Červenomodrý Methusalem/Návštěva chrámu a její následky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Návštěva chrámu a její následky
Autor: Karl May
Původní titulek: Der Tempelbesuch und seine Folgen
Zdroj: MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Adolf Synek, Praha, 1910
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Eichner
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Hosté spali dobře a dlouho. Když se probudili, byl jim v zahradě čaj podán a dozvěděli se, že mandarin odešel již za úředními záležitostmi. Udělil domovníkovi rozkaz, aby ho u nich zastával. Jelikož slyšeli, že se dopoledne nevrátí, usnesli se, že si dopoledne prohlédnou město, a prosili domovníka, aby měl palankiny připraveny.

Než se vydali na cestu, vykonal Methusalem slíbenou návštěvu u klenotníka. Bohumír jej doprovázel, v obvyklém pořádku za ním kráčeje, kdežto pes šel vpředu.

Hu-tsin přijal ho s velikou srdečností a pozval jej, aby vstoupil do jeho rodinného pokoje, což bylo pro ně zajisté vyznamenání, protože Číňan nedovolí tak snadno nějakému cizinci nahlédnouti do své domácnosti.

O nějakém vlastním pokoji dle našeho smyslu nemohlo býti ani řeči. Byl to veliký prostor, který mohl býti pohyblivými zástěnami libovolně oddělen. Z jedné z těchto zástěn vystoupila paní, kterou spatřili již včera večer za svitu luceren, ovšem nikoliv tak zřetelně jako teď. Její obličej prozrazoval tahy mongolské, ale velice něžné a milé. Podala oběma své ruce a prosila je, aby vypili s nimi číšku čaje, což se také rádo stalo.

Stůl, za nímž se posadili, byl mnohem nižší než u nás a také židle měly vzhledem k tomu menší výši. Bylo k tomu třeba cviku a zvyku, aby se tu cizinec cítil tak pohodlným jako doma.

Přirozeně byla událost včerejšího večera hlavním předmětem rozmluvy. Degenfeld připomenul důrazně Číňanovi, aby ani slovem se nezmínil, kterak se věc skutečně sběhla.

Mezitím, co se bavili, slyšeli tlumené dětské hlasy za jednou zástěnou. Na otázku Degenfeldovu pravil Hu-tsin, že sedí tam jeho děti a zabývají se čtením.

Děti a čísti, v Číně! To bylo pro Methusalema nejvýše zajímavé. Prosil, aby směl ty maličké viděti, načež klenotník odsunul stěnu. Seděli tu dva hoši a děvče, nejstarší zajisté ne přes jedenáct let, u malého stolu a měli knihu před sebou na stole ležeti. Vstali ihned, přistoupili blíže a uklonili se tak hluboko, že se jim malé tenké cůpky ku předu svezly. Vážné, obřadné obličeje, jež při tom jevili, dodávaly jim neobyčejně žertovný výraz.

Methusalem vyprosil si knihu a když ji obdržel, vrhl pohled na titul a druhý delší na obsah.

»Pokládal bys to za možné, Bohumíre,« zvolal: »spis pro mládež!«

»Co? Spis pro mládež? Je to možné? V Číně a kniha pro mládež? Dokonce snad něco à la Spemannovo Universum?«

»Něco podobného, s obrázky, ale psáno správnými rýmy.«

»To je mi novinkou! To bych byl u těchto Číňanů neočekával!«

»O tu jsi byl na velikém omylu. V Číně umí mnohem větší procento obyvatelstva čísti než na příklad ve Francii.«

»Ale naši němečtí hoši vynikají přece zajisté ještě nad tyto zde?«

»To se rozumí!«

»Škoda, že nemohu nic čísti. Mluvím trochu, také rozumím mnohému slovu, ale se čtením, tu to kulhá povážlivě. Co pak tam vlastně stojí? Čemu se tu učí mládež?«

»Jenom dobrému.

Zde stojí na příklad:

‚Tszö pu hio,
Feï so i;
Yeu pu hio
Lao ho weï?‘«

»A co to znamená?«

»To znamená:

Dítě se naučiti,
k ničemu se nehoditi;
hoch se neučiti,
stařec co dělati?

nebo méně doslovně: Kdo se jako dítě neučí, stane se ničemou; kdo se jako hoch neučí, co má v stáří dělati?

