České besedy/Obětování

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Obětování
Autor: K. N. Slovanka
Zdroj: České besedy. Sestavil J. K. Tyl. Praha : J. H. Pospíšil, 1842. s. 1–4. Dostupné online.
Licence: PD old 140
Převedeno z bratrského pravopisu.

Známtě zemi, věncem lesů obroubenou,
Pásem vysokých hor vůkol upevněnou,
Šumné řeky úrodně ji ovlažují,
Perlami a zlatým pískem ozdobují.

Na temeně vrchů spatříš z časů dávných
Památníky polo-ssuté předků slavných;
U vnitř hory najdeš zlata, stříbra květu,
Drahé kamení, vše ku podivu světu.

Přebohatý klas až k zemí hlavu sklání,
Onde vidět větrů s vonným chmelem hrání;
Pod širokým listím hrozen ukrývá se,
Medosladké jabko v sadě usmívá se.

Vesnice a město pokojně se střídá,
Sebe chudší střecha ráda hosta vídá;
Kolem libohlasné písně poletují,
Pilní lidé rádi v práci prozpěvují.

V středu země město, jako půl měsíce,
Rozsáhlá to, divná paláců směsice;
Staré věže hrdě k nebes báni čnějí,
V blesku denním kříže, hvězdy jich se stkvějí.

Sídlo mocných králů, stověžatým zváno,
Římské císařství jím druhdy spravováno;
Dávno stánek Uměny zde postavily,
Aby ducha, srdce, rozum zušlechtily.

Kteráž jest to země? — Tys to, země Česká!
Zpomenutí na tě, rozkoš to nebeská!
Tys to, vlasti moje, drahá naše máti;
Jakž bych neměla se láskou k tobě znáti!?

Nebenosné hory, věkovité lesy,
Jež jste prvních Čechů slýchávaly plesy,
Medokvětné lípy, bystrotoké řeky,
U pat vašich skládám svoje vroucí vděky!

Líbám každý kámen pod nohama svýma,
Ptactvo pěje semnou rtoma blahostnýma,
Louky květou krásněj, stromyť úrodnější,
Obloha tu jasná, noci hvězdnatější!

Mé rodinné město! — Praho, Praho drahá!
Kolébko dětinství, sídlo mého blaha!
K vám jde touha moje, milé České háje!
Žádoucís mi, vlasti, nade jižné ráje.

Ty jsi outlé dítko věrně pěstovala,
Ty jsi mne až posud v lůně uchovala,
Tebou rozkvětly mé první outlé slasti,
Bylas útěchou mi při pozemské strasti.

Na oltář tvůj kladu všechny síly svoje,
Tobě zasvěcuji snahy, péče, boje;
Přijmiž, vlasti, cos mi sama udělila,
Aby obět moje milá tobě byla.

Zlatý věk se vrací — začíná se dníti,
Snad se bude brzo v plném lesku stkvíti.
Předků slavných vnuku! ctí své otce v hrobě
Láskou k vlasti v této novozkvětlé době!

Vám, co z dlouhého jste snu nás probudili,
Jiskru svaté lásky v prsou roznítili,
Vám všem díka vřelá v srdcích věrných plane,
Jméno vaše potomkům buď požehnané!

Vy pak, sestry! ať se matce zavděčíte,
Jako zdárné dcery vlasti osvědčíte!
Co nám nejdražšího, za obět jí dejme,
Dítky naše v Čechách Česky vychovejme!

Slyšte mne též, dívky! — i vy k nám se dejte,
K vlasti se co věrné, vděčné dcery znejte!
A kdo odrodilý cizinám se sklání,
Nehoden buď, panno, tvého milování!