Český plavec v Ledovém moři/Na pustém ostrově

Český plavec v Ledovém moři Matěj Karas
Lov na velrybu	Na pustém ostrově	Nová země

Údaje o textu
Titulek:	Na pustém ostrově
Autor:	Matěj Karas
Zdroj:	Český plavec v Ledovém moři, str. 14–23 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Z plavců, kteří z překocené lodice vypadli, nejprve objevil se nad vodou český plavec Jan David. Po chvíli i ostatní vypluli a jali se volati za pomoc. Však kdo měl jim pomoci? Jejich lodice vzhůru obrácená rychle se vzdalovala, vlečena jsouc velrybou. Ostatní lodice i „Albatros“ byly velmi vzdáleny, tak že jich nebylo na obzoru ani viděti. Chtěli-li se zachrániti, bylo jim tak dlouho udržovati se nad vodou, až by jejich soudruzi připluli a je na své lodice přijali.

Hleděli se držeti pohromadě; avšak brzy poznali, že silný mořský proud je od sebe vzdaluje. Nouze naučila Dalibora housti a neštěstí učí se modliti. Plavci, kteří jindy málo kdy na Boha vzpomněli, jali se modliti a své patrony za pomoc prositi. Český plavec vyňal ze záňadří plechový obrázek sv. Jana Nepomuckého, jejž byl na šňůrce nosil, a vroucně vzýval svého patrona, prose ho, by mu nedal v moři utonouti. Bylť od maličkosti velikým jeho ctitelem, i neopomíjel nikdy ve dnech svatojanských účastniti se večerní pobožnosti na pražském mostě a k jeho poctě na Vltavě vypouštěti pestré rachejtle.

David byl u velikém nebezpečenství. Síly ho již opouštěly, tak že myslil, že utone. V tom ucítil za sebou nějaký pevný předmět. Když se ohledl spatřil silný trám. Ihned vyšvihl se naň jako na koně a děkoval sv. Janu za pomoc.

Ohlednuv se kolem sebe, nespatřil již svých tonoucích soudruhů; bylť ho silný proud daleko od nich zanesl. Jediné Horms objevil se mu v dáli, i volal naň. Kormidelník se mu ozval a upozornil ho, že napravo jest ostrov, aby hleděl ho dosíci. Pohledl v onu stranu a spatřil tam obrysy pevné země. Trám plul s ním velmi rychle, jsa hnán mořským proudem. Kdyby měl nějaké veslo, by mohl svou lodici říditi! Avšak i v tom naskytla se pomoc. Vylovil kus úzkého prkna, kteréž upevnil na zadní čásť trámu a tak jej řídil.

Po dvouhodinné plavbě octl se na ostrově. Opustil trám, poklekl na kolena a děkoval Bohu a svému patronu za šťastné zachránění.

Šel nyní po plochém břehu, na němž zde a onde tuleni a mořské vydry se vyhřívali. Všude bylo plno naplaveného dříví a množství věcí, jež vlny mořské na břeh byly vyvrhly, avšak po lidech nebylo nikde ani stopy.

Nyní pustil se dále do vnitř ostrova, ozbrojiv se silnou tyčí, kterouž byl nalezl mezi naplaveným dřívím. Vstoupal neustále, až dostihl výšiny, s níž měl volný rozhled. Odtud díval se kolem sebe. Však co spatřil? K jihu, západu i severu prostíral se neveliký ostrov, z větší části pokrytý posud sněhem, a kolem něho, kam až oko dohledlo, šířilo se nesmírné moře, na němž nikde nebylo ani plachty.

Nemohl tedy doufati, že brzy bude osvobozen z osamělého ostrova. Snad bude mu tráviti tady neděle, než nějakou loď spatří a ji na sebe upozorní.

Putoval dále po planině, kteráž pokryta byla skalními balvány. Asi po dvou hodinách došel k východní stráni vyvýšeniny, i spatřil odtud moře a za ním vysoké břehy, které daleko široko se prostíraly.

„Buď Bohu chvála!“ zvolal radostně. „Zajisté jest to pevnina americká, na kterouž budu moci se dostati po nějakém voru, jejž si urobim z naplaveného dříví, neobjeví-li se mi tu brzy nějaká loď. A když budu jednou na pevnině, dříve nebo později dojdu do nějaké osady indianské nebo do tvrze společnosti ke kupování kožešin.“ Již se schylovalo k večeru. Český plavec sešel dolů na břeh, aby si tady upravil nocleh. Hlad se počal u něho ozývati. I sebral na břehu několik mlžův a snědl je. Nato ohlížel se, kde by si lože upravil. Na východním břehu ostrova roztál již všechen sníh i led, ježto mořský proud, z úžiny Behringovy přicházející, i na teplotu vzduchu působil. Mech, rostliny šťovíkovité, pryskyřníkovité a všeliké jiné vyrůstaly ze země, tvoříce hustý povlak, z něhož tu a tam kvítky své pestré hlavinky k nebi zvedaly, ohlížejíce se po milém slunéčku.

