Ženy a milenky slovanských básníků/Krásná Duňaša

Ženy a milenky slovanských básníků František Kvapil
Don Juan polského Parnassu	Krásná Duňaša	Maryla

Údaje o textu
Titulek:	Krásná Duňaša
Autor:	František Kvapil
Zdroj:	KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 19–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Alexej Vasiljevič Kolcov
Související na Wikidatech: [[d:Q444969|Alexej Vasiljevič Kolcov]]

Daleko široko bez mezí, bez hranic nekonečná step!

Jen sokol poletuje a křičí na osamělých kurhanech, posledních to pomnících dávné kozácké slávy, jen stáda bravu a koní prohánějí se pestře kvetoucím buřanem, kde dříve ataman košový vodil své molodce na Tatary k bohatýrským činům. Snad ještě toulavý kobzař rozpomene se a v průvodu hovorných strun zapěje pravoslavným lidem smutnou dumku o zaniklých časech hrdinských zápasů. Snad zavrtí šedivou hlavou a zapláče si jako sivý holub v opuštěném hnízdě — ale slavné minulé věky již nikdy se nevrátí!

Kde hlučíval kdysi ruch kozáckého tábora, kde půda v četných půtkách barvila se krví vlastních udatných synů, teď táhnou se do dálky žírná pole, osetá pohankou a do červena zardívajícím se mákem, střídajíce se s temně zeleným pásmem lučin. Tu a tam po cestě zastihne oko bílé domky vesniček, skrývající svoje doškové střechy v brčálových haluzích rozlehlých sadů, jinde opět zablýsknou se před ním stříbrné prsteny řek a leskem brilliantů zářící hladiny jezer. Ale korunou veškeré krásy jsou role, kde kolem štíhlých březových tyčí kroutí se do výšky kudrnatý chmel, z jehož hustého listí zvědavým zrakem vyhlížejí zlaté slunečnice. Což tu zvoní písní při česání žlutolesklých chmelových hroznů, což bujarých tanců víří kolem! Veselo tu, veselo — jak jen v boží přírodě býti může, kde při cinkotu kos zvučí křepelka a v modrém nebi se třepetá jásavě cvrlikající skřivan.

Však nejveseleji už je ve Voroněži. Člověku zrovna k srdci to sáhne, když jej uzří v ranní páře velikých rybníků mezi větvemi starých, věčným stínem pokrytých zahrad. A ty noci ve Voroněži! Nebe světlé a plné třpytivých hvězd a když v dálce nad sivými lesy zlatým obloukem k výši se vznese bledý srp měsíce, tu zdá se, jakoby ten celý podnebeský prostor byl naplněn stříbrnými křídly. Při tom je tak lehko v srdci a volno v duši — a ty široké ulice, vroubené kulovitými ploty, nízké nachýlené chalupy s vysokými komíny zdají se býti labyrintem tajuplného, báječného města, kam všední lidská strast ani nemá přístupu.

A jak často hlučno ve Voroněži, ne sice od vichřice aneb hluku válečného, nýbrž od zpěvu a jaré hudby! Tlupa mládeže hulá a tančí při světle hvězd po osamělých, drnem porostlých ulicích. Všude ozývá se zvuk bandury a guslí, smích, jásot, veselé sbory mladých hlasů. Však již před vysokým, obíleným domem do kruhu se postavivše a opírajíce ruce o boky svých bohatě protkávaných kabátů, přednášejí mladíci toužnou ukrajinskou dumku:

„Vyjdy, vyjdy, dívčinoňko, z rublenoi chaty,
teper nička temneňkaja, neznat mene maty.“^[1]

Zavrzla vrátka nevelikého dvorku a za ruce se držíce vyběhli z nich mladý Kolcov a Duňaša. Tato byla v selském oděvu, v bílé košilce, jejíž rukávy byly bohatě vyšívané, se šněrovačkou ze světlého merina, v červeném pestře pruhovaném šátku. Byla to pravá maloruská kráska, čerstvá jako malina, tak že již při prvním pohledu každému zkalil se zrak a srdce silněji zabušilo. A což oči, kdo viděl kdy tak ohnivé, hluboké oči? Která z dívek měla kdy brvy černější a líce bělejší? Však si také Alexej Vasiljevič hrdě vedl po boku krasavice, nedbaje žárlivých pohledů mužské mládeže, ani závistivých šeptů děvčat ostatních.

Byl tak vesel a tak šťasten, v mladé hlavě plno snů o slávě a příštím nesmírném blahu! A věru nebyl to jen člověk obyčejný. Kolcov narodil se ve Voroněži roku 1809 a vyrostl téměř beze všeho vzdělání. Otec jeho, nebohatý voroněžský měšťan, vedl obchod s lojem a vydržoval proto velká stáda ovcí. Všední ty domácí starosti, protivný styk se všemi špinavými úskoky ruských kupců, drsná a hrubá skutečnost, v níž musil žíti, neutlumily však v něm touhu po zvláštním, lepším duševním světě, a jasné nebe, šírá step, šumné lesy a kvetoucí luhy zůstavily v něm dojmy trvalejší a mocnější, nežli dusný obor domácího života.

