Články ze Slovana/Z Prahy

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Na počátku roku 1851	Z Prahy	Sněm království českého

Údaje o textu
Titulek:	Z Prahy
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

Z Prahy v novém roce 1851. Milý Slovane! Raduj a vesel se v tomto novém roce, ne proto, že jest nový rok - neboť bude asi takový, jako ten starý - ale proto, že nejsi již v Praze. Praha se proměnila již v jakýsi způsob velké káznice; kdo není ještě zavřen, musí každou noc očekávati, ze jej eskorta na Hrad odvede, a kdo se nebojí zavření, buď sám zas jiné zavírá neb alespoň k zavírání udává! Fueramus Pergama quondam! O caput regni! Nic jiného než Filiálka od Špielberku! Jdi od domu k domu, od kavárny do kavárny, od hostince do hostince, potkej na ulici koho chceš - o čem se mluví? O ničemž než o zavírání, o vyšetřování, o odsouzení, zkrátka život špinhauznický! Mnoho, ach! přemnoho z toho jest pravda, co se mluví, ale přece zas ještě desetkrát více přidělává fantasie. Ráno, když slunce vyjde, počítají se vždy páni Pražáci mezi sebou, kolik jich ubylo, odstěhovaných mocnou rukou na Hradčana. Praha naše se nyní docela podobá známé republice žabí, kterou tak krásně popisuje ruský básník Krylov pod titulem „Žáby prosící o cára“ a sice v té periodě, když žáby, nevážíce si svého dříve uděleného cára špalka, dostali od Peruna čápa, jehožto kralování takto vypisuje Krylov.1

„Car étot ně čurban, sovsem inávo nráva,
Ně lubit balovát naróda svojevó,
On vinovatých jésť: a na súdě jevo
Nět pravých nikavó.
Za to už u něvó
Čto zavtrak, čto oběd, čto užin, to rozpráva
V leguškách každyj deň veliký nedočót,
S utrá do véčera Car ich po cárstvu chodit
I vsagavo kavo ni vstrétit on,
Totčas zasúdit i praglótit.“

To jest doslovně po česku: Cár tento není špalek, docela jiných mravů, nerad se mazlí se svým národem, on vinníky jí: a na soudě jeho nikdo není nevinen. Za to ale již u něho každá snídaně, každá večeře nový ortel. Mezi žabami každý den veliký nedočet, od rána do večera cár jejich po cárství chodí a každého koho potká hned soudí a - polkne. -

Ortele odsouzenců z německého studentského spolku Markomanie, ohlášené k Sylvestru, zatřásly myslemi veškerého obyvatelstva. Něco podobného neočekával nikdo. Oprátky, doživotné vězení podle práva - a dvacetileté, patnáctileté vězení dle milosti - Bože! chraň každého i před tou milostí i před tím právem! Jestli tito mladíkové, z kterých jistě mnohý ani pořádně nerozumí, co jsou ty přestupky, pro které odsouzen jest, zasloužili takový trest, muselo by skoro celé uherské a vlašské království k oprátce odsouzeno a z milosti na 20 a 15 let do žaláře zavřeno býti! Vždyť pak přece Maďaři a Vlaši udělali skutečně to, oč prý se (jak nás vojenský soud ujišťuje) tito studenti pokusiti chtěli! Což jest rakouské císařství evropejská velemoc, již na tak slabých nohou, aby se několika studentů báti muselo, že je rozboří?

Praví se skutečně po městě, že prý vojenská apellace zmírnila v druhé stolici tyto ortele Pražského soudu tak dalece, že nejvyšší trest jen na dvě léta zněl; avšak což pomůže tato pověst proti skutečně ohlášeným ortelům?

Všimnuli jste si, že mezi odsouzenými na 15 let těžkého žaláře jest také jeden nyní 17letý, který tedy při zatknutí byl jen patnáct let stár, poněvadž vyšetřování již skoro 2 léta trvá. Tento hošík tedy za každý rok svého života musí zase odseděti jeden rok v těžkém žaláři a ona dvě léta vyšetřování jsou jako bolestný intercalar a přídavek! Nu všeho moc škodí a ve všem zapotřebí jest jisté míry.

