Červenomodrý Methusalem/Za zámkem a závorou

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Za zámkem a závorou
Autor: Karl May
Původní titulek: Hinter Schloß und Riegel
Zdroj: MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Adolf Synek, Praha, 1910
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Eichner
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Tong-tschi pečoval o to, aby naši hrdinové dostali pěkný byt, jenž byl vlastně určen pro vyšší státní vězně, a vyzval potom Pang-tschok-kuana, aby jim dal dobrý oběd a opatřil jim na žádost jejich všecko, co je vůbec dovoleno. Potom podotkl, že je sice dnes zaneprázdněn, ale zítra že přijde s vysokými mandariny, aby zjistil stav a původ zajatých. Až do té doby měli býti dobře opatrováni.

»Nespustím s nich očí,« ujišťoval úředník. »Nemá se mi vésti jako Teu tohoto vězení, který je dnes sám vězněm, protože nechal včera uprchnouti ty tři lupiče bohů.«

»Zasloužil si svůj trest,« pravil Tong-tschi přísně. »Nebyl dosti pozorný.«

Tong-tschi vzdálil se potom, aby odešel domů, kde očekával ho Methusalem s velikou netrpělivostí.

»Zítra budou vyslechnuti,« pravil mandarin. »Až do té doby je dosti času a zajisté že nám napadne nějaká dobrá myšlenka.«

»Chceme-li čekati na myšlenky, tu jsou moji soudruzi ztraceni. Musíme sice mysliti, ale především také jednati. Kdo povede výslech?«

»Já a Fu-yuen.«

»Nejvyšší úředník města, který je zároveň zástupcem generálního guvernéra celé provincie? Tu jsou moji přátelé ztraceni. Bude věřiti, že jsou Lamové?«

»Ne; byl v Lhasse a také v zemi Mongolů. Také jednal již tak často s cizozemci, že ihned pozná, koho má před sebou.«

»Tedy nesmí nikterak dojiti k tomuto výslechu. Moji společníci musí býti již zítra ráno na svobodě. Musím je ještě dnes v noci z vězení přivésti!«

Mandarin pohlížel zamyšleně před sebe, potom pravil: »To nejlepší, co vám mohu poraditi, je, abyste klidně čekal.« Na to odešel do svého pokoje.

Také Methusalem vyhledal svou světnici. Přecházel v ní neklidně. Konečně byla mu příliš těsná i odebral se do zahrady, kde našel cídiče a Richarda, kteří se velice úsilovně zabývali touže věcí.

Usadili se na místě, kde nemohl jim nikdo naslouchati, a kuli plány, aniž by však našli nějaký, jenž by úspěch sliboval.

»Věděl bych arci něco; nejde to však.«

»On ví něco, ale to nejde! Nuže, tu nevíte vlastně nic, můj starý Methusaleme. Co pak je to vlastně, co víte?«

»Kdyby Tong-tschi chtěl, tu bylo by nám pomoženo.«

»Ano, to vím také. Když včera vysvobodil ty tři, proč by toho také dnes nedokázal!«

»Protože nyní zmoudřel a protože je dnes jiný a bedlivější dozor.«

»Vždyť má přece mince, které mu otevrou bránu a všecky dveře, jak jste vypravoval.«

»Ano, ale nemohu mu zazlívati, nechce-li se osobně vydati v nebezpečí. U něho je mnohem více v sázce, než u každého jiného, a nemůžeme od něho žádati, aby se k vůli nám odvážil všeho, přímo všeho, kdežto by vlastně bylo jeho povinností, aby činil pravý opak.«

»Správné! Ale co nemůže nebo nechce on, to můžeme přece my!«

»Co?«

»Jíti do vězení jako mandarini a potom s vězni zase vyjíti.«

»Na to jsem také již vzpomněl. Ale to se snadněji řekne než vykoná!«

»Půjdu tedy s vámi?«

»Ano. Sám nemohu se toho odvážiti. Musím míti soudruha, na kterého bych se mohl spolehnouti.«

»Chceme tuto záležitost podrobněji projednati. Chceme-li tento plán provésti, tedy musíme míti čínské obleky.«

»Dokonce mandarinské obleky!«

»Než odkud je vzíti?« 

»Ovšem, tady to není jako u nás doma, kde třeba jenom jíti do nějaké půjčovny masek, abychom všecko našli, čeho je třeba.«

»Najdeme to také zde!«

»Kde?«

»O tom později. Dále potřebujeme hlavní klíč v podobě mince.«

»Ten má Tong-tschi.«

»A nevydá ho?«

»Pochybuji.«

»Dále potřebujeme nosítek, ne?«

»Ano. Jíti nemohou ti tři, podaří-li se nám dopraviti je před vrata vězení. Oblek mijnheerův by byl nápadný a všecko by prozradil.«

»Tedy musíme podplatiti nosiče palankinů, a to stojí peníze.«

»Penězi bych nešetřil; ale který cizinec najde kuli, jimž by směl důvěřovati. Byli bychom nuceni svěřiti jim svůj plán a musili bychom býti připraveni na to, že ti chlapi poběhnou k Pang-tschok-kuanovi, aby mu vše řekli.«

»Kolik pak jich potřebujeme?«

»Dvanáct.«

»Dvanáct? Proč tolik?«

»Protože je nás šest. Vždyť rozumí se přece samo sebou, že bychom se sem nemohli vrátiti. Musili bychom město ihned opustiti.«

»O běda! A všecky silnice a ulice jsou uzavřeny!«

»To by nám málo vadilo, jelikož mám pas, který otvírá všecky brány, ale bohužel ne dveře vězení.«

»Hm! Čím déle pohlížím na tu věc, tím se mi zdá veselejší. Projdu se na chvíli po zahradě; potom máte slyšeti, jaký hloupý August je Bohumír!«

Povstal se svého místa a přecházel po zahradě. Při tom rozkládal dlouhými pažemi a stahoval obličej v rozličné grimasy, zasmál se při tom hlasitě, zabručel zase něco vážně a vrátil se konečně s chytráckým obličejem.