Do školy chodil jen čtyři měsíce. Naučil se sice čísti a psáti, o mluvnici však a pravopise neměl ponětí. Nicméně i to stačilo, aby se v něm probudila neúkojná chuť po čtení a všecky peníze, které obdržel od otce na hračky a vyražení, obracel na kupování knih. Četl hlavně ruské pověsti a romány, až náhodou do rukou se mu dostala sbírka básní od Dmitrijeva. Začal si je zpívat, mysle, že se verše čísti nemohou. Harmonie rhytmů a rýmů se mu zalíbila, ač nevěděl, čím se verš liší od prosy. Mnohým naučil se z paměti a sám v duši pocítil touhu skládati věci podobné. Seznámil se i s pracemi básníků jiných — Lomonosova, Deržavina, Delviga, konečně i s Žukovským a s Puškinem. Voroněžský knihkupec Kaškin, jemuž Kolcov první své pokusy ukázal, zajímaje se o jeho talent půjčoval mu zdarma knihy a opatřil jej ruskou prosodií.

A Kolcov skládal básně. O čem? — Od desíti let žil na stepi u svého stáda. Ta byla jeho družkou a hvězdnaté nebe jediným přítelem. Rád sedával při večerním ohni, na němž v kotlíku se vařila kaše, a spával v zelené trávě pod modrou oblohou. Těšila ho pšenka, šumící zlatým, uzralým plodem, těšily ho višněmi posázená stráň i nevysoké chlumy, zarostlé březinou. V zamyšlení dlíval na stepních mohylách, naslouchal křiku táhnoucích k jihu jeřábů. a když v poli rozlehl se hlas křepelky a písně ženců, též on v duši zaplesal a zapěl si o té veškeré kolem kráse. Byl pravý syn stepi a ta, široká, nekonečná, plná tajuplného života zračí se v jeho prostých, ale čarokrásných písních.

Tu kdysi stalo se, že ho otec povolal domů. Tam zastihl dívku, které dříve byl neznal — dcerku jednoho z nečetných otcových nevolníků. Byla zpola služebnou, zpola družkou jeho sester. Alexej nalezl v ní svůj ideál ženy, Duňaša pak vskutku byla velmi půvabná a mysli nad obyčej ušlechtilé. Náklonnost jeho opětovala — a že matka i sestry Kolcova vlídně se k ní chovaly, hleděl básník náš vstříc nejutěšenější budoucnosti.

Své nejkrásnější písně skládal pro svoji milenku a celý Voroněž je zpíval. Toliko otec posud o ničem nevěděl.

Co krásných večerů zažili milenci při hlučných zábavách voroněžské mládeže! I dnes, vylákáni neočekávaným dostaveníčkem, připojili se k bujnému reji tanečníků a náleželi k nejveselejším. Od domu k domu vířila hudba, až konečně v domě přítele Alexejova slavena večeřinka. Jizba byla přeplněna; v prostřed tancovali hrdličku a kozáčka, ostatní sedíce kolem na lavicích smáli se a laškovali. Konečně nastaly hody, jichž hlavní ozdobou byla chutná varenucha a hřiby se smetanou. Hudba ani nepřestávala a po večeři tančilo se znova. Až každého v duši zabolelo, když nastala půlnoc a večeřinka se ukončila.

Ruku v ruce ubírali se Kolcov s Duňašou k domovu. Bylo jim v mysli tak něžně a kouzelně: Co všechno si sdělovali, o čem blouznili! Co všechno Alexeji jen napadlo! Že Voroněžané, vystrojeni jak bojaři v dlouhých kaftanech s bohatými portami, musí vyjeti si na jejich svatbu a jej vyprovázeti do obydlí tchyně. Ta mu ovšem dle starobylých zvyků vyjde vstříc na pohrabáči, s kožichem obráceným na ruby, se stříbrným koflíkem v ruce; on však se nenapije a vyleje medovinu na hřívu svého koně. A pak že pojedou do cerkve na voze, jejž potáhne čtverospřeží a koně budou ozdobeni vlajícími fábory a kytkami. Což tu bude tance a zpěvu — a pak ten život jejich jako život dvou holoubků!…

Než se nadáli, stáli u vrat. Ani se jim domů nechtělo.

„S bohem, Alexeji,“ pravila posléze dívka, „jdi už spat.“

„Snad je ti nemilo, že tebe zdržuji?“

„Ne, Alexeji, ale je už pozdě.“

„Ještě jednou mne obejmi a půjdu.“

A již jako srna zmizela Duňaša v domovních dveřích. Alexej pak odebral se na senník, aby ve vonné atmosféře otavy snil dále o své lásce.