David jindy málo si všímal rostlin, vyjímaje vodní, mezi nimiž ryby rády se zdržovaly. Avšak zde uvítal je s velkou radostí. Byly mu tady na pustém, liduprázném severu jedinými průvodkyněmi, upominajíce ho na vzdálenou českou vlasť, na břehy stříbropěnné Vltavy, které snad již nikdy nespatří.

Dále od břehu rostlo na úpatí vyvýšeniny mezi mechem borůvčí a brusiní. Natrhal toho velikou hromadu a vystlal si lože. Zatím zašlo slunce. Pomodliv se k Bohu a poprosiv sv. Jana za další ochranu, ulehl si. Přikryl se mechem až po ústa, by se uchránil před zimou, načež brzy usnul.

I zdálo se mu o divokém lovu na velrybu, o jeho soudruzích, jak tonou, volajíce úpěnlivě o pomoc. Zachránil z nich toliko přítele svého Hormsa, přijav jej na lodici, kterou řídil sv. Jan Nepomucký. Nato octli se všickni pod pražským mostem, kormidelník sv. Jan vystoupil z vody na most a tisíce světel zářilo okolo něho. Hmoždíře na Střeleckém ostrově houkaly a překrásné rachejtle vyletovaly do výše. Konečně objevil se ohromný ohnivý strom, maje v koruně své skvoucí jméno sv. Jana a vypouštěje ze sebe s ohromným rachotem na sta pestrých hvězdiček.

Probudiv se, spatřil, ano slunéčko na straně severovýchodní již vyšlo a jej svými rudými paprsky ozařuje. Nedivil se tomu, věda, že na tomto stupni severní šířky v tu dobu noc velmi se krátí. Zároveň ozvalo se nedaleko něho hrozné řvaní. Uchopiv svou tyč, vyskočil, chtěje se brániti medvědu. Ale tu shledal, že řev přichází od tuleňů, kteří na břeh vylezše, tam se vyhřívají.

Což aby jich několik zabil? Již včera si myslil, že učiní lov na tuleně, kdyby mu zde déle bylo prodlévati. Mohlť z kůže jejich udělati si letní stan a zimní oděv, maso usušiti a na zimu uschovati, tuk pak vyškvařiti a v zimě ke svícení užiti.

Vskočil mezi poděšená zvířata a jal se je zabíjeti, zasazuje jim tyčí rány do čenichu. Podařilo se mu zabiti jich šest, ostatní uprchli do moře. Nyní jal si upravovati snídani. Vyvrhl a stáhl jednoho tuleně svým plaveckým nožem a vyřízl z něho pěkný kus masa. Nato nanesl naplaveného dříví, naložil je na borůvčí a podpálil hranici sirkami, kteréž jsouce ve skřínce pevně uzavřeny, nebyly se zkazily. Hranice vzňala se a oheň vesele plápolal. Zhotoviv si rožeň, upekl si na něm připravené maso. Tulení pečeně nebyla tak dobrá jako pečeně vepřová, ale jemu chutnala výborně.

Když byl posnídal, pokračoval v započaté práci. Vyvrhl a stáhl i ostatní tuleně a kůži jejich roztáhl na zemi, by schla. Maso pak oddělil od tuku a rozřezal na tenké proužky, kteréž taktéž po zemi rozložil, chtěje je usušiti. Tuk zatím přikryl mechem a roštím, aby na slunci, kteréž dosti hřálo, zkázy nevzal. Střeva také po zemi roztáhl, aby uschla; mohlť jich na místě provazův užiti.

Nyní šlo mu o to, by si zhotovil stan. Ale kde?

Náš bezděčný Robinson povšiml si při včerejší obhlídce úzkého údolí, které až k moři dosahovalo.

„Snad teče tím údolím z vnitř ostrova potok,“ pravil k sobě český plavec a pustil se tam.

„A skutečně bylo tomu tak, jak si byl myslil. Údolím tekl potok na dva kroky široký. Na jeho březích rostly nízké břízy, s nichž visely jehnědy. Ze země vyrůstaly mezi sporou travou rostiny šťovíkovité a křížaté, které počínaly již kvésti. Čím výše David stoupal tím více šířilo se údolí. Konečně přišel k malému jezeru, z něhož právě onen potok vytékal.

