Ženich na licho/Klubko se rozvinuje

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Klubko se rozvinuje
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 57–61.
Licence: PD old 70

Beze vší další nehody přivedl pan Bartoloměj vězně svého do zámku, a opatřiv ho velmi pozorně v pevné vrátnici, bral se ještě nahoru ke správci, aby mu o šťastném pořízení slušnou relaci učinil. Na zámecké věži bila právě jedenáctá hodina.

Deus me audit — trpký kousek chleba!“ vzdychal si utrmácený písař; „a kdyby mne tady nebylo, přišla by celá správa na zkázu.“

Ale tvář jeho nemálo se vyjasnila, když do pokoje vešed, místo správce paní Anastázii nalezl a na stole dvě lahvice vína s dvěma talíři pečitého spatřil.

„Přivedl jste ho?“ tázala se nedočkavě sestra správcova. Pan Bartoloměj posvědčil. — „Nenaříkal? Nozpouzel se?“ ptala se dále.

Verum contrarium,“ odpověděl písař; „právě naopak. Jako by šel na hody, ještě s námi laškoval.“

„Tím lépe. Tuto se zatím posilňte, a pak svému vězni jednu lahvici doneste.“

Podivením vyvalil písař na ni oči. Večeře pro něho — to bylo v pořádku; ale pro inquisitu?

„Jesti to vůle pánova,“ doložila paní Anastázie; „a při tom mu oznamte, že s ním dnes ještě mluviti musím.“

Pan Bartoloměj neměl nic namítati, alebrž vyprázdniv jednu lahvici a talíř, s ostatním k Stanislavovi odešel.

„Zdráva budiž velikomyslná paní vaše — vivat! zvolal tento, když byl posla vyslyšel a večeři od něho přijal. „Jaký to spanilý kapounek! Kdyby se dělati dalo, na mou víru! — na celý život dal bych se k paní vaší na stravu!“

Festina lente! prohodil písař, chtivým i závistivým okem ještě po jídle hodiv. „My tu máme také chléb a vodu!“

„Pro prostořeké písaře — credo, amice! odpověděl Stanislav, a jakoby nic, okusoval tučné stehýnko. „Pro mne se tu pění víno a peče drůbež — není-liž pravda, moje nejmilostivější?“

Poslední slova týkala se paní Anastázie, kteráž byla v tom okamžení do vrátnice vešla. Obratně přitočil se k ní Stanislav, poklonu svou skládaje; ale mateřskou péčí přihnaná žena se ho nemálo ulekla.

„Vy tady, pane Libenský?“

„Veselé a vtipné qui pro quo tuhle od pana Bartoloměje, vzácná paní — a jistá zástava za mého přítele, nežli mu tady milost vyprosím.“

„Ale pro živý Bůh, milý pane,“ řekla paní Anastázie poněkud nevrlá, „vaše přátelská ochotnost je velmi příkladná, velmi chvalitebná; tenkráte však nemusel jste se do věci míchati. — A jest tohle pan Rovinský?“ obrátila se potom k písaři. „Splňujete vy tak pánovy rozkazy?“

Excusabis,“ vyjektal tento ze sebe, a jako u vyjevení brzo na Stanislava, brzo na pánovu sestru pohlížel. Ale Stanislav mu z nadpřirozeného stavu tohoto zase pomohl, krátkými slovy vysvětliv, jak byl písaře oklamal.

„Nuže tedy jenom zase pospěšte, vy opatrný a velemoudrý pane písaři,“ začala na to paní Anastázie, „a hleďte, abyste pravého pana Rovinského přivedl, nežli vás pán místo utečence zavříti dá!“

Jako střelený skočil písař ke dveřím, chtěje učiniti dle rozkazu paní Anastázie; ale v tom stál již také Stanislav na prahu, a napřáhnuv proti němu ruku jako meč, zkřikl:

„Zpátky, člověče! anebo tě probodnu! Cesta těmito dveřmi vede jen přes mrtvolu mou! Intelligisne, asine?

Zděšeně ucouvnul pan Bartoloměj na mnoho kroků, a Stanislav se opět k správcově sestře přitočil.

„Ale což pak vám na tom, nejvzácnější, tak tuze záleží, máte-li pravého Rovinského již dnes, nebo zejtra, nebo pozejtří? Já jsem také člověk, s nímžto se jednati dá, a račte jen poroučeti, ještě dnes, v této půlnoční době, se vám zakleji, že učiním cokoliv —“ I byltě právě v nejrychlejším proudu svého dotvrzování, an zpozoroval, že se pan Bartoloměj zase ke dveřím přikradl. „Ouha, počkej, ptáčku; tak jsme si neřekli!“ obrátil se rychle za utíkajícím; ten byl ale již proklouzl a na tmavé předsíni mu před očima zmizel. Nadarmo hleděl za ním do půlnočních temností.

„Pane Libenský!“ zvolala naň paní Anastázie, „nechte ho jíti; před ním bych vám byla beztoho nerada zjevila, proč mi tolik na Rovinském záleží. Vždyť je to nešťastný náš Leopold!

„Co že se vám říci líbilo?“ trhl sebou Stanislav. „Můj Ludvík — syn vašeho pana bratra?“

„Je-li dnešní beneficiant vaším přítelem, tedy jste se spřátelil s mým synovcem. Já ho večer poznala, když jste se obecenstvu za hojnou návštěvu děkovali.“

„Tralalá! tralalá!“ začal Stanislav zpívati a po vrátnici se točiti. „Viktoria! To je krásná zmatenice! Otec a syn sobě tak na blízku a nic nevědí; oba po sobě touží, oba se trápí — a když posléze nezpytatelným během osudu, čili mstivostí rozhněvané akterky sejíti se mají, vplete se do toho prožluklou náhodou cestující spisovatel, a dojímavá scena radostného se shledání nemůže se ještě slaviti.“

Obšírnějšími slovy pověděl na to paní Anastázii o nesnázích přítele svého i o své vlastní odhodlanosti, kterouž chtěl příteli pomoci.

