Ženich na licho/Konec

Ženich na licho Josef Kajetán Tyl
Ještě jeden uzlíček	Konec

Údaje o textu
Titulek:	Konec
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 65–72. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jasně osvěcovalo již vzešlé slunce Poličanský zámek. S veselou tváří probudili se v jednom pokoji dvě osoby, jež byly dnešní noc v nejlibějším spaní ztrávily. Byl to Stanislav a Leopold.

„Bratře!“ zvolal onen, když byl oči otevřel; „mně se zdálo o svatbě.“

„To znamená pláč!“ odpověděl druhý.

„I aby tě kozel, prožluklý proroku!“ řekl zase onen. „Což pak věříš více babským pověrám, nežli tajnému vnuknutí vyšších mocností, ježto za dne vloženým do nás tušením, a v noci rozmanitými sny s námi mluvívají?“

„I vykládej si tedy sen svůj dle libosti. Já však nevím, jak by se ti mohl vyjeviti.“

„Tak? tedy myslíš, ty šťastný ženichu, že nemůže našinec tak dobře kůstku míti, jako vašinec?“

„Ach, nezpomínej mi na to!“ vzdychl si Leopold. „Mne popadá nový strach, jakmile na Lenku jen pomyslím. Co bude otec říkati? O té věci nestala se ještě ani zmínka.“

„Nestarej se,“ těšil ho Stanislav. „Nevíš-li, co jsem ti povídal hned při našem Poličanském potkání? Nikdy ještě Pánbůh lásku neopustil — a tak dále.“

I oblékali se, aby vešli k otci. Ten však byl již v kanceláři, maje hned po ránu s dvěma osobami co jednati, s Pivečkem a Lenkou. Poctivý hospodský nebyl totiž po celou noc oka zamhouřil a zjitra neměl doma pokoje. Dověděv se po zatknutí Stanislava od Rovinského, proč se úřad po něm shání, ustanovil u sebe, za svého zetě orodovati a zaručiti se, nežli ho světské zahanbení potká. S tím úmyslem vešel tedy ráno i s dcerou ke správci. I byltě dle řečí lidských nelidu, člověka podivína očekával; avšak správec ho uvítal tak přívětivě, tak laskavě, že Pivečko potají všechny utrhačné jazyky lidské proklínal.

„Přicházím v záležitosti zatknutého herce Rovinského,“ jal se mluviti, když byl sebe a dceru svou náležitě uvedl; „a prosil bych se vší uctivostí, aby se laskavě s ním nakládati ráčilo. Tyran tatík, blázen, který nemůže divadlo vystáti —“

„Cože?“ zvolal správec, po noci dnešní ovšem nad míru zjemnělý, ale touto nenadálou titulaturou z Pivečkových úst přece poněkud rozhorlený.

Avšak Pivečko tomu jinak rozuměl.

„Divíte se, vzácný pane!“ mluvil dále, „že by tak zařezaného tvrdohlavce pod nebem bylo, aby syna svého zaklel, že se divadlu oddal? Inu, Pánbůh má rozličnou čeládku. Co se ale Rovinského týče — nu, však on to sám ve výslechu všechno vyjeví! — jesti to človíček pořádný; a jestli něco nedovoleného dokázal — můj Pane na nebi! slabí jsme všickni. Tatíka nemá, od divadla chce odejíti, já ho vezmu k sobě, přepustím mu časem živnost, a tuhle moje Madlenka bude mu v bázni boží jako upřímná manželka pomáhati.“

Správec semotam přecházeje neodpovídal. Tanuloť mu nyní teprva na mysli, že byl již dříve o nastávajícím sňatku syna svého slyšel, i nevěděl posud, zdali této příhodě povděčen býti anebo se na ni mrzeti má. Při prvním shledání s Leopoldem nebyla se o věci této ještě zmínka stala. Srdce jeho bylo v té chvíli přeplněno rozkoší, kteráž mu na nic jiného pomýšleti nedala krom na věc nejbližší, totiž na vráceného syna. Později, když byl v noci o samotě zůstal, teprva o budoucím stavu jeho rozjímati začal. Náhlé však připamatování na synovu známost s dcerou Poličanského hospodského nelibých překážek mu do cesty stavělo. I zabral se do rozličných napořád se střídajících myšlének, a jen chvilkami po Lence okem pohazoval, kterouž měl za dceru svou přijmouti.