Zajímavý jest také osud jednoho z nich, mladého Makovičky (bratr to tuším bývalého redaktora Deutsche Zeitungu), jenž pro nedůstatek důkazů nebyl sice odsouzen, přece ale musí ještě zaplatiti výlohy za své vězení a odveden jest zrovna ze žaláře k vojsku. Z Hradu vedli jej totiž na policii, z policie k assentování a odveden jest k jednomu pluku do pevnosti Terezína, s tím prý doložením, že vždy v této pevnosti zůstane i kdyby onen pluk jinam se přeložil.

Pravím Vám, že celá Praha byla z těchto ortelů jako ve vyjevení bez rozdílu politického smýšlení. Na hlavní věc zapomněli arci všichni, totiž na to, že vojenský soud ani právo neměl tyto lidi souditi, že se zde stala největší libovolnost. Vojenský soud sám cítil dobře tuto úhlavní vadu celé procedury, že totiž žadné nařízení nazpět působiti nemůže a tedy přestupky spáchané před prohlášením obleženosti od obyčejných soudů souzeny býti musí - je-li totiž konstituce a spravedlnost. Proto také vojenský soud ve své publikaci tak starostlivě dokládá, že ještě po prohlášení obleženosti děly se přípravy k povstání - ale dejme tomu quod est demonstrandum, přece ale sotva ti, kteří již hned v noci před prohlášením obleženosti (arci též nekonstitučně) zavřeni byli, nemohli takové přípravy konati a tedy tito dokonce nikterak nepadají do právoinocnosti vojenského soudu! Při zřízení nových soudních úřadů velmi krásně nám líčili povolání státních zástupců, že prý oni totiž povinnost mají zákony a práva hájiti: ejhle! krásná tu příležitost pro naše Pražské zastupitelství ujmouti se této věci a přivésti publikované již ortele soudu vojenského ke kasací. Žádný v celém Rakousku nemůže upírati, že tomu tak jest, jak pravíme, a pokud v zákonodárství platiti bude zásada, „že zákon žádný zpět nepůsobí“, nemohou býti tito souzeni od vojenského soudu.

Kde jsou ty časopisy vládní, které se tak často honosí se svou nestranností, říkajíce, že oni jen chválí, co chvály hodno, a že též i vady vytýkají, kde jest, pravím, jeden z nich, který by se osměliti mohl viděti tuto velikou vadu ? Mlčí všichni a nanejvýš slibuji milost vlády časem svým. Ale spravedlnost jde před milostí: a já dokonce nechci zastávati ony uvězněné, s kterými jsem nebyl nikdy stejného smýšlení, ale zastávati zákon držím vždy za povinnost svou bez ohledu na osoby.

Ortele české části májových uvězněnců, jmenovitě oudů studentského spolku Česko-moravského bratrstva, očekávají se co nejdříve, ana byla po městě rozsířena pověst, že brzy po Markomanii byly na Hradě publikovány. Myslí se, že ortele jejich nebudou zníti tak strašlivě. Ale podivíte se těm spolkovým jménům, kterých tito užívali a proti kterým jsou pseudonyma Markomanů pouhá pleva. Již tato směšná jména ukazují každému, že si jen hráli na rebelii a na republiku, tak jako si jindy hráli na rytíře nebo na velkého pasáka bičem - to asi jest pravé jméno, dětinství, hračka, mladičké přemrštěnství, ale nikoli velezráda. Vždyť snad přece při obvinění také na to něco přijde, má li obviněný možnost k provedení svého úmyslu? kdož bude ku př. berana neb kozla souditi za úmysl rozboření babylonských hradeb, třeba do nich skutečně trkal?

Stavovský výbor drží zase v obležení dějepis Palackého. Mermomocí chtějí tito staří pánové, aby jim vydal německý original své již česky vydané husitské doby. Z toho vidíte, že náš stavovský výbor jest více než radikalista: o radikalistech říkávají, že žádají nemožné věci, ale náš stavovský výbor žádá více než sám Pán Bůh učiniti může, žádá totiž, aby minulé věci stali se budoucími, aby po vyjití českého originalu vyšel přece zase original německý. Pan Palacký ale stojí na tom, že po originalu nemůže již nic jiného následovati než překlad. Mluví se již, že přestane býti zemským historiografem. Snad mi dovolíte vypraviti obecenstvu některé posud málo známé věci o tomto historiografství p. Palackého.