»Mám to!« pravil. »Celá historie leží jasně a podrobně před mým duševním zrakem; jenom nevím ještě, odkud vezmeme nosiče palankinů.«

»Nuže, spusť tedy!«

»Má se státi. Víte zajisté, že jsem delší než vy?«

»Ovšem! K čemu ta otázka?«

»Nevyrušujte mne z mého kruhu! Také jste asi spozoroval, že jste tlustší než já?«

»Také to dostalo se k mému vědomí, ano.«

»A co říkáte postavě našeho nynějšího hostitele?«

»Kterak to? V jakém smyslu to míníš?«

»V jakém poměru je jeho postava k našim figurám.«

»Nu, není úplně tak tlustý jako já a také ne zcela tak dlouhý jako ty.«

»Docela správně! Je tak asi uprostřed. Proto oddávám se přesvědčení, že jeho obleky by nám oběma celkem padly, alespoň v noci.«

»Možná, dokonce pravděpodobné. Myslíš si však snad, že by nám je půjčil?«

»Proč ne?«

»Ne. On nechce osobně o té věci nic věděti.«

»Ale zeptati se ho přece můžete! Nu a kdyby jich nechtěl dáti, tu opatří Bohumír radu.«

»Jakou?«

»Štípnu je nebo ‚ek muise zij,‘ jak by řekl mijnheer.«

»Bohumíre, kterak zní sedmé přikázání?« 

»Však vím: Nepokradeš! Vždyť také nechci krásti. Má svůj majetek dostati nazpět. A ty mince, jichž potřebujeme, budou ,ook gemuist‘ (štípnuty), jestliže jich jinak nedostaneme.«

»Methusaleme, Methusaleme! Víte-li něco lepšího, tedy to řekněte! Jenom jako mandarin odznakem opatřený můžete si zjednati přístup.«

Degenfeld nahlédl, že musí především vyslechnouti, jaký návrh mu učiní Tong-tschi. Vždyť mu slíbil dobrou radu.

Ale odpoledne minulo, aniž by se mandarin byl ukázal. Nastal večer a zavolali je k večeři do domu. Bylo prostřeno jenom pro ně. Degenfeld ptal se sluhy, jenž jim přisluhoval, po jeho pánovi a slyšel, že má návštěvu.

»Je to Ho-po-so, který jí s ním v jeho pokoji,« dodal rozšafný muž.

»Ho-po-so? Kdy přišel?«

»Před půl dobou.«

Půl doby je právě hodina. Tedy tak dlouho tu již byl! Jedl s Tong-tschim, aniž by se ukázal před hosty, jež přišel pozdraviti! To bylo prazvláštní.

Později zaslechl Degenfeld kroky více lidí, kteří šli venku kolem jídelny. Potom se dozvěděl, že Hopo-so se vzdálil.

Tong-tschi vstoupil, pozdravil velice přívětivě a vyptával se, jak byli obslouženi. Methusalem odpověděl uznale a přímo potom užasl, když mu hostitel řekl, že tu byl Ho-po-so a právě odešel. Očekával, že tuto návštěvu zatají, aby své hosty nezarmoutil.

»Nepřišel, aby nás pozdravil?« nemohl si student přece jenom odříci.

»Ano,« odpověděl mandarin zcela nenuceně.

»Velice se na to těšil, že vás spatří.«

»Tedy přijde zase?«

»Ne.«

»Potom je mi nepochopitelno, že odešel, aniž se dal viděti!«

»Náhle mu napadlo, že zapomněl na něco velmi důležitého; proto musil si pospíšiti a prosil mne, abych jej omluvil.«

Obličejem Tong-tschiho mihl se jemný úsměv. Věděl velmi dobře, jak mínil Degenfeld svá slova, ale nijak neprozradil, že mu porozuměl. Sedl si k nim za stůl, požádal o dýmky a když byly zapáleny, poručil sluhovi, aby odešel a jich nevyrušoval.

Po tomto úvodě doufal Methusalem, že začne nyní mandarin mluviti o zajatých a snad nějakou dobrou radu pronese. Ale nebylo tomu tak, neboť Číňan začal zase mluviti o Ho-po-sovi. Pravil: »Tento mandarin má dozor nad přístavem v Kuang-tsèn-fu a nade všemi řekami v zemi. Bez jeho dovolení nesmí žádná loď ani připlouti, ani odeplouti. Prve vzpomněl si najednou, že kapitán jedné Ts’ien-kioky žádal o povolení, aby směl odplouti. Ho-po-so na to zapomněl, a protože loď musí býti zítra ráno již daleko odtud, tedy spěchal pryč, aby zameškané dohonil.«

Ts’ien-kiok slove doslovně: Stonožka. Tak nazývají se lehce stavěné válečné džunky, jež projíždějí zvláště řekami a průplavy.

Ale jakou důležitost měla dnes večer takováto loď? Proč mluvil Tong-tschi o ní, když od něho očekávali něco zcela jiného?

»Viděl jste již někdy veslovati takovou Ts’ien-kiok?« tázal se tonem, jakoby tato věc byla nejvýtečnějším předmětem hovoru, jejž si jenom vymysliti možno.

»Ne,« odpověděl krátce Methusalem.

»Uvidíte ji ještě a podivíte se rychlosti, s jakou za krátkou dobu veliký kus cesty urazí.«

»Později! Ale dnes musím mysliti na něco zcela jiného!«

»O, proč nechcete také jednou mluviti nebo slyšeti o stonožce? Odpluje dvě hodiny po půlnoci, může však býti také dříve vypravena.«

»Tak!« protáhl Degenfeld.

»Musí totiž ještě této noci pryč, aby dopravila jednoho Yao-tschang-ti (výběrčího daně, exekutora) do Schü-juanu.«

»Přebývá tam mnoho lidí, kteří špatně daně platí?« tázal se student, jenom aby vůbec něco řekl.

»Ano. Ale víte, kde leží Schü-juan?«

»Ne.«

»Leží na druhé straně vysoko nahoře na Pe-kiangu, jedeme-li do Schao-tsch’en.«

Teď stal se Methusalem pozornější, neboť město posledně jmenované leželo na cestě, kterou chtěl se bráti. Proč se o tom zmiňoval mandarin? Měl snad přece nějaký důvod, aby mluvil o stonožce?

