Ženy a milenky slovanských básníků/Maryla

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Maryla
Autor: František Kvapil
Zdroj: KVAPIL, František. Ženy a milenky slovanských básníků. Praha: J. Otto, 1893. s. 29–42.
Licence: PD old 70
Související: Adam Mickiewicz

Bylo to v létě r. 1818, když Tomáš Zan, odjížděje na prázdniny do vsi Plužin ku svému příteli Michalu Wereszczakovi, jehož rodičům náležel tam dvorec nazývaný Tuhanoviče, přiměl Mickiewicze, aby jel s ním. Již dříve často vypravoval mu o krásné jeho sestře Maryle, kterou líčil jako dívku velice poetickou. Také psal na ni verše a vyprávěl o půvabné rusalce na březích jezera Świteže pravé divy.

Mickiewicz nikdy v životě svém nezavíral zúmyslně očí před krásou ženy. Tehda byl dvacetiletý, veselý hoch sličné tváře, měl vášnivé oči, korálové rty, hustý černý vlas a milý, sympatický zvuk řeči, který jej divně příjemným činíval. Duševní bystrost a sebevědomá jistota, s kterou vystupoval, též k tomu přispívaly, aby mezi svými soudruhy jevil se něčím nezvyklým a novým.

Do Plužin přijeli oba přátelé v sobotu večer, hospodářů však nezastali doma. Vyšliť sobě do polí na procházku. Zan chtěl tudíž alespoň přítele obeznámiti s domem a ukázati mu pokojík, v němž bydlil za své návštěvy poslední. Tam zaujal je pohled nový a neočekávaný. Na opěradlech dvou židlí, stojících uprostřed pokoje, leželo prkno k žehlení a na něm kupa límců, dívčích šátečků a široká růžová šerpa. Vyžehlené a na neděli čistě upravené bílé šaty visely u dveří na veřeji. V místnosti nebylo nikoho, služebná dívka nejspíš odešla právě pro nové želízko.

Prostý a každodenní ten výjev způsobil v duši Mickiewiczově hluboký dojem. Představoval si Marii jako nějakou hrdinku z ballad a zde mu kynul jednoduchý vesnický obrázek v sněžné sukničce, s růžovou šerpou kolem útlého pasu. Zan ne tak docela žertem tvrdíval později, že Adam, dříve než Marylu spatřil, již zamiloval se do její sukničky. S Marylou setkali se hnedle na to, když vracejícímu se z procházky panstvu vyšli naproti za ves.

Maryla byla modrooká blondýnka, měla „zlaté prsténce vlasů jako zvadlá cypřišová ratolesť“, jinak nebyla ani krásnou ani ošklivou, v každém případě však interessantní. Její zjev měl v sobě mnoho půvabu a zářil kvetoucí mladostí. Byla typem své doby, pathetická a sentimentální, jakých však tehda v Polsku našlo se ještě pořídku. Tím od svého okolí nepoměrně se lišila a čítajíc se zálibou romány paní Krüdenerové i Goetheova „Werthera“, cenila při básnických výtvorech především stránku sensitivní. V jaké míře živel sentimentální jevil se v její povaze, o tom nejlépe nás poučuje vlastní její dopis k Mickiewiczovi, když slyšela, že ten zamýšlí do polštiny překládati „Werthera“: „Poněvadž zamýšlíte překládati na novo „Werthera“, voltež opraviti v díle tom vady Goetheovy, který nejkrásnější románek zlým zakončením zkazil. Přidejte k „Wertherovi“ více sentimentálnosti, aby tento zakládal svoje štěstí v pocitech srdce a byl z lidí nejšťastnějším, ačkoliv se nezdál jím býti v očích světa. Já shoduji se s vámi, že některé neštěstí bývá štěstím, avšak ne pro každého, neboť každý není toho způsobu smýšlení, jako my.“

Co do věku byla asi na rovni s Mickiewiczem. Bližších okolností, kterak jeho srdce zahořelo k ní náruživou láskou, neznáme. Jisto jest, že Maryla v té době již byla zasnoubena s Vavřincem Puttkamerem, mladým zámožným statkářem. Lorenc, jak jej mezi známými nazývali, nejen vzhledným a statečným svým zevnějškem, leč i vlastnostmi duševními, ano takřka sběhem a okolnostmi celého života tvořil nejpoetičtější typ polského šlechtického jinocha, což nijak ani se stránky morální, ani rodinné a společenské nebylo na závadu dospělejšímu později typu občana a muže.

