíkáš… Co je ti? — mluv! Až dosaváde ctil a šetřil jsem tvé tajemství — neboť jsi mi práva k němu nepodal. Shledal-li jsi ale po čase svého u nás přebývání, že by starý Jan důvěry tvé zasluhoval, tedy otevři před ním srdce své, a možno-li ti radou nebo činem přispěti, pokusím se o to dle možnosti.“

„Zlosyn nejsem! — Čisti jsou dnové moji a prázdni vší nepravosti; ale nešťasten jsem, co mě matka počala. Obraz její vznáší se mi jen jako v mlhách před očima; co malému děcku mi ji pohrobili. Otrhán musel jsem o hladě toulavé a žebravé dny tráviti. Řemeslu chtěl jsem se učiti; ale počestní pořádkové nechtěli o mně slyšeti. Prosil jsem, aby mě do škol přijali; ale zákony mi zapovídaly cestu k hodnostem. Snažil jsem se o přátelství, o přízeň; ale hlava lidská prohlásila mě za nehodna těchto darů srdce lidského. Zoufanlivě vrhnul jsem se v bouřeplný stav vojenský; odvážlivost moje, vlastního života nešetříc, dobyla mi pochvaly a poněkud mě i se světem smířila. Avšak i tu mě záhy stará kletba, na věky oběť svou pronásledujíc, opět postihla — nemohlť jsem déle v pluku pobyti. Tu se uzavřel mír, a já děkoval nebi, že jsem do dalekého cizího světa pustiti se mohl, kde by se ode mne neodvraceli, že otce jmenovati neumím, kde by mě neodstrkovali — co pancharta!“