Školák Kája Mařík/Díl I./XLIII. Kája kupuje

Školák Kája Mařík Felix Háj
XLII. Ztratil se na Sv. Hoře	XLIII. Kája kupuje	XLIV. Návrat ze Sv. Hory

Údaje o textu
Titulek:	XLIII. Kája kupuje
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Kája byl zvyklý, jak se ráno probudil, podívat se oknem, co dělá sluníčko. Někdy už se smálo, někdy se protahovalo, ale stromy už vždycky byly vzhůru a plné byly třpytných kapek, to jak se ráno umývaly. Z oken hájovny krásně se dívalo do průseku.

Ale když se Kája probudil v šerém pokojíku příbramského domu, neviděl nic. Chvíli se rozmýšlel, kde je. Pak si řekl: „Tady mají dlouhou noc. Už jsem vyspalý a tady je ještě tma. Což sem sluníčko od nás ještě nedoběhlo? Anebo zaspalo? Anebo prší a sluníčko je schováno za mraky?“

Maminka už byla vzhůru.

„Kolik už je?“ šeptal Kája.

„Půl sedmé.“

Jéje, když doma maminka řekla „půl sedmé“, to už prolítal kus lesa. Podíval se oknem. Šeré vysoké domy cize se na něj dívaly. A až tam nad nimi byl jasný pruh od sluníčka. Díval se oknem na všecky strany a vrtěl hlavičkou: „Maminko, lesy tu nejsou? Já bych tu umřel jako nic. Maminko, pojďme domů!“

„Já bych tu, hochu, také nezvykla. Ale domů můžeme až s procesím. Teď půjdeme na mši svatou do kostela na sv. Horu. My velcí přistoupíme ke stolu Páně, potom něco koupíme a už pojedeme.“

Kája si vzpomněl na svoje koruny a ztichl. A jak vyšli do probouzejících se ulic, tesknota na něj padla, div se nerozplakal: „Samé domy a cizí lidi, ani ,dobrýtro‘ si nedají, co asi tatínek, co Zdeňa, Péťa, králíci, Líza“ — a Kája se držel pevně maminčiny ruky a šel bez řeči. Oživl teprve po mši svaté mezi obchody, jež tam byly jeden vedle druhého.

„Tady je pánů Štulců!“ řekl hlasitě.

Maminka vybírala mezi krámy, kam by zašla. Kája prohlížel terén. Tady se rozhodně nemůže ztratit, protože vždycky se musí vrátit před chrám.

„Maminko, já se jen podívám tuhle vedle na ty hračky, ju?“

„Podívej, ale neztrať se!“

Kája tam viděl bubínek. Panečku, ten byl! Po stranách se jen leskl, paličky se nad ním usmívaly a řemínek měl k zavěšení. Ten by si hned koupil. Třeba až by hnal husy a bubnoval, ony by za ním šlapaly jako nic. Co může stát? Kdyby už byl aspoň větší, aby věděl, na kolik si může troufat, kdyby určitě věděl, kolik má v kapse. Má hodně, to je jisté, ale musí moc kupovat. Tatínkovi, Zdeně, slečně řídících, těm tetám, co se za ně včera modlil a co mu přidaly. Ale ten bubínek by tuze rád pro sebe. Kdyby trefil na dobré lidi, třeba by usmlouval. No, Pánu Bohu poručeno! Zkusí to!

Zaklepal na dveře a vešel: „Pěkně vítám, děkuju pěkně, a co by tak stál ten bubínek?“ Ale vtom se dveře dovřely a nad nimi to zazvonilo několika jasnými zvonky tak krásně, že se musil otočit, hlavu zvednout a říci: „To je krása! To je ještě lepší než ten bubínek. Kolik pak by ta muzika stála?“

Starší paní se usmívala a ten mladý pán a slečna, co tam byli, smáli se nahlas: „To není na prodej, chlapečku, ale ten bubínek ano.“

„A to je škoda; to bych si byl koupil. Tak co doslova ten bubínek?“

Ta paní řekla: „Pět korun, chlapečku!“ A řekla to jako nic.

Kája se usmál: „Pět korun! Já jsem jen hajnejch, tolik já nedám. Chodím s maminkou na jarmark do Lážova, já se nedám ošidit. Já třeba počkám, až budete skládat, vy potom dáte rádi za jednu!“

Kupující v rozlehlém krámě se otáčeli po Kájovi, smáli se a dívali se na něj.

