Články z Národních novin/Střední strana a Březnová ústava

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Články z Národních novin
Podtitulek: Střední strana a Březnová ústava
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: Národní nowiny 1848-1850
Licence: PD old 70

Z Prahy, 29. června 1851. Zdejší „Konstituční List“, známý to orgán pražské střední strany, počíná sobě nyní jaksi horlivě u zastávání Březnové ústavy. Rozsáhlé agitace čelních vůdců rakouské šlechty, která by ráda „nepraktickým operátům Olomouckým“ již jednou konec učinila, nedají hlasateli Pražských dobřesmýšlejících pokojného okamžiku; patronové jeho začínají pochopovati, že na cestě tak nazvaného pokoje a pořádku trochu daleko se pustili, dále aspoň, než politické a sociální interesy jejich v nynějších okolnostech vlastně dovolují. Strana - můžeme-li malou, nyní ale ku předu se deroucí frakci takto nazvati - strana, pravíme, již „Konstituční List“ až posud zastupoval, stala se na půdě, kterou ministerstvo činnosti rakouského občanstva bylo vykázelo, téměř v plném smyslu slova domácí paní. Díky obecnímu řádu pana ministra Bacha zvítězila strana tato při obecních volbách v Praze; její zástupcové dostali se v čelo pražské obecní správy a také v obecním výboru hlásí se k ní znamenitá většina hlasů.

Vítězství toto naplňovalo náčelníky a přívržence její spokojeností a důvěrou v budoucnost. „My jsme zvítězili nyní; tím více budem musit vítěziti, až záležitosti politické ouplně ustáleny budou a základní instituce Rakouska na ústavní cestě vyvinovati se začnou!“

Z vítězství při volbách obecních uzavírali politikové tito na vítězství při volbách sněmovních. Poněvadž zástupce a politické přátely své ve sborovně obecního výboru pražského na prvním místě sedět viděli, domnívali se, že těmto členům politického tovaryšstva jejich „jednou“ také neujdou přední místa na sněmu zemském a dá-li Bůh a ruský cár také na sněmu říšském.

Ve spekulaci této neupevňovalo je sice politické postavení veškeré Evropy a zmáhání se politické reakce: za to je v ní ale utvrzovala ústava říšská a zemské řády, kteréž jim, aspoň na papíře, cestu k rozsáhlé politické moci otvírají.

V tom počaly hlasy, které již dříve ve veřejných listech se ozývaly, s větší určitostí a smělostí u veřejnost vystupovati, hlasy to, kteréž ústavu Olomouckou naprosto zatracují a žádají, aby na její místo přišel statut jiný, praktičtější a trvanlivější. Odkud hlasy tyto přicházejí a kam vlastně směřují, není v nynějšich okolnostech snad již nikoho tajné. My jsme na ně upozorňovali již tenkráte, když lehkověrní optimisté a bezstarostní theoretikové ráznost a neohroženost kabinetu knížete Schwarzenberga až do nebes vynášeli a na oktrojovanou ústavu jako na písmo svaté přísahali. Každý, kdo ministerstvo tenkráte vybízel, aby aspoň to, co v Olomouci na papír nakreslilo, také v život uvedlo, byl považován a vykřičován za nespokojence a přepjatce; vládní a konservativní listy napomínaly k mírnosti a shovívavosti a ukazovaly na veliký proces, který prý se musí skončiti v tichu a v pokoji. My jsme podotkli sice nejednou, kam libobolné a protiústavné jedrání kabinetu konečně povede; my jsme vyslovili, jak záhubně válečný stav, neobmezenost vojenských soudův a nepřirozené zmahání se moci vojenské vůbec na svobodnou činnost odpovědných ministrů působiti bude; my jsme předvídali, že se ministerstvo na reakcionářské cestě své proti návalům starokonservativních protivníků svých nebude moci udržeti: přes to všecko nebyl ale na ty a takové výstrahy žádný ohled brán a později jednáno tak jako dříve. Lehkověrnost v hlavě, že záhubná strana „der nationalen Fanatiker“ potlačena jest, v srdci, a ústavu od 4. března v ústech, počínali sobě přívrženci ministerstva a tak nazvaní přátelé pořádku a pokoje docela pokojně a bezstarostně.

V této podivné směsici politického optimismu, indifferentismu a servilismu zaujímali jedno z předních míst také ony politické živly, v nichž nynější místopurkmistr pražský, pan Ondřej Haase zkrátka před pražskými obecními volbami pověstnou střední stranu slil.

Politické zásady pánů, z nichž strana tato záleží, ostaly také po utvoření konservativního celku tohoto beze změny: bezohledná a téměř neobmezená důvěra ve vládu a slíbené ústavní instituce ostala také nyní jejítn drahocenným paladiem. Když v obecní sborovně pražské návrh učiněn byl, aby obec knížeti Schwarzenbergovi za jeho zásluhy o Rakousko čestné měšťanské právo dala a našinci radili, aby vyznamenání toto odloženo bylo na čas, v němž svobodně se bude moci rokovati: začali přívrženci strany střední vášnivě bouřiti, dokazujíce, že není překážek k svobodnému rokování, že není příčiny k nedůvěře a nespokojenosti atd.

Nebylo tímto krokem jednání vlády schváleno ? Nebylo tím vysloveno, že většina obecního zastupitelstva pražského jest úplně spokojena s cestou protiústavních ordonancí? Nebyla tím ministerské politice dána sankce?

Že se mezi tím v politice všeliké maličkosti udály, které každého, kdo oči má a viděti chce, neblahým tušením naplňovaly, že ku př. liberální ministr Schmerling z kabinetu vystoupil, že se do říšské rady dostali přívrženci školy předbřeznové, že stav financí rakouských vždy více se horšil, že činný a podnikavý, při tom ale konstitučního principu se držící Bruck ouřadu se vzdal - na to nebrali praktičtí mužové strany střední žádného ohledu, ty a takové události zdály se jim býti nevýznamnými malichernostmi, z nichžto jen tak nazvaná „Schandpresse“ k sočení a očerňování „poctivých“ charakterů kořistiti umí.

Konečně se ale list přece obrátil. Nyní, když pod auspiciemi kabinetu knížete Schwarzenbergova, vysokorodá reakce i samé Mittelpartaji, jak ve sprostém životé se říká, na kůži sahati začíná, nyní počíná také hlasatel strany střední, arci že jen vážně a solidně, interesy její zastávati a charty Březnové se ujímati. Tak ku př. v čísle 151. od 28. června.

Promluviv o liberálním konservatismu, který prý nyní v Rakousích se zmáhá, o „loyálních“ principiích vlády, o poctivosti její vůle, o císařském slovu, táže se, „Konstituční List“, kdo jest vlastně protivníkem Březnové ústavy a odpovídá na otázku tu takto:

„Jest to stará stavovská strana ve známých formách, kteréž sice větším neb menším stínem konstitucionalismu od sebe se liší, v celku ale dohromady splývají. Příklad Pruska a jiných menších států německých, v nichž duchové pohřbených ústav stavovských hlavy své z hrobů pozdvihují a v život se navracují, dodává i našim starokonservativním více odvahy, aby o podobné z mrtvých vstání také v Rakousich se pokusili a živé a životaschopné zásady od mrtvých zatlačiti nechali. Ale zvláštní sestavení Rakouska a zkušenosti předbřeznové i pobřeznové varují zde důrazně před takovým jednáním, kteréž by se na jednotě státu jen příliš citelně pomstiJo. My nepochopujeme vskutku, kterak se v Rakousích může mysliti na obnovení starých záhubných anomálií, kterak rakouský vlastenec může ještě blouzniti pro obnovení a rozšíření stavovských prerogativ, an jich nebezpečnost pro zem a oustřední vládu dějinami uherskými tak jasně dokázána jest a krvavé události v Budíně a Miláně jestě všem v dobré paměti jsou!? A přece jsou to opět Maďaři, jenž co zástupcové této strany v první řadě na ústavu útokem ženou a pro své staré, sešlé zřízení municipální bojují; Maďaři, kteří nejméně mají příčinu, přednosti takového systemu vychvalovati, vedou také nyní falanx opposice, ku kteréž stavovské strany jiných korunních zemí se přidávají a tábor starokonservativních takto aspoň nepřímě zvětšují. Kdo nenahlíží ale, že by vítězství starokonservativních Maďarů bylo porážkou Rakouska, že naproti tomu politická centralisace není toliko životním základem veškeré říše, nýbrž také každé korunní země? Kdo by se oddal domněnce, že stát jen proto statky a krev svých spoluobčanů na vydobytí Uher nasadil, aby starokonservativním kaštany z ohně vynesl a system obnovil, který Košuty a jich činy v život povolal? Kdo nepochopuje, že by taková restaurace nyní tím nebezpečnější a zkázonosnější býti musila, an revoluční perioda nám ještě blízká jest a její hlavy, jako r. 1848 se stalo, z takové události velmi chytře by kořistily a ji co pudu k novému rýpání by použily? A nebyla by ústřední vláda způsobem tímto zase přinucena, síly své napínati a toho dobývati, co dnes již v rukou drží? Kdo nepochopuje konečně, že Rakousko jen takovýmto vítězstvím své myšlenky veliké budoucnosti dosíci může, vítězstvím, kteréž stát národní státu politickému podrobí, utvořením jednoty říšské také jeho autoritu vně upevní a jednotlivé země a národy, kteréž bratrsky spojuje a jedním zákonem řídí, pod svou ochranu vezme ?“

Tolik „Konstituční List.“ Z toho, co pro poučení čtenářstva svého zde jsme uvedli, vysvítá, že orgán pražské střední strany bojuje proti dvěma principům:

1. proti stavovskému zřízení a
2. proti principu foederace.

Jak známo, bylo před rokem 1848. zastupování zemských interesů sveřeno šlechtě a vysokému duchovenstvu, t. j. zemským prelátům. Těch několik zastupitelů stavu městského, jimž jako pro formu přístup do sněmu povolen byl, musilo se v davu „prvních“ stavů zemských mravně docela ztratiti. Co tito „první“ stavové království Českého pro stavy „ostatní“ tenkráte učinili, kterak použili posledních zbytků oněch práv a svobod, kteréž po nešťastné ráně Bělohorské národu Českému ještě ostaly, víme všickni ještě velmi dobře. Kdo má ale práva a povinnosti sněmu stavovského nyní převzíti? Kde jsou ony „živé a života schopné“ živly, na kteréž orgán pražské střední strany poukazuje?

Jeden pohled na ústavu Březnovou dává nám na otázky tyto určitou odpověď. Aristokratie rodu, která až do r. 1848. aspoň dle slova národ zastupovala, má ustoupiti aristokracii jiné, aristokracii peněz. V Rakousích má se opětovati tentýž politický proces, jejž ve Francouzích převrat Červencový (1830,) v život povolal. Vedl ale experiment tento k upokojujícím výsledkům ? Dostal národ francouzský za vlády dynastie Červencové, která hlavně o aristokratii peněz - o stranu střední - se opírala, dostal pravíme národ francouzský za vlády této bezpečné rukojemství pravé svobody, pravého blahobytu? Události Únorové dávají nám na ty a takové otázky krátkou, avšak rozhodující odpověď. Starší linie Bourbonů nemohla se na trůně otců svých udržeti, ponevadž se opírala o Francouzsko předrevoluční, o právo z Boží milosti, o stavy privilegované, o šlechtu a vysoké duchovenstvo. Mladší linie Bourbonů nemohla vzdorovati návalu myšlenek a potřeb nynějška, poněvadž její moc a vliv neměly kořenů v lidu, poněvadž hlavně šetřila prospěchu velikých kapitalistů, poněvadž zanedbávala jádro obyvatelstva. Jaké naučení z dvou fakt těchto pro Rakousko následuje, není tuším potřebí obšírně vykládati.

Co drubého punktu, principu foederace totiž se týče, o tom nemusíme ani slov ztráceti. Obecenstvo naše ví velmi dobře, jaké důvody a pohnůtky přívržeace strany střední k zastávání tuhé centralisace podněcují. Byvše vychováni pod vlivem živlu německého, nenaučili se přívrženci strany této potřeby a přání neněmeckých národů rakouských znáti, oni považují každý krok na poli národním za krok ku sboření Rakouska a napomínají proto vládu neustále, aby nepřipustila, by stát národní nad stát politický se povznesl. Jaký význam toto podrobení státu národního pod stát politický v ústech jejich má, o tom promluvíme budoucně.