Sněm český uzavřel tuším r. 1829 ustanoviti v osobě p. Palackého zemského historiografa (dějepisce) českého s ročním stálým platem a s povinností, aby vyzkoumal a sepsal dějiny české. Jak pražská vláda tak i ministerstvo tehdejší zvláště hr. Kolovrat ujímali se velmi vřele tohoto návrhu, ale císař František, nemaje českou historii v lásce, dokonce tomu připustiti nechtěl a nepotvrdil toto uzavření sněmu českého, předstíraje, že prý tomu nedovolují příjmy zemské (totiž vydati ročně 1000 zl. stř.) Stavové čeští ale toho času trochu samostatnějšího mínění, obrátily věc jinak a návrh (tuším hr. Sternberka), že když vláda nechce povoliti stavům zřízení českého dějepisce, přece stavové právo mají nějaký spis sobě u některého spisovatele objednati a že tedy si chtí stavové čeští u p. Palackého objednati sepsání českeho dějepisu a že jemu za tuto práci budou platiti 1000 zl. stř. ročně - byl přijat a tak se stal pan Palacký skutečně českým historiografem, ačkoli bez titulu, kterýžto titul jemu ale později císař Ferdinand udělil. -

Že tehdá sněm český odevzdal tuto práci panu Palackému, jehožto smýšlení bylo známé, to ukazuje již, jaký účel měl sněm s tímto dějepisem. Že p. Palacký, ačkoli český spisovatel, tuto práci v německém jazyku vydával, příčina toho byla ta, že větší díl, ano skoro všichni tehdější údové sněmu, objednatelové toho díla, jen německy čtli a rozuměli. Pan Palacký ale již tenkráte vyslovil před přáteli svými úmysl, že později vydá obšírnější dějepis v českém jazyku, který spis on považoval za hlavní úkol svého života. Jak známo, počal skutečně p. P. ještě před r. 1848 tento svůj úmysl vyváděti a vydal první díl svého dějepisu v českém jazyku. Nyní však po zákonnitě uvedené rovnoprávnosti umínil si p. P pro rychlejší provedení svého dila další doby dějepisu spisovati zrovna česky, což mnoheni snadnější jest pro něho a nechati pak tento svůj spis do němčiny přeložiti. Tak zajísté ušetří se mnoho času a práce a p. P. může mnohem rychleji pokračovati.

Avšak strana v stavovském vyboru zemském Čechům nepříznivá, v osobě hr. Alberta Nostice, nanejvýš byla tímto krokem p. P. rozhořčena. Nemohouc ovšem zrovna bez obalu vysloviti svou nechuť nad tím, že p. P. napřed vydal po česku svůj dějepis, chopila se věci po straně. Především tupili předložený od p. Palackého německý překlad jakožto neněmecký a velmi chybný. Překlad tento ale ze zvláštní ochotnosti na sebe vzal p. prof. Wenzig, nynější školní rada nad realkami, rozený Němec a od samého stavovského výboru ustanovený professor německého jazyka!! a ubezpečuji Vás, že jest to dobrá práce. Stavovský výbor ale per majora na p. P. žádá, aby sám svůj dějepis do němčiny překladal, aneb vlastně, aby jej prý v dosavádním způsobu vydával. - Každý vidí ovšem, že věc, o kterou se jedná a kterou také sněm zřizuje p. P. českým dějepiscem, na zřeteli měl, jest vydání českého dějepisu, totiž objasnění minulých dob českého národu. Že to není malé zdržování, když má p. P. kromě svého bádání ještě ve dvou jazycích celé dílo spisovati, že obecenstvu pramálo na tom záleží, čte-li překlad neb original českých dějin, jen když se o nich pravdy doví, že ale Češi alespoň tolik práva mají co Němci, dověděti se na zemské útraty neco ze svého dějepisu: toť jsou pravdy každému od zdaleka do očí bijící - jenom ne českému stavovskému výboru. - Nyní tedy dostane neb dostal již p. P. od výboru přípis, aby „svou historii jako posud dále vydával“, kteréžto uzavření výbor většinou hlasů uzavřel, proti kterému ale p. Trojan2 votum separatum podal. Není ovšem pochybnosti, že leckterému údovi stavovského výboru celá historie Palackého není po chuti, poněvadž to není žádná stavovská historie, nýbrž dějiny českého národu a že se tedy každé příležitosti chápají, aby mohli pravdomluvného historika pomrzeti a že jim tím vítanější příležitost jest, když zároveň i všem Čechům, slovanským Čechům svou feudální nemilost ukázati mohou. Na štěstí ale tenkráte narazili na jednu z nejtvrdších českých hlav - a padnou do písku. Stavovský výbor pomine, ale dějiny české p. Palackého nepominou, nýbrž budou vždy vycházeti i po smrti stavovského výboru. -