„Já bych toho koupil víc. Taky obrázky. Ale musíte slevit, vzácná paní!“

„Kdepak máš maminku, hošíčku?“ zeptal se ho jeden pán.

„Ta asi smlouvá tady někde vedle v krámě. Dnes už se neztratím. Včera mne jednou našel náš pan farář a potom jeden cizí velebný pán, a potom jedna vzácná paní, co jejich Lávíček bude u nás v létě na vzduchu. U nás je vzduch samý pozoun. Teta kovářovic říká: To je luft, toho by se moh’ najíst! Ale to není pravda. Čím víc v něm lítám, tím mám větší hlad.“

Prodavači přestali nabízet zboží, kupující přestali vybírat a jen se smáli a poslouchali.

„Taky bych měl koupit něco tetě Dvořákovic. Vy ji neznáte?“ ptal se paní.

Zavrtěla hlavou.

„Jéje, tu byste měla znát! Jen jí řekněte — přinese vám z dubčí, co budete chtít. Kdybych měl víc peněz, koupil bych jí taky takový bubínek. Třeba až by zas chtěla teta šafářovic malou holku, mohla by jen zabubnovat a holka by vylezla ze země jako nic. Ale pro malou holku si neposílejte! S tou je soužení! Ta jen brečí a každý jen říká: Chudinko malá! Holky nejsou k ničemuž. Jen se umějí nafouknout. A prosím vás, mazání neprodáváte? Moc bych potřeboval pro Marjánku šafářovic. Ne a ne chodit! Je pořád v peřině.“

Ta starší paní řekla: „Takového mazání nemáme, ale já ti poradím: Pomodli se za ni a budeš vidět, že bude za chvíli běhat!

A ten bubínek — no, abys neřekl — slevím ti. Dáš čtyři.“

Kája vrtěl hlavou, ale ten pán, co se ho prve ptal, mrkl na paní a ta řekla: „Tak kolik dáš?“

„No, jednu!“

„Tak platí! A co bys ještě rád?“

„Obrázky, prosím!“ Kájův roztomilý, zdravý obličej rozzářil se nad spoustou obrázků, které mu předložili. Vybral ty nejhezčí a rozhlédl se kolem. „Takovouhle flintičku, tu bych tuze rád. Kolik pak stojí?“

„Dvanáct korun.“

„Ju,“ smál se Kája. „To bych musil peníze sbírat v lese. Podívejte,“ a při tom vyložil na pult všecky peníze, které měl v kapsičkách, „tohle smím utratit. Tak si to přepočtěte a podle toho mi slevte!“

To nevěděl, že ten vysoký pán promluvil stranou několik slov s majitelkou obchodu a že jí řekl, aby mu dala všecko, co chce, že to zaplatí.

„Ty máš peněz, hochu! To si jen vybírej! A jak se jmenuješ?“

„Kája Mařík, prosím, hajnejch za Lážovem, my jsme jen chudí. Tohle jsem dostal. Pánovic mají hodně, ale je jim přáno. Ti by tu pokoupili všecko jako nic. Pro jejich Zdeňu bych něco rád, ale ta už není jako holka, já ji vychovávám podle svého. Nechtěla nic jíst, byla jako bledule. Tak jí pánovic koupili víno, aby pila před jídlem. Já jí řek’: Jen to pij! Bude z tebe stará Hromádková. Vínem se začne a kořalkou končí. Vy neznáte starou Hromádkovou? Jéje, to je škoda! Ta se napije breberky a je v příkopě jako nic. Náš tatínek říká: v té breberce je sám rohatej schovanej. Proto ona tak strká těma, co ji pijou. Zdeňa to už nepila, jí teď všecko a je jako jahoda. Panečku, vzácná paní umí dělat jarskou! A co písniček umí! Je řídicovic. Náš tatínek říká, to že je už tak v krvi.“

Okruh smějících se a poslouchajících kolem Káji rostl. Trochu se zarazil a obrátil řeč.

„Tak já si koupím ten bubínek, flintu a ty obrázky. A což takového čertíka v červené škatulce, jak se víčko zdvihne a on vyskočí, to nemáte? Vojta Brabencovic to měl jednou ve škole, řek’, že je zrovínka tady odtud.“

Ne jeden, ale hromádka jich ležela před Kájou.

