Články ze Slovana/Sněm království českého

Články ze Slovana Karel Havlíček Borovský
Z Prahy	Sněm království českého	Činnost vojenského soudu v Praze

Údaje o textu
Titulek:	Sněm království českého
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Slovan, 1850 - 1851
Licence:	PD old 70

H. B. Není věc nemožná, ano zdá se býti i pravdě podobno, že vláda zamýšlí v tomto roce skutečně svolati zemské sněmy mnohých korunních zemí a mezi jinými také český. Dle oktrojovaných ústav zemských nemohou beztoho tyto sněmy autokratii ministerské dokonce býti nebezpečné, ba naopak, zdá se, že vláda leckterou nepříjemnou věc (mezi jiným také dotaci škol atd.) mileráda svalí se sebe na bedra zemských sněmů. Praví se také, že prý se ve Vídni horem pádem pracují samé návrhy od vlády pro zemské sněmy, jen aby zavalení kupami takových prací ani k duchu přijiti a rok nic jiného mysliti nemohli. V Praze také již se roznášela pověst, že nově zvolení od nynějšího městského výboru zastupitelové měst v zemském výboru pp. Worovka a Walter od vlády potvrzení nebyli, proto prý, že co nejdříve beztoho svolán bude sněm zemský, který si pak zcela jiný výbor dle oktrojované ústavy vyvoliti musí. Kromě toho všeho měly úřední saské Lipské noviny tyto dni článek z Vídně, zaslaný nepochybně z dobrého ministerského pramene, jenž praví: „Dekret na svolání zemských sněmů leží již k potvrzení u císaře. Slyšíme však, že se s tím prozatím počká tak dlouho, až nová říšská rada o tom vyřkne své mínění. Svoláni mají býti sněmové: Horno- a Dolnorakouský, Solnohradský, Tyrolský, Korutanský, Krajinský, Pomorský, Štyrský, Moravský, Český a Slezský. Bylo také navrženo Sedmihradský a Haličský povolati, ale příliš důležité náhledy politické stavěly se naproti tomu. Strany Čech nechají se též mnohé a důležité těžkosti předvídati. Čechové vstoupili jiz před rokem do úplné opposice a zvláště odpor proti zásadě centralisační snad nebude nikde silnější než právě mezi nimi. Čechové jsou jistě duševně nejmocnější mezi Slovany a spojují s tím pilnost a činnost, za kterou jsou němečtí Rakušané (zde se myslí němečtí obyvatelé říše vůbec) daleko pozadu. První místa v státní službě obsazena jsou muži z čech (Böhmen) a hrabě Kolovrat (ministr bývalý) přivedl náklonností svou ke krajanům svým nejen nebezpečný živel do vlády, nýbrž podporoval i národní šmejdy (Umtriebe!!) panslavismu, které nyní nejkrajnější miru rovnoprávnosti překročiti usilují.“ 1 -

Z takových řečí ministerské strany vidíme zase jen potvrzenou starou pravdu, totiž jak málo má nynější vláda pravdivých ponětí o smýšlení v jednotlivých zemích a v jednotlivých stranách. Vláda dělá špatnou čest politickému bystrozraku jmenovitě naší národně liberární a foederalistické strany, jestli opravdu myslí, že bychom tak bláhoví býti mohli, abychom ve svém nejbližším českém sněmu vystupovali s provedením svých anticentralistických zásad! Při sám Bůh! že jsme přece mnohem praktičtější, ačkoliv nás vždy vykřikují Němci a centralisté jen za fanatiky, za enthusiasty a za blouznitele.

Vláda se sama, oktrojujíc dle jedné desky všechny tak nazvané ústavy zemské, dobře o to postarala, aby sněmové zemští neměli žádné moci a aby nebyli o mnoho víc než figuranté, vyjmouce leda přísně hospodářské a nepatrné zemské specialní záležitosti. Hrabě Fr. Stadion, bývalý ministr vnitřních záležitostí, úhlavní centralista, ale přece proto upřímnější konstitucionalista než nynější ministerstvo, podřekl se jednou, mluvě o náměstnících a krajských vládách, asi v tento smysl: Krajské vlády musí býti tak zřízeny, aby se jimi dalo vésti všeliké spojení jednotlivých krajin s ministerstvem a aby po zrušení náměstnictví sami mohli říditi země. Neboť náměstnictví nebudou déle trvati než zemské sněmy!" To jest jinými slovy: My centralisté považujeme zemské sněmy jenom za nevyhnutelné zlé, kterému se ještě v tento čas vyhnouti nemůžeme. Postaráme se o to, aby co možná nejdříve přestaly i s náměstnickými úřady, které rovněž tak nenávidíme jako zemské sněmy. - Tu máme nejlepší vodítko, abychom si představili, jak smýšlí nynější vláda o sněmích, která v ohledu centralisace úplně přijala starý plán Stadionův. Proto se mnohý divil, nač vlastně jsou krajské vlády, nač to dlouhé tažení instancí od svobodné obce k svobodnějšímu podkrajství, od svobodnějšího podkrajství k více svobodným krajským vládám, od těch k ještě více svobodným náměstnictvím a konečně až k nejsvobodnějšímu ministerstvu? Nač dale tu růžencovou řadu representac a sněmíků: obec, krajskou obec, zemskou obec, říšskou obec a ministerskou obec? Hle, tu máme k tomu výklad, mezi vším provisorním jsou náměstníci v Rakousích a s nimi i zemské sněmy nejprovisornější a centralisté čekají jen na příhodnou dobu, aby oběma mohli říci vale!

Za to ale rovněž tak nepřátelsky smýšlíme my foederalisté o krajských vládách a o krajských sněmích a přejeme jim co nejrychlejší smrt bez z mrtvých vstání, směřujíce vzdy jen k udržení a rozšíření moci sněmů zemských a náměstníků a k obmezení centrální vlády a časem svým i říšských sněmů. Pravím časem svým, poněvadž nyní, pokud konstituční vláda upevněna není, každý rozumný liberalista, buď si on národnosti kterékoli, musí hledět a pečovat o utvrzení a rozšíření moci sněmu říšského.

Každý známe nynější stav království Českého 2; skoro všechny ostatní země rakouské měly r. 1848 své konstituční zemské sněmy, na kterých se alespon poněkud zařídily běžné záležitosti zemské. Jenom Čechy nešťastnou nehodou připraveny byly o ten sněm. Tak zůstaly všechny čistě zemské a administrativní záležitosti v tom stavu jako byly před rokem 1848 za absolutní vlády. Již jen když si vzpomeneme na ten náš nešťastný starý stavovský výbor, jenžto po ten celý čas jediným jest organem officialním království Českého, na ty dva preláty, dva pány, dva rytíře a dva zástupce měst - musí se v nás rozehřáti největší touha po svolání říšského sněmu.

A komu by tak asi z nás, jestli konečně tento sněm bude svolán, napadnouti mohlo, mařiti na něm drahý, tak toužebně očekávaný čas nepatrnými deklamacemi o foederaci a centralisaci, o říšské moci, o ústavě, o odpovědnosti ministerské a tomu podobných věcech? Žádný z naší strany nebude tak nepraktický, nýbrž dle zásady, že všechno má svůj čas a své místo, budou všichni mluviti jenom o zemských důchodech, jejich moudrém užití k prospěchu země, o zřízení „foršpanů“ v rozumném a spravedlivém rozdělení této obtíže, jakož i ubytování vojska na pochodech mezi všechny kontribuenty celé země. Dále budeme mluviti o lepším zřízení chudých a dobročinných ústavů, o zamezení žebroty, o zvelebení orby a průmyslu, o moudrém zřízení obecních záležitostí v mezích ústavy dané, o zvelebení nižších škol atd. atd. O všech těchto věcech budeme mluviti a navrhovati tak, aby se to Němcům našim neméně líbilo, než Čechům a aby vláda proti tomu ani nemohla něco namítati. Ve všem budeme vycházeti od zásady, že jest jistější vrabec pečený na míse než bažant v povětří lítající. Z našich řečí na sněmu zemském nesmí ani nikdo poznati, jací jsme v srdcích našich foederalisté, Slované a odporníci nynější vlády. Zvláště se musíme varovati všeho, čím by mohlo vzniknouti nějaké brojení poslanců německých měst a okresů proti nám a kdyby nás i některý prudký ultraněmecký poslanec (kterých jistě ve sněmu chyběti nebude) zrovna vybízel, musíme se přece s neskončenou chladnokrevností sami vyhnouti a pomysliti si jen vždy, že takový zemský sněm, jak nám jej oktrojovalo nynejší ministerstvo a zvláště první, dokonce není to místo, na kterém bychom zastávati mohli své národní záležitosti.

Vzpomeňte si jen na volební řád, o kterém zřetelně a obšírně pojednáno jest v prvním svazku Slovana roku 1850 tak zřetelně, že byl konfiskován a uvidíme hned největší příčinu takové taktiky. Považme jen, že na českém sněmu bude 220 poslanců a že my kdybychom se třeba více při volbách přičiňovali, sotva více než 90 hlasů na sněmu dostaneme, že tedy budeme (díky za to centralisticko-německé politice!) na sněmu v menšině 90 proti 130, ačkoli jsme v zemi většina dvou třetin proti jedné.

Co by nám tedy prospěti mohlo všeliké řečnění o rovnoprávnosti, o lepším zřízení celé říše a ostatních velikých věcech, když by nás 90 všude 130 hlasů přehlasovalo? Vysmáli by se jen naší slabosti a ta nepřirozená síla, kterou v zemi máme, nepomohla by v ničem naší oktrojované slabosti na sněmě. Již sama sebou nás tedy nutí tato naše nepřirozená menšina na sněmu zemském dělati jen praktické, abychom tak řekli hospodářské návrhy, abychom přinutili ostatní hlasovati s námi, a nemohouce již jinak prospěti našim vznešenějším záležitostem, alespoň nejmaterialnější směry prospěšně zaříditi pomohli. Pošetilost by byla na každý způsob co malomocná menšina bouřiti na sněmě, což se velmi podobá sápání se medvěda v kleci zavřeného; nebylo by to nic jiného v nynějších okolnostech, než krásným sice, ale marným mluvením zdržovati jiné sice velmi prosaické, ale užitečné a také potřebné záležitosti. A kdybychom z takového chování na sněmě zemském žádný jiný užitek neměli, než že by si mnohý obyčejný a lhostejný šosák pomyslil: „Vidíme, ti Češi nejsou přece takoví blázni, jak jsem si myslil, co oni navrhují, není špatné, i na „foršponech“ ušetřím a žebráci na mne nebudou tolik dolízati a že chtějí, aby čeládka byla držena v lepší kázni, to se mi také líbí, však beztoho to již nebylo k vydržení" atd. Takovým způsobem přijdeme velmi lehce do vážnosti u jedné třídy našich spoluobčanů, kterých jest bohužel! velmi mnoho pod sluncem a kteří mají mezi jinými vlastnostmi také tu, že rádi mnoho myslí a rádi jako stádo za zvoncem běží, tak že získavše si jednou důvěru jejich slabých myslí, také snad časem svým dovedeme na nich tolik, že uznají potřebu také vyšších politických a národních oprav, bez kterých ony malé nemají pro občana žádné ceny.

Málo lidí umí vůbec v politických záležitostech stálost a nezvratnost smýšlení spojovati s moudrým použitím okolností. Jest to ovšem velmi nesnadná věc. Tu vidíme chytráka, jenž pouští plášť svůj vždy dle právě vanoucího politického větru a nazývá to moudrým použitím okolností, opportunitou, což zatím ale u něho není nic jiného než chytrácké opuštění strany slabší a přidržení se vyhrávající. Tu zas vidíme krátkozrakého zuřivce, jenž mluví vždy o své stálosti a nezvratnosti smýšlení, zatím ale nerozumností svou bezohlednou nejen sám sobě škodi, nýbrž i stranu svou a věc svou do nesnází a do nebezpečenství uvádí. Tak jako někteří spekulují v reakci, tak jsou také zrovna zas spekulanti na radikalismus, kterým na ničem jiném nezáleží, než aby oni sami měli pověst nejradikálnejších lidí, a kteří také raději svůj národ v šanc dají než pověst svého radikalismu. Pravý vlastenec a přítel svobody směřuje ovšem vždy k jednomu cíli, stále a nezvratně setrvá při svém národě a při svobodě, ale poněvadž mu skutečně na svobodě a na prospěchu všeobecném více záleží než na vlastní jalové slávě, vyhledavá také vždy především jen prospěch všeobecný bez ohledu na to, jestli jej snad mnohý krátkozraký časem svým potupí. Ovšem že také reakcionáři a všelicí zrádcové svobody a národu o sobě sami praví, že jen z mímosti tak jednají, že oni také vyhledávají skutečný prospěch dobré věci: ale mezi takovými a mezi muži, kteří jenom v jisté době v jistých okolnostech si sami ukládají mírnost a z potřebné opatrnosti nevyslovují po každé všechny své úmysle - mezi těmi jest veliký rozdíl, který přece na dlouho nemůže zůstati ani krátkozrakým tajný. Mužové skutečně a upřímně svobodomyslní a vlastenečtí mohou časem svým s chladnou myslí snášeti potupu krátkozrakých, odsuzujících je pro některý krok ne podle okamžité mody učiněný: neboť mohou býti přesvědčeni, že budoucnost ukáže jejich pravý charakter a že budou míti ještě mnohokrát přiležitost, osvědčiti skutky svou poctivost a zahanbiti nedočkavé tupiče.

