Český plavec v Ledovém moři/Lov na velrybu

Český plavec v Ledovém moři Matěj Karas
Úvod	Lov na velrybu	Na pustém ostrově

Údaje o textu
Titulek:	Lov na velrybu
Autor:	Matěj Karas
Zdroj:	Český plavec v Ledovém moři, str. 8–13 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

V polovici července roku 1870. plula za jasného jitra Ledovým mořem na západní straně poloostrova Aljašky Hamburská loď „Albatros“, pátrajíc po velrybách, v těch končinách zhusta se vyskytujících.

„Vidím velrybu“ hlásil plavec, jenž maje hlídku, seděl v koši na hlavním stěžni.

Všickni na lodi od kapitána až po plavčíka radostně zajásali.

„Kde stříká?“ tázal se po chvíli správce lodi.

„Na severovýchodě!“ zvolal plavec s koše.

Kapitán vzal dalekohled a dívaje se v naznačenou stranu, brzy spatřil místo, kde paprsky dechové do značné výše vystupovaly.

„Má pravdu!“ pravil kapitán k prvnímu kormidelníkovi, jemuž Jakub Horms říkali. „Z hocha bude dobrý námořník, tak učenlivého a horlivého mladého plavce jsem dosud neseznal. Při nejbližší příležitosti budu ho jmenovati druhým kormidelníkem a vašim zástupcem. Kde pak jste se s ním seznámil?“

„V Praze při plaveckém závodění roku loňského,“ odpověděl tázaný. „Obdržel první cenu a proto jsem se s ním spřátelil. Svěřil se mi, že by rád podíval se na moře a požádal mne, bych mu opatřil místo na některé velrybářské lodi. Vyhověl jsem jeho žádosti a doporučil jsem ho na loď vaši. Mám za to, že český plavec stal se úplně hodným mého doporučení a že zasluhuje vyznamenání, jímž ho chcete překvapiti.“

Jan David, o němž právě byla řeč, byl mladý pražský rybář a plavec. Znal Vltavu v Praze a v nejbližším okolí jako svou halenu a věděl, kde je řečiště její hlubší nebo mělčejší, kde je bahnité, písčité nebo kamenité. Nikdo neznal tak dobře místa, kde jednotlivé druhy ryb se zdržují jako on, a proto nachytal kdykoli ryb, kterých si kdo přál. Avšak jako uměl obratně zacházeti veslem a rybářskými nástroji, zrovna tak dovedně uměl stříleti a nikdy se cíle nechybil. Zkušenosti v oboru tom nabyl v lesích Šumavských, jsa po delší čas návštěvou u strýce, jenž byl lesním u knížete Švarcenberka.

Lovení ryb v malé řece a prohánění se po vodě v malé lodici znechutilo se našemu plavci, jehož mysl lnula k dobrodružnému životu. Seznámiv se s Hormsem, přijel do Hamburku a přijal službu na velrybářské lodi Albatrosu.

Kapitán dal nyní znamení, loď se zastavila a s ní spuštěny byly rychle tři lodice. Plavci je osadili a již uháněli tam, kde velryba byla spatřena. „Albatros“ zatím pomalu plula za nimi.

Ze tří lodic první byla na místě ona, kterouž řídil český plavec David. Horms seděl na ní v předu, maje v ruce harpunu, uvázanou na laně, jež bylo ovinuto okolo hřídele.

„Zvolna, hoši, zvolna!“ napomínal Horms. „Velryba má tenké uši a mohla by se nám dáti v harc (na útěk).“

Nastalo hrobové ticho. Veslaři opatrně veslovali, by nepůsobili šumotu. David obratně zarejdoval a lodice se blížila se strany k velrybě, kteráž vysoko stříkajíc, zvučným „hul-f-f“ svou přítomnosť ohlašovala.

