Školák Kája Mařík/Díl I./XLV. Škrkavka a konec školního roku

Školák Kája Mařík Felix Háj
XLIV. Návrat ze Sv. Hory	XLV. Škrkavka a konec školního roku

Údaje o textu
Titulek:	XLV. Škrkavka a konec školního roku
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Několik hodin leželo nad lesy naprosté, hluboké tajemné ticho. Lehký větřík odletěl patrně k sluníčku se vzkazem od měsíčka. Ale lidé byli ještě v nejlepším spaní dávno před východem slunce, když z tisícerých ptačích hnízd po lese začaly se ozývat hlasy. Bylo to pozdravení, přání dobrého jitra, které letělo od hnízda k hnízdu, od stromu ke stromu, z průseku do porostu, přes paseky do vysokých větví lesa?

Byla to radost velké ptačí rodiny nad tím, že za chvíli slunce vyjde, hmyz se rozletí kolem jejich zobáčků, aby mohli posnídat?

Ne, byla to ranní modlitba lesa a jeho obyvatelů. Dřív než se rozšumí les a rozezpívá ranním větříkem, dřív než se ptáci rozletí po snídani, stromy vztyčí vrcholky, posílají ptáci svůj nejkrásnější zpěv vzhůru k svému Stvořiteli.

Když byl ptačí koncert v nejlepším, probudil se Kája. Podíval se oknem a usmál se šťastně: „Ju, tady je to jiné než v Příbrami!“ Vyskočil z postýlky, klekl a modlil se. Ale jen Bůh ví, jak byla dnes jeho modlitba roztržitá. Na stole pestřily se figurky, leskly se bubínky, zelenala se „držení“ flintiček. Protože Kája sám uznal, že dnes milého Pána Boha ranní modlitbou moc nepotěšil, dodal kajícně:

„Já to, Pane Bože, večer vynahradím. Dnes už se nezlob, prosím tě, já bych tak rád už hrál. Zdeňa také už asi čeká a já ještě musím do školy.“ Vybral dvě cvrndy, obrázky, pro Marjánku čertíka v červeném pouzdérku a kohoutka. Jak se do něho fouklo, kokrhal. Dal vše do kapes a do obou rukou sebral divadélko. Naklonil se k mamince a řekl hodně nahlas. „Maminko, já nesu ty věci pánovům a zastavím se tu pro učení až bude čas.“

Než se maminka probrala, byl už v lese. „To je krása!“ říkal si cestou. „Hajnejch děti a pánovic jsou ty nejšťastnější na světě!“

Péťa mu skákal až k čelu a Kája ho vzal s sebou.

Pravdu měl. Zdeňa nemohla dospat. Seděla v kuchyni a pila mléko, přikusujíc už druhý krajíc. Týna trochu bručela, že jí ani dospat nedá, ale Zdeňa řekla: „To máte spát zčerstva, jak říká Kája.“

A jak Kája přišel a udělal na stole hromádky, „komu co přivezli“, už před ním stál hrnek mléka a ležel krajíc chleba, a on s chutí posnídal. Zdeňa pospíchala: „Zčerstva, Kájo, musíš do školy!“

Vcházela paní lesní a Kája hned ukázal prstem: „Vzácná paní tohle jsme vám přivezli a tuhle druhou hromádku vzácnému pánovi. Nic si z toho nedělejte, že dostal vzácný pán cvrndu. Ty jsou než pro pány, holkám obrázky. A tohle je pro strejčka šafářovic, tohle je pro tetu a tohle pro Marjánku. Ráčejí jim to potom dát!“

Vzácná paní se usmívala: „Tak pěkně děkujem, Kájo, a víš-li, že Marjánka se už včera postavila na nožičky a udělala první krůčky?“

Kája postavil hrnek a zamyslil se: „Tak měl ten velebný pán pravdu. Já se tolik za to modlil, aby už mohla z peřiny. Zdeňo, vidíš? Jéje, vzácná paní, to jsem rád! Tak ona už bude běhat! Že jsme na tu Sv. Horu nejeli dřív! Mohla už běhat. To jsem rád! A my teď budeme hrát divadlo.“

Odnesli si věci do zahrady, Kája rozestavil papírové kulisy, když se vracel pan lesní z lesa. Paní mu hned dala cvrndu od Káji i obrázek. Pan lesní zašel za dětmi do zahrady: „Děkuji, Kájo, jsi hodný, že jsi na mne nezapomněl. Ale „vo co“, že přijdeš dnes pozdě do školy?“

„Ju, pozdě, vzácný pane! Až bude sluníčko tamhle nad tím modřínem, mám zrovínka čas jít. A ono není ještě ani u smrčků!“

Zdeňa seděla na lavičce a volala: „Tak začni, Kájo, honem!“

Divadélko stálo na zahradním stolku. Kája chytl za drátek pana loupežníka a začal: „Já jsem pan loupežník Tydlitát! Běda tomu, kdo mi přijde v cestu! Já jsem lidožrout! Čichám, čichám člověčinu. Ha, kdo tu?“ Kája vyzdvihl loupežníka na drátku do vysoka a klapavě ho spouštěl dolů. U kulisy seděla Karkulka. „Ha,“ řekl pan loupežník, „tady je ta člověčina. Já tě sním k snídani jako nic. Připrav se na smrkolu!“ Kája nechal přihopkovat smrkolu, ta se postavila za Karkulkou. Karkulka se zdvihla, Kája ji zdvíhal tak vysoko, že jí byly najednou vidět jen nožičky, a zas už stála na jevišti. „Pane loupežníku, já už to víckrát neudělám. Jen mne nesnězte! Já vám přivedu naši babičku, snězte tu!“