»Tato loď,« pokračoval, mžouraje při tom malýma očima, »je nejrychlejší, již znám. Odpluje-li dnes za dvě hodiny po půlnoci, bude pozejtří ještě před polednem v Pe-kiangu, k čemu potřebuje jiná loď celé dva dny. Po celé té cestě nepřistane nikde u břehu a poskytla by tomu, kdo chce odtud velmi rychle a kvapně zmizeti, výtečnou příležitost.«

Bylo jasno, nepovídal to bez jistého úmyslu. Měla to snad býti rada, již chtěl uděliti? Nechtěl ji jako úředník přímo sděliti, nýbrž nechati ji uhodnouti? To zdálo se býti pravděpodobné a proto tázal se Methusalem: »Což přijímá válečná loď také cestující?«

»Ano, jsou-li doporučeni kapitánovi.«

»Také cizince ?«

»Každého, kdo má nějaké doporučení.«

»A musí býti doporučení písemné?«

»Ano. Je však ještě lépe, jestliže předcházelo dříve ústní doporučení. Ale kdo má průvodní list, jaký jsem na příklad vystavil vám, nepotřebuje toho vůbec. Dostane-li se mu však kromě toho ještě písemného a ústního doporučení, tu může na stonožce panovati a vládnouti, jakoby byla jeho vlastnictvím.«

»To by si kapitán nedal líbiti!«

»O, co je kapitán říční džunky! Nic, zhola nic! Vždyť víte, že Čína nemá námořních důstojníků. Existují jenom dle jména. Vojáka používají na zemi i na vodě, zcela dle libosti jeho představených. Pozemní důstojníci velí na džunkách a námořní důstojníci poroučejí pozemnímu vojsku a při tom nerozumí ani jednomu ani druhému. Jsem Číňan, ale znám naše nedostatky a vím velmi dobře, proč v každé válce, již s cizinci vedeme, jsme poraženi a musíme býti poraženi. Kapitán této stonožky je obyčejný Scheu-yü-tsiang-tsung, také Scheu-pi (obé značí setníka) nazvaný, jehož sotva jeho vojáci poslouchají. Vlastní řízení lodi připadá, tak jako u obchodních džunek, Ho-tschangovi. Na této stonožce nachází se jisté zboží, jež chci dáti přinésti.«

»Kdy?«

»Po půlnoci.«

»Proč tak pozdě, když jsou brány ulic zavřeny?«

Mžoural zase velice lstivě očima a odpověděl:

»Protože — — nu, vám to mohu svěřiti, protože je to zboží, o němž nesmí nikdo věděti.«

»Což smějí nosiči po ulicích? Otevrou jim brány?«

»Zcela jistě, neboť myslím, že bude s nimi někdo, kdož má dobrý pas.«

»A tento muž musí jíti s nimi?«

»Jíti? O ne! Muž, který má takový pas, ten nesmí jíti. Je k tomu příliš vznešený. Také musím dáti zboží přinésti v nosítkách, aby je stráže neviděly.« 

Teď začal Methusalem chápati. Aby se úplně přesvědčil, zda správně tuší, vyptával se ještě dále: »Kolik nosítek pošlete?«

»Vlastně jenom šest. Ale budou v tom jedny dvojnásobná nosítka, aby se do nich vešly zbraně a šaty.«

»Jaké zbraně?.«

»Ty, jež posílám odtud na stonožku. Pro ně byla by jednoduchá nosítka nedosti prostorná. A potom obdržím s lodi šaty nazpět. Je to malý, tajný obchod, jemuž bych velice přál, aby se zdařil.«

Nyní věděl Degenfeld zcela určitě, na čem je. Mandarin chtěl mu půjčiti šaty, aby se mohl přestrojiti. V těchto šatech měl zajaté osvoboditi. Potom měl se dáti se svými soudruhy na loď donésti a šaty odeslati nazpět.

Tong-tschi vedl Degenfelda do světnice, jež nemohla pro něho býti příhodnější, neboť sousedila s jeho pokojem. Tady visely dva úplné obleky i s čepicemi, ozdobenými knoflíky a pavími pery, jež jsou důkazem veliké císařské milosti a uznalosti. Nechybělo toho nejmenšího. I předměty, jež přese svou drobnost měly tak velikou důležitost, byly tu, neboť mandarin sáhl do rukávů, jichž užívá se jak známo jako kapes a vyňal dva odznaky, jež ukázal Methusalemovi, aby je potom zase zastrčil. Při tom pravil usmívaje se: »Tyto šaty a odznaky jsou totiž určeny pro dva dobré přátele, kteří chtějí jednou zkusiti, jak je to býti mandarinem. Je to toliko žert, a oni mi všecky tyto věci ihned zpátky pošlou, aby mi později ničeho z toho nechybělo, neboť musím o těchto mincích účty složiti.«

»Kdy ustrojí se tito přátelé?«

»Na krátko před tím, než půjdou. Své vlastní obleky vezmou do dvojnásobných nosítek, aby je potom, než dostihnou lodi, zase vyměnili.«

Všecko bylo tak podrobně arranžováno, jakoby byl Bohumír mandarinovi sdělil své myšlenky a plány. Jednalo se jenom o to, aby byli soudruzi šťastně z vězení vyvedeni a do nosítek dopraveni. To byla ovšem hlavní věc, k jejímuž zdaru nemohl však Tong-tschi nijak přispěti, aspoň ne přímo.

Nepřímo činil však, co jen mohl. Neboť když se nyní s Degenfeldem do jídelny vrátil, zavedl rozmluvu na zajaté a popsal při této příležitosti vězení tak podrobně a důkladně, že Methusalem byl konečně orientován co nejlépe.

