Články z Národních novin/Dalemilova kronika česká

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Články z Národních novin
Podtitulek: Dalemilova kronika česká
Autor: Karel Havlíček Borovský
Zdroj: citanka.cz
Vydáno: Národní nowiny 1848-1850
Licence: PD old 70

(N. N. 12. října 1849 )

Pan bibliotekář musejní, Václ. Hanka, velice se nám zavděčil v tomto roce vydáním starobylé a pověstné veršované kroniky, známé pod jménem Dalemilovy, které ovšem předešlý věk censurní nedopouštěl světlo boží uviděti.

S největší jistotou dá se mysliti, že pěvec její byl za svého času (mezi r. 1282 a 1314) vzácný nějaký a vážený rytíř český a horlivý zastavatel rodu českého proti cizině.

V celé jeho kronice jeví se zuřivá mysl proti Němcům, kterýmžto neopomine nikdy co nejostřeji pravdu mluviti, ovšem také (čehož tajiti nechceme) někdy přepjatě dosti a nepřiměřeně humanitním zásadám našeho času. Toť však mýliti nebude nikoho, aby přece neuměl oceniti mnohé jasné perly pravd neohroženě pronešených, jak proti králům a Němcům, tak i proti národu samému, kde tento důtky zasluhoval.

V úvodu praví sám o sobě:

„Já se sam v tom dobře znáju že o svém jazyce dbaju “

My zde jen jako na ukázku podáme několik výňatků z tohoto znamenitého díla, které po dlouhé věky vzbuzovalo naše milé předky k lásce vlasti.

Tak Libuše praví Čechům žádajícím sobě cizozemce za vladaře:

„Budeliť vámi cizozemec vlásti, - nebude moci váš jazyk dlouho trvati. - Každý králuje s přáteli svými, - žádný moudrý neradí se s cizími. - Pojme lid jazyka svého, - a bude vždy hleděti vašeho zlého; - na váš lid bude hledati viny, - a svým rozdělí vaše dědiny. - Nedaj se cizozemci česká hlavo! - Tomu vás učí ženská hlava: - Kde jeden jazyk tu jeho sláva.“

A o starých slavných předcích praví Dalemil:

„Znamenejte jaký to lud (lid), - že nebyl v nich nynější blud. - Oni o zboží nedbali - jen slávy dobývali“.

O sv. biskupu Methodovi na Velehradě praví:

„Ten arcibiskup Rusín byl, - mši svatou slovansky sloužil.“

Zvláště zajímavá jest část o Oldřichu a Boženě:

„Z chlapův šlechtici bývají - a šlechtici zchlapovějí, - ostaralé stříbro šlechtu činí - a chudoba ji chlapstvem viní.“

A Oldřich praví:

„Radši si chci Češku selku vzíti, - než císařovnu německou míti. - Vře každému srdce po jazyku svému, - Němkyně nebude přáti lidu mému, - a bude německou čeleď míti - a německy učiti mé děti, - a bude jazyka rozdělení - celé země jisté zkažení.“

Na některých místech jeví se skutečná národní poesie; tak ku př. praví český kniže Břetislav, když mu oznámeno, že císař německý stojí s vojskem naproti němu:

„Nemáme lučišť borových, - ani snad mečů lípových. - Mléko z císaře neteče, - ač jeho moj meč doteče (dosáhne). - Málo sršňů mnoho much zapudí - a jeden jestřáb mnoho vran zpudí. - Sasi bílé vlasy mají, - takoví zřídka udatní bývají.“

Zajímavá velmi anekdota vypravuje se o našich předcích, ležících polem před Milánem. Povstala tam mezi nepřátely pověst o Češích, že každý má pěti mužů moc a že jedí jiné lidi:

„Když to Čechové zvěděli, - že ty pověsti o nich šly, - když se k němu přiblížili, - tedy tu lesť učinili; - vzali těsto (na rožně) jako děti, - a aby bylo viděti, - že to hltavě jedli. - Vlaši myslili, že děti jedli, - pověst o nich veliká jdieše (šla), - a město toto se jich boješe (bálo).