Když r. 1812 Napoleon I. vedl své vítězné legie proti Moskvě, zanechal Puttkamer universitních přednášek a rovněž chopil se karabiny. Činně súčastnil se celé nešťastné výpravy, málem nezmrzl, bojoval u Budyšína, Lützenu i Lipska a upadnuv do pruského zajetí vrátil se po amnestii konečně do vlasti jakožto lieutenant. Mezi svými sourodáky vynikal v každé příčině. Byl člověk energie a vytrvalé činnosti, záměrů šlechetných. Vysoko stál nad šlechtickými předsudky, miloval lid a toužil po jeho osvobození z podruží aristokracie. Nazývali jej „maršálkem chlopů“, což nikterak neznělo příhanou. Jaký div, že Maryla oblíbila si tento rytířský ideál šlechtice a bohatýra a ze skutečné náklonnosti přijala jeho čestnou nabídku? V každé příčině byla to „dobrá partie“.

Avšak snoubenky šlechtické toho času rády před sňatkem svým užívaly příjemností svobody a společenského života, než nastaly jim přísnější povinnosti manželské. Maryla měla tklivé srdce, byla přístupna všem dojmům šlechetným a koketujíc poněkud s poetickým studentem, který se svými soudruhy holdoval názorům lásky platonické, nemínila nikterak, že by ji to jakýmkoliv způsobem mohlo poutati a jí nějaké závazky ukládati. Možno-li však přece s její strany mluviti o jakémsi románku, byl to poslední román sentimentální dívky před brzkou svatbou, rázu úplně nevinného a idylického. Mickiewicz ji zajímal, činil na ni dojem člověka nevšedního a již to, že sám Tomáš Zan jej prohlásil za nejschopnějšího ze všech souvěkých básníků polských, obrátilo k němu její sympatie.

Trhali květy po březích Świteže, častěji pluli na loďce po jezeře a zpívali spolu maloruské písně. Svou přízní k básníkovi Maryla se netajila a když se jí kdesi v četné společnosti od mužských její členů škádlivě vytýkalo, že má jen oči pro Adama a jiného si nevšímá, hrajíc s ním náhodou v šachy, řekla otevřeně:

„A tak je tomu skutečně!“ Obrátivši se pak k Mickiewiczovi dodala: „Nač máme pravdu zakrývati hrou v šachy? Zůstaňte na místě, abych se na vás lépe mohla a stále dívati.“ Na to složila ruce na prsou a po všechen čas nespouštějíc s Adama zraku bavila se s ním vtipně a duchaplně, ale tak, že on sám byl ustavičně předmětem jejích pochval, které hlavně básnického jeho talentu se týkaly.

Snad jednání to bylo poněkud neostražité. Mickiewicz doposud nemiloval, jeho srdce bylo tehda dívčí a žádnou předchozí vášní nedotknuté. Tím snadněji poddával se kouzlu dvou veselých, někdy opět melancholických chrpových očí, které zřejmou náklonnost při každé příležitosti k němu na jevo dávaly. Nemohl jí rozeznati od hlubší, pravdivé lásky, neboť neměl zkušenosti. V prvním roku svého příjezdu do Vilna procházeje se po hřbitově tamějším, stíněném vysokými stromy a křovinami, stanul náhodou před náhrobkem, na němž vyryto bylo jméno: „Laskaris“. Nemaje tušení o tom, že by rodina tohoto názvu na Litvě existovala, byl pln úžasu, když z mechu a květin litevských zatřpytlo se očím jeho jméno, tak proslavené v dějinách Byzancie. Jeho fantasie, schylná jako vždy k mysticismu, spatřovala v tom znamení osudu, a sice v ten smysl, že jeho příští žena bude se nazývati Laskaris. Z toho domnívati se lze bezpečně, že před tím v duši své žádného ženského ideálu nechoval. Mlhavý stín milenky osudem dle zdání jeho označené ovšem záhy rozplynul se v žarovišti vroucí a vášnivé lásky, která celou bytost jeho počala zachvacovati.