Pan lesní poslouchal. Jak se díval na figurky, které Kája s výšky nechal dopadat na jeviště, a jak slyšel poslední slova Karkulky a podíval se na Zdeňu, která poslouchala skoro bez dechu, povolil srdečnému smíchu: „Kájo, tys necita! Babičku necháš panu loupežníkovi sníst?“

Ale Kája pokračoval, zdvíhaje loupežníka: „Já sním tebe, babičku nechci a dost! Sním tě jako nic.“ Opřel drátkem loupežníka o pozadí a zdvihl smrkolu v bílém zakuklení. Nechal ji poskakovat za Karkulkou a říkat: „Tvoje poslední hodina odbila. Připrav se na smrt!“ Kája přitom měnil hlas a pan lesní se smál. Náhle Kája zastavil se v řeči a řekl: „To není, prosím, vzácný pane, k smíchu, protože pan loupežník Karkulku sežere!“

Zdeňa byla napětím celá bledá. A Když Kája pokračoval, obrátila se k tatínkovi a řekla plačky: „To mne bolí bříško! Je to taková krása, a mne tolik bolí bříško! Kájo, počkej, až mi přestane!“

Kája se rozhlédl po sluníčku: „Ju, už budu musit uhánět. Na modřínu bude už sluníčko za chviličku. Já ti to, Zdeňo, odpoledne dopovím.“

„Jéje, tatínku, to mne bolí bříško!“

„To zas bude škrkavka,“ řekl pan lesní. „Pojď, lehneš si a zahřeješ se!“

„Co zas brečíš, Zdeňo?“ ptal se Kája.

„Protože mám asi škrkavku. To bys koukal, co to je, kdybys ty ji měl!“

„Tak bych ji bacil kamenem po hlavě a bylo by to,“ řekl Kája.

Ale Zdeňa fňukala dál: „Bacil bys ji, jo, bacil! Já ji mohu bacit, abych si rozbila bříško?“

Kája už skládal divadlo a díval se po sluníčku. Předběhl Zdeňu s panem lesním a řekl to vzácné paní: „Zdeňa prý má škrkavku. Vzácná paní, já to jakživ neslyšel. Ale jen ji bacte po hlavě a bude po ní. Tohle si tu nechám, a s Pánem Bohem!“

Zaslechl ještě, že se vzácná paní ptá Týny: „Máme doma cicvárové semínko? Musíme je dát Zdeně.“

A jak utíkal, opakoval si: „Cicvárové semínko! Snad to dají škrkavce, aby se měla dobře. Jéje, kdybych nemusil do školy!“

Chytl učení, utíkal znovu a přece přišel pozdě. Klekl na stupínek, pomodlil se a šel se omluvit: „Prosím, pane řídící, já nemoh’ dřív, ona Zdeňa má škrkavku, a tuhle jsem přines něco ze Svaté Hory.“

Pan řídící už se jen usmál, a Kája seděl v lavici, maje myšlenky všude jinde než ve škole.

Jak odpoledne přišel ze školy, čekala na něj Týna: „Máš Kájo, hned jít k nám! Vzácná paní chce, aby Zdeňa jedla cicvárové semínko, a ona nechce, až co ty řekneš. Pan doktor to také poručil a teplé obklady na bříško, ale Zdeňa volá než tebe.“

Kája uklidil učení a běžel napřed. Zdeňa plakala: „Kájo, to je bolest!“

„Tak ti, Zdeničko, dá maminka teplý obkladek a potom budem spolu jíst cicvárové semínko.“

Zdeňa si nechala dát obklad, ale dřív než Kája se odhodlal vzít to semínko, zašel do kuchyně: „Vzácná paní, já to taky budu užívat, ale prosím pěkně, kde ta škrkavka je a co vlastně je? Bacil bych to po hlavě a byl by pokoj.“

„To je cizopasník, Kájo, uvnitř těla se usadí a kouše tam. Jak sní Zdeňa pár cicvárových semínek, vyjde, bude pokoj.“

„Ju, tak já teda jich taky pár sním, ale to je jistý, že potom taky dostanu škrkavku.“

„Nedostaneš, Kájo! Bůh ti bude žehnat za to, že jsi Zdeně od bolestí pomohl.“

„Ju, žehnat! Jen abych potom nedostal bolení já. Ale už teda jdu!“

A tak se stalo, že Zdeňa i Kája jedli spolu cicvárové semínko. Potom zavolala Týna Káju do pokoje a dala mu dobrou svačinu. Za hodnou chvíli ještě se vrátila a řekla: „Tak pojď! Zdenička už má pokoj!“

Na stole stálo divadélko a Kája pokračoval, co ráno nedořekl.

Dny letěly jako voda, Kája by řekl „jako nic“, že přišel konec školního roku.

Kája přinesl zprávu seshora až dolů stejnou, samé jedničky — a podotkl k tomu: „Samé čárky tam jsou, ale to je jedno. Jen když už jsou prázdniny.“

To bylo posledního června. A té noci spal Kája znamenitě. Sluníčko už dávno vyhřívalo hájovnu, když se probudil. První jeho pohled platil židli u jeho postýlky. Nebyla tam brašna s učením. Stará vybledlá bunda tam ležela a nikdo už nebyl doma.

Protáhl se blahostně: „To je radost, že je pokoj s tou školou!“