Ženy a milenky slovanských básníků/Don Juan polského Parnassu

Ženy a milenky slovanských básníků František Kvapil
Předmluva	Don Juan polského Parnassu	Krásná Duňaša

Údaje o textu
Titulek:	Don Juan polského Parnassu
Autor:	František Kvapil
Zdroj:	KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 7–17. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jan Andrzej Morsztyn
Související na Wikidatech: Jan Andrzej Morsztyn

Jmenovaly se Jaga, Kasia, Małgorzata, Zosia, Helena, Izabella. Bogumiła a… Bůh ví, jak ještě!

Samé dámy vznešeného světa, markýzy, hraběnky a kněžny, markrabinky, zkrátka elita polské aristokracie v první polovici sedmnáctého věku, a kdo má jenom trochu fantasie, domyslí si, že samé krásky.

Ale také nějaká hezká kramářka byla mezi nimi.

A náš Don Juan? Ten po praotcích nazýval se Morsztyn, podle křtu Jędrzéj, přídomkem z Raciborska a takto byl básník a především básník ohnivé, žhoucí erotiky. Ovidiova „Ars amandi“ byla mu známa už tehdy, když navštěvoval kolej velebných otců jesuitů. Časem ještě důkladněji seznámil se s ní v praktickém životě. Byl to nebezpečný své doby okouzlovatel ženských srdcí, skutečný kavalír a při tom duch bystrý, nadšený a plný energie.

Spatřil světlo světa nedlouho po první čtvrti století sedmnáctého. Pocházeje ze zámožného šlechtického domu, cestoval dle zvyku tehdejší mládeže po Německu, Belgii, Francii, Vlaších a Sicilii. Na své pouti po vlastech Ronsarda a Petrarky stal se dokonalým dvořanem. Vynikal uhlazeným chováním a vkusem, ve francouzské galanterii nebylo nad něho, psal vášnivé verše, měl vtip a temné, hluboké, modré oči, které sálaly vnitřním démonickým žárem. Jaký div, že mu odolala zřídka která dívka, a tak chovaje v srdci později projevené přání Byronovo, by ženy celého světa měly jedna ústa a ta aby zlíbati mohl, strhoval ve svou náruč každou z nich jednotlivě, jakmile osud jen na krok je k němu přiblížil.

Mezi prvními byla Jaga. Není známo, kde a jak se s ní básník seznámil, ani jaké bylo její pravé jméno. Tolik jisto, že byla rodem Polka, hrdého srdce, oslňující krásy.

Morsztyn spatřil ji ponejprv v letě za poledního úpalu, když se koupala. Sotva že se tak stalo, vzkypěl neodolatelnou vášní, okouzlen líčkem, které, jak dí, bylo krásnější, nežli tvář Venuše, očima, v nichž nosí Amorovy střely, nožkou, jež se mu zdá býti z alabastru.

Byla to láska sedmnáctého století, která pozbyla již směšných bláznovství středověké chevalerie a ještě neznala paklassické selankovitosti ani sentimentálního blouznění časů pozdějších. Láska krve a náruživosti nespoutaného plamene, který zachvacuje jako blesk a zžehuje tělo i duši, láska smyslná, jakou znali Řekové v dobách, když jemně růžové, běloskvoucí tělo Aphrodity, zrodivší se ze stříbrné pěny moře, vyplynulo na povrch jeho v lastuře zlatě lazurové. Láska tak zvaná ideální, snivá, která se rumění při myšlénce prvního setkání se s milovaným předmětem, plná touhy a neukojených vzdechů, žalující měsíci svoje stesky a po červáncích posýlající milence pozdravy, taková láska byla by se zdála Morsztynovi absurdností. Ne pouze fantasií, ale celým srdcem, vášní celé bytosti přilnul Morsztyn ku krásné Jagě.