Asi hodinu před půlnocí odešel Tong-tschi. Pravil, že musí dnes ještě několik hodin pracovati a že musí také čekati na vrácení šatů a odznaků. Potřásl všem třem rukama co nejsrdečněji, činil zcela tak, jakoby se s nimi jenom na tuto noc loučil, obrátil se však mezi dveřmi ještě jednou a pravil pohnutým hlasem: »I lu fu sing!«

Methusalem zavedl oba do zmíněné světnice. Když Bohumír obleky spatřil, pravil: »Vždyť je tu splněno každé přání. Tento Tong-tschi musil býti dnes vševědoucí. Chtěl bych ho zlíbati anebo mu zahráti ráno zastaveníčko na svém oboe. Jenom copy scházejí.«

»Nepotřebujeme jich, neboť nemáme obyčejné čepice, nýbrž klobouky do deště s kapucemi. On uvažoval o všem.«

»Jak se to má všechno státi?«

»Dozvíš se to později. Nyní půjdu se podívati, jak je to v domě, kdo je ještě bdělý a čilý a kde se nacházejí nosítka.«

V patře hořela jenom jediná osamělá lampa. Dole visela mezi předními a zadními dveřmi také jedna taková. Přední dvéře byly zamčeny, zadní otevřeny. Když vyšel Degenfeld ven, spatřil nosítka. Nějaký muž zdvihl se ze země, přistoupil blízko k němu, uklonil se a tázal se: »Kdy poroučí vaše vysoká Hodnost, abychom se vydali na cestu?«

Mluvící byl přistrojen zcela jednoduše, jako kuli.

»Víš-li, koho máte nésti?« tázal se Methusalem.

»Ano.«

»Také kam?«

»Také to.«

»Také to.«

»Nuže, kam?«

»Na loď.«

»Přímo?«

»Ne. Zastavíme jednou. Vystoupí dva vysocí páni; mladší velitel zůstane ve svém palankinu. Potom vrátí se oba ctihodní se třemi jinými úctu vzbuzujícími; vstoupí a bude v cestě pokračováno, až zastavíme nedaleko lodi, abychom počkali na převléknutí a dopravili vás potom na palubu stonožky.«

»Dostals velice podrobné rozkazy. Ale kde je místo, kde máte zastaviti?«

»Na blízku věznice jsou otevřeny dvéře jednoho domu, v jehož dvoře budeme čekati.«

»Komu patří tento dům?«

»Jednomu velice oddanému sluhovi našeho mocného Tong-tschiho.«

»Dobře! Za malou chvíli vyrazíme. Buďte připraveni!«

Degenfeld vrátil se do svého pokoje, kde Bohumírovi vše vyložil.

Vyměnili své šaty za oba obleky, při čemž jim Richard pomáhal. Potom musil tento přinésti majetek zajatých soudruhů z jejich pokojů. Pes dostal svoji tornistru a potom odebrali se dolů k nosítkám.

Tam stálo teď čtrnáct kuliů, kteří na ně čekali. Degenfeld jim poručil, aby snesli věci dolů a uložili je v dvojnásobných nosítkách. Když se tak stalo, vsedli ti tři.

Zdálo se, že kromě nich není v celém domě nikoho nebo že nikdo nebdí, tak hluboké ticho panovalo všude. Průvod dal se na pochod. Dvéře byly zticha otevřeny a zase zavřeny; potom šlo to klusem ulicí dolů.

Na ulici bylo tma. Jenom daleko v předu, kde byla ulice oddělena od nejbližší ulice mřížovou branou, visela papírová lucerna, u níž stál hlídač.

»Schui ni-meo — kdo jste vy ? « tázal se, když nosiči prvních nosítek, v nichž seděl Degenfeld, u brány zastavili.

Student měl svůj průvodní list pohotově a ukázal ho. Hlídač posvítil si lucernou na písmo; když spatřil první označení a potom pečeť, otevřel bránu a vrhl se na zemi, aniž by více slova řekl nebo se ptal. Mohli projíti.

Rovněž tak stalo se na konci ještě čtyř jiných ulic. Všude zaznělo Schui-ni-meu, a jakmile hlídači shlédli pas, otevřeli co nejrychleji a vrhli se potom k zemi.

Potom zahnuli nosiči do domu, jehož dvéře byly otevřeny a postavili nosítka venku na dvoře. Degenfeld, Bohumír a Richard vystoupili. Bylo zde tak temno a ticho jako v nějakém kostele o půlnoci.

»Chtěl bych jíti s vámi,« pravil Richard. »Mně je tak úzko o vás, strýče Methusaleme.«

»Pah, úzko!« odpověděl červenomodrý. »Kdo by se tu strachoval.«

Richard ho objal, přitiskl jej k sobě a ustoupil potom tiše. Degenfeld kráčel s Bohumírem domem nazpět na ulici. Tato byla úplně tmavá. Jenom právě naproti nim prosvitovalo několik olejem napuštěných papírových oken.

»To je ve vězení,« pravil Degenfeld. »Musí tam ležeti.«

»Ano, dle popisu Tong-tschiho leží tam. Než řekněte mi přece, jak je vám okolo žaludku?«

»Asi tak, jako kdybych byl kyselé pivo pil.«

Přešli přes ulici a stáli před branou, jež vedla vysokou tlustou zdí. Nad branou visel gong, do něhož Methusalem udeřil.

»Schui-tsi — kdo tu?« tázal se někdo z vnitřku. »Ri kuan fu — dva mandarini,« odpověděl Degenfeld.

Závora byla odstrčena a brán a se malounko pootevřela. Objevilo se nejprve kopí a potom postava vojáka, jenž držel v ruce malou lucerničku.

»Lao-ye put tek lai — staří pánové sem nesmějí,« řekl.

Tu vyňali oba své mince a ukázali mu je. Ihned ustoupil stranou, aby mohli vejíti, a uklonil se až k zemi.

Z popisu, jejž mu poskytl Tong-tschi, znal Degenfeld místnosti věznice. Kráčeli přes úzký dvůr a stáli nyní před vraty vlastní jednopatrové budovy, jež se dlouze v tem notě ztrácela.

Také tu musilo býti udeřeno na gong, načež zaznělo za dveřmi totéž Schui-tsi. Stráž otevřela, když dostala zmíněnou odpověď, a nechala je vejíti, když ukázali minci. Nyní nacházeli se v úzké chodbě, jež byla osvětlena dvěma lucernami.

Uprostřed chodby nacházely se dvéře v pravo a vlevo. Degenfeld věděl od Tong-tschiho, kde se za jatí nacházejí. Zaklepal vlevo.