A když dobývali města:

Krabošky (larvy) sobě učinili, - pod nimi město dobyli, - neb když po řebříku lezechu (lezli), - že by čerti byli mněchu (myslili Vlaši).

Kdož tuto nepozoruje bystrou mysl našich předků, umějící použiti cizí pověry co válečné lsti.

V Dalemilu též příchází ona pověstná průpověď, kterou pravil Kojata ve jménu sněmu českého před králem Vratislavem II., když chtěl učiniti Nečecha biskupem v Praze:

„Raději bychom osličí ocas za biskupa měli, - než Lance za biskupa přijeli.“

Tak mnoho záleželo předkům našim, aby měli vrchního pastýře ze svého národu.

Když chtěl císař německý Otu moravského ustanoviti za českého vévodu, sešli se předkové naši a proti vůli císaře pro obhájení samostatnosti vyvolili si Vladislava:

„ne proto, že by lepší byl, - ale jen, aby ten, jehož císař dal, nebyl. - Raději život odvážiti, - nežli volení ztratiti. - Ač nám dal nyní z jazyka našeho, - pak by dal rodiče svého. - Z počátku sluší nám za právo státi, - upustíc rohy, těžko jest za ocas chytati. - Lépe jest nám nyní se brániti, - než nás budou naše děti haněti, - řkouce: otci naši na pokoj se dali - a nám jsou hrdla zřezali.“

Zajímavě velmi líčí dva bratry Bořivoje a Vladislava. Tento bratra svého příliš náchylného cizincům napřed napomíná, a pak neuposlechnuvšího z panování ssadí. Když ale po třech letech Vladislav opět Bořivoji trůn odstoupí, tento ale zase předešlého obyčeje se drží, svolá Vladislav zemany a praví:

„ó, ó, ó, nemuž tak býti, - musíť sám (Bořivoj) do Němec jíti. - Nemůžeš ty bez nich býti - běži si báťo na Rýn s nimi, - dobývej vítězství jimi. - Raděj vidím smrt celého rodu svého, - než potupu a hanbu jazyka svého.

Takové naučení dává Soběslav před smrtí synům svým:

„Zem vám zanechávám - a jazyk váš poroučím, - abyste ho vždy množili, - do země Němce nepustili; - když německý jazyk vstane, - našeho roda čest ustane, - zradí zem i knížata, - bude koruna naše do Němec vzata. - Kdybych mohl po ptáčku zvěděti, - že budete k Němcům držeti, - kázal bych vás do pytle vložiti - a ve Vltavě utopiti; - neb bych snáze vás oželel, - než hanby jazyku želel.“ - Kázal před se pánům jíti, - počal k nim takto mluviti: - „Děkuju vám z vaší víry (věrnosti), - měli jste jí ke mně bez míry, - prosím mějte ji též k dětem mým, - jestli se budou držet k svým; - nebudou-li svých milovati, - nechtějte o ně nic dbáti, - vší věrnosti k nim prázdni buďte, - kníže od pluhu si vezměte.“

Vůbec nám představuje, jak již z několika těchto výňatků patrno, tato kronika ustavičný boj mezi Českým a německým živlem, tak jako celá česká historie, která vlastně není nic jiného, než ustavičné zápasení jednoho slabého kmene slovanského s celým národem německým, tlačícím se vždy na východ.

Výňatky ovšem jsme podali již v novém jazyku; knížka ale vydána jest ve starém, který však velmi snadně jest srozumitelný. Doufáme, že nikdo neopomine tuto knížku jakožto starobylý a drahocenný pozůstatek staré literatury české sobě opatřiti, kterážto za velmi levnou cenu (tuším 24 kr. stř.) se prodává.