Články z Národních novin/Naše obávání

Články z Národních novin Karel Havlíček Borovský
Taktika německá	Naše obávání	Obrana slovanských foederalistů

Údaje o textu
Titulek:	Články z Národních novin
Podtitulek:	Naše obávání
Autor:	Karel Havlíček Borovský
Zdroj:	citanka.cz
Vydáno:	Národní nowiny 1848-1850
Licence:	PD old 70

(N. N, 1. listopadu 1849.)

Dnešní německé vládní noviny („Prager Zeitung“) přinášejí pod názvem „Unsere Lage“ dle našeho mínění velmi důležitý článek z Vídně, jehožto úřední původ jest dle obsahu příliš patrný, ačkoli v části neúřední stojí. Uznáváme za povinnost svou i k vládě i k obecenstvu, abychom nenechali tento článek bez poznamenání, z kteréhožto ohledu také dříve klademe jeho věrný překlad:

„Z Vídně, 29. října. Pozorujeme li pilně tón a způsob psaní mnohých zde vycházejících novin, jsme na rozpacích, jak bychom jich obávání, které buď zřejme na jevo dávají, aneb umělým způsobem zahalují, pojmenovati mohli. Myslejí to opravdu, anebo se jen tak staví? Myslejí opravdu, že ministerstvo zamýšlí ústavu podkopávati, a upsané a svaté sliby zrušiti? Čili čelí jich jednání pouze k tomu, by světu to namluvili?

„Nechceme to hlouběji rozbírati, jisto jest však, že naše časopisectvo není prosté vášní a nevědomostí. Neb jsou publicisté, kterým „organický zákon“ jest takový, který se pouze potahuje na úřady, t. j, na administrativní ustanovení, kteří, neohlížejíce se na neunavnou činnost vlády, pořád k nové činnosti ji vyzývají a bez všech ohledů i bez předložení vždy nerozhodnuté a nové úlohy jí předkládají, bylo by tedy marné jim ho rozkládati.

„Ost-Deutsche Post“ se obává, že hrozí svobodě tisku nebezpečí, a že všecky konstituční naděje utonou. Kdyby to vskutku pravda bylo, mohla ona by se opovážiti, to vysloviti? „Ost-Deutsche Post“ to napsala, i vychází posud.

„Presse“ se odvolává k císaři proti ministrům, i snaží se svobodu tisku, o kterou se „Ost Deutsche Post“ bojí? štítem císařského slova ocnrániti, při tom však tvrdí, že zemské ústavy nevstoupí již v život dle slov ústavy od 4. března.

„Presse“ tvrdí svá slova s určitostí, a pročež musí býti dána na tato opovážlivá a zuepokojující slova, která mnohého lekají, určitá odpověď.

„Dokuď nám známo, panuje potěšitelné srozumění mezi mocnářem a mezi ministry, mezi radou a mezi korunou. Všickni znají účel, který mají dosáhnouti. A tento účel jest, aby svoboda na dlouho byla organisovaná, aby železnou vytrvalostí všecky demagogické, separalistické a foederalistické snahy byly potlačeny, aby byla zřízena čerstvá intelligentní a spravedlivá zemespráva, i aby pořádek a blaho byly pojištěny a zachráněny.

„Nezměnitelnou zásadou všeho počínání vlády zůstane ústava od března. Bude spravedlivě ano do slova vyplněna. Všecky zemské ústavy, ano i ústava lombardsko-benátská, která jest bez odporu nejobtižnější, budou ještě tohoto roku zákonně prohlášeny.

To jest odpověď na tyto žaloby“. -

Již to, že tento článek, ačkoli hlavně čelí proti „Ost-Deutsche Post“ a „Presse“ novinám ve Vídni vycházejícím, přece vytištěn jest v „Prager Zeitungu“ a ne v některém vídeňském listě, zdá se nám býti zjevným důkazem, že se za prospěšné aneb potřebné uznalo, zvláště na obecenstvo v Čechách jím působiti. Článek tento v úředních novinách pronešený podává nám tedy smělosti, užiti zase jednou té svobody tisku, o jejížto skutečnosti nás tento článek navzdor zkušenosti a vojenským soudům ubezpečuje.

V Rakousích jest pro pravou svobodu tisku příliš nepříznivá půda a sice pro jistou zcela zvláštní okolnost. V Rakousích padá se snadno pronešením jistých pravd do podezření aneb již zrovna do obvinění z velezrády. V jiných zemích (ku př. ve Francouzích) jest o každé straně politické jisto, že chce udržeti a zvelebiti vlast svou, v Rakousích ale jsou strany, o nichžto nade všechnu pochybnost jisto jest, že Rakousko chtějí zničiti. V takovém pádu jest ale již dílem proto nebezpečno se vší upřímností o pravém stavu věcí promluviti, dílem ale zas vláda sama užívá proti některým jí osobně nemilým pravdám toho prostředku, že je za velezrádné prohlašuje, třeba byly nejlépe míněné.

V takovém pádu je ku př. sama naše strana. V nejnebezpečnějších dobách říše rakouské osvědčila strana naše skutky svou upřímnou vůli zachovati Rakousko, a jak dalece tyto skutky naší slovanské strany opravdu k zachování Rakouska přispěly, o tom necháme pozdější nepředpojatý dějepis rozhodnouti: neboť strana ta, která se s nynější naší vládou za stejně smýšlející vydává, ráda tvrdí, že jenom armáda rakouská zachovala Rakousko, zapomínajíc již na povolání rusko-slovanského vojska.

Připomínajíce tyto slovanské zásluhy, nechceme se tím snad chlubiti, nýbrž předhoditi jen nynější vládě její nespravedlivost, s kterou počala hned naši stranu za revoluční a destruktivní protirakouskou prohlašovati, když podle svého smýšlení samostatného přinucena byla oposičně vystupovati.

To samé myslím, že se říci může o našich novinách, ba byly doby, ve kterých naše noviny více patriotismu projevily než vláda sama; byly doby, ve kterých se naše noviny proti destruktivní vládě rakouské ku prospěchu Rakouska samého opírati musely (ku př. Pillersdorf, Frankfurt). Že jsme ale v každé době odhodlanosti měli proti přemrštěným a destruktivním snahám vystupovati, a sice s dobrým prospěchem, v tom se můžeme odvolati vždy směle na předešlé svoje listy.

Přece však jsme byli od vlády od té doby, co sněm říšský rozpuštěn jest, ustavičně pronásledováni, dříve cestou konstituční, pak ale, když tato vládě nesloužila, vojenskou, mimozákonní; neboť každý ví, že obležení Prahy není vlastně nic jiného, než zrušení svobody tisku v Čechách. Snažili jsme se sice i ve stavu obležení svou předešlou tendenci zachovati - ale ustavičné stíhání a vyslýchání u soudu vojenského, zákaz novin našich, vězení, vyhrůžky, vypovězení z Čech atd., to byly nástroje, kterými jsme z veliké části odstrašeni od volného užívání svobody tisku, a kterými také zastavena jest veškerá skoro politická činnost naší strany. Těmito skutky vlády nabyli jsme my praktického přesvědčení, že se v Praze nejedná o potlačení destruktivních aneb revolučních živlů, nýbrž že ani liberální strana, je-li opposiční, nesmí svobody tisku užívati. Zavede-li se ale censura úředně, aneb musí-li redaktor sám censorský úřad u svých novin zastávati27, v tom sice jest ještě nějaký rozdíl, svobodou tisku ale se to jmenovati nesmí. Třeba byl sebe přísnější zákon o tisku, přece se svoboda tisku i v tom obmezení udrží, jen když vím jak daleko se mohu dle výměru zákonu pustiti: ale když se u vojenského soudu pouhým mnohosmyslným slovem „aufreitzendes“ všeliké články dle osobního náhledu některého pána aneb některých pánů zatracují a trestu podrobují, tam již přestalo právo a nastala libovůle, Člověk není trestán za přestupek, nýbrž jen za své mínění, které může býti tak dobré a státu prospěšné jako mínění vojenského soudu, jenže se s tímto nesrovnává.

Myslíme tedy, že by toto zde řečené zatím mohlo vládě posloužiti pro vysvětlení té nedůvěry, s kterou mnozí k ní hledí; kdybychom se nemuseli obávati zapovězení svých novin, mohli bychom snad docela důkladně tuto nedůvěru ospravedlniti. Caeterum autem censeo obsidionem esse tollendam.