Od stavovského výboru není teď v žádném ohledu daleko k městskému a nevede se nám tam o nic lépe. Sezení jsou nyní nejen užitečná pro vlast, nýbrž i zábavná pro přátele komičnosti. Tak ku př. nedávno v jednom sezení p. purkmistr se chtěl nasladiti tím, čeho až posud jen liberalisté užívali, totiž potleskem obecenstva. K tomu cíli ale museli se postarati o zvláštní obecenstvo, což se i mnohým namáháním podařilo. Plyn tedy hořel, rokovalo se, doraželo se na nešťastného doktora Vaňku a jako krupobití padaly na jeho potící se hlavu argumenty liberální levice. On ale toužebným okem zíral na místo pro obecenstvo určené. Najednou se zajiskřil s veselým úsměvem zrak otce Prahy, anť pozoroval mezi obecenstvo vstupujícího p. komis. Th., jenž říditi měl mocnou rukou operace. Srdce vystoupilo z nížin zase do normální výšky a hlas p. purkmistra se ozval: „Ne k vám páni z výboru, k obecenstvu obracím se ve své věci!“ Bravo, bravo, bravo! plác, plác, plác, zavznělo s galerií a ruce všech vyvolených červenaly se již co raky. To byl šťastný den, červený svátek v životě purkmistra Pražského a uši jeho, nezvyklé takové hudbě, ještě dlouho doma po večeři chtěly opakování její.

Ale což jest dokonalého pod sluncem? Druhého dne měli rozmluvu mezi sebou p. V. a p. baron M...ry, co mluvili, Bůh jediný to ví, ale v nejbližším sezení výboru před počátkem rokování vystoupila nešťastná hlava hlavy České země, (caput regni) strašný to pohled: Vlasy ostříhané, na hlavě popel, v pytli kajícném oděn: „Pánové -pravil - mea culpa, mea maxima culpa: Chybil jsem, velice jsem chybil. Ale prosím Vás, neberte si ze mne příklad, mějte mne za výstrahu. Neodvolávejte se již nikdo, tak jako já jsem ve slabé chvíli z pokušení nějakého učinil k obecenstvu!“ Tak pravil a - zmizel. Rada byla jako u vyjevení. - To jest historie o hříchu a o pokání starosty Pražského: vezměte si z ní výstrahu.

Psal bych Vám ještě o mnohých věcech - ale nemohu, srdce to nesnese. Abyste jen poněkud posouditi mohl jak se nám zle vede, vězte, že jest jen jedna věc, proti které nikdo nereptá a ta věc jest .... nelekejte se - policie. Vy umíte posouditi, co to znamená, když člověk si musí libovati - policii. S Bohem!

Poznámky

1 Pane redaktore! abyste se nebál pro můj dopis nějakého obvinění z tajného republikánství, musím doložiti, že tyto básně Krylóvy tištěny jsou v Rusích a sice v Petrohradě 1840 s povolením censora A. Nikitenka, vytištěným na prvním listě.

2 Pan Trojan posud ještě faktickým oudem jest stavovského výboru, ač již od nové rady městské dva Němci, pp. Worovka a Walter co zástupcové celého českého národu vyvoleni jsou, poněvadž tito ještě nejsou od vlády potvrzeni.