Sotva však zmizeli, vynořil se ze stínu lípy u vrátek Alexejův otec — svraštělé jeho brvy nevěštily nic dobrého.

Hned následujícího jitra poslán byl mladý Kolcov na step ke stádu. Když se vrátil, nenašel už své milé duše doma — tvrdý otec prodal Duňašu s její matkou jakémusi statkáři na Donu. Alexeji pobyt její byl zatajen.

Zdrcen ztrátou dívky, kterou vášnivě miloval, upadl jinoch v těžkou horečku, a s těží jen ušel životem. Pozdraviv se, všemožně se staral, aby zvěděl, co s Duňašou se stalo. Leč podařilo se mu toliko zvěděti, že ji provdali za donského kozáka a že dívka chřadla a zemřela záhy potom ze zármutku.

Nelidským tímto činem otcovým pozbyl Kolcov na světě jediné a poslední radosti. Ani sláva a uznání, kterými jej zahrnul několik let na to vznešený petrohradský svět, nemohly mu nahraditi té družky ušlechtilé a krásné, kterou miloval. Blažila ho známost a přátelský styk s knížetem Odojevským, s Puškinem, se Žukovským a s knížetem Vjazemským. Jejich pochvaly a vlídná srdečnost, se kterou ho přijali ve svém kruhu, byly jediným světlým okamžikem jeho strastiplného života. Ale spokojenosti a klidu v něm nenalezl. Také marně hleděl zapomenouti na ideál své mladosti v tůni rozkoše. „Pil se šílenou žádostivostí jed požitků“, zamilovalť se do jisté dámy s kameliemi neobyčejné krásy — ale bylo to spíše opojení zoufalce, nežli láska.

Domácí nesváry dovršily jeho duševní rozlad: krutý otec i dále tvrdě s ním zacházel, nutě ho, aby se cele věnoval jeho obchodním záležitostem. Také ostatní příbuzní neměli pro něho dobrého slova — jen matka a sestra Anisja mu rozuměly a hleděly zpříjemniti krušné jeho žití.

Posléze útrapám všeho druhu podlehl. Lékař nebyl povolán, dostavil se však sám a léčil jej zdarma. V posledních dnech svého života Kolcov skládal ještě nové písně o své dívce:

„Sladko bylo mně zřít jí do očí,
    v oči plné dum sladkých, milostných!
A ty rozmilé oči uhasly,
    spí už v mohyle krásná dívčina!
Těžší nad horu, nad noc temnější
    lehla na srdce duma truchlivá!“

Avšak i on nebyl již tím prvním junákem Kudrnou, o němž se kdysi byl krásně rozepěl. Stal se oním druhým, sešlým, který hovoří:

„Prožít věk — ach není
pole projít pluhem;
vítr neroznese
hoře jako mračno!“

Nenašel ani ve své nemoci pokoje. „Byl dnem i nocí trýzněn, týrán a štván jako šelma v kleci,“ praví Bělinskij. Mnohdy neměl ani peněz na léky, ani čaje, cukru a světla. Oběd a večeři musila mu matka podstrčiti někdy jen tajně, aby druzí nevěděli… Ve staré komůrce, kde zůstával, po celou zimu nebylo řádně zatopeno. Dříví přinášel si sám jen v noci jako zloděj. Když se to prozradilo, hrozili mu, že ho vyženou z domu. Nezbylo, než aby žil s ostatními společně v jizbě dolejší, kde neměl žádného klidu, kteréhož k uzdravení bylo mu potřebí nejvíce. Jeho blízcí příbuzní ztrpčili i poslední jeho chvíle, hlučíce v jizbě a kouříce, ač věděli, že mu to jest nepříjemno a škodlivo.

Jednou — sestra jeho Anisja měla tehdy před svatbou a častovala hosty — postavili ve vedlejším pokoji do prostřed stůl, na ten lehla si dívka, kterou přikryli prostěradlem jako mrtvolu, a zpívali všichni pohřební píseň — o Alexeji. Strojili mu pohřeb za živa.

Konečně ho umučili. — Kolcov zemřel 19. října r. 1842.

Den na to byl krám jakéhosi Melentěva dějištěm následujícího výjevu: přišel otec Kolcova a kupoval brokát, musselin, třásně a jiné potřeby k pohřbu. Mluvilo se o různých věcech, Kolcov pak chlubil se, že včera uzavřel v hospodě znamenitý obchod.

„A pro koho kupujete na smutek?“ ptal se ho kupec.

„Pro mého syna — pro Alexeje; včera zemřel,“ odpověděl stařec jen tak ledabylo.

---

1. Vyjdi, vyjdi dívčino má, ze sroubené chatky,
   noc je temná, tak že zrak mne nepozná ni matky.