»Schui-tsi?« zaznělo to za dveřmi. Vylíčený výjev opakoval se poznovu. Také tady stál voják, jenž měl na prsou a na zádech vyšito slovo Ping, což značí právě »vojáka«.

Když byly dvéře za nimi zase zastrčeny, tu nacházeli se v širší chodbě, do níž ústily s obou stran nízké dvéře. Tady byla lepší vězení.

Vzadu na konci chodby otevřely se nyní dvéře. Jasné světlo z vnitřku osvětlilo osobu, jež se objevila, aby se přesvědčila, kdo přichází v tak pozdní hodinu. Byl to mladý mandarin. Vědomí jeho zodpovědnosti nedalo mu spáti. Čekal, až se oba octli v dosahu jeho světla, pozoroval je nedůvěřivými zraky, uklonil se jenom nepatrně a tázal se: »Sui-tsün, kdo jste?«

Oba ukázali své mince, aniž by slovem odpověděli.

»Vejděte!«

Zavedl je do malé komnaty, v níž nacházel se stůl, židle a nízké lůžko. Na stole hořely dvě lojové svíčky, u nichž ležela rozevřená kniha. Mandarin prohlížel mince delší dobu a velice bedlivě; potom se přesvědčil, že jsou pravé. Nyní uklonil se hlouběji, tedy zdvořileji, a tázal se: »Jaké okolnosti děkuji, že mne moji vyšší bratří navštívili?«

To nebyla pořád ještě taková zdvořilost, jakou Methusalem očekával. Proto odpověděl dosti prudkým tonem: »Jste Pang-tschok-kuan tohoto domu?«

»Ano.«

»Jsou v této době ještě jiní vrchní úředníci zde přítomni?«

»Ne.«

»Byli sem dnes dopraveni dva Lamové s tlumočníkem?«

»Ne«

»Myslím. Mluvíte nepravdu!«

»Nelhu. Tito lidé nejsou tím, zač se vydávají. Jeden z nich je Hollanďan a druhý Němec.«

»Kterak to můžete věděti?«

»Přesvědčil jsem se. Povolal jsem tlumočníka od Scha-miena, a ten mi podal podrobné vysvětlení.«

»Mluvil s nimi?«

»Ne, neboť v tomto případě byli by si dali pozor, aby se neprozradili. Naslouchal za jejich dveřmi a jelikož mluvili hlasitě, rozuměl každému jejich slovu. Ten třetí je Číňan, který mluví také německy.«

»Ti tři mužové bydlí zde?«

Methusalem ukázal na zamčené dvéře, jež vedly na straně z pokoje.

»Ano,« potvrdil mandarin.

»Otevřte! Přeji si s nimi mluviti.«

Namístě aby uposlechl, prohlížel si ho Pang-tschok-kuan poznovu bedlivě a odpověděl: »Tomuto přání nemohu vyhověti.«

»Přání? O nějakém přání není ani řeči; jedná se spíše o rozkaz, jejž vám uděluji.«

»Tomu musím odporovat. Nemohu váš projev vůle pokládati za nějaký rozkaz.«

»Proč ne?«

»Protože vás neznám.«

Methusalem vyňal svůj pas a ukázal jej mandarinovi, ale tak, že ho nemohl čísti, jelikož by byl z obsahu seznal, že majitel průvodního listu je cizinec.

»Znáte tuto pečeť?«

»Ano; je to pečet syna nebes,« odpověděl mladý muž, jenž při slovech těch sice na zem nepadl, přece však poklekl. »Vy jste tedy Schün-tschi-schu-tse, důvěrník nejvyššího majestátu; skláním se před vámi.«

»Vstaňte a otevřte dvéře vězení!«

Nyní uposlechl Mandarin. Světnice, do níž mohl nyní Methusalem nahlédnouti, nebyla nikterak obyčejnou čínskou děrou pro vězně. Skytala třem osobám s dostatek prostoru a měla stůl, tři židle a rovněž tolik lůžek. Lucerna osvětlovala zbytky večeře, jež nebývá ve vězení obvyklá.

Zajatí stáli uprostřed světnice napjatě naslouchajíce; zaslechli hovor a poznali Methusalema podle hlasu.

»Chvála Bohu, tady jsou konečně!« zvolal Turnerstick. »A to v maškarádě! Ale, nejmilejší Methusaleme, kterak přicházíte na myšlenku zaměniti svůj studentský oblek za tento kroj? Vypadáte tak směšně, že — — —«

»Ticho!« vyjel na něho červenomodrý. »Myslím dokonce, že se chcete smáti! Tím byste všecko pokazil. Tento mladý muž nesmí tušiti, že se známe. Pokládá nás za velmi vysoké úředníky. Ale jakmile začnete s důvěrnostmi, je po všem.«

»Ale — vždyť on nám nerozumí,« koktal kapitán rozpačitě.

»Váš obličej a váš ton mluví zřetelněji než všechna slova. Zdá se, že nemáte ani ponětí o nebezpečí, jež vám hrozilo a ještě hrozí. Byl jste přímo lehkomyslný a nemáte příčiny, abyste se veselil. Než k výčitkám není času. Musíme jednati. Pojďte do světnice mandarinovy! Nepustí-li vás, tedy musíme ho přemoci.«

Když to byl dopověděl, přistoupil spěšně k předním dveřím, jež vedly do chodby, aby mandarinovi odchod zamezil. Rovněž tak rychle vešli vězňové do pokoje. To stalo se tak náhle, že Pang-tschok-kuan neměl kdy, aby tomu zabránil. Stál vedle Bohumíra, za sebou měl tři vězně a před sebou Methusalema. Přehlížeje situaci ptal se zaraženým tonem: »Co to má býti? Proč smějí tito lidé sem vejíti?«

»Protože půjdou se mnou,« odpověděl Degenfeld. »Přišel jsem, abych je odvedl.«

»Tomu nepřipustím!«

»Nechcete uposlechnouti mne, Schün-tschi-schu-tseho?«

»Vás a každého jiného, nechť je jeho hodnost sebe vyšší! Ti lidé byli mi svěřeni Tong-tschim a jenom jemu samotném u je odevzdám. Ihned zavolám stráž!«