Kniha má název ‚Santszö-king,‘ Kniha tří slov, protože se každá řádka skládá jen ze tří slov.«

»Prosím, ještě jeden takový rým!«

»Milerád; zde je jeden:

Phi pu pian
Sio tschu kian
Phi wu schu
Zie tsch mian.

To znamená: Kdo spal na sítěných rohožích, kdo použil bambusové kůry místo papíru, tito lidé byli bez knih a přece studovali horlivě. Předvádějí se tu malým čtenářům k nápodobení příklady z dějepisu. Zcela týž účel má také následující rým:

Ju nang ing,
Ju ing sine,
Kia sui phin
Hio po tschue.

To jest: Kdo studoval při svitu světlušek a při odlesku sněhu, ačkoliv byli z domova chudi, nezameškali učení. Připojené obrázky illustrují uvedené příklady. Sám jsem nevěděl, že jsou tu tak výborné spisy pro mládež.«

»To by bylo zajímavé pro našeho dobrého Turnersticka. Mohl by pro čínskou mládež sbásniti rýmy na své pověstné koncovky, začež by ho zde jistě prohlásili za proslulou hvězdu učeného nebe. Škoda, že tu není.«

Ti lidé radovali se velmi, že oba hosté projevovali tak živou radost nad zaměstnáním dětí. Proto a především jiným z vděčnosti za velikou službu, včera prokázanou, přinesl muž z krámu skřínku, rozličnými skvosty naplněnou a prosil je, aby si vybrali několik věcí na památku. Methusalem zdráhal se rozhodně něco si vzíti, ale zarmoutil tím tyto dobré lidi tak velice, že se konečně odhodlal spokojiti se nějakou maličkostí, jež by neměla vysokou cenu.

Obdržel jednu z oněch řezeb ze slonoviny, jež může provésti toliko nekonečná trpělivost Číňanů. Byl to maloulinký domeček, ani ne palec dlouhý a vysoký a sotva s polovice tak široký, a přece představovala tato malá řezba dům, jenž se skládal z přízemku a velice vyšňořeného patra. V přízemí byla čtyři okna, kterými bylo viděti v první světnici Číňana jísti, ve druhé muže čísti, ve třetí mandarina psáti a ve čtvrté sedláka kouřiti? Patro záleželo ze dvou pokojů, v prvním seděli muž a žena pracujíce, a ve druhém spaly děti tohoto párku ve čtyřech postýlkách. A všecky tyto osoby a věci byly přese všecku jejich téměř mikroskopickou drobnost tak jemně, zřetelně a umělecky pracovány, že zhotovitel byl zajisté mistrem ve svém oboru a léta potřeboval, aby dokončil toto roztomilé umělecké dílo.

Bohumír dostal jemně dírkovanou špičku, ze které mohly se pomocí kouře rozličné zvláštní figury vyfukovati, dárek, který měl pro něho, jak ujišťoval, jako tajného spolukuřáka z vodní dýmky velikou cenu.

Byl tu však ještě jeden dárek, mnohem, mnohem drahocennější než oba ostatní, ačkoliv to na něm nebylo viděti. Klenotník přinesl totiž malou knížečku, toliko tři palce dlouhou a širokou. Vazba byla z tlačené kůže a obsah záležel toliko z jediného listu, jenž byl po obou stranách popsán cizokrajnými značkami. Methusalem nebyl s to je rozluštiti a ptal se, co by ta miniaturní kniha měla znamenati.

»Je to velice cenný majetek pro toho, kdo ji může potřebovati, totiž T’eu-kuan,« odpověděl Hu-tsin.