Již byli u mořského velikána, jehož hlava a hřbet jako ostrov z vody vyčnívaly, ani se nehýbajíce. Jen ustavičné hufání a kolmé vystupování paprsku shuštěné páry nasvědčovalo tomu, že jest obluda živa.

„Zastavit!“ zvolal Horms, jenž stál na přídě, drže v ruce harpunu. Veslaři střelhbitě zdvihli vesla a lodice brzy pevně stála. Harpuník změřil okem vzdálenost a mrštil harpunou po velrybě, kteráž okamžitě se ponořila. Jen veliké vlny naznačovaly místo, kde mořský velikán ve vodě byl vězel.

Nyní ozývalo se hlučné šustění. Hřídel otáčel se s největší prudkostí a s něho odvinovalo se co nejrychleji lano a ve vodě za harpunou mizelo.

„Vězí pevně!“ zajásal Horms a ohlednuv se na hřídel, velel: „Polejte hřídel vodou! Což nevidíte, že již kouří?“

Veslaři okamžitě vykonali, co jim bylo rozkázáno.

Najednou to trhlo lodici a ta již ujížděla jako šipka po rozčeřené hladině. Veslaři zbledli, vidouce se vlečeny od mořského netvora.

„To je jistě nějaký uprchlík!“ pravil zkušený Horms. „Pane Davide, držte pevně kormidlo!“

Lodice ujížděla rychleji a rychleji, rozrážejíc mocně hladinu, až voda silně se pěníc, po obou stranách lodice vysoko stříkala. Nejednou zaryla se zpola do vody, jakoby chtěla vjeti do moře, ale vždy zase přímo se postavila.

„Přetíti lano!“ volali plavci, jimž tento divoký hon hrůzu působil.

„To by bylo pěkné“ vytýkal jim český plavec, sedící u kormidla, „abychom si nechali ujíti tak dobrou kořisť. Za nedlouho zemdlí velryba a bude po všelikém nebezpečí. Snadno ji pak dobijeme.“

Veliká vlna přiblížila se a převalila se přes lodici, jež s velikou moci jsouc vlečena, nemohla se na ni vyhoupnouti. Voda naplnila ji dopola, smočivši oděv všech plavců.

„Přetíti lano!“ opět jali se volati plavci, bojíce se, by lodice do hlubiny nebyla stržena.

Ale Horms jakoby ani neslyšel. Obrácen jsa ku předu, upřeně se díval na lano, jež jako nůž hladinu mořskou na dvé dělilo. „Netvor přece snad objeví se nahoře!“ zvolal konečně.

„Tam jest, tam jest!“ ozvali se jako jedněmi ústy plavci. A v skutku objevilo se ve směru nataženého lana ve vzdálenosti asi 30 metrů tmavé těleso.

Velryba vynořivši se z vody, jala se oddychovati. Mocné paprsky vytryskly do výše šesti metrův a hlučné „huf-f-f“ ozývalo se jako stroj železniční, uhánějící po kolejích.

Na povel Davidův spustili veslaři vesla a vší silou veslovali k mořskému velikánu. Horms chopil se harpuny a hotovil se k novému hodu, jenž měl netvoru zasaditi smrtelnou ránu.

Avšak než lodice připlula dosti blízko, paprsky zhuštěné páry přestaly vytryskovati, hluboké „huf-f-f“ umlklo, temné těleso ve vodě zmizelo a lodice rychleji než pták letěla po mořské hladině. Nová vlna převalila se přes lodici, tak že tato málem by se byla ponořila. Všech plavců zmocnil se největší strach, i neohrožený David a zkušený Horms bledli. Ohledli se po ostatních lodicích, však nespatřili jich.

„Přetíti lano!“ velel Horms, vzdav se již naděje na bohatý lov. Nejbližší plavec zdvihl sekeru, by vyhověl rozkazu. Ale v tom lano sebou trhlo a lodice, ztrativši rovnováhu, se překotila. Všickni plavci zmizeli pod hladinou.