Přistoupil ke gongu vedle dveří visícímu, aby dal poplašné znamení, než Methusalem mrštil jím zpět. Tu vztýčil se hrdě neohrožený mladý muž a zvolal: »Nyní vím, na čem jsem. Vy nejste mandarin. Mluvíte řečí těchto zajatých. Jste jejich známý a chcete je osvoboditi. Přiznáte se?«

Vůči této bytosti, jež vzbuzovala úctu, nemohl se Methusalem odhodlati ke lži; byl by se musil potom za ni styděti. Proto odpověděl: »Uhodl jste to, nemůžete však zameziti provedení mého záměru. Jste samojediný proti pěti.«

»Mýlíte se. Potřebuji jen o pomoc zavolati a přijde stráž!«

»Ano, jediný muž, který stojí venku na chodbě; jiní vás nemohou slyšeti. A bojíme-li se zpukřelého kopí onoho muže, můžete ihned posouditi!«

Vyňal z kapsy své dva revolvery, ukázal mu je a natáhl je; Bohumír učinil totéž. Mandarin zbledl, neboť věděl dobře, že může býti slyšen jenom od nejbližší stráže. Odpor s jeho strany neskytal nejmenší naděje na úspěch. Ba, kdyby i všichni vojáci, kteří měli právě stráž, mohli sem přispěchati, byli by malomocni vůči těmto čtyřem otáčecím pistolím. Již před vědomým, neohroženým vystupováním Methusalema byli by zajisté zalezli do všech koutů. Hlavní věcí bylo však, že týž byl majitelem pasu, jejž musil respektovati každý voják až po generála. Potřeboval ho jen ukázati a uposlechli jeho rozkazů, nikoli však rozkazů vězeňského úředníka. Z těchto důvodů nemohlo býti nejmenší pochybnosti o tom, že vězňové vyváznou z Huok-tschu-fangu.

Jestliže následkem toho domníval se student, že se mandarin podrobí, tu se jen přece zmýlil. Úředník jevil velice vážnou, ba odhodlanou tvář a pravil: »Pane, vy jste dobře připraven. Nahlížím, že jsem příliš sláb, abych zabránil provedení vašeho záměru. Ale opomenul jste něčeho, s čímž jste měl počítati, totiž s osudem, jenž mne stihne, provedete-li skutečně své předsevzetí.«

»Mýlíte se. Myslil jsem na to.«

»Tedy jste se zajisté domníval, že mne snad jenom mého úřadu zbaví. Je dokonce možno, že jste předpokládal, že vyváznu úplně bez trestu. Vždyť vám může býti zcela lhostejno, co se mi stane; vaše svědomí nepocítí výčitek.«

To znělo tak naléhavě a bylo vysloveno tonem tak vážným a truchlivým, že Methusalem byl tím pohnut. Odpověděl: »Nemyslím že vyváznete docela bez trestu; ale pokárání nebude zajisté přes příliš přísné. Dostanete nějakou důtku.«

»Mýlíte se. Včera unikli dva zločinci; na místě nich sedí nyní ve vězení dotyčný úředník. Právě tak stane se také mně a pravím vám, že mi smysl pro čest brání, aby k tomu došlo. Nahlížím, že vám nemohu zabrániti, abyste tyto lidi osvobodil; ale abych byl potom zavřen a úřadu zbaven, tomu mohu zabrániti.

Jakmile se vzdálíte, usmrtím se, a nepokládám vás za tak nesvědomité, aby vám byla lhostejnou myšlenka, že jste vrahy úředníka svých povinností dbalého.«

Bylo na něm viděti, že míní tato slova do opravdy. Degenfeld poznal, že má tu co činiti s pevnou povahou. Byl úplně přesvědčen, že si mandarin sáhne na život. To uvedlo ho ovšem do velikých rozpaků. Soudruzi měli a musili býti osvobozeni; ale měla býti jejich svoboda zaplacena smrtí tak hodného muže? Tomu musilo býti zabráněno. Ale jak?

Bohumír z Bouillonu rozuměl dosti čínsky, aby mohl uhodnouti, čemu právě doslovně nerozuměl. Řekl červenomodrému: »Je mi líto toho dobrého muže. Svou hrozbu myslí jistě vážně. Nemáme-li pro něho žádné ho rozkazu, tedy zkuste to přece aspoň s pasem krále žebráků, jež jste dostal od Hu-tsina. Nemyslíte?«

»Ne. Tento T’eu-kuan není žádná úřední listina.«

»Ale klenotník řekl přece, že to každý bude respektovati.«

»Ano, ale anižby pak poslušnost vlastně zodpovědíti mohl.«

»Přes to radím, abyste to zkusil. Udělejte mi to aspoň kvůli!«

»Pro mne! Neprospěje-li to, tedy to zajisté také neuškodí.«

Vyňal zmíněnou legitimaci, podal ji mandarinovi a pravil: »Podívejte se na tuto listinu! Snad se jí podaří odvrátiti vás od krutého vašeho úmyslu.«

Úředník sáhl po Kuanu. Když jeho oko padlo na značky, nabyl, jeho obličej zcela jiného výrazu. »T’eu-kuan!« zvolal. »A to takový, jaký dostávají jenom osoby obzvláště vyvolené! Pane, vy jste vznešený chráněnec T’eua. Nesmím se vzpírati; musím učiniti, co chcete.«

»To jste věděl již před tím, jelikož jsme měli moc vás donutiti. Nyní jedná se o to, zda-li jste ještě teď také odhodlán život si vzíti?«

»Nyní již ne, jelikož obavy, které jsem měl, pozbyly své váhy. Jaké to štěstí, že máte takovýto T’eu-kuan! Vždyť zprošťuje mne vší zodpovědnosti.«

»Nemůžete mi ten Kuan zde ponechati?«

»Ne. Nahlédnete, že se nikterak nemohu odloučiti od tak důležité listiny. Je pravděpodobné, že jí budu ještě velmi často potřebovati.«

»Ale víte, kde se T’eu nyní nachází?«

»Nahlédnete, že jste poslední, jemuž to smím prozraditi.«

»O ne. Jsem první, jemuž to můžete sděliti, neboť půjdu s vámi. Já sám vyvedu tyto pány z vězení.«

»Smím uvěřiti těmto slovům?«

»Zajisté! Musím T’eua uposlechnouti. Abych však svou čest zachránil, musím dokázati, že on to byl, jemuž jsem byl po vůli. Následkem toho musím ho vyhledati, nebo některého z jeho důstojníků, abych si opatřil svědectví, jehož potřebuji, nechci-li se zříci všech svých nadějí v budoucnost.«

»Vy chcete tedy ihned s námi odtud? Teď?«

»Ano, neboť budu-li zavřen, nemohu zmíněný důkaz podati. A jelikož máte Kuan vy a nechcete ho z ruky dáti, je mi možno opatřiti si svědectví jenom s vaší pomocí.«

Mandarín shledával šaty, peníze a jiné věci, jichž potřeboval na cestu a napsal potom lístek, jenž měl zůstati na stole. Obsahoval nutnou instrukci pro zmíněného podřízeného úředníka. Potom prosil o dovolení, aby směl zavolati dva nosiče palankinů, kteří byli pro věznici ustanoveni.

»Toho není zapotřebí,« odpověděl Methusalem. »Bylo by dokonce velmi neopatrné buditi tyto lidi a říci jim, kam jdeme. Snad by nás potom pronásledovali. Máme dvojnásobná nosítka, v nichž nacházejí se naše pušky. Tam bude zajisté ještě místo pro vás. Ale jakým způsobem chcete mne ujistiti, že nestrhnete povyk, až půjdeme městem, a nedáte nás zadržeti?«

»Pane, nejsem lhářem. Slíbil jsem vám, že půjdu s vámi a dostojím svému slovu. Než mám zde zápalné tyčinky a mohu vám dáti své Kong-theon, nejste-li s tím spokojen, že se vám zaručím svým jménem.«

»Jak se jmenujete?«

»Mé školní jméno zní Jin-tsian.«

»A vaše rodné jméno?«

»Pang.«

»Pang?« opakoval Methusalem překvapeně. »Je to možné!«

»Proč by to nemělo býti možné?«

»Protože znám jednoho, jenž má totéž jméno.« 

»Pane, vždyť to není přece žádný div, protože je jenom čtyřistaosmatřicet rodných nebo rodinných jmen. Je tedy mnoho tisíc lidí, jejichž jména jsou docela stejná.«

»Ale vy jste dotyčnému velice podoben. Smím se ptáti po vašem kmeni?«

»Jmenuji se Seng-ho.«

»O pravdu? Seng-ho? Potom by mne mé tušení přece neklamalo. Řekl jste, že nevíte, kde se nacházejí vaši rodiče. Snad mohu vám podati vysvětlení. Pocházeli z provincie Kwéi-tschou?«

»Ano, tato provincie je mým domovem,« odpověděl Číňan rychle. »Pane, proč tato otázka? Mluvíte o vysvětlení. Znáte můj kmen, mou rodinu, mé rodiče?«

»Řekněte mi dříve, nejmenoval-li se váš otec snad Ye-kin-li!«

»Ano, ano, pane! Ye-kin-li bylo jeho titulní jméno. Vy ho znáte! O nebesa, o duchu světů! Přišel jste ke mně jako nepřítel; donutil jste mne, abych jednal proti své povinnosti a nyní mluvíte o mém otci. Snad vás zrovna štěstí ke mně dovedlo. Snad byla to vůle Všemoudrosti, abych svůj úřad opustil a s vámi šel. Mluvte rychle! Znáte mého otce? Slyšel jste o něm, snad dokonce ho viděl? Žije ještě? Kde se nachází a proč nepátral po svých dětech?«

Uchopil obě ruce Methusalemovy a jeho otázky byly vysloveny s velikou spěšností. Degenfeld odpověděl hlasem, jenž chvěl se pohnutím: »Žije ještě, daleko od své vlasti, do níž se nesmí navrátiti, protože ho tu pokládají za buřiče. Ale mne vyslal, abych pátral po jeho ženě a po jeho dětech.«

»A kde, kde žije? O řekněte mi to!«

»V Německu, jež je mou vlastí.«

»Pane, vy jste jako hvězda, jež mi v temné noci zasvitla. Vracíte mi mou čest. Smím říci, že mám otce. Nejsem více člověkem, který se musí styděti, ptá-li se ho někdo po jeho předcích. Můj otec žije. On nemůže přijíti; já však půjdu k němu. Opustím Čínu a zřeknu se všech hodností, jež mne očekávají, abych mohl býti u toho, jemuž děkuji za svůj život, za své bytí.«

Pustil ruce Methusalemovy a sklesl zvolna na kolena. Vložil svůj obličej do svých rukou a hlasitě vzlykal radostí a blažeností.

Studentovi leskly se pohnutím slzy v očích. Bohumír stál tu, násilně obličej stahuje, aby opanoval své pohnutí a vybuchl, protože se mu to nechtělo podařiti, zlostným hlasem: »A této dobré duši chtěl jsem vehnati kulku do těla! O Bohumíre, Bohumíre, jaké hloupé oči jsi měl! Jak jsi mohl přehlédnouti syna tvého dobrého Ye-kin-liho!«

Degenfeld položil Číňanovi ruku na rameno a pravil: »Vzpamatujte se, můj milý! čas je nám krátce vyměřen. Počkejte ještě hodinu; potom dozvíte se všecko.«

Jeho majetek nebyl veliký, a protože mohl vzíti s sebou jen to nejnutnější, tedy nesl jenom malý balíček, který nebyl strážím nápadný. Ti tři mužové dospěli šťastně z vězení a naproti do dvora, kde očekávali je soudruzi.

Tam nenapadlo nikomu mnoho řečí vésti; jednalo se o to, aby rychle město opustili. Vyrazili ihned, když byl každý vstoupil do svých nosítek a mladý mandarín našel místo v oněch nosítkách, v nichž se nacházeli pušky.

Kdykoli dospěl průvod k zamčené bráně na ulici, byl zadržen dotýčným strážcem; tu ukázal Methusalem svůj pas a brána se otevřela. Tak minuli šťastně všecky překážky a nyní dorazili na blízko řeky.

Tu zastavili nosiči a prosili, aby vystoupili. Náčelník ukázal ke břehu, jenž se v temnotě skrýval, a pravil: »Nechť kráčejí ctihodní pánové ještě dvě stě kroků zpříma. Tu dospějí k Ts’ieu-koku, jejž poznají dle toho, že hoří uprostřed jeho paluby tři modré papírové lucerny těsně vedle sebe. Ho-tschang čeká již, protože je zpraven o vašem příchodu.«

Degenfeld dal mu dobrou odměnu a kráčel potom se svými soudruhy naznačeným směrem ku předu.

Když se octli na břehu, tu spatřili množství džunek; na každé hořela lucerna. Ale na té, která ležela právě před nimi, hořely tři modré barvy. Musila to tedy býti ta pravá.

V záři světla těchto luceren seděli dva muži. Třetí opíral se o roubení paluby. Když spozoroval příchozí, naklonil se ku předu a volal na ně: »Ho-ja, ho-ja! Hing ni-meu lai?«

Ho-ja je čínské zvolání námořnické asi jako u nás znám é Ahoi plavců. Následující na to otázka značí: »Chcete k nám?«

»Tsche — ano,« odpověděl Methusalem.

»Lai schang — pojďte nahoru!«

Spustil bambusový řebřík, po němž vystoupilo všech sedm na palubu. Turnerstick se protlačil ku předu, aby byl první. Když dospěl nahoru, obrátil se ihned s poklonou k muži, jenž byl Ho-tschangem džunky: »Tsching, tsching, mongsieu! Jsteng snad kapitang tétong lodi?«

Tázaný neodpověděl, protože mu nerozuměl. Proto pokračoval Turnerstick dále: »Zdá seng, že jsteng mi nerozumělang. Přicházimeng, abychom s váming jeling. Nechteng ihned kotvy zvednouting! Musíming miting ráno město dalekong za sebou.«

Nyní odstrčil ho Degenfeld bez okolků stranou a tázal se Ho-tschanga lepší čínštinou: »Vidím, že jste nás očekával. Jsme posláni slovutným Ho-po-so. Doufáme, že se nacházíme na pravém místě?«

»Vysocí příznivci jsou od tohoto okamžiku pány a veliteli mé stonožky a všech, kteří se na ní nacházejí,« odpověděl tázaný. »Očekával jsem vás a bylo mi nařízeno, abych vám sdělil, že mám vám dáti k volnému použití loď po celém toku řeky. Mám se říditi toliko vaším přáním.«

To bylo mnohem více, než Methusalem čekal. Jeden z obou mužů, kteří seděli na koberci na podlaze prostřeném, povstal, přistoupil a řekl hluboce se ukláněje: »Jsem Scheu-pi této lodi a prosím, byste mi řekli svá jména, abych vás mohl představiti vysoce mocnému Yao-tschang-tiovi!«

On byl tedy setníkem nebo kapitánem, který nerozuměl pranic řízení lodi, a ten druhý, jenž zůstal pyšně seděti, byl výběrčí daní, o němž pravil Tong-tschi, aby nedbali jeho láteření.

Methusalem pokládal za vhodné ihned oběma těmto mužům ukázati, že nechová úmysl býti na nich závislým. Proto odpověděl: »Jak to myslíte? My mu máme býti představeni? Kdo je vyšší, on nebo já?« 

»Já, to se rozumí, já!« zvolal berní úředník, jenž všecko slyšel, a vyskočil: »Já jsem vysocectěný Yao-tschang-li Světla všech králů. Kdo může tvrditi, že je více než já?«

Šavlí řinče přistoupil blíže a vztýčil před Methusalemem svou malou, suchou postavu jak mohl nejvýše. Měl na sobě oblek čínského úředníka, měl však na své čepici jednoduchou pozlacenou kouli, znamení nejnižšího stupně mandarinského. Ale za to měl, aby vzbuzoval úctu, dvě dlouhé šavle opásány; jedna visela mu po pravé a druhá po levé straně. Vous mu nenarostl, ale za to byl jeho cop tím delší, neboť sahal mu téměř až na paty a spotřeboval na všechen způsob notnou dávku falešných vlasů. Když mluvil, uchopil šavle a tloukl jimi o podlahu, tak že řinčely.

Tu přistoupil k němu Jin-tsian a osopil se na něho: »Mlč! Co jsi proti nám? Komár, jejž mohu prstem rozmáčknouti! Což nevidíš, že nosím modrou kouli? A tento vysoceurozený pán, k němuž jsi se obrátil svými pitomými slovy, jenom z milosti neukazuje drahocenný červený kámen, jejž je oprávněn nositi. Dej si ukázati, že má Kuan Syna nebes a padni před ním na kolena!«

Výběrčí se zhroutil, jakoby ho byl někdo stlačil. Poklekl skutečně před Degenfeldem, sklonil svou hlavu téměř až k zemi a prosil: »Promiňte, jasný veliteli, že jsem nevěděl, jakého stupně znamením je váš mi neznámý oblek. Jsem nejnepatrnějším z vašich otroků a jsem hotov vyplniti okamžitě všecky vaše rozkazy!«

Degenfeld nechal ho klečeti aniž by si ho dále všímal, a obrátil se k Ho-tschangovi, aby mu dal rozkaz k nejrychlejšímu započetí plavby. Vše bylo již k tomu připraveno; kotvy byly již zdviženy a džunku spojovalo se břehem jediné lano. Toto bylo svinuto a ihned sunulo se plavidlo za šumotu úderů vesel do středu řeky. Tam zavěsily se plachty a příznivý vítr hnal loď proti proudu.

Rozkazy k tomu potřebné uděloval Ho-tschang. Scheu-piho nebylo ani viděti a také mocný výběrčí daní zdá se, že zmizel.

Nyní vykázal Ho-tschang svým pasažérům kajuty pro ně určené. Tyto byly skvostně zařízeny a určeny toliko pro vojenské mandariny, kteří příležitostně používali stonožky ke svým služebním cestám.