Školák Kája Mařík/Díl I./XLIV. Návrat ze Sv. Hory

Školák Kája Mařík Felix Háj
XLIII. Kája kupuje	XLIV. Návrat ze Sv. Hory	XLV. Škrkavka a konec školního roku

Údaje o textu
Titulek:	XLIV. Návrat ze Sv. Hory
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Až k Malé svaté Hoře přišli jim naproti. Zdeňa hledala, volajíc „Kájo!“ A jak jí pomohl vystoupit na vůz, hned se ptala, veze-li to mazání pro Marjánku. On jí vysvětloval, až ho maminka zakřikla, aby zpívali.

Teprve doma — tatínek jim šel vstříc kus cesty — rozbalila maminka balíky, které Kája dostal. Také sdělovala tatínkovi, jaké si tam Kája udělal známosti. Ten mezitím ukryl cvrndy do skříně, jen tu nejkrásnější dal Zdeně. Kytka z papírových květů všech barev hrála do duhova, ale Zdeně se nesmírně líbila.

Maminka otevřela velký balík! Dva bubínky, dvě flintičky a věcí ještě! A Kája hned řekl: „Jedna flintička pro Zdeňu, ale ten druhý bubínek je pro tetu Dvořákovic, aby nemusila v dubčí hvízdat na malé dětičky. Zabubnuje, a malí chlapečkové hned tu budou jako nic.“ Byl tak zabrán do prohlížení obsahu balíku, že přeslechl tlumený smích rodičů. Až tatínek řekl: „Jestli za tenhle prezent od tety Dvořákovic nedostaneš napráskáno, tak už nikdá!“

„Myslíte, tatínku? Tak já jej dám raději Zdeně. Já jí chtěl posloužit, ale malý člověk někdy neví ani jak a hned je bit. Ale tohle, maminko, to je divadlo!“ křičel Kája a Zdeňa měla hubičku otevřenou a opakovala po něm: „Divadlo!“

Ano, leželo tam pěkně složené z tuhého papíru, a zvlášť byly figurky, které Kája jmenoval: „Princezna, Kašpárek, pan loupežník, rytíř, rytířka, panímáma Fichtlovic…“

Ale vtom ho maminka zlehka klepla přes rameno: „Já ti dám panímámu do toho plést!“

„No a není jí podobná? Helejte, maminko, má zrovínka takové vlasy šafránové a filajovou jupku. Počkej, Zdeňo, hned zejtra ti budu hrát! Pan řídící má také divadlo, ale figurky dřevěné a v sobotu nám vždycky chvíli hraje. Ani jsem ti to nechtěl říkat, aby ti to nebylo líto.“

Týna chválila obrázky, které dostala, ale chvátala na Zdeňu, že už je pozdě. Kája pošeptal Zdeně, že zejtra vstane brzo a kousek jí zahraje, než půjde do školy. A tak se rozešli. A když lehli a měsíční světlo vlídně se protáhlo světnicí Maříkových nezastřenými okny, pověděl měsíček větérku: „Ty leť a sluníčku pošeptej, že musí ráno záhy vstát. Kája bude hrát Zdeně divadlo, než půjde do školy!“

Zastavil se paprskem na Péťovi, který právě se chystal k štěkotu, a řekl mu: „I tys dostal pouti, viď? Kája ti koupil perník. Jeho maminka ani neví, jaký kus ti donesl. Ale to pochutnání, co? Lehni a neštěkej na mne! Já ti nic neudělám.“

A Péťa skutečně si lehl k boudě, položil hlavu na přední pracky, několikrát se ještě olízl ve vzpomínce na ten perník a bystře pozoroval, uslyší-li v tichu krásné, teplé, hluboké letní noci podezřelý šramot kroků člověka-nepřítele. Kdyby uměl mluvit, jistě by řekl: „Musím dobře hlídat! Kája mi přinesl takový kus perníku a pán mi dal v poledne skoro celý svůj oběd.“ Byla to rýžová kaše. Péťa měl oči na stopkách, jak polykal.

Pán říkal: „Tu máš, Péťo! Ani mi nechutná, když jsem sám.“

A maminka hajná šeptem ještě vyprávěla tatínkovi, jak Kája uměl přivítání a jak zas povídal, co neměl. Kolikrát se ztratil.

A hajný řekl: „Jen aby nám Pán Bůh na něm radostí dočkat se dal!“