České granáty/1.

České granáty Josef Kajetán Tyl
Omluva	1. Václav Mrskáček, pomocník ve škole vesnické, Jiříku Švihalovi, preparantu na škole normální[1]	2.

Údaje o textu
Titulek:	1. Václav Mrskáček, pomocník ve škole vesnické, Jiříku Švihalovi, preparantu na škole normální[1]
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek třetí. Praha: I. L. Kober, 1882. s. 245–248. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Milý Jiříku!

Víš-li pak ještě, jak jsme o vánocích zpívali: „Radujme se, veselme se!“? — Nuže tedy, radujme se, veselme se — mámeť vyhráno! to jest: já mám vyhráno, neboť jsem ve Hlupíně mládencem. To ty koukáš, viď? Však ono to také přišlo z čista jasna jako hrom o svaté Dorotě.

Já myslil, že si ještě nanejmíň pět roků posedím: ale ono kdesi cosi — inu, také školní mládenci mají své osudy, a láska je hrozná věc! — Bývalý zdejší pomocník přiženil se totiž do selského statku, a místo metly nosí teď bič a bodku. Dobře udělal. Člověk se těch kluků napere, až ruka brní, a předce jen pořád prázdnou slámu mlátí; je-li sedlákem, nemá se toho vždy co strachovat. Obilí předce někdy dobře podsejpá.

Abych ti ale všecko a pořádně popsal — příští pátek budou tomu čtyry neděle, co jsem dostal dekret.

Starý Pískálek, zdejší učitel, mi to dávno sliboval, a také to nyní u vrchnosti vymohl. Jsem tomu hrozně rád. — Ročně tu mám svých 20 rýnských. Z koledy a pomlásky dostanu třetinu, ze Řehoře polovičku — proto že budu sám medvěda dělat — a co vytlučeme o posvícení, z toho mi slíbil starý ošatku koláčů a tolar na novou podrážku. V poledne jídám u něho, ráno člověk mnoho nepotřebuje, a večer se pozvu do pivováru nebo do mlejna. Ob den mohu také do hospody vrazit; tam vždycky někdo sklenici piva nebo kus chleba a syreček za mne zaplatí. Kabát nosím teprva půl druhého léta, kalhoty jsou dobré, a na svátek mám ty vybledlé ankýnky. Postel moje stojí ve školní světnici za kamny — a tak mám pohodlí, jaké si jen žádati mohu.

Sousedé mi přejí. Já si ale také svatě umínil, nežli jsem do školy jen pách’, že budu děti jenom jednou za den bít, a proto by mě teď matky radostí na rukou nosily. Starý Pískálek je prával rok do roka ráno i odpoledne — a proto si dělám také velikou naději, až jednou skapne, že mi zdejší místo neujde. Deset roků rád budu na Hlupín čekat! Učitel tu má 80 rýnských jistého, pět kop otýpek, půl sáhu dříví štěpinového, celé vědro piva a sobotáles. Ten musí ovšem, abych řekl, vytloukat; ale to nic nedělá, trochu počká, trochu se povadí, trochu požaluje — a není-li pak jiné pomoci, vybere to v másle nebo vejcích — při tom bývá to největší vyražení.

Ostatně umí náš starý se zdejším lidem chytře zatáčet. On s ním pije, on s ním louská noviny, on s ním cvikuje; řeč přijde k řeči — a za dobré slovo zavorá mu Kuba ten kousek pole, Filip mu to zaseje a sklidí, Matěj vymlátí. Já ho ještě neslyšel, aby si byl stejskal. Co mu také zchází? Pomysli jen: má dva kabáty, a ženu pochoval. Doma uklízí teď dcera.

Musím se dát vždycky do smíchu, kdykoliv si zpomenu, že jsem jednou kdesi cosi četl, jak prý je svrchovaný čas, aby se vůbec na zlepšení stavu vesnických učitelů pomyslilo. Blázni byli, kordy měli! Jako by jim něco zcházelo! Jsou prý nuzáci, živi z mozolů nedělní muziky; jejich vážnost je prý zašpiněna hospodským prachem, a důstojnost jejich ovyklána nedostatkem a žebrotou. — Prosím tě, Jiříku, nedbej na takové městské žvatlání. Máš-li, čeho bysi se najedl, co je ti potom do toho, jak se lidé na tebe koukají? A oni se předce vždycky jen jako na učitele koukají. Měl bysi vidět našeho starého, když on v hospodě s houslemi pod bradou si povstane, a mezi hlukem na vejrostky zahoukne! Oni se mu dají arci do smíchu, ale to nic neškodí; on zůstane přece učitelem, a má právo jim vynadat.

Ach, co bych já za to dal, kdybych už tak, jako on, dlouhý a hubený, hlavu nad ostatní vystrčiti a pak si zadupnouti mohl, aby se hned řeklo: „Vida, tamhle stojí Hlupinskej učitel!“ — Ale do té chvíle máme ještě oba daleko, já i ty! Proto však s chutí do toho!

Jenom si hlavu nelámej! Není toho potřebí. Já měl Buh ví co strachů, jak to půjde, nežli jsem ponejprv hubu ve škole otevřel; ale ono to šlo a chodí posavad. Mezi námi řečeno — na světě není nic lehčího jako učitelství, jen když člověk ví, jak to popadnout; proto se také nedivím, že moudří lidé na zlepšení stavu učitelského ještě nepomyslili.

Za mých časů mluvilo se v městě, že budou zvláštní ústavy pro školní čekance zakládat, že prej jich posavadní vzdělání k důležitému jich povolání nedostačuje, atd. Ale na to bych se podíval! Co sedlák potřebuje, tomu se našinec i za čtvrt léta v preparandě naučí; lidé jsou ale věční mudrlanti, a nikdy vlastně nevědí, co chtějí. My ale nebudeme na ně dbát, a zůstaneme, jako jsme bývali — ty můj a já

tvůj.

---

1. K tomuto listu není potřebí velikých výkladů; myslímť, že každý hlubokost jeho i bez brejlí až na dno prohlídne. Je to nejčistší výlev mladého, pro své povolání plápolajícího srdce, a člověk se nemůže jakéhosi nábožného pohnutí udržet, když si dle tohoto trefného obrázku stav učitelů venkovských na mysl uvede. Já se dal přitom radostí do pláče.