České granáty/2.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 2. Slečinka z venku — slečince do Prahy[1]
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek třetí. Praha: I. L. Kober, 1882. s. 249–250.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Ma šér Lotinko!

Pro Boha tě prosím, kam pak jsi dala pamět? — to je už cu moc. Já tu vězím v té největší ouzkosti. Den po dni čekám, kdy přijde pomoc — a den po dni se klamu. Copak není ta modistka ještě hotova? Stydím se už na ulici vyjít. Inspektorovic Lori má od té doby dva nové klobouky, jeden lila, jeden žamoa — a já pořád ještě tu starou muchomůrku!

Ostatně jsem zdráva. S Karlem byla jsem dva dny fašé — teď je zas dobře. Na kolenou mě odprosil. Celý ten čas byl hin.

Nového tu nemáme nic, leda že sládkovic Bábi umřela. Měla prej to z tance. Nevím. Nynčko tu leží půl patalionu myslivců. Několik oficírků je u nich komifó! Máme zde také nového, mladého doktora. Přišel nedávno z Prahy. U radního Berounka ho chválej. Hojí prej všecko vodou a je přitom ukrutnej vlastenec.

Apropó! Víš-li pak, co to je: vlastenec? Od nějakého času přišlo to slovo u nás do módy (přinesli ho, tuším, študenti z Prahy), a naši páni se teď jinák nepozdravujou, než: Pane vlastenče! Byla bych se už ráda zeptala, co to vlastně znamená; nerada bych si ale něco zadala. Dělám, jako bych to už dávno věděla, ačkoli jsem o tom ani v geografii, ani v Meidingrově gramatice neslyšela. Mon Dié! Kdo pak může také všecko vědět! Dost možná, že o tom ani moji učitelové nevěděli. Já vím dost jiných věcí, a krom protivného vaření a mrzutého šití nevyrovná se mi žádná holka.

Něco to bejt musí to vlastenectví — snad nějaká móda nebo hra, nějaké nové způsoby, nějaká špekulace nebo podnikání s akciemi, nějaký spolek nebo kasino — něco to bejt musí. Snad jsi o něm už také slyšela (aspoň to z Prahy sem přišlo, to vím už dozajista), a proto bych tě, ma šér, prosila, abys mi o tom co nevidět něco gruntovního napsala. Já tu už teď říkám, že jsem také vlastenec, a naši mladí lidé mohou se radostí zbláznit; co pak teprv potom, až budu o tom něco vědět. To bude famós!

Jen mi všecko hezky obšírně popiš: musí-li člověk při vlastenectví něco vědět, něco umět, něco mluvit, něco dělat — anebo co jiného. Něco s tím spojeno bejt musí, to poznávám, a jak se mi zdá, jsou při něm také nějaké tajné, před světem ukryté radosti; jinak bych sice nevěděla, proč by se ho naši lidé tak chytali. Vidět to ovšem není — já jsem alespoň ještě nic neviděla — ale něco takového při něm bejt musí.

Již tedy na mne a na to vlastenectví pamatuj — a kdybysi mohla dostat asi čtyry prsty široké roza-pentle, veliký vděk bys udělala své

nejupřímnější.

NB. Nezapomeň, prosím tě, na pevný kartandl, aby se klobouku nic nestalo — můžeš do něho také to vlastenectví strčit, aby se nepomačkalo. — A jak pak? ještě nevyšlo nic nového od Klaurena? Ondyno jsem ti čtla něco francouzského, bylo to od nějakého Paul de Kocka — a něco delikát! Ach, ti Francouzové jsou přeci jen andělé! Co jsme my Němci proti nim? — Těch několik skládaných oplatků jsem sama pekla; doufám, že ti budou chutnat, jen jestli je poslice nerozdrobila.


  1. a b Tento i následující list je vlastně psán francouzsko-německy — čemuž se ovšem u vzdělaných slečinek diviti nesmíme; i měl jsem je tedy také původně v tom samém jazyku i se všemi mluvnickými a pravopisnými chybičkami tuto položiti; že jsem však při své dobrosrdečné prostotě myslil: „Vždyť jsou snad v Čechách ještě někde pouze české panenky, a těm by tedy důležitá krása tohoto přátelského dopisování dvou ušlechtilých krajanek ušla, kdybych jim to podal v cizím jazyku:“ odvážil jsem se na charakteristický překlad těchto písemností, a v českém rouše je tuto uváděje, doufám, že se jimi všechny rozumějící potěší.