Dívaje se po jezeře, spatřil stádo pižmových turů či volů, kteří na březích jezera se pásli. Tato huňatá, asi metr vysoká zvířata, často zdvihala hlavy do výše, opatrně na všecky strany větříce.

Český plavec uznal toto místo za nejvhodnější, by na něm postavil si stan. Vrátil se zpět k pobřeží, by sem přivlekl tulení kůže a tyče, které ležely mezi naplaveným dřívím. Pohleděv na moře, zvolal: „Loď, loď!“

Všemi plachtami plula velrybářská loď směrem severním, vzdálena jsouc od břehu asi 4 kilometry.

„Jest to „Albatros“,“ radostně zajásal český plavec, „Bůh račiž mi přispěti a sv. Jan Nepomucký, by mne spatřili!“

V okamžiku svlékl kabát a přivázal jej na tyč, načež mával jím v povětří jako vlajkou, by soudruhům ohlásil svou přítomnosť. Avšak na lodi nikdo si toho znamení nepovšiml.

„Snad oheň a kouř upozorní je na ostrov a na mne?“ pravil k sobě David. A sebrav na hromadu roští, podpálil je. Avšak toto jsouc mokré, nechtělo chytiti. Konečně přece zaplápolal k nebi mocný plamen a sloup kouře vystupoval do výše, ale nadarmo. Loď vzdalovala se pořád víc a více od ostrova.

Najednou se loď zastavila, svinuvši své plachty. Plavec radostně zajásav, zvolal: „Spatřili mne! Ó Bože, děkuju Ti, žes je na mne upozornil!“

Ale naděje plavcova rozplynula se v nivec. Na „Albatrosu“ objevil se mráček dýmu, jenž brzy celou loď zahalil.

„Na lodi učinili dobrý lov,“ pravil David chvějícím se hlasem, „a nyní budou tuk vyškvařovati. Tu nikdo z mých soudruhů nepomyslí na ubožáka, jenž na osamělém ostrově dlí.“

Usednuv na kámen, přemýšlel o svém osudu. Po chvíli se zvedl a pravil k sobě:

„Již vím, kterak se k nim dostati. Vyškvařování tuku potrvá aspoň 24 hodiny. Za tu dobu sestavím si vor z naplavených trámů, jež sváži střevy tuleními, a popluji k lodi. Proto chutě k dílu!“

Ihned přivlekl několik trámů k moři a svázal je. Nato postavil uprostřed stěžeň, jejž připevnil ke prámu střevy tuleními. Tenké prkno přizpůsobil na kormidlo, jiné na veslo, a kůže tulení na plachty. I kusem masa tuleního pro jistotu se zásobil. „Ku předu ve jménu Božím!“ zvolal český plavec, když byl svůj prám sestrčil do vody. „„Albatros“ stojí posud na starém místě, zahalen jsa v kouř, což nasvědčuje tomu, že plavci ještě nejsou hotovi s vyškvařováním tuku.“

Vor plul rychle ve směru severovýchodním, poháněn jsa větrem, jenž tuleňovou plachtu mocně vydul, a každým okamžikem blížil se k lodi velrybářské. Českému plavci srdce silně bušilo a naděje jeho minutu od minuty rostla. V myšlénkách již viděl, jak soudruzi jeho se podiví, až najednou spatří ho živa a zdráva na jednoduchém voru.

Však náhle vor otočil se několikrát okolo sebe a pak změnil svůj směr. David namáhal se co nejvíce, by jej do prvého směru uvedl, avšak marně. Ani kormidlo, ani plachta nebyly s to, by vor v pravý směr uvedly; plul nyní k jihovýchodu, neustále se vzdaluje od „Albatrosa“, jediného útočiště českého plavce, až konečně lodi velrybářské nebylo již viděti.

„Nyní ani starého ostrova již nedostihnu,“ zvolal v zoufalosti David, „ostrova, na němž jsem mohl snad i přezimovati. A nyní pluji někam do šírého moře anebo k nějaké pusté, nehostinné zemi! Ó, Bože, jak těžce mne navštěvuješ!“

To dopověděv, poklekl a vroucně se modlil k Bohu, prose ho za vysvobození. I také svého patrona vzýval, by mu přispěl ku pomoci.

A ku podivu! Vroucí modlitba odvrátila ho od zoufalství posilnila ho. Uchopil se opět kormidla a pilně pracoval, řídě vor k východu, kdež doufal přistáti u pevniny.