Sám o sobě praví, že v něm šílí „satan krve a těla“. Nenosí stuhy od své vyvolené k zápasům při turnajích, nehledá podivných dobrodružství, nepije vodu z nádoby, v níž královna jeho srdce umyla svoje něžné ručky. Nikoli: v něm smysly ozývají se plnou silou a vycvičen v tajnostech a raffinerii francouzských způsobů, ví dobře, co a jak pověděti mladé krásce, dovede mluvit očima, krokem, oblekem, ví, kdy dlužno žertovat a kdy přijati tvářnost chmurné melancholie. Je pln mužné síly a zároveň delikátnosti. Netají se tím, čím se bouří jeho nitro, lásku svou neukrývá závojem falešné pruderie. Píše plamenné dithyramby, písně prodchnuté démonickou touhou, akrosticha plná vřelosti a vervy. Vše dýchá v nich pravdou a prozrazuje silnou a energickou povahu, která směle jde k cíli a dovede si dobyti třeba násilím, co popřáti nedovoluje šablona souvěkých společenských zvyků.

Jestliže vzdychá, činí to těmito slovy: „Mne vzteklá hvězda, mne Venuše mučí, mne vnitř i zevně trýzní žár a oheň.“ Ale galantním je především. Ví dobře, kdy se sluší ozdobit květinami veřeje komnat zbožňované ženy, kdy jí napsat vášnivý lístek, kdy požádati za rendez-vous. Také služebné její družky umí si naklonit a třeba zlatem, jehož kouzlu sotva která z nich odolá. Jest mistrem v umění vzbuditi pozornost, učiniti se zajímavým, touženým, konečně nezbytným.

Básník svou milenku vyličuje slovy:

„Rty korály ti věnčí, jako z moře
    když ruměnou líc ráno zvedá zoře.
Zrak takým bleskem ozáří svět vezdy,
    že slunce jím se nechlubí ni hvězdy.

Když zpíváš, hlas tak zvučný jásá vždycky,
    že v nebi překoná zpěv serafický.
Vlas jako zlato — osidla to živá,
    v něž lovíš, dívko, naše srdce chtivá.

Prs bez mléka jest, mléčně však je bílá,
    že lilie by leskem oslnila.
To čílko z alabastru deska jesti,
    v níž vepsána jest runa mého štěstí.

A ručka hladká, úměrná tak celá,
    že v žalář každé srdce béře smělá.
A proto trýzní ve věčné mne muce
    tvé oči, vlas, rty, prsa, čelo, ruce.“

Jestliže nadšený tento dithyramb přeložíme do prosy, shledáme, že Jaga byla blondýnka, měla modré oči, ruměná ústa a pleť alabastrově bílou.

Morsztyn stěžuje si nejednou, že jest milenka k němu nezaslouženě chladnou. Když jednoho dne zalévala květiny, volal, že je zalévá nikoli vodou, ale jeho slzami. Závidí květům, na něž upírá svůj pohled. Bez Jagy vleče se mu čas líně, tak že den zdá se mu býti rokem a s ní rok jedinou hodinou. Bez ní, jak tvrdí, v pravé poledne jest pro něho soumrak, ale v její přítomnosti i o půlnoci pro něho vychází slunce.

Ve svých básních zaznamenává všecky podrobnosti, týkající se zjevu i života milenčina, všecky drobné příhody a pošetilosti, jež spolu tropili. Jednoho dne chytila kočka čížka a div ho nezardousila. Milenci byli při tom a Jaga vyrvavši ptáčka z jejích spárů pokropila jej slzami, ohřála ho na svých prsou a propustila na svobodu. Rozumí se samo sebou, že básník mu této něžnosti z celé duše závidí. Časem hrával s Jagou v karty. Jeho sázkou byla jakás náprsní přeska francouzským šmelcem ozdobená, její sázkou tři polibky. Morsztyn vyznává, že Jagu někdy pochopiti nemůže; hned jest příliš plachou, hned opět upřímnou a oddanou. Dnes mu jest nakloněna, zítra jej plísní a s ním se hádá. Nejlepší důkaz, že Jaga básníka skutečně milovala.

Morsztyn ve svých básních několikráte ji přemlouvá k tomu, aby kořistíc z jara života oddala se lásce. A také není žádné příčiny pochybovati, že láska obou brzy přestala býti platonického rázu. Ačkoli básník naříká, že „s ní vystál egyptské tresty“, neměl příčiny stěžovati si na její obojetnost. Jistého dne dala se mu ovšem políbiti toliko dvakrát, ale z té příčiny, že matka byla na blízku. Když jí vytýkal chladnost, vypočítala mu, že se mu již dala zlíbati dvěstěkrát. Morsztyn nad tím rozhorlen zvolal: „Což klas počítá svá zrna, nebe své dcery, země plody svoje?“

Kdysi Jagě cosi vypravoval, při čemž se dívka zaruměnila. Morsztyn se raduje, že ruměnec ten byl pro něho a pro nikoho jiného, četl někde, že Krotonský filosof tvrdil, že po smrti vcházejí lidské duše do nižších tvorů. Jest nadšen touto theorií a přeje si, je-li tomu tak, aby se proměnil ve vzduch, by kolem Jagy mohl býti neustále:

„Ji chladit budu v dobách vedra časem
a na ňadrech ji zdvihnuv roušku, s jasem,
živ po čem práh’ jsem, z alabastru v grottě
chci nové čekat formy ve životě.“

Jen jednou štěstí milenců se zachmuřilo. Jaga onemocněla a vskutku nebezpečně. Musili jí ustřihnouti vlasy, ale to ji v očích Morsztynových neučinilo nehezkou. V erotickém usnesení žádal, aby mu z vlasů těch udělala pouta na ruce i nohy. Těchto bylo opravdu brzy zapotřebí. Jaga se uzdravila, ale nedlouho potom roznesli jejich lásku bujní větrové. Co bylo toho příčinou, kdy se tak stalo — historie mlčí.

A kdož ví, nebyla-li původcem jich rozloučení láska nová, ještě vášnivější, kterou vzplál Morsztyn ku krásné cizince, jež se na konec stala i jeho chotí?

Bylo to roku 1646, když král Vladislav II. se ženil. Snoubenka jeho Marie Louisa, kněžna nirvenská, se skvělým průvodem blížila se ke hranicím polské obce pospolité. Sotva že vkročila na půdu svojí nové vlasti, nabyla její cesta podoby triumfálního pochodu. Obklopena výkvětem vznešených dam francouzských i polských, ve všech místech byla vítána s velikou okázalostí. Nešetřeno žádného nákladu, polští velmožové předstihovali se v štědrosti, pohostinství a nádheře. Všude také k poctě královské nevěsty pořádáno „představení komedií“ a pouze uvedení na scénu melodramatu „Kupido a Psyche“ ve Gdánsku, jež složil dvorní básník Puccitelli, stálo sto tisíc tolarů.

Konečně i Varšava skládala hold spanilé Marii Louise a nastaly svatební radovánky.

Nebudeme vyličovati slavností, které k poctě královských manželů byly ve Varšavě pořádány. Jen toho si všimneme, že v řadě dvorních dam Marie Louisy bylo též mladé děvče, Kasia nebo-li Katuška Gordonová, markýza de Huntley. Morsztyn, který byl členem poselství Opaliňského do Francie roku právě minulého, již tehdy, jak se zdá, ve společnosti příští polské královny s ní se seznámil.