„Všecko dobře, milý pane!“ odpověděla paní Anastázie, srdečně mu ruku tisknouc; „bojím se ale, aby bratr můj nové příčiny k hněvu nenalezl, až se doví, že se dal syn na útěk; on to bude novým podvodem nazývati —“

„Má nejvzácnější!“ potěšil ji Stanislav, „o to se nechte mne starati. Však já pana bratra na pravou víru obrátím! A mimo to nemůžeme věděti, jestli ostražitý pan Bartoloměj delinquenta ještě nepřivede. Bystrosti jeho je nesnadno uklouznouti.“

A v skutku tenkráte žertem pravdu pověděl. Stanislav a paní Anastázie umlouvali se právě, jak by srdcem otcovským v hlubinách zatřásli, an v tichosti noční pádná vrata u zámku otvírati a zavírati zaslechli, a v malé chvíli na to pana Bartoloměje zase do vrátnice vstupovati spatřili. I Rovinský s ním přicházel.

Veliké ovšem bylo překvapení jeho, když tady laskavou tetinku spatřil, a jakoby se byl v okouzleném zámku octnul, nevěděl z počátku ani, má-li zraku a sluchu svému věřiti. Tak veliký byl rozdíl mezi tím, co na zámku očekával, a co skutečně našel! Bázeň jeho před úřadní přísností a světskou hanbou rozplynula se v ostýchavost před rozhněvaným otcem, a srdce jeho naplnilo se sladkobolestnou teskností před okamžením, když mu bude před muže přísného vstoupiti.

„Té komedii uděláme pojednou konec!“ prohlásil se Stanislav. „Je-li tvůj papínek, jak se rád naději — upřímný papínek, nebude ještě spáti — srdce mu nedá pokoje, rovněž jako nám, jenžto bychom již rádi věděli, s jakou se zítra ke stolu posadíme, abychom srdečné smíření slavili. Doveďte nás, paní tetinko, k panu bratrovi, a uvidíme hned, co na něm náhlý pohled na ztraceného syna, moje tirády a slavná půlnoc dovede. I chtěl bych se o nevím co založiti, že na nás již netrpělivě čeká.“

A Stanislav se nemýlil. Nepokojně chodil starý Rozvoda ještě ve svém pokoji; hněv a láska viklaly srdcem jeho. V tom k němu vešla paní Anastázie; společníci její čekali v prvním pokoji.

„Bratře!“ jala se k němu mírně a laskavě mluviti, „co dělá tvé srdce?“

Rozvoda neodpovídal Nutil se pořád ještě k přísnosti. „Je ten poběhlík již v zámku?“ tázal se konečně.

„Vyřkni jen jediné slovo, a on ti kolena obejme.“

„Nic kolena! Co kolena? Já ho nechci viděti!“ zkřikl správec a v tom se mu zdálo, jakoby se dvéře otvíraly. „Nic, nic!“ volal dále, a k příchozímu zády se obrátiv, oběma rukama kýval, aby odešel. „Zde není čas věci úřadní vyjednávati!“

„Já však musím o rychlé rozhodnutí prositi,“ odpověděl Stanislav, „a nemohu se v cizích záležitostech meškati.“

„Co to?“ obrátil se opět Rozvoda. „Co vy tady chcete?“

„Přináším ještě jednu prosbu přítele svého, jemužto jste již jednu, nevěda ani komu, tak laskavě vyplnil.“

„Nic, nic nechci slyšeti! Zejtra v kanceláři —“

„Milý bratře!“ začala sestra prositi; ale on se nevrle utrhl.

„Nuže tedy staň se, co se státi má!“ zvolal Stanislav s tragickým výrazem. „Nechte člověka srdce kamenného, paní ušlechtilá — však ona ho metla věčné spravedlnosti zasáhne!“

„Pane!“ rozkřikl se správec.

„A co, pane?“ rozkřikl se po něm Stanislav. „Již vidím, že s vámi není po dobrém co začíti! Bůh vložil lásku do srdce vašeho! a vy se nutíte nejkrásnější tento dar boží milosti zmařiti, vy chcete syna svého nenáviděti, že neodolatelnou touhou puzen na květnatější cestu života se obrátil, nežli jakovou mu byla vaše kancelářským prachem vysušená duše vybrala.“

„Pane na nebi! zbav mě toho blázna!“ zvolal správec a vrhnul sebou zoufanlivě na sesli.

„To neučiní,“ kázal Stanislav dále; „neboť mluví k vám takto skrze mne: Jak dlouho budeš ještě zapírati krev a tělo své? Jak dlouho necháš ještě syna svého churavého, zesláblého neduhem a lítostí sklíčeného v bázni a žalu po světě se toulati? On touží po tobě; on lituje, čeho se dopustil; chce se napraviti podle neustupné hlavy tvé — a ty si uši před jeho nářkem zacpáváš? Tvé dítě chřadne, stojí nad hrobem —“

„Kde jest — kde jest?“ zvolal správec, přirozenou dobrotou, svědomím i dotíravou řečí popoháněn a vztáhl třesoucí se ruce.

„Tuto jest!“ zavýskal Stanislav a s pronikavým zkřiknutím: „Odpusť, otče můj!“ vrazil do pokoje Leopold i sklesl vedle nohou otcovských.