Ženich na licho/Ještě jeden uzlíček

Ženich na licho Josef Kajetán Tyl
Klubko se rozvinuje	Ještě jeden uzlíček	Konec

Údaje o textu
Titulek:	Ještě jeden uzlíček
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 62–65. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na jabloni začaly pěnice štěbetati — na vzdáleném východě proskočil plamenný pruh a v růžové záři rděly se vrchole stromů v pěkné štěpnici u Poličanského mlýna. Z mlýnice ozýval se souzvučný klepot čtvera složení, provázeje rozmluvu, kterouž dva muži na zahradě vedli.

„Tedy hrála jistě s komedianty?“ tázal se z nich jeden, a pokud v ranním šeru poznati se dalo, jevila se zlost ve tvářích jeho, i hlas poněkud se třásl.

„I ty můj Bože! co pak nevím, co je hráti a co jsou komedianti? A neznám pannu Bětušku?“ odpověděl druhý. „I toť tedy nejsem poctivý mládek, a propráškoval jsem všech svých zdravých smyslů. Panna Bětuška hrála — a jak hrála! Ale to je pravda, ten mladý panáček byl tady také každý den, ráno i odpoledne —“

„Byl tady?“ zvolal první s divokou hořkostí. „O arciť, proč by nepřicházel, kde ho rádi vidí, kde ho snad toužebně očekávají!“

I dal se při tom do hlasitého smíchu a vztekle semotam přecházel.

„To máte pravdu, pane polesný!“ spustil mládek, „toužebně ho očekávali. A sám pan otec choval se k němu jako k jinému poctivému člověku, a našinec ví přece, jaká to čeládka mezi komedianty bývá. Ale ženské srdce je lepká věc — to se hnedle chytí; a na podívanou je ten chlapíček jako vysoustruhovaný — to je pravda; ostatně ovšem nechci na nic přísahati; že ale s nimi hrála, to je jisté.“

Takto žvatlal mladík z mlýna, ale druhý naň již nedbal. Bylť se najednou zastavil, a z náprsní kapsy pisánku vyndav, lístek papíru z ní vytrhl a při rostoucí ranní záři olůvkem několik řádků na něm napsal.

„Honem, Vojtěše!“ jal se pak mluviti. „Vaše panna již nepochybně vstala a hezky pilně nové roli se učí. Dones jí tento lísteček. Já se jí musím přece zeptati, jak se jí v tom novém stavu líbí.“

Vojtěch přijav lístek, utíkal do mlýna. V polesném tlouklo srdce, jakoby z těsné schránky své v široký prostor se vydrati chtělo, a pot se mu vyrazil na čele. Žárlivost, bolest oklamané lásky, hněv a lítost rozdíraly prsa jeho.

„Nevěrné, nehodné pokolení!“ mluvil mezi tichými stromy. „Ani nejlepší mezi nimi není hodna mužovy upřímné lásky, a žádná nemůže obstáti, aby s mužovým srdcem falešnou hříčku nevedla!“

Polesný byl včera pozdě na noc do Poličan přijel, a zasednuv v hostinci k večeři, zaslechl u veřejného stolu několik hostů ještě o hře mluviti, provozované téhož večera na zámeckém divadle. Ovšemť při tom i o herečkách z ochoty mluvili, a ubohý polesný seděl jako na trní, když o mlynářovic Bětušce rozličných šprýmů prohazovali. Dle přirozené své živosti byl by je ovšem nejruději ze lži pokáral; nechtě se ale v posměch uvésti, mlčel a jedovaté noviny potichu do sebe vssál. Přečkav traplivou noc, nevěděl ještě na čem se ustanoviti, a nazdařbůh rozběhl se k mlýnu, ačkoliv mu žárlivost radila, aby své nevěrné zasnoubené nikdy již na oči nechodil. Na zahradě ji nyní očekával.

S radostnou tváří přiletěla Bětuška. Byloť se jí dnes právě o milenci zdálo, i nenadála se, že se jí tak nakvap sen vyjeví, jelikož polesného služba na cizím a vzdáleném panství poutala. Ale jak se zděsila, an jí miláček na radostné pozdravení hrubě ani neodpověděl a obejmouti se nedal!