Markýza byla dcerou Jiřího hraběte de Huntley. Byl to starý šlechtický rod ze Skotska pocházející. Matkou Katušky byla Jane, dcera krále Jakuba I., bratrem Henri, který pak r. 1658 obdržel polský indigenat. Královská krev Stuartů proudila tedy tepnami hrdé krásky, k níž Morsztyn pozvedl svých žádostivých zraků. Že kráskou skutečně byla, o tom zůstavil nám básník hojně svědectví. Líčí ji jako „zlatovlasou“ Angličanku s černýma očima, s „růžovým úsměvem“, jemné pleti, „rovné sněhu a stejnorodé s mlékem“, „korálových úst“, s „perlovými zoubky“, s „hlasem andělským“. Dále praví, že „v záňadří nosí jablka“, že má chůzi Junony, ctnost Minervy, krásu Venuše. Strojila se po tehdejším zvyku bohatě, nosila kol šíje skvostně prošívaný francouzský límec, ve vlasech měla vkusné, umělecky pracované jehlice, jež básník přirovnával k šípům Amorovým, malou nožku kryl „subtilní střevíček a tenoučká punčoška“.

Morsztynovo srdce při pohledu na mladou markýzu vzplálo jak hořící pochodeň. Záviděl rouchu, jež zahalovalo její rozkošné tělo, čapce, která jí kryla půvabnou hlavinku, mrzel se na „šaravary německého kroje“, jež nosila v zimě. Byl šťasten, když mohl dýchati vzduch, jímž ona dýchala, když mohl obdivovati se s ní svěží zeleni stromů, naslouchati v její společnosti šumu proudícího zdroje. Tak byl všecek zaujat její bytostí, že vějíř, který mu jistého dne ponechala, odeslal jí zpět, obávaje se, že by mu milenku připomínal příliš často a že by se od něho ani odloučiti nemohl. Nazýval ji božstvem, hvězdou, přečistou duší, uzavřenou v křišťále. Jedné noci aranžoval pod jejími okny serenadu, při níž se pěl sborem nadšený paian, který složil k její poctě. Růži od ní obdrženou nosil na svém srdci. Nejednou náruživě volal: „Ó! kéž bych umřel vtiskna své rty na její ústa!“

Láska Morsztynova byla opětována. Rodem své milence se nerovnal, ale byl šlechtic od pradědů a měl otce starostou bolnickým a podčeším sandomiřským. Ač mladého věku, konal již důležité služby diplomatické, a král byl mu velice nakloněn. Ale nade vše to vynikal svými přednostmi osobními, jimž srdce anglické markýzy marně hledělo vzdorovati. Odpor záhy byl přemožen a… vše šlo cestou, jakou chodí vždycky.

Poměr mezi oběma byl čím dále tím důvěrnější. Již nejednalo se mnohdy o jediný polibek… a přec ještě básník naříká, že kráska jeho jest příliš zdrželivou.

Jakmile chtěl si dovoliti více, nežli pouze zlíbati rty, hněvala se a nazývala Morsztyna „děckem“. Básník jí tudíž hrozil: „Až Venus vítěznou se dotkne jí svou zbrojí, — ne děcko, muže pozná v náruči pak svojí.“

Nicméně tehdejší volné způsoby připouštěly mnohé, nač moderní náš svět patřil by s úžasem. Nebylo nic divného, když nejednou z rána Morsztyn nalezl „zlatovlasou Katušku“ ještě na loži, a když ve zvučných, jako v bílý kararský mramor tesaných verších vypsal podrobně všecky její půvaby. Nebyla tudíž milenka jeho tak tuze anglicky přísná a čestné dámy Marie Louisy rovněž nebyly střeženy příliš úzkostlivě.

Poměr tento byl pro život Morsztynův rozhodným. Básník s markýzou se oženil. Jedni praví, že se tak stalo r. 1658, jiní, že o rok později.

Po bacchanaliích nadešla idylla. Mladý párek odjel na venek, ač markýza k tomu nejevila valné chuti. Obávala se, zvyklá na rozkoše dvorního života, pobytu na vsi, očekávajíc, že se bude neskonale nudit. Stalo se tak uprostřed léta a vedro bylo takové, že se Morsztyn strachoval, aby jím „mléčná pleť“ choti jeho nevzala úhony.

Na vsi bavili se, jak mohli. Někdy zachtělo se Angličance zahráti si na polskou šlechtičnu, zajela si do dvora, na luka k senoseči, do polí. Trhala na mezích sedmikrásy, v osení chrpy, u potoka pomněnky. Konečně jednou vypravila se i na pastvinu, aby se naučila dojit kravky.

Opravdová selanka.

Morsztyn žil s Katuškou šťastně a domácí jich blaho dosáhlo vrcholu, když během několika let na to mu porodila tři dcerky a jednoho syna.

Ale Zosia, Helena, Isabella, Bogumiła, Małgorzata a — krásná kramářka?

Známe jejich jména, ale o Morsztynově lásce k nim zachovalo se málo pramenů. Zdá se, že s Jagou vyplňovaly Morsztynovu mladost, kdy ještě sám o sobě byl zapěl: „Marně s vrchu stínem se ochlazuji: v sobě nosím oheň a s ním chodím.“ O Małgorzatě nebo-li Markétce vypravuje, že ji kdysi spící nalezl na palouku. Kolem ní hráli si amorettové. Jeden z nich zaplétal jí vlasy, jiný do ucha šeptal jí něco o lásce, ten ovíval ji vějířem, onen krášlil ji natrhanými kol květy. Tu jeden srovnával růži s jejím ruměncem, jiný úběl hrdla s lilií, třetí konečně, nejrozpustilejší, rozepínal jí živůtek…

Básník probudil na to milenku svými polibky.

O Zosie sděluje, že bydlela za řekou a že jako Leander, když chtěl se s ní setkati, musil přeplouti divoké vlny. Isabellu za bohyni vyhlašoval, k Heleně planul vášnivou, neodolatelnou touhou.

Když se oženil, přestaly milostné avantury samy sebou. Morsztyn už před tím obracel též zřetel svůj k věcem veřejným. Za krále Jana Kazimíra začal postupovati v důstojenstvích a r. 1654 byl jakožto stolník sandomiřský vypraven do Švéd, aby zažehnal blížící se válečnou bouři. Roku 1658 obdržev od krále četná starostenstva, již jako reverendář korunní podepsal kapitulaci získané Polsku Toruně, dvě léta potom byl jedním z komisařů při jednání o traktát olivský. Konečně stal se korunním podskarbím a za vlády Jana Sobieského přičiňoval se všemožně, aby na příště zajištěn byl polský trůn princi Ludvíku Condé nebo synovi jeho princi d’Enghien. Pro své agitace v tomto smyslu a věrné přilnutí k Francii byl r. 1684 na základě zachycených dopisů, v nichž sebe za poddaného Ludvíka XIV. osvědčoval, svržen s úřadu, načež dobrovolně do Francie se přesídlil, zakoupiv si u Paříže Montrouge a statky Chateauvillain. Došlo k tomu nepochybně již po smrti jeho choti.

Erotika Morsztynova jest nejkrásnějším květem polské lyriky v XVII. století. Všecky tajnosti a kouzla vášnivé lásky nalezly v jeho básních ohnivého výrazu. Nepsal je pro veřejnost, leč pro úzký kruh přátel. Proslulá jeho „Lutnia“ na příklad byla r. 1661 zaslána Lukáši Opaliňskému jakožto dárek „na koledu“. Mimo to napsal veršovanou pověst „Psyche“, která vyniká žhavým a sytým koloritem a k níž podkladem mu byly stejnojmenné básně Apuleja Platonica a Jana Baptista Marina. Zůstavil i několik překladů.

Vychováním, názory, způsobem života byl Morsztyn pravým synem své doby. Kypěla v něm nespoutaná životní síla, v lásce byl přímý, otevřený, bez pruderie, v užívání světa a jeho rozkoší Francouz.

Francii zamiloval si celou duší. Zemřel jako stařec více než 80letý počátkem věku XVIII.