„Tak abysme to spočetli, ale potom půjde ještě něco dolů, ju? Když hotově platím, musíte mít náhled!“

Paní vzala tužku, udělala čiry čáry přes papírek, podala jej tomu pánovi, ten na to něco připsal a prodavačka už balila stranou od pultu. Paní přepočetla peníze, něco drobných stáhla do pultu, koruny vrátila Kájovi: „Počítala jsem ti to lacino, když platíš hotově.“ A podívala se na toho vysokého pána.

Kája rychle přemýšlel: To asi ten pán tu rozhoduje, musí mu poděkovat. Obrátil se k němu: „Tak, vzácný pane, za všecko zaplať Pán Bůh a naděl stokrát víc! A kdybyste někdy přišel do Lážova, zastavte se u nás! Dovedu vás na vyhlídku, a kdybyste se takhle hodil k tomu, až bude maminka péct rozpíčky, jéje, ty by vám spadly rovnou do ledvin.“

Ten pán se tak smál, až si oči utíral, a hladil Káju po hlavě, a ještě se zeptal: „Čímpak se budeš učit, hochu?“

Ale Kája hned neodpovídal. Podíval se na hromádku korun, která před ním ležela, a zeptal se: „Jistě jsou mé?“ Pak teprve, když i pán kývl, dal je do kapsy a odpověděl: „Já se budu učit asi panem Štulcem jako tahleta vzácná paní, ale budu prodávat také rozinky. Anebo panem Fichtlem, co…“

Ale nedořekl. Otevřely se dveře, a známý, velmi známý hlas se ozval s pozdravem, pak s otázkou: „Kájo, jsi tu?“

Kája spolkl slovo a začal nově: „Jsem tu, maminko!“

Ta se podívala kolem, viděla hlouček smějících se lidí a pochopila. Kája asi vykládal rozumy. „Promiňte,“ řekla, „chlapec je ze samoty, když přijde mezi lidi, neví, kdy s povídáním přestat. Pojď, Kájo!“

Ale už tu stála prodavačka s velkým balíkem a s úsměvem: „Tohle si mladý pán vybral a zaplatil. Prosím, paní, vezměte! Nasmáli jsme se jako ještě nikdy.“

Maminka řekla rozvážně: „To není možné za těch pár korun!“ Ale už měla balík v ruce a Kája se ukláněl, a najednou byli před krámem a maminka hned začala: „Z tebe bude mít tatínek malou radost, až mu povím, cos tu tropil!“

Ale už stál u nich ten vysoký pán a řekl: „Kdybych měl takového synka jako máte vy, paní, denně bych Bohu děkoval. Nejsem tak šťasten. Jediný mi umřel. Kdybyste však někdy potřebovali pro něj rady a pomoci, obraťte se na mne! Líbí se mi a koupil bych si ho hned.“ Usmíval se a podal mamince také takovou tuhou škartku. Pozdravil a odešel.

Maminka přečetla, zavrtěla hlavou a řekla: „Takový pán! Máš ty, chlapče, štěstí!“

„Vidíte, maminko, ten pán by si mne hned koupil. A vy si mne nic nevážíte.“

„Kdyby to nebylo na Sv. Hoře, já bych si tě povážila hned. Tak jen běž, ať si to ten pán s tebou zkusí. Zítra by tě poslal zpátky. Koukejme se! A při tom všem jaké on si tu udělá známosti! To bude tatínek koukat!“

„A jak jste mne, maminko, našla?“

„Lehko. Přišel z toho obchodu pán a povídal, co se nasmál, že tam nějaký hoch povídá, jak vzácná paní umí dělat ,jarskou‘. To jsem hned věděla, že je to náš Kája. A už pospěš! Nakoupeno máš dost. To on ti beztoho ten pán na to přidal, to není možné takový balík za tvoje peníze. Teď půjdeme ke svému procesí. Terinka bude mít rozloučení a pak už půjdeme domů.“

Terinka stála před cizím knězem. Pan farář napovídal, její maminka napovídala, Kája na ni valil oči, ale Terina se dál než do polovičky nedostala. Potom se rozplakala.