»T’eu-kuan, tedy pas krále žebráků?«

»Ano, pas mého tchána. Nemyslíte, že by vám mohl prospěti?«

»Kterak by mi mohl prospěti? Nejsem poddaným T’eu.«

»Ten to pas není také pro jeho lidi, nýbrž pro cizí. Vy máte přece již legitimaci?«

»Ano, a Tong-tschi dal mi také zcela výborný průvodní list.«

»Z toho můžete se těšiti, neboť tento muž má míti dozor nad cizinci, a koho on ochraňuje, tomu nemůže se tak snadno něco zlého přihoditi. Ale tyto pasy nejsou přece ničím proti Kuanu mého tchána.«

»Kterak to?«

»Protože — — nuže, vyložil jsem vám již včera, co je král žebráků a co znamená. Má skutečně větší moc než nejvyšší mandarin. Průvodní list úřadu je respektován, ano, ale Kuan T’eu má ještě zcela, jiný účinek. Je vystaven mocí, jež každého neviditelně obklopuje a každého může chopiti, kdy a kde by se toho nejméně nadál. Rozkaz mandarina vzbuzuje úctu, ale rozkaz krále žebráků nahání strach. Nezůstanete zde, nýbrž pocestujete ještě dále do země?«

»To je zajisté mým úmyslem.«

»Nuže, tu najdete lidi, kteří se vysmějí úředním příkazům, ale rozkazu T’eu budou si tak vážiti, jakoby jim byl udělen samotným synem nebes.«

»Je tento Kuan ona listina, o níž jste včera mluvil, již možno obdržeti od T’eu za peníze, aby se mohla přilepiti na dveře jako obrana proti žebrákům?«

»O ne. Lístek, o němž mluvíte, je toliko upozornění žebrákům, aby šli kolem dotyčných dveří. Ale tento Kuan je ochranný a průvodní list pro jeho majitele. Bývá vystaven jenom velice zřídka a to jenom osobám, jimž je T’eu v nejvyšší míře zavázán. Ten, kdo nedbá tohoto pasu, vydává se v největší nebezpečí. Oznamte T’eu, že vás nějaký místokrál nechránil, když jste mu byli Kuan ukázali, a můj tchán pošle mu na krk smečku svých nejdotěrnějších poddaných, kteří ho budou tak dlouho trápiti, dokud nenajde prosíka. Obdržel jsem tento průvodní list od T’eu pro sebe, ale prosím vás, byste jej ode mne přijal, a velice mne bude těšiti. dozvím-li se někdy, že vám prospěl.«

»Což smíte jej darovati?«

»Jenom osobě, která mi prokázala nesmírně velikou službu. Také musím to ihned po nějakém poslu T’eu oznámiti, protože musí přesně věděti, ve kterých rukou se nacházejí tyto důležité a řídké Kuany. Pošle mi potom jiný pro mne. Doufám, že prosby mé nezamítnete. Zbavím se tím alespoň malinké částečky dluhu, kterým jsem vám povinován.«

Byl-li tento pas knížete žebráků již sám o sobě věcí nesmírně zajímavou, jež vzbuzovala přání dostati ji do svého majetku, tím spíše leželo to v mezích možnosti, že tato legitimace prospěje velice Methusalemovi a jeho soudruhům. Proto přistoupil student na prosbu klenotníkovu a vzal od něho T’eu-kuan, ale vyprosil si za to dovolení poslati mu později z Německa na oplátku nějaký předmět, který se tu zřídka objevuje a tudíž také velice zajímavý je.

Potom rozloučili se oba Němci s těmito vděčnými lidmi, kteří se až k poslednímu Tsching tsching zdvořilostmi rozplývali. Když vystoupili z krámu, spatřili, že stojí několik policistů před domem Wing-kanovým, z něhož vycházeli kuliové značným nákladem obtížení. Úřady staraly se o to, aby se zmocnily majetku uvězněného, jehož nejdrahocennější kusy Tong-tschi již arci včera večer potají odstranil.

A právě když vstupovali do domu posledního, zazněly u vchodu ulice pronikavé zvuky gongu. Strážce konal poznovu obchůzku, dnes však, aby zvěstoval, že se ukradení bohové sami vyprostili a ještě během dnešního dne do svého chrámu se vrátí. Dodal k tomu, že pachatelé byli dopadeni a neujdou spravedlivému trestu.

Mezitím obstaral domovník žádaná nosítka. Cestující vstoupili a vydali se na cestu, se dvěