Články z Národních novin/Obrana slovanských foederalistů

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Články z Národních novin
Podtitulek: Obrana slovanských foederalistů
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: Národní nowiny 1848-1850
Licence: PD old 70

(N. N. 8, listopadu 1849.)

Dnešní vládní noviny německé i české přinášejí článek proti nám, jehožto obsah nás poněkud přivedl v podivení. Vyzváni jsouce téměř zřejmě k odpovědi, uznali jsme za dobré celý článek tuto svému čtenářstvu předložiti, dílem proto, že se tak snadněji vede spor, když obecenstvo oboje mínění zřejmě před očima vidí, dílem ale a hlavně proto, abychom patrně dokázali, že nám nejde o to, nějakými snad řečnickými obraty někoho zaplésti (jak obyčejně bývá v žurnalistické polemice), že pak se neštítíme přesvědčení své proti zde vysloveným vládním zásadám náležitě hájiti. Takto zní článek, na který zároveň obracíme pozornost obecenstva:

„Článek, jejž jsme přinesli o foederalismu v Rakousku, potkal se s odporem, ovšem u strany, od níž jsme se odporu nadíti musili, - od páně Havlíčkových „Národních Novin.“ Již dříve přinesly tyto listy článek, jejž jsme ale blíže objasniti opomenuli, ježto vídeňské časopisy již slušně jej ocenily. Byloť to podivné učení o velikém a malém panslavismu. My v tom ohledu k tomu připojujeme krátké poznamenání. Známeť moc, která jest úhlavním nepřítelem velikého panslavismu, v jejížto kruzích i v neodvislých nemohl se ani dosti málo zakořeniti, která by, kdyby se záhubně zmáhal a politickou článkovitost rakouského světa rušiti počínal, neméně proti spoleěnému nepříteli se ozbrojila a vzchopila, jakož to učinila s odbojem maďarským. To jest mínění, které sobě z poměrů abstrahujeme.
„V jednom z nejnovějších svých článků stěžuje sobě pan Havlíček na trampoty obleženosti v Praze, které prý mu zamykají ústa, nedovolujíce, aby „o našem postavení“ upřímně mluvil. Neznáme ani ve Vídni ani v Praze žádného případu, aby bylo politickým spisovatelům zabráněno, v mezích mírnosti a slušnosti o zásadách, poměrech a lidech mínění své projeviti. Dle mínění našeho není náruživost nižádnou předností důkladné publicistiky, jejížto ulohou jest ponaučení, nikoli popuzení; osvícení, nikoli zapálení myslí. Jestliže nám p. H. chce s toutéž pokojnosti odpovědíti, s jakovouž my k němu mluvíme, pak snad ještě prospěšná diskusse možná. My aspoň učinili jsme sobě za zásadu, že nikdy nebudeme obětovati předmět ohledům osobním, a politický odpůrce má pro nás význam zosoběného politického principu.
„Pan H. odpírá důvěru, kterou dle našeho přesvědčení majorita lidu k nynější rakouské vládě chová, i táže se dále: „Proč drží toto domnělou důvěru požívající ministerstvo důvěřující jemu majoritu v obleženosti?“ Toť jest přece přílišné spoléhání se v lehkověrnost čtenářstva, dává-li se taková otázka. Zdaž smýšlí majorita obyvatelstva pražského a vídeňského revolucionárně? Zdaliž se nemusil v Haliči pouze pro jednu rovněž tak ztřeštěnou jakož nenapravitelnou frakci vymínečný stav zavésti? Rozložmež jen Uhersko a Sedmihradsko v jich živly, i naleznem, že jest většina jich podstatně revolucionární. Jestiť dějepisem všech časů stvrzenou sadou, že se dělají revoluce pouze od menšiny; avšak jest i svatou povinností vlády, aby společnost hájila i aby předešla tomu, by ctižádostivé a ztřeštěné hlavy neuváděly její pokoj, snažení po blahobytu a pokojném vyvinutí neustále v nebezpečí. V červnu letošního i loňského roku nestála zajisté Paříž při komunistech a překotních mužích a přece vidělo se ze všeobecného volebního práva pošlému shromáždění zapotřebí, zavésti stav obležení.
„Jiná otázka zní: Čím to jest, že nechce ministerstvo sněmy povolati? Pan H. se mýlí; ministerstvo ovšem chce sněmy povolati, neboť zamýšlí dotýčné zemské ústavy ještě v běhu letošního roku uveřejniti, a tím důkaz podati, že hodlá samo pevně držeti při obsahu )stavy ode dne 4. března. Avšak bezprodlené svolání sněmů zdá se nám býti nemožností, an noví političtí úřadové ještě nejsou zřízeni, a okres působnosti, který říšská ústava sněmům v korunních zemích vykazuje, od jejich zřízení závisí. Zdělávání země, ústavy dobročinné a stavby zemské, zvláštní nařízení strany obecních pořádků, záležitosti církevní, školní a přípřežní jsou předměty takovými, že teprv tehdáž s prospěchem o nich jednati lze, když bude stávati dobře zřízených úřadů, ježto by byli schopni a hotovi v dotčených záležitostech se sněmy spolupůsobiti. Též vláda musí přihlížeti k dobrým zastupitelům, a že se nejhorlivěji o zřízení nových úřadů pracuje, jestiť celému světu věcí známou.“
„Pan H. nám namítá, že jsme foederalismus jen tak zkrátka odbyli: znajíce velikou důležitost této otázky, hotovi jsme příležitostně obšírněji o ní pojednati. Důvěřujeme sobě dokázati s mathematickou důsledností, že byl nejnovější politický boj v Evropě podstatně bojem centralismu a foederace, a že representuje princip foederativní nedokonalý stupeň politického vyvinutí.“
„Avšak hlavní důvod, který p. H. uvedl, aby ukázal potřebu foederalismu v Rakousku, že totiž každý národ po politické samostatnosti touží z přirozenosti samé, a že by tento přirozený pud rakouských národů nevyhnutelně k rozpadnutí říše vésti musil, pakli by konstitucí foederační o to postaráno nebylo - nemůže nás nijak přesvědčiti. Pravé, nejvroucnější toužení národů směřuje k rozumné svobodě, k blahobytu, vzdělání a humanitě; těmto vznešeným účelům musily by však separatistické záměry a národní rozepře jenom na ujmu býti. Ústava foederační nespočívá, pokud nám známo, v Severní Americe a ve Švýcařích na základě národním, nýbrž v politickém. V kantonech bernském a freiburském bydlí německé a francouzské obce pokojně pokojně pospolu, a v Americe podřídily se nebritánské, počtem valně převládající národnosti, ochotně nadvládě živlu anglického, která vůbec za potřebnou uznána jest. Němcům v Elsasku nezachtělo se posavade po samostatnosti, a vzor konstitučního státu, Belgicko - ač jen z části od Francouzů obývané - jest naskrze centralizováno a pomocí jazyku francouzského v pokoji se spravuje. V Irsku pohltila národnost britická prvotní národnost irskou dokona, a stesky celého ostrova pocházejí vesměs ze zřídel politických a náboženských. Na dějepis, neomylně to zrcadlo přirozenosti lidské, nemůže se tedy p. H. spoléhati. Jdeme-li dále, ukážeme-li ku př. na Ameriku, která se zajisté neodtrhla od starého Anglicka pro zájmy národní: co by nám mohl náš odpůrce odpovědíti? Snad že nezměnitelná přirozenost lidská l. 1848 utrpěla radikální zázračný převrat, a že dostal princip krve vrch nad principem politického vyvinutí a příbuzné s ním civilisace? Pan H. láčá žádosti a stav mysli, jichžto v Rakousku v té míře, jak on udává, nikde není. Slované v Rakousku najdou, tuším, svou čest a svůj prospěch v tom, zůstat i dobrými Rakušany. Milujemeť a vážíme sobě tohoto kmene příliš, abychom mysliti mohli, že u něho svůdné učení najde průchodu. Pan H. se odvolává na sněm říšský nejprvé příští, pak prý se ukáže, zdaž bude většina foederativní neb centralistická. Nadějeme se, že nevypadne foederativně. A kdyby se to mělo státi, tuť bychom takového výsledku v interesu svobody velice litovati museli. Ministerstvo mohlo by býti svrženo, avšak jeho odpůrcové zajisté by nenastoupili jeho místo. „Pak by mohly přijíti časy, o nichž se teď lépe nemluví.“ Pak by nastala potřeba, zachovati říši a zachrániti ji od odvážlivých experimentů, a strana, kterou nepotřebujeme blíže naznačiti, nalezla by záminku prohlásiti národy rakouské za nedospělé. Pročež jednej strana, kterou p. H. zastupuje, svědomitě a opatrně, i považ, zdaž jest radno, dáti velmi mnoho v šanc, aby snad všecko bylo ztraceno." -

Zaraziti musí každého to, co se o panslavismu a o Rusku praví. Musíme věru s ohledem na blaho Rakouska doufati, že článek tento (ani prostředně) nepochází od nikoho, kdo přímý vliv má na politiku vlády, sice by nám věru bylo úzko o naši budoucnost. Či by snad upřímně věřiti mohli mužové vlády rakouské, že vláda ruská jest nepřítelkyně panslavismu? Podle určitosti, kterou se to zde tvrdí, zdá se, jakoby snad se tvrzení to na nějaké určité vyjádření, snad ve formě slibu nebo rady opíralo.

V bibliothéce knížete Galicina, bývalého místodržitele v Moskvě, před několika lety zemřelého, kterouž bibliothéku jsem pořádal, nalezl jsem mezi jiným také báseň pod titulem: „Píseň o osvobození Srbska“, tištěnou roku 1806 v Petrohradě ve vládní tiskárně a sice srbsky s ruským překladem, ve kterém se mezi jiným takto praví: Alexandra Prvního, slovanského vladaře, Velikého Slovanského Cara, Srbie mile milého Hospodara. Zavěste se orli dvojehlaví na Alpy, Ural i na Kavkaz. Slovanstvo celé ať nyní v srdci nosí Svého naznačeného hrdinu Následníka, jeho miluje a s ním se chlubí. Sestrám*) svým ať laskavou zprávu podá, aby nemařily času, neb věk běží, Slunce svítí! - ať též prohlédají, ať neleží ve mrakách do věků! Celá Rusko-Slovanská síla mořem zemí zdvihá se k pomoci, aby sestry svoje z tyranství vyvedla.

*) Moldavia, Valachia, Bolgaria, Transilvania čili Sedmigradia, Vengria, Bogemia, Iliria, Kroatia, Karinfia, Silesia, Porusia, Pomorania, Polsa a jiná slovanská plemena a národy. (Tuto notu uvádíme naschvál s ruskými jmény zemí.) Po ruském překladu této písně následuje pak doslovně takto: „Sestry tyto jsou: Polsko, Porussia, Míšeň saská, Slezsko, Uhry, Čechy, Štýrsko, Ilirie, Tyrol, Benátky, Koroš, Dalmatie, Ragusa, Černohorsko, Albanie, Alaunie, Epirotie čili Malá Rus, Bosnie, Bulharsko, Sedmihradsko, Moldavie, Valachie, Galicie neb stará ruská Halič, a zkrátka všecky plemena a rody slovanského původu“.) Zdá se, že tyto sestry zde až příliš velikou důkladností vypočteny jsou, spíše o několik víc, než aby některá chyběla.

Kdybychom měli nyní času, excerpta svá prohledávati, mohli bychom ještě dokázati, že již za císařovny Kateřiny Veliké takové náhledy v Rusích panovaly mezi osvícenějšími. Co se nynějšího císaře týče, víme o něm jen tolik, že za jeho vlády panslavické professury zavedeny byly na universitách ruských, že vysláno jest mnoho filologů ruských zvláště do Rakous, kteří s podivuhodnou důkladností v žurnálu ministerstva osvěty, a kromě toho (jak dobře víme) ještě ve zvláštních soukromých zprávách popsali celý stav nynějších rakouských Slovanů; za císaře Nikolaje Pavloviče stalo se také znání všech nářečí slovanských (t. j. zvláště češtiny, polštiny a jihoslovanštiny) obligátním předmětem na universitách ruských.

Jaký účel měla při tom vláda JMC. Mikuláše Pavloviče, nemohu sice já určovati, domýšleti se ale může každý snadně. Co se ostatně veřejného smýšlení v Rusích o této věci týče, mohu s ohledem na upřímnou pravdu ubezpečiti, že tam jest silná strana pěstující onen veliký panslavismus z pouhého ruského patriotismu, ne jako věc nedovolenou a pokoutní, ne jako nějakou konspiraci, nýbrž zcela zjevně v životě společenském a také tiskem, v kterémžto ohledu bychom mohli velmi zajímavé citáty nasbírati. Domýšlíme se také s velikou jistotou, že vojna uherská nezůstane bez jistého velikého vlivu na smýšlení Rusů.

Že ruská diplomacie ostatně k sprostým nenáleží, ba že skoro vždycky obyčej mívá, býti chytřejší než její soupeřové, o tom jest po celé Evropě dosti ustálené mínění. My ovšem pochybovati nechceme o chytrosti diplomatů rakouských, bojíme se ale přece, aby se naši diplomatové snad příliš pozdě a s velkou nenahraditelnou škodou nepřesvědčili, že každá ruská rada jest sice vždy dobrá pro Rusko, ale ne vždycky pro toho, komu se dává. Že se budou rakouští Slované v tom poměru po Rusku ohlížeti, v kterém se jejich národní svoboda, jejich osobnost němčinou utlačovati bude: to se dá dosti zřetelně předvídati; že by tedy nebyla zcela hloupá ta ruská diplomacie, která by snad něco podobného naši vládě direkte neb indirekte radila, nahlížíme my tuze dobře, ale přejeme si srdečně, aby také naše vláda to nahlížela. Ostatně nemůžeme se o takovém příliš subtilném předmětu obšírněji a určitěji rozšiřovati. S jakými ale důvody se zde jmenuje onen veliký panslavismus společným nepřítelem Rakouska i Ruska, nemůžeme nikterak pochopiti.

Obyčejně se Slovanům od nynější vlády to hlavně předstírá, jakoby toho žádali, aby je vláda snad před jinými nějak podporovala a nějak uměle nadpřirozeným způsobem většímu vyvinutí Siovanstva napomáhala. Avšak zcela bez důvodu: Slované rakouští nežádají od vlády nic jiného než přísnou spravedlivost, to jest, aby nám všechno dávala, co dává jiným (ku př. Němcům), a aby nám nic nezabraňovala, co nezabraňuje jiným. To my nazýváme rovnoprávností, a jestli se nám již nyní, kde ještě o žádné skutečné rovnoprávnosti ani řeč býti nemůže, z jistých stran přehmaty a hegemonie předhazuje, děje se to jen z jezovitské nepoctivosti strannických a zištných našich soupeřů a la „Ost-Deutsche Post“, s kterými se ale vláda jakožto nestranná nikdy míchati nemá. Proto považujeme slova, „že Vídeňské časopisy náš článek o Slovensku atd. slušně ocenily“ za nespravedlivá.

Nedávno zapovězeny jsou ve Vídni noviny „Zeit“ pro článek, ve kterém jistě nenáruživým a také slušným a mírným způsobem káraly užívání hole od vídeňských vojenských soudů, čím se tedy samo sebou vyvracuje tvrzení, že prý ani ve Vídni ani v Praze není zabráněno v mezích slušnosti a mírnosti své mínění projeviti. Ovšem slova „slušnost a mírnost“ jsou velmi relativní, a proto si jimi náš pan odporník nic nezadal, a bylo by také marné o jejich pravý význam se hádati. Vojenský soud rozhoduje o slušnosti a mírnosti, a vojenský soud není zvyklý na odpor, nýbrž na komando. My jsme si ale předevzali prakticky obecenstvu svému dopomoci k náležitému porozumění, co to jest tato slušnost a mírnost, umínivše sobě, že vždy jen bez všelikých řečnických šperků a bez narážek jednoduše budeme svoje mínění a své důvody proti vládě pronášeti, a zkušenost ukáže nám i obecenstvu, jakou má u vlády platnost svoboda tisku.

Tedy se vší možnou pokojností. Nedá se upříti, že všechny revoluce pocházejí od minority, to jest, že většina celého národu nikdy skoro zbraně se nechopí. Jak mnoho ale z neozbrojených s těmito povstalci stejně smýšlí, nedá se nikdy vypočítati, a proto jsou hádky o tom zcela marné, tím více, že se obyčejně i v nejlepším pádu, kdyby totiž skutečně víc než polovic všeho lidu zbraně se chopila k revoluci, od vlády přece se zas tvrditi může, jakoby to veliká část byla učinila jen z donucení. Avšak jsou jiné všeobecně přijaté způsoby počítati majoritu, totiž sněmy. Porěvadž tedy naše nynejší vláda, jak známo jest, na sněmu byla v minoritě, a od té doby ještě sněm jiný nesvolala, myslíme, že neslušně si majoritu připisuje. Přiklady ale, které nám náš p. odporník uvádí, jmenovitě z Paříže, upomínají nás zrovna na to, že ve všech těch zemích, kde skutečně pro nebezpečné a velmi krvavé revoluce stav obležení zákonním způsobem vyřknut byl, od té doby již dávno zas přestal, a obyčejná, zákonní, konstituční svoboda a právo se navrátily. U nás ale, v Čechách, kdežto bylo obležení zcela jen absolutním způsobem a libovolně zavedeno (neboť nemáme ješte žádného zákonu, který by výminky a potřebné formy jeho předpisoval) ještě posud trvá, ačkoli o nějakých nepokojích ba i ani o rozkvašenosti myslí není žádné stopy. Pokud u nás, v Čechách, při takových okolnostech ještě stav obležení trvá, nemůžeme se nikterak přesvědčiti o upřímné náklonnosti vlády k právnímu konstitučnímu životu, a to jsme chtěli svým předešlým od p. odporníka kritisovaným článkem vysloviti. Již jiné zdejší noviny dokázali velmi trefně, jaký by to nesmysl byl, pro nepokoje jedné země zabraňovati všem ostatním činnost sněmovní, a že by takovým způsobem snad nikdy se Rakousko sněmu říšského nedočkalo. Tvrzení vládních orgánů, nyní často opakované, že ještě letos ohlášeny budou ústavy všech korunních zemí a že ještě letos do života „als praktisch wirksam“ vstoupí, nemůže nás proto upokojiti, poněvadž nevíme, jaký opravdivý smysl se s tím spojuje, a přiznáváme se, že nás pan odporník zvláště znepokojil svou sadou, „že se bezprodleně svolání sněmu zdá býti nemožností,“ poněvadž v tom vidíme zřejmé rušení písmeny § 83. říšské ústavy, jenž praví: „Alle Verfassurgen sollen im laufe des J. 1849 in Wirksamkeit tretten.“ Tážeme se každého, co to jest in Wirksamkeit tretten? Jest to stav obležení, jest to ordonanční vláda provedená až do nejnižších oborů zemských záležitostí? Že by ale svolání zemského sněmu záviselo od nové již provedené organisace úřadů, nenahlížíme my v té míře, jako to náš p. odporník tvrdí. Jenom nejvyšší politický úředník v Čechách bude v přímém spojení a poměru ke sněmu, a toho může vláda každou chvíli třeba telegrafickou cestou ustanoviti. Tak dobře ale jako může ministerstvo bez nových úřadů své ordinační zákony vydávati (což dle našeho mínění v hojném počtu činí), tak dobře může také sněm bez nich své zákony uzavírati, a jsme přesvědčeni, že by, co se této námitky týče, nejen nyní, nýbrž třeba již v letě byl mohl sněm český s užitkem rokovati.

Při těchto věcech přijde všechno jen na to, aby ministerstvo zřejmě a nevývratně ukázalo a dokázalo právní své a konstituční smýšlení, aby nám dokázalo, že nenachází v dosavadní své libovolné a ordonanční vládě zalíbení, zkrátka, aby nám již dalo konečně nějaký konstituční Archimedeský puntík, z kterého bychom mohli práva svá odvozovat s jistotou a beze strachu před všelikou libovolností. To jest hlavní věc, o kterou se jedná, právo, jistota, ostatní všechno bude každý rád snášet, maje shovení s mnohými težkostmi nynějšího času. Ať ministerstvo, chce-li nám takový důkaz podati, především vydá slíbený v § 12. základních práv, zákon o obleženosti a časovém vyzdvižení konstitučních práv, ať tento zákon v sobě obsahuje pro nás garantie, že nám nemůže každou chvíli, pod každou záminkou, každý politický úřad vzíti nejhlavnější práva, ať vyřknutí stavu obležení závisí též od soudů z neodvislých od vlády a neshoditelných soudců sestavených, až se to stane, pak budeme věřit nejen my, nýbrž i jiní tvrdošijní na upřímnou konstitučnost ministerstva. Až posud vydalo ministerstvo tak mnoho časem i dosti malicherných prozatímních zákonů; čím to jest, že tedy na tuto tak praktickou v nynější době a tak důležitou věc zapomíná? Jest to jen náhoda? Neví ministerstvo, že bez tohoto zákonu jest celá naše konstituce jen Těšínské, Tantalské jablko? - My alespoň to dobře víme a také cítíme.

Žádostiví jsme na slíbený od p. odporníka matematický důkaz, že jest foederace nedokonalý stupeň politického pokroku a že nyní jest hlavně jen boj centralisace a foederace. Jestli již nyní se foederace v něčeni dotkneme, stane se to jen s ohledem na pronešené zásady dotčeného článku, ne ale k úplnému vyčerpání celého předmětu, který příliš obšírný jest. Zdá se nám vůbec, že my neco zcela jiného ve foederaci rozumíme než odporníci naši z vládní strany, sice by nemohli tito pánové demagogii a foederaci atd. dohromady míchati, jako se to již jednou stalo. Naše foederace nedá se také rovnati separatistickým záměrům a rozepřím národním (Nationalfehden und Absonderungstendenzen), s kterými ji též p. odporník míchá. Pravdu má pan odporník, že pravé, nejvroucnější toužení národů smeřuje k rozumné svobodě, k blahobytu, k vzdělání, k humanitě: my ale tvrdíme, že v Rakousích bez naší foederace národové nemohou dosáhnouti těchto svých nejvřelejších tužeb. Bude to rozumná svoboda a blahobyt, když budou o všech věcech rozmanitých národů rakouských ve Vídni rozhodovati úředníci, neznajíce obyčejně ani tyto národy? Bude to humanita, když se bude skrze centralisaci německý živel nevyhnutelně nade všechny ostatní vznášet a všechny k záští a závisti popouzet? Může být při centralisaci rovnoprávnost? Mohou se národové vzdělati, když budou muset velikou část duševních sil obětovati jiné národnosti, skrze centralisaci panující? Gen. Haynau nařídil nyní, že v Pešti nesmí být ani jeden pouze maďarský nápis, to je samo sebou maličkost, ale velmi významná pro budoucí centralistickou rozumnou svobodu, blahobyt vzdělání a humanitu! Že nesmí být žádný pouze německý, to p. Haynau nenařídil; ó my dobře cítíme, jaká to bude rozumná svoboda a humanita! Národního jazyka dovolí se nám užívati, německý se nám ale poručí! My ale, my Slované, Vlachové, Maďaři, Rumunové, my všichni nechoeme býti sloupy a stavivem chrámu německé svobody, německého blahobytu, německého vzdělání, německé humanity, a proto budeme vždy volati: „Dolů s centralisací, vzhůru foederalismus!“

Foederace rakouská nesmí se nikdy porovnávati ani se švýcarskou ani s americkou. Okolnosti jsou zcela jiné. Nesmí se zapomínat na jednu důležitou stránku, Národnost, která kdekoli jinde ve světě žije co panující a samostatná, může vždy zase na jiném místě být podřízenou, proto že potom tato podřízená užívá všeho společně, co jí podává její samostatná sestra. To jest ku př., kdyby byl někde jinde ve světě český stát, mohli bychom se my Čechové vždy považovati v Rakousích co pouhá podřízená kolonie, a hleděli bychom na onen samostatný český stát jakožto na svou duševní matku, a Rakousko by nám bylo pouhým hostincem, a pak bychom se mohli ovšem spokojiti s tou (abychom se tak vyjádřili, hospodářskou) rovnoprávností, dle které se s námi z nouze úředně po česku mluví, pokud jsme se ještě německy nenaučili. Jděte ale do Paříže a dejte Francouzům všechnu i tu nejrozumejší svobodu, všechen i nejsladší blahobyt, všechno možné vzdělání a humanitu, a žádejte na nich, aby náleželi jakožto centralisovaný Kronland k Anglicku s anglickou řečí ve sněmu, mezi úřady, s anglickými universitami, s anglickými nejvyššími soudy, s anglickým vojskem, s anglickými akademiemi atd., atd., atd. jinak ale s úplnou rovnoprávností, a uvidíte, co vám na to Francouzové odpovědí.

Příklady, které nám p. odporník uvádí na Irsku, Elsasu, Němcích v Americe, Flémích v Belgii atd. jsou právě olej do ohně; tyto příklady nám jen ukazují, kterak již anglický živel přemohl a pohltil Irčany, francouzský Elsasy a Flémy, anglický Němce, to jsou příklady nám pro výstrahu, ale ne k následování. Vždyť my také dobře víme, že Němci obmýšlejí celé Rakousko tak pohltiti, jako pohltili Angličané Irsko atd., ale - jen že Němci nejsou ještě Angličané, a my nejsme ještě jejich Irčané! My se ještě obmýšlíme trochu bránit, než z nás budou němečtí Irčané, to jest staré pravidlo, i karaibové musejí své bližní napřed zabít, než je mohou sežrat.

At nám odpustí náš p. protivník, že jsme snad mimochtě padli trochu v náruživost, ale tato záležitost jest jedna z těch, o které žádný z nás nemůže mluviti chladnokrevně, my nejsme ješte v tak zoufalém sbavu, abychom snesli porovnání s Irčany a Angličany bez pozdvižení a rozproudění krve, a v tomto ohledu by zajisté ani patrná šibenice před očima nebyla důstatečná odstrašiti nás od hájení své hodnosti a svého práva. To není princip krve, jak p. odporník praví, nýbrž princip svobody, my nechceme býti jako jsou Irčané, ubohými hladem a mizerností hynoucími, opovrženými nádenníky z naší nízkosti obohacených anglických velmožů, prelátů a spekulantů, my nechceme, abychom proto, že nás naše matky naučili jen český Otčenáš se modlit, již byli o stupeň nižší v Rakousích než ti, kteří říkají Vater Unser! To není princip krve, to je princip samostatnosti, rovnosti, cti a všeho toho, co člověk na světě za nejvyšší pokládá a svobodou jmenuje, pokládaje si za nejkrásnější úkol vyhledávati slávu a blaho svého národu!

Nespravedlivě nás, jak myslíme pro takové smýšlení nazval pan odporník indirecte, špatnými Rakušany, my jsme přesvědčeni zrovna naopak, že totiž foederalisté jsou dobří Rakušané, a že právě centralisté jsou sice dobří Němci, ale špatní Rakušané.

Naše učení v tomto ohledu není svůdné proto, že jest přirozené, a sice tak přirozené, že jistě nejen u Slovanů, nýbrž také u všech ostatních neněmeckých národů v Rakousích vždycky dobrou půdu najde. Kdybychom my Slované nebyli upřímně svobodomyslní, spravedliví, nebažící po cizém, mohli bychom ještě s větším prospěchem alespoň s lepšími vyhlídkami býti v Rakousích centralisté než Němci, a tu by alespoň byla polovice centralistů; takto ale, 7 milionů centralistů proti 28 milionům foederalistů, to jest přece příliš špatná vyhlídka pro budoucnost! Neboť ještě jednou pravíme, tolik foederalistů v Rakousích, kolik Neněmců! Sněmy říšské to ukážou, a jestli nebudou hned na počátku obe strany v takovém poměru proti sobě stát, příčinou toho bude jenom dosavadní menší vzdělání některých kmenů rakouských, kteři ještě nedospěli k pravému poznání svého prospěchu. Čím více se ale budou vzdělávat, tím více budou připadat k foederalistům.

Avšak již na nejprvnějším sněmu bude většina foederalistická, třeba toho náš p. odporník „v interesu svobody velice litovati musel“, jak praví, hroze nám skutečně zcela neobyčejným a také neočekávaným způsobem, tak že musíme opětně na ukončení jeho článku včera v N. N. vytištěného pozornost čtenářstva svého obrátiti. Kterak máme rozuměti slovům: „že by pak mohli přijíti časové, o nichž se teď lépe nemluví a že by pak strana, kterou nepotřebujeme blíže naznačiti, nalezla záminku prohlásiti národy rakouské za nedospělé? Která jest tato strana? - My nechceme ani určovati pravý význam těchto slov našeho p. odporníka, doložiti ale musíme, že nás tato patrná vyhrůžka pranic nezastrašila. My věříme na pokrok svobody v Evropě, a nebojíme se takových stran, které by mohli prohlásiti národy rakouské za nedospělé. Svoboda může sice na čas v některých zemích potlačena býti, jednotliví zastavatelé její mohou se ve vězeních, vyhnanstvích a na popravištích mučiti a odstraniti, ale najdou přece vždy hojných následovníků a zásady jejich pravé a poctivé přijdou dříve neb později přece k platnosti.

Nemyslím, že by se strana, kterou my zastupujeme, dala podobnými vyhrůžkami zastrašiti a mýliti ve svém přesvědčení. Za to ovšem nemůžeme, že jistá strana ve slově foederace nějakého bubáka vidí, snad proto, že se až posud jen v republikánské Americe a Švýcarsku o foederaci mluví, zvykla jsouc vážiti jen slova a ne jejich smysl. Také Německo bylo a jest až posud foederativní, ačkoli zase v jiném způsobu, a ačkoli ani tento ani amerikánský ani švýcarský foederalismus pro Rakousko se nehodí. Zdá se nám vůbec, že více ono slovo foederace našim zásadám překáží, kdybychom je snad pod jiným jménem byli přednesli, nenacházely by tolik odporu, a jsme přesvědčeni, že se po dlouhé hádce o slova konečně ukáže, že jsme skoro všichni v Rakousích méně neb více foederalisté, kterýžto poněkud komický konec alespoň my prorokujeme. Svůj článek ale nemůžeme vhodněji ukončiti, než slovy posledními našeho p. odporníka ve vládních novinách: „Pročež jednejž strana (kterou on chtěl blíže naznačiti a kterou my též nechceme ani jménem jmenovati), svědomitě a opatrně, i považ zdaž jest radno dáti velmi mnoho v šanc, aby snad všechno bylo ztraceno.“