Jest tedy naše úplné přesvědčení, že s ohledem na všechno právě řečené nikdo moudrý z našinců nebude žádati na našich poslancích prvního zemského sněmu, aby pro nějaké romantiché řeči zanedbali příležitost ke spořádání mnohých sice velmi prosaických, ale nicméně velmi potřebných zemských záležitostí; a ještě více jsme přesvědčeni, že žádný náš poslanec pro nějaký blesk své vlastní osobnosti nebude ubírati času k spořádání věcí ne sice nejdůležitějších, ale přece v nynějších okolnostech jedině možných a jistě také prospěšných.

A kdo by ještě po všem řečeném jasně nenahlížel potřebu takového jednání na prvním sněmě našem, tomu ještě uvádíme následující nevývratné důvody. Dejme tomu, co pravda není a nebude, že by naše smýšlení a naše strana (národně-liberální a foederalistická) skutečně dosáhla většiny na sněmu zemském a prorazila návrhy o podstatné změně ústavy zemské, co by tím bylo docíleno? Nic jiného, než že by se vláda dověděla o našem mínění, které ale beztoho již velmi dobře zná z předešlých dob a z časopisů. Kdo by ale v nynějších okolnostech očekával nějaký vetší následek takových výroků českého sněmu, jest velice na omylu. Předně jest naše exekutivní moc nyní tak pyšná a doufající v hmotnou sílu svou, že nevezme nikdy veliký ohled na sněmy vůbec a že tedy každé jí nemilé uzavření některého sněmu jen chladně zavrhne; za druhé nebudou svoláni sněmové chorvátský, uherský, haličský a vlašský, bez kterých přece nemůžeme my sami navrhovati nějakou hlavni reorganisaci ústavy; a za třetí kdyby všechno to nebylo, kdyby se vláda sebe konstitučněji chovala, má snadnou příležitost vymluviti se na říšský sněm, a odkázati nás se všelikými podobnými návrhy na tento. -

A tak bude všechno, cokoli bychom na svém prvním sněmě zemském rokovali o něčem jiném než o přísně hospodářských zemských zaležitostech, jen ztráta času velice nám potřebného, pročež také nemůžeme jinak než vysloviti se již napřed proti všemu tomu.

Použijeme-li ale opatrně času k zařízení co možná největší části těch svých zemských, nyní skoro nesčíslných hospodářských záležitostí, dosahneme tím nejen všech prospěchů svrchu uvedených, nýbrž co ještě důležitějšího jest, s každou takovou nově spořádanou a opravenou hospodářskou záležitostí nabudeme také nových sil, nových zbraní k budoucímu důležitějšímu jednání v lepších okolnostech.

Poznámky

1 Tato neočekávaná pochvala Čechů z ministerské strany jistě není bez příčiny. Velmi zbytečná ale na každý způsob jest výčitka proti hraběti Kolovratovi, který ovšem byl za absolutních časů jediný ochránce Čechů ve Vídní, který ale přece proto nezpůsobil aní panslavismus ani vůbec to, co nyní v Čechách pozorujeme. Duch slovanský byl by na každý způsob v Čechách cestu prorazil na vzdor všelikému usilování vládv a my rakouští Irčané vždy budeme cítiti bezpráví a přednosti, které mají na naši újmu rakouští Angličané - Němci. Co zde znamená „překročení nejkrajnější míry rovnoprávnosti“, tomu asi nerozumí nikdo bez výkladu, rovnoprávnost nemá zajisté žádnou míru než právě rovnoprávnost, že totiž každý národ musí míti právo na to všechno, co má některý jíný národ a že tedy následovně žádný národ v Rakousích nesmí míti žádných předností. Tu snad jest velmi snadno rozuměti, kdo rozuměti chce; kdo ale chce zavést panování němčiny a utištění všech jiných národností k prospěchu německé - ten arci bude pořád jen mluvit o mírách rovnoprávnosti a o jejich překročení. My víme velmi dobře, co chceme, ale vláda neví nikdy jak mnoho nám povolí, protože nemá vlastně žádný system, nýbrž jen jakýsi instinkt k němčení.

2 Známka jedna, podle které se pozná foederalista a proticentralista, jest také ta, že vždy mluví jen o Českém království a nikdy korunní zem českou nevypustí z úst a kdo nechce podporovat republikánské smýšlení, tomu radíme vůbec, aby Čechy nejmenoval jinak, než královstvím. Korunní zem zní tak asi, jakoby se řeklo: panství, statek a tato myšlénka již mrzí každou pravo-českou mysl až na smrt. Proto myslíme, že také na veřejných tabulkách, které na útraty obcí se nyní psáti dávají, všude nahoře státi bude jako posud- Království České a nikde: Korunní zem Česká. Neboť Čechové mají ještě vlastní korunu, která se ještě neztratila tak, jako koruna uherská.