Maryla mimoděk, jak jsme se již zmínili, k tomu přičinila. Odyniec o ní tvrdí, že hned tak druhé dívky nebylo, která by se v té míře kvalifikovati mohla jak ona za předmět „lásky poetické“. Mnoho četla, více snila než přemýšlela, a v sobě samé zřídka kdy vyšla z duhové mlhy svojí fantasie. Pro tuto vlastnost svému okolí nikdy všední se nejevila. Chování její bylo prosté, leč líbezné, pohled výrazný, na rtech zhusta objevující se lahodný úsměv každého okouzloval. Uměla italsky i francouzsky, znala módní evropské literatury a velmi dobře hrála na fortepianě.

Rodina její náležela k nejstarším rodům litevsko-ruským a v okrese zaujímala přední stanovisko. Otec Marylin, jenž tehda již nežil, byl maršálkem, strýc pak, který měl jedenácte synů, novogrodským podkomořím. Na dvorci tuhanovičském bývalo hlučno, návštěvy, sjezdy, slavnosti střídaly se pestře a nepřetržitě, starošlechtické pohostinství pak každého příchozího vítalo náručím otevřeným. Vše vedlo se dávným starobylým přepychem a Maryla musila zdáti se očím zamilovaného básníka v nádherném a skvělém okolí vílou z pohádky. Způsob, kterým jej před ostatními vyznamenávala, živil jeho naděje. Poněvadž pak ve vzájemném styku obou bylo tolik podobnosti k poměru mezi Wertherem a Lottou, okolnost ta činila Marylu básníkovi ještě nedostižnější a zároveň — žádanější.

Nedá se mysliti, že by láska Mickiewiczova byla vypučela bez jistého, byť snad mimovolného podnětu s její strany. Ač soka svého nepřevyšoval statností a rytířskou pružností postavy, přec jeho snivé, temné oči dávaly Maryle tušiti hloubi citu a fantasie, které se v nich tajily. Dle její sentimentální nálady rovněž lze míti za to, že Adam zdál se jí mnohem zajímavější nežli pan Lorenc, již proto, že byl schopnější hráti roli Gustava z románu paní Krüdenerové, totiž z lásky pro milenku zemříti. Přes to vše nedošlo nikdy k určitému vyjádření se. Hlavně k tomu přispělo ušlechtilé a taktuplné jednání Puttkamerovo, který se vystříhal všeho, čím náklonnost snoubenky svojí k Adamovi by mohl roznítiti v plamen vroucnější a nebezpečnější. Snílkem nebyl nikdy, jasně prozíral situaci, a klidné, delikátní jeho chování se k Maryle bylo nejlepším prostředkem, zachovati sobě plnou její vážnost a zároveň přízeň. Viděl mnoho, zkusil v životě nemálo útrap a byl dosti rozumný, aby sympatie obou mladých lidí pokládal za dětskou zábavu, která časem ustane sama sebou.

U Maryly tak skutečně bylo. Neodepřela mu svojí ruky, a mladí manželé, jak se zdá, odebrali se na statek Puttkamerův v Bolciennikách, do Tuhanovic zhusta přijíždějíce. Mickiewicz toho času nebyl již ve Vilně. R. 1820 jmenován byl učitelem polské a římské literatury při školách středních v Kovně, kdež literární přátelé z Vilna, Zan, Czeczot, Malewski a jiní často jej navštěvovali. Několik vroucích básní erotických, několik romancí a ballad, které za styků s Marylou vytryskly z jeho duše a v nichž krásné břehy Świteže na vždy ozářil leskem nejčistší poesie, byly jedinou památkou, již sobě z Tuhanovic odvážel do Kovna. Z ballady „Těším se tomu“ víme určitě, že chlubiti se nemohl ani jediným zřejmým slůvkem, které by jeho naděje utvrzovalo. Přece však, když došla ho zpráva o sňatku, byl zdrcen.

