České besedy/Vězeň na Křivoklatě

České besedy
Obětování	Vězeň na Křivoklatě	Peklu propadlá

Údaje o textu
Titulek:	Vězeň na Křivoklatě[1]
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 5–11 a 175. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Cimbuří hrdého Křivoklatu
V růžové záři večera plaje,
Na pavlači hradu královského
Šedý starec s pacholátkem hraje.

„Dřevěný koník se mi nelíbí!
Pohodiv hračkou, chlapeček zvolal;
Rád bych měl živého, aby se mnou
Ze brány k matince poskakoval.

Dobrý Zbihoni, o dejž mi zprávu,
Kdy se Václavek k matince vrátí!
Ach, ty mlčíš, oko vlhké klopíš —
Nermuť se, již nebudu se ptáti.“

Tu zakvílí z blízkého okénka
Hlas citary, jako z jara ptáče
Za mřížemi do nočního ticha
Píseň o krásné svobodě pláče.

„„Tam zní odpověď na tvoje ptání!““
Šeptá zbrojnoš. — „Zbihoni můj drahý,
Dejž mi zprávu, kdož ten vězeň statný.
Proč tak vzdychá — kdo jsou jeho vrahy?“

„„Dítě milé — nelze vyjeviti
Trudná tajemství nynějších časů;
Blízký oheň pálí — plamen slunce
Též jen z dálky leje světla spásu.

Na minulost raději zpomínám,
Na tu drahou v hrobě spící pannu,
Jížto náš čas zvukem cizím vězně
Neznámého zvoní smutnou hranu.““

„Nerozumím slovům tvým, stařečku,
Vesel buď a nech již naříkání;
Vypravuj radš o rytířích Českých,
O jízdách a slavném potýkání.“

Starý Zbihoň na výstupek sedna,
Věnceslávku kadeř pohlazuje —
Pak zamyšlen hledě k temným horám,
Miláčkovi takto vypravuje:

„„Bylť jsem tehdáž jinoch švárný,
Tvář mi kvetla, vous však scházel,
An co zbrojnoš pána svého
Do Burgund jsem vyprovázel —
Pana Smila Světického,
Dejž mu Pán Bůh pokoj věčný!
I Hron z Náchoda, rek slavný,
Jablonský, pán přestatečný,
S námi jsou se ubírali
Vedlé vůle milostkrále
Otakara do Lyonu
Města, kamžto ke cti, chvále
Boží otec svatý vypsal
Sněm. Co tam as rokováno,
Toho Václavek se dočte
Někdy; obšírně jeť psáno
O tom. — Sněm se skončil; tu hle
Roztroubeno ctivé zvání
Do Lyonu nádherného
K hrám rytířským, ku sedání.

Byloť čemu diviti se!
Květ rytířstva cizích zemí
Rozvije se kol kolbiště —
Bohatýři, hvězdy jasné
Franské země, Lombardie,
Burgundu a Říšských krajů,
Římané též, hrdí páni,
Hrdinové z Kastilie,
Co s Maurskými neznabohy
Ve zápasu tuhém leží,
Vyjeli jsou ku sedání.
Tu se prapor nad prapory,
Nade znakem znaky věží!
Ach, to krásné podívání,
Skvostné rekovnosti kvítí,
Jakby se mi dnes jevilo,
V staré paměti se svítí!
Vidím stříbrné ty hávy,
Oře draze ozdobené
Perlami a zlatohlavy,
Vůkol pak se hemžícího
Lidstva nesčíslné davy;
Stkvějí se též kněžny
Na pavlačích skvostně krytých
Čalounami jasných barev.
Bylť tam dusot ořů lítých,
Třeskot kopí, cinkot meče,
Hlahol lidu, kotlů zvuky! —
Den se kloní — tu dostává
Růži zlatou z krásné ruky
První vítěz turnaje: Hron
Náchodský, náš rytíř Český!

Rozhlašují trouby zvání
Na den druhý ku sedání.
Krev dnes po brnění teče,
Hroty v lebky tepou pruhy —
Třeskot kopí — cinkot meče —
Hlahol lidu — kotlů zvuky!
Den se kloní — tu dostává
Pukléř zlatý z krásné ruky
Vítěz druhého sedání:
Jablonský, náš rytíř Český!

Rozhlašují trouby zvání
Ku turnaji na den třetí.
Veleslavné podívání!
Země pod komoni drnčí,
Hroty v přílbice hřímají,
Meče zvonějí o štíty,
Bubny vítěze volají,
Vítěze, jenž třináctero
Zkotil bohatýrů s koně.
On však se na oři hrdém
Snáší, kopí k zemi kloně,
Na rytířstvo takto volá:
„Kdo chce se mnou kopí lámat,
Ke cti milenky a vlasti
Důkaz statečnosti vzdávat?“
Ticho vůkol; — hle, tu jede,
Hrabě Brabantský na dráhu;
Na mohutném broni sedě,
Nepřemožný dosud hrabě
Dvakrát proti vítězovi
Žene hromorázným hrotem;
Po druhé však dřevce silné
Strašným zlomí se praskotem.
Nové dřevce upevněné
Jsou pod páže ocelivé:
Rek se proti reku žene
Letem blesku — a tu letí
S oře dolů pán Brabantský!

„Kdo chce vyjeti na dráhu?
Kdo chce ještě kopí lámat,
Ke cti milenky a vlasti
Důkaz statečnosti vzdávat?“
Vítěz kolbiště objíždí,
Třikrát zvání opakuje —
vůkol však ticho panuje.
Hoj! tu dřevcem zasazeným
Letí rek na bujném oři.
Do zdi silné kopím vrazí —
Kopí praská — zeď se boří;
Komoň klesá — vzhůru skočí
Rytíř — hlaholí obdivování,
Trub a kotlů slavné zvuky;
Rek se kloní, obdržev teď
Z krásné, třesoucí-se ruky
Věnec z perly, diamantů,
V hlahol lidstva, v bubnů třesky
Jméno přeslavné zazvání:
Vítěz třetího sedání,
Smil Světický, rytíř Český! —

„Rytíř Český? Hle, i já jsem Čechem!
Volá Václav s uzardělou tváří;
Kmet pak sepnuv ruce, zdvihne k nebi
Oko, zalité radostnou září.

Pak na hlavu drahého robátka
Klade ruku k žehnání svatému:
„„Zalívej, o Pane, srdce toto
Rosou lásky k národu Českému!““ —

Slunce zhaslo za mlhavou horou,
Nové slunce rozžal král nebeský
V srdci pacholátka — slunce lásky,
Blažící na věky národ Český!

---

1. Král Karel, otec vlasti, obdržel na křtu svatém jméno Václav, a tak se až do sedmého roku stáří svého nazýval; v Paříži ale změnil král Francouzský jméno jeho, a nazval jej při biřmování Karlem. — Náruživý otec Václava (Karla) na manželku šlechetnou zanevřev, i synka svého v nenávist pojal a na hradě Křivoklatském co vězně jej držeti kázal. Toho času vězel tam u vězení také Jindřich Rakouský, jejž byl král Jan v bitvě Mühldorfské vlastní rukou jal. — O slavném turnaji Lyonském a o statečném počínání oněch tří Českých pánů psáno obšírně ve Květech 1810 čísl. 12.

   J. Er. Vocel.