„Co je ti, Jene?“ tázala se ho s podivením. „Co se ti stalo?“

„Z krásného snu jsem se probudil,“ odpověděl tento zamračeně, „a místo nevěsty své spatřil jsem lehkomyslnou komediantku!“

„Jene!“ zkřikla dívka, pohoršena od něho ustoupnouc. „Takto ke mně mluvíš pro věc, kterou jsem z dobrého úmyslu podstoupila?“

„Z dobrého úmyslu? Řekni z lehkého, a já ti snadněji uvěřím. Bylo ti dlouho na blázna polesného čekati — ohebný a blízký kejklíř byl ti milejší —“

„Jene!“ zalkala dívka, ustrnutím ruce spínajíc, a vřelé slze kanuly jí po horoucích lících, „Jene, tys divoký — i bojím se, že se nemoc o tebe pokouší; neboť srdce tvé nemůže o křivdě věděti, kterou mi nezaslouženými výčitkami činíš.“

„Tedy se očisti — vymluv se!“ zvolal žárlivý ženich, jejžto slza dívčí dílem pohnula, dílem nové podezření o vině její v něm vzbudila; nežli mu ale dívka odpovědíti mohla, ozval se za nimi hlas otce jejího.

„I podívejme se na ty ranní ptáčky!“ dal se mlynář do srdečného smíchu, když s ulmačkou v ústech na své denní pouti po sadech milence dopadl. „Jaký pak je to pořádek, pane synu?“

„Ó, dobře že přicházíš, milý tatínku!“ zvolala Bětuška, s pláčem otci okolo krku padnouc. „Promluv ty s ním, nebo mně se zdá, že hledá příčinu k mému neštěstí.“

„I ať si do toho z čista jasna — co pak to znamená?“ podivil se mlynář. „Mluv, holka, mluvte, pane synu — co tady tak z rána spolu máte?“

Polesný, nenadálým příchodem starého Koděry, jejž ovšem co muže nad míru poctivého a o pověst rodiny své dbalého znal, do nemalých rozpaků přiveden, přednesl stížnost a žalobu v tonu mírnějším; pověděl, co byl v hostinci zaslechl, i nezapřel podezření své stran Bětušky a herce.

„Bodejž to palečník potrhal!“ zvolal na to Koděra, a vzav dýmku vyhaslou do jedné ruky, druhou uchopil žárlivce u kabátu za knoflík. „Pane, vy mne znáte — já jsem mlynář Koděra; a řeknu-li, má holka je nevinná, tedy je nevinná. Ona hrála pro svou přítelkyni, hrála s mužem, který je tak poctivý jako mlynář Koděra — a já o tom věděl! A není-li vám na tom dost, tedy vězte, že jsem já jí poručil, aby hrála — ano, já jí poručil. Já vím také, co se sluší nebo co se nesluší, a jest mi velice líto, že mi pan syn té nevinné radosti nepřeje, že se nám Brunsvík podařil. Konečně abyste se snad proto na Bětušku rozhněval? Co?“

„Na to jsem nepomyslil,“ zajektal polesný, nejistým okem po dívce hodiv, kterážto tu s očima sklopenýma stála, památku po slzách s tváří stírajíc.

„Nu, tedy nedělejte žádných okolků,“ spustil zase mlynář, „a jestli jste se ještě nevyvadil, dejte se do mne — ale holku mi nechtě na pokoji a nezlobte poctivých lidí. Hněte se, hněte, zpropadený myslivče,“ mluvil dále již opět ve své neobyčejné dobromyslnosti, „ať vám laňka neuteče. Vyběhlť jste si dosti časně na čekanou. Spusťte!“

„Odpusť, Bětuško!“ začal polesný poněkud zahanben, a podával jí ruku. Ona ale ruku nepřijavši, vroucně mu okolo krku padla, zardělé tváře na prsou jeho skrývajíc.

„Tak je to dobře!“ doložil Koděra. „Teď půjdeme k snídaní a potom do zámku. Já vám nebudu holku déle hlídati. Vezměte si ji do svých lesů; tam nebude moci s komedianty Brunsvíka hrávati — leda jestli vám doma nějakou komedii neudělá!“