V době, když Maryla při pianě, jehož zvukem tak často okouzlovala Mickiewicze, zpívala sobě oblíbenou svoji píseň běloruskou, k níž sama nápěv složila:

„Da czeres moj dwor, da czeres moj dwor,
da cieciera lacieła…“

a její choť pěkným svým tenorem melancholicky pokračoval:

„Nie dau mnie Boh, nie dau mnie Boh,
kaho ja chacieła…“

básník náš prožil všecky fáse nešťastné, sklamané lásky. Stav jeho duše dle slov Zanových podoben byl lesu, přes který přešel požár. Bloudil v nocích po horách i lesích v okolí Kovna, uzavíral se, lidem se vyhýbal. Kollegové jeho pokládali jej za podivína nebo zamilovaného. Kdo jej znal blíže a pozoroval jeho chování se, věděl, že obávati se jest nejhoršího — snad i sebevraždy. Život jeho byl horečkou a tehda také udála se příhoda, o níž podrobná zpráva nás došla od prof. Lozińského.

„V onom čase právě,“ tak očitý tento svědek vypravuje, „kdysi z jitra, když jsem byl ještě v nejlepším spaní, vkročil Adam do mého bytu a probudil mne. Stál přede mnou ztuhlý a nehybný jak socha — bledý, s očima velmi zarudlýma, které zíraly před sebe, a přece zdálo se, že ničeho nevidí. Na sobě měl dlouhý plášť, v ruce držel palaš a pod paží dvé bambitek… Když jsem se ho ptal, co to všechno má znamenat, odpověděl mi hlasem podivně změněným a tónem, který nepřipouštěl žádného odporu: ‚Jeď se mnou.‘

Té chvíle probleskla mi hlavou myšlénka, která záhadu rozřešila, ale nic neříkaje oblekl jsem se jak možná nejrychleji a vyšli jsme z domu. Přede dveřmi stála židovská bryčka, do níž zapraženi byli čtyři koně. Mlčky usedli jsme a povoz hnul se ku předu. Po celou cestu Mickiewicz seděl nepohnutě — mlčky — neustále s týmž výrazem v očích, jenž zbavoval mne smělosti promluviti k němu. V návalu hrnoucích se domněnek vždy zřejměji jsem poznával jeho záměr — aniž bych směl nebo chtěl jej osloviti — neboť jsem se obával, aby rady moje ho nepodráždily ještě více. Více než na sebe spoléhal jsem se na působení čerstvého povětří za cesty několik hodin trvající. Ostatně jsem se rozhodl neodstupovati od něho ani na okamžik a býti poslušným nástrojem jeho vůle.

K večeru stanuli jsme ve vsi, kde Puttkamer bydlil s chotí — a uhostili jsme se v krčmě. Teprv nyní osmělil jsem se namítnouti: ‚Máš-li úmysl s Puttkamerem v souboji se bíti, tu není třeba, abychom k němu přišli jak korsaři ozbrojeni. Jakožto tvůj sekundant vezmu bambitky do kapsy — na tom je dosti.‘

‚Dobře!‘ odvětil Adam lhostejně — ‚pojďme.‘

Vzal jsem tedy bambitky a brali jsme se ke dvorci. Když jsme se přiblížili k vratům, uzavírajícím nádvoří, potkali jsme Puttkamera s jeho ženou, kteří se procházeli po zájezdu. Sotva jsme vkročili do vrat, paní k nám přiskočila a chtěla nejspíš básníka srdečně uvítat — ale ten pohledl na ni zrakem, před nímž slova ustydla na rtech a chopiv ji za ruku zapomněl na Puttkamera, na mne, na svůj záměr i na celý boží svět. Držíce se za ruce a mlčíce jako zkamenělí, jen očima vzájemně se pozorujíce, básník i paní Puttkamerová dali se spěšně cestou, která vedla do zahrady. Zatím přiblížil jsem se k Puttkamerovi… a na rychlo uvědomil jsem ho o domnělém úmyslu Adamově. Puttkamer zachoval v té příčině neobyčejně chladnou krev a podivuhodnou shovívavost vzhledem k Mickiewiczovi… Vyslechnuv mne zamávl pouze rukou, jako by chtěl říci: ‚Ať tedy je i tak!‘ a navrhl mi jíti rovněž do zahrady v zápětí za Adamem a Marylou. Když jsme vkročili do sadu, postřehli jsme je, ani sedí na lavičce v jedné aleji, mlčky a držíce se za ruce.

My taktéž vedouce se pod paždí s panem Puttkamerem začali jsme procházeti se po druhé, s onou rovnoběžně ležící alejí, a hovořili jsme o Mickiewiczovi, o divném duševním stavu, v jakém od nějakého času se nacházel, a stále měli jsme oba milence na očích. Po nedlouhé chvíli přišel lokaj a oznámil, že večeře jest na stole. Puttkamer přiblížil se k Adamovi a zval jej ke stolu. Oba mechanicky povstali a vedouce se mlčky vešli do domu. Usedli jsme k večeři sami čtyři, Mickiewicz vedle domácí paní, já vedle Puttkamera. Mickiewicz ničeho nejedl ani nepil a jen ustavičně patřil na svoji Marylu ztrnulým horečkovým zrakem. Já a Puttkamer jako bychom jich sobě nevšímali jedli a pili jsme zcela klidně. Za večeře přívětivý hospodář mi řekl: ‚Hněvám se na vás, že jste zajeli k židovi — jako kdyby v domě mém místa pro vás nebylo. Poručil jsem vaše zavazadla přinésti do pokojů pro hosty, myslím, že vám zde bude lépe nežli v krčmě.‘

Po skončené večeři řekl dosti hlasitě, ale lhostejně: ‚No — a teď je čas jíti spat! Dobrou noc, přátelé!‘ a pokynul lokajovi, aby nám ukázal pokoje, pro nás určené. Všichni vstali jsme od stolu. Přikročil jsem k Adamovi, vzal jej za ruku a on jako dítě v polosnu, bez citu a vědomí odešel se mnou nepromluviv ani slova, ba ani kolem se neohlédnuv.

Mám-li říci pravdu, velice jsem se o něho strachoval, obávaje se, aby ta hrozná ztrnulost duševní i ztuhlost fysická nepropukla v prudkou nějakou chorobu. Když jsme vešli do pokoje pro nás připraveného, shledal jsem, že je v něm vzduch velmi dusný, pročež pospíšil jsem rychle otevřít okno, vedoucí do zahrady. Mickiewicz stanul u okna, zůstávaje až posud mlčící a nehybný. Ulehnuv na lůžko dělal jsem z počátku, jako bych spal, a přimhouřeným okem patřil jsem na Adama. Ale za krátko celodenní únava přemohla mdlé tělo a usnul jsem skutečně. V tom, sotva že úsvit začínal, prudce budí mne Adam a mluví tiše: ‚Vstaň, vstaň, prchněme odtud!‘ Bez meškání jsem ho poslechl. Mickiewicz zatím nepokojným a spěšným krokem přecházel po pokoji, krčil rameny, jako kdyby sobě sám se divil, a čas od času zvolal: ‚Jaká hanba, jaká pošetilost! Prchněme!‘

Vytratili jsme se tedy z domu, nikým nezpozorováni. Probudivše v krčmě žida, kázali jsme, aby co nejrychleji zapřáhl a pak vyrazili jsme k Vilnu.

Mickiewicz byl bledý a vysílený, však patrně zcela při sobě. Snadně bylo si domysliti, že uvnitř se trápil a na sebe hněval, stydě se za svůj včerejší záměr, který bohudík tak příznivě se skončil. Po celé cestě nic téměř nemluvil, a jenom časem mimovolně opakoval:

‚Jaká to pošetilost — jaká hanba!‘“

Potud očitý svědek. Avšak touto episodou muka Mickiewiczova se neumenšila. Několik let byl ve stavu nepravidelném. Trpělo tím i jeho zdraví, ačkoli snažně hleděl svou mysl jiným způsobem zaměstnati. Zan všemožnou si dával práci, aby vzájemný poměr mezi ním a Marylou se ulahodil. Dovedl i toho, že sobě opět prostřednictvím jeho dopisovali. Mickiewiczovi nepřinášela tato korrespondence valné útěchy. Na konec Zan (v květnu r. 1823) přiznává se k úplnému nezdaru svému v té příčině: „O svátcích byli oni (Puttkamerovi) ve Vilně skorem přes dvě neděle; usilování moje stran obapolného uspokojení vyšlo v niveč. Nevím, co dál, tak vše daleko a tak nešťastně se dostalo, že, kdysi obránce lásky, teď div že bych otevřenou válku proti ní nevypověděl.“