„Ale což aby otec vašeho Rovinského teď na milost přijal,“ prohlásil se konečně, „a k sňatku s dcerou vaší pak nepřivolil?“

„Počkej, pane — prosím za odpuštění!“ řekl Pivečko; „to se nestane! A jak by se to stalo? Tatík nechtěl o něm tak dlouho nic věděti, jakž by se kamenáč nyní tak najednou k němu přihlásil? To jest jedno. Za druhé, jak by mohl Rovinský mé holce straku na vrbě okázati, a kdyby ho deset tatíků nutilo? S dovolením, vzácný pane — podívejte se mé Lence do očí — neklop je, holka, neklop je, nestojíme tu na trhu, kde je potřebí zboží svého před mlsáky vychvalovati; ale řekněte mi sám, pane správče, kdybyste vy byl ženichem a měl takovou nevěstu, anebo kdybyste měl — dejme tomu, já jen tak povídám — kdybyste měl syna, a smýšlel při tom jako každý rozumný tatík smýšlí, když se o štěstí jeho dítěte jedná, a nemyslil na to, aby synek jenom bohatou krabici, nýbrž upřímnou pomocnici dostal, a on k vám jednou přišel: „Otče, tu a tu bych rád“ — a ona by se povrchu podobala mojí Lence, jářku, vzácný pane, neřekl byste: „Vem si ji s mým požehnáním!“ — kdybyste se také o jejím jádře přesvědčil?“

Slze byly mu při této řeči do očí vstoupily a hlas jeho se třásl. Veselá jindy Lenka stála tu se srdcem tlukoucím, s uzardělýma tvářema a se sklopenýma očima. Byla by ráda také promluvila, ale slova jí vázla v krku. „Nemluv o tom, tatínku!“ bylo jediné, co polotajným hlasem z úst vypravila, prosebně při tom otci ruku tisknouc.

„I co, nechť mne pan správec pozná rub na ruby!“ odpověděl Pivečko. „Tys holka poctivá; s tvým srdcem, s tvou hlavou a tvářičkou netřeba ti strach o ženicha míti. A protož přimlouvám-li se, vzácný pane, za Rovinského, neděje se to z bázně, aby mi děvče na holičkách nezůstalo, nýbrž činím to proto, že je dle mého uznání člověk poctivý, že má holku mou rád a že mu i holka z celého srdce přeje. Že byl u divadla? — to nic neškodí; ano kdyby jinak nebylo, dal bych mu dceru, i kdyby u divadla zůstal, a holka bez něho býti nemohla. Vždyť se něčemu naučil, a vtipná hlava se na světě neztratí. Všickni lidé nejsou takoví tvrdohlavci, jako Rovinského tatík.“

Nepokojně přecházel zatím Rozvoda po kanceláři. Slova Pivečkova zněla tak nelíčené a srdečně, že mu jako šípy prsa pronikala, trestajíce ho za mnoholetou zatvrzelost k dobrému synovi. Avšak poznávaje také, v jakých nesnázích všickni tři uváznou, až se pronese, že jest on sám onen tatík tvrdohlavec: odhodlal se, uzel toho zmatku hned přetrhnouti, a obrátil se k Pivečkovi s otázkou, zdali otce Rovinského zná?

„I jakž pak bych ho mohl znáti, vzácný pane!“ odpověděl tento. „Včera teprve zvěděl jsem tu celou historii, a nevím o něm nic jiného, nežli že je také někde správcem, jako vzácný pán. Ostatní mrzutosti dovím se ještě dosti časně.“

V tom vešli Leopold a Stanislav do dveří.

„Pochváleno budiž jméno Páně!“ zvolal tento, jakmile Pivečka s Lenkou zahlídl; „část mého snu se vyjevuje. Dobré a veselé jitro vespolek! Mně se zdálo o svatbě, a jak vidím, sešli se již otcové k námluvám. Mnoho štěstí, má zarmoucená nevěsto!“

Leopold byl se zatím k otci přiblížil, a srdečně mu ruku políbiv, soucitně se po zdraví jeho tázal. Pivečko sebou trhl, vyvalil na ně oči, poslouchal — poslouchal a uskočil, špoulil ústa, hleděl na Lenku, zase na Stanislava, zašilhal po správci, zaškrábal se za ušima, a konečně se dal do hlasitého smíchu.

„I bodejž do toho deset tisíc čer —!“ zvolal, „to jsme to pěkně vyvedli! Jak se mi zdá, je vzácný pan správec sám otcem —“

„Nechte všeho zdání, moje rozkošné Pivečko, a držte se pravdy!“ skočil mu do řeči Stanislav, okamžitě poznav, že tu nějaké roztomilé nedorozumění panuje. „Z bývalého pana Ludvíka Rovinského udělal se Leopold Rozvoda, v lásku přijatý syn Poličanského pana správce —“

„Prosím tisíckrát za odpuštění, vzácný pane!“ začal se Pivečko klaněti. „Já to zle nemyslil, a kdybych se byl mohl nadíti, že pan správec —“

„Nechtě toho, poctivý muži!“ přejal mu řeč starý Rozvoda a podal mu pravici. „Slova vaše týkala se minulosti, kterouž co možná jen jako báchorku považovati musím, chci-li se v přítomnosti ještě zaradovati. Nemějte mne za kamenáče, za tvrdohlavce, panenko!“ obrátil se velmi přívětivě k Lence, „anebo jak jste mě vždy jmenovati zaslechla. Jsoutě lidé, kteří vědí, že jsem lepší, nežli se o mně rozpráví.“

„To poznáváme v tomto okamžení,“ odpověděla Lenka, „jelikož nám laskavým odpuštěním splácíte, čím jsme vás nevědomky urazili.“

„Milý otče —“ jal se nyní Leopold mluviti.

„Pane správče —“ spustil Stanislav z druhé strany.

„— vy jste mi již tolik dobroty prokázal —“

„— vy jsťe již takové schopnosti k představování laskavých otců na jevo dal —“

„— že se ještě s jednou prosbou k srdci vašemu utíkám —“

„— že by věčná škoda byla, kdybyste obyčejný poslední kousek upřímného smíření vynechal.“

„I vždyť je dobře!“ zvolal mezi nimi Rozvoda; „jenom mě neohlušte!“

„To bychom neradi,“ prohodil Stanislav; „nebo kdo by potom duetta naše poslouchal?“

„Hledejte si posluchačů, kde chcete!“ odsekl správec. „Já se vás musím co nejdříve zbaviti. Ty prý jsi ženichem této panny?“ tázal se na to Leopolda.

„Ona mi darovala srdce své,“ odpověděl tento, Lenku za ruku chopiv; „a štěstí mého budoucího života zakládá se v její lásce.“

„Tak, tak!“ prohodil otec, pronikavým okem na dívku pohlédaje, ana tu ovšem brzo panenským studem, brzo nadějí, brzo i bázní jako růže kvetla.

„Tak je to, tak!“ začal po něm Stanislav i hlavou kývati. „Tak, milý pane otče! A nechcete-li nás všechny čtyry umořiti, dejte svolení. Což vám to také udělá? Zasmějte se — a proč byste se nezasmál?“

„I držte —!“ zvolal správec, jemužto se v skutku po mnohých letech zase ponejprv tváře k smíchu stahovaly. „Vy jste zpropadený námluvčí! Panno,“ obrátil se na to k Lence, „myslíte, že byste mne mohla trochu milovati?“

„Jako otce svého!“ zvolala Lenka, ruku mu líbajíc; „jako otce mého Ludvíka!“

„Leopolda, Leopolda!“ řekl správec, a pojav syna za ruku, vložil ji dívce do ruky.

„Bravo, bravo, pane otče!“ tleskal Stanislav. „Vy hrajete výborně dobrého tatínka! Dejž jenom Pánbůh, abych i já brzy něco takového dostal!“

V tom vešel do kanceláře mlynář Koděra se čtenářkou Hájkovy Kroniky a se žárlivým polesným.

„Sen můj se vyjevuje docela!“ zajásal Stanislav, sotva že otce a dceru zahlídl; ale další slova mu na rtech zhynula, jakmile mu i třetí osoba do očí padla. Nevěda ani proč, nějak se ulekl.

S radostí doslechl Koděra o věcech, které se byly u večer a z rána v zámku sběhly, i přál oběma stranám stálého štěstí.

„Jak se mi zdá,“ začal konečně k polesnému, „přivedla vás k nám dobrá planeta. Kteráž pak je to, jež svatby miluje?“

„Mně se zdá, že Krasopaní!“ odpověděl s jakousi nejistotou Stanislav, jehož se tato otázka týkala. I osmělil se při tom okem po Bětolince hoditi, která se s Lenkou hubičkovala, mnoho dobrého k novému stavu jí přejíc; ale bylo mu při tom, jakoby tam neměl hleděti.

„Nu, buď si třeba Hladolet!“ řekl na to mlynář. „Nás již v úmyslu nezmýlí.“ A nyní začal správci prosbu přednášeti, že si pro úřadní dovolení k svatbě dcery své s panem polesným Libětickým přichází. Správec neměl ovšem nic namítati; Lenka se radovala i přála nyní zase štěstí Bětunce, dala si ženicha představiti, představovala Leopolda; Pivečko prohodil, že by bylo hezky, kdyby pan správec přivolil, aby se obě svatby jedním dnem slavily — slovem všecko bylo veselé mysli; jediný Stanislav, kterýžto jindy všem pomáhal, nevěděl nyní, jak si k veselosti pomoci.

„Ale kdož by si byl před týdnem pomyslil,“ řekl Koděra, „co se za ten čas všecko přihodí? Úzkost zamilovaných, komedie, ochotný přítel, Brunsvík, broukavý ženich, smířený otec, a posléze dvě svatby! Pane Libenský, jak pak, já řku: Váš Brunsvík se mi jak náleží líbil, nemohl byste z toho všeho také něco sepsati?“

„Ono by se ovšem dalo,“ odpověděl Stanislav nějak roztržitě, „a není-li v tom událostí dosti podivných, jest tím více pravdivých — snad by jimi čtenářstvo zavděk přijalo; jen že věru nevím, koho zde za hlavní osobu zvoliti — jak to celé pak nazvati —'“

„Třeba „Ženich na licho!““ usmála se potutelná Lenka.

Stanislav se poklonil a otočil se k oknu. Nyní věděl, proč se naň byla i včera potutelně usmívala, a začal si na okně vesele k pochodu bubnovati.