Kája, který byl nadšen dosavadními svými úspěchy, protlačil se až před kněze, a dřív, než ho maminka mohla odtrhnout, spustil: „Vzácný pane, už se nezlobte, že to neuměla do konce. Je to jen holka, a ty nejsou k ničemu. Zvostávejte tady s Pánem Bohem. Je to tady moc hezké a lidi si člověka považujou. Ta slečinka od pana Štulce mi řekla ,mladý pane‘, ale co je to platné, když tu nemáte lesy. Já bych bez nich umřel a naše maminka taky. Za všecky jsme se pomodlili, a Marjánka šafářovic bude jistě za chvíli běhat. Prosím vás, velebný pane, kdybyste viděl toho Lávíčka, co má u nás býti na vzduchu, tak mu řekněte, aby jen přijel. Tak s Pánem Bohem a zase brzy přijďte!“

Všichni, kteří tu stáli kolem, se usmívali a dali Kájovi po krásném obrázku, a procesí se hnulo.

Kája poodběhl stranou. Má ještě plno korun a vlastně ničeho neužil pro sebe. Viděl prve tamhle „biřtláře“ jako bývá na jarmarku, skočí si pro jeden párek. Udělal tak. Párek byl jako malina. Dal si tedy ještě jeden a zaplatil. Totiž vytáhl z kapsy hrst korun a biřtlář si vzal, co chtěl. Kája potom upaloval za procesím. Takovou dostal žízeň! V dálce shlédl dědu, stojícího u sudu s okurkami. Mohl by předběhnout a dát si jednu. Jedl je jen o Skalecké pouti, a ta bába, co je tam prodávala, dala ještě vždycky napít láku. V puse ho pálilo. Vzal to stranou k sudu. Předběhl procesí několik. Teď se už neztratí. To poslední je jejich. Zakousl bílé zoubky do třetí okurky, když se blížili. Maminka ho už viděla a v duchu si řekla, že by mu šla hned nasekat, co tropí. Ale Kája zčerstva dopil druhý hrneček láku, pozval toho dědu na Skaleckou pouť a už byl mezi poutníky.

Jak se připletl mezi ně, řekla mu teta Čížkovic: „Maminka se po tobě sháněla, běž k ní!“

Kája nebyl ani dost málo zvědav, co mu asi maminka chtěla. Už jen si myslil, aby byl doma. A to „být doma“ zahnalo i vzpomínku na velký a malý balík dosud neznámých mu věcí.

Šli bílou silnicí, vroubenou prachem pokrytými chudými švestkami a jabloněmi. Lesy tak daleko! Sluníčko prahlo. Prach poletoval a zdvíhal se před nimi, kolem a vzadu. Že si nekoupil od toho dědy hrneček s lákem!

„Teta,“ zatahal za rukáv Čížkovou, „já už dočista nemohu polykat.“

„Tak nepolykej, mlč a zpívej!“ zněla odpověď. A do předříkávané věty zapadl upřímný Kájův smích, který byl kvitován ždercem do zad: „To ti posílá maminka.“

Kája si myslil, že pro nic nevzkazoval, ale jak by se člověk nesmál: „Mlč a zpívej!“ Copak to jde? Když bude mlčet, nemůže zpívat! Teď to vidí, že pouť není legrace. Kdyby byl doma, sedne si k studánce a bude pít, co hrdlo ráčí. Konečně dostal napít vody. Měl sice chuť na „citronovku“, ale maminka řekla: „Moc hezky ti to u toho sudu slušelo! Tak zbůhdarma vyhazuješ peníze. Doma si to vyřídíme, outrato jeden! Vida, ještě by chtěl citronku! Tuhle se napijeme vody a honem do vozu! Pantáta Fichtlovic už to shání na vůz.“

„Hm,“ myslil si Kája. „Maminka řekne — outrato! A což kdyby věděla, že pozval toho dědu na Skaleckou pout?“

Ale už seděli na voze, už Otakar švihl nad koňmi, kteří měli ohromné cvrndy na postrojích. Vtom v Kájovi hrklo. Vždyť on taky koupil cvrndy, a jaké, pane! Svěřil je k nesení Lojzovi, aby maminka hned nehubovala, a Lojza sedí ve voze jako jahoda u cesty a cvrndy na kolenou v balíku nemá. Vyvalil na něj oči v otázce: Lojza porozuměl a pošeptal mu: „Nic se neboj! Nese je naše Frantina v tašce. Ale ta zelená a červená je moje!“

Jeli a zpívali. Nanka Fichtlovic spala a on v přestávce podotkl: „Ta z té pouti měla! Jak jen může někdo takhle spát!“ Vzpomínal, jestli se pomodlil za všecky známé. Vzpomínal, jak prosil Marii Pannu, aby už konečně Marjánka běhala. Tak snad to bude všecko v pořádku. Obrázky má pro ženské, cvrndy pro pány, ne, na nic nezapomněl.