Toho roku meškal totiž ve Vilně též Mickiewicz. Učitelování nešlo mu k duhu nikterak a po mnohém starání se dosáhl, že byl rektorem Malewským povinností svých v Kovně sproštěn. Rok před tím už vydal první, hned po návratě svém do Vilna v únoru r. 1823 druhý svazek svých básní, které obsahovaly „Ballady a romance“, druhou a třetí část „Dziadů“, didaktické „Warcaby“ a pověst z dávných dějů litevských, „Gražinu“.

Mezi předplatiteli bylo možno čísti také jméno „Marie Puttkamerová“.

Mickiewicz sám obraceje se k ní nazývá Marylu už toliko „svojí sestrou“. Avšak při jisté návštěvě Odyńcově, když Adam deklamoval mu svůj překlad „Loučení se Childa-Harolda“ a došlo ke slovům:

„Jak pro jiné bych plakat měl,
když nikdo pro mne nepláče?“

najednou zbledl jako stěna, klesl k zemi a omdlel. Upomínka ztraceného štěstí tak mocně na něho působila ještě tehda.

V „Dziadech“ historie nešťastné první lásky Mickiewiczovy došla plného a vroucího výrazu.

Ovšem básník nepodává vše dle skutečnosti, mnohé měnil a jinačil. Ale i tu, když nitro jeho nejkrutějším zoufalstvím bylo zmítáno, napsal verše, které v očích budoucnosti Marylu vždy ospravedlňovati budou:

„Zdaž podvedla mne slůvkem dvojsmyslným,
neb vábila mne úsměchem vnad plným?
Zdaž klamně strojila své líce pro mne?
Kde přísahy jsou, sliby, byť jen skromné?
Či naděj měl jsem od ní, byť jen chvíli?
Ne — ne! Sám vysněné jsem živil klamy,
sám jedy připravil, z nichž duše šílí…“

Sluší to bráti tím více v úvahu, že celá třetí část „Dziadů“, odkud citujeme, jest výrazem hrozné, náruživé bolesti pro sklamanou lásku.

Mickiewicz na Marylu dlouhá a dlouhá léta nemohl zapomenouti. Vzpomínka na ni stíhala ho všude, uprostřed veselých přátel, v kruzích vznešené petrohradské společnosti, na stepích Akermanských i konečně pod vrcholky nebetyčných Alp. Ještě 25. září r. 1829, tedy jedenácte let po seznámení se s Marylou, vystoupiv na příkrý štít Splügenu, zatoužil do dálky po ztraceném štěstí a pochované mladosti:

„Ach nikdy — nikdy již se s tebou nerozstanu!
Ty mořem, po zemi jdeš v dálnou za mnou stranu,
i na ledovcích zřím tvých sledů vnadu
a hlas tvůj slyším v šumu alpských vodopádů.
A vlasy se mi ježí, hledím-li kol sebe —
já lekám se a přec jen toužím spatřit tebe!
Nevděčná! Když já hor těch nebetyčných v lůně
znikaje v chmurách, náhle v bezdné klesám tůně,
krok zadržuji, mrazen věčným chladem ledů
a oči protíraje v dál svůj pohled vedu,
severní hledám hvězdu, v chmurné patře nebe,
a hledám Litvu, hledám domek tvůj i tebe —
nevděčná! Právě snad, jsouc besed panovnicí,
s úsměvem vrháš se v rej tance jásající,
snad nové milostky si právě opět snuješ
a o té naší lásce — v smíchu vypravuješ!“

Byl to poslední jeho stesk za Marylou. Záhy na to po krátkém intermezzu se signorou Rachelou poznal v nádherném, starobylém Římě hlubší a srdečnější bytost dívčí, Evu Ankwiczovu, která slábnoucí vždy upomínky na Marylu vyhladila ze srdce Mickiewiczova úplně.

A Maryla? — Měla děti a byla šťastna. Zemřela r. 1864, přeživši o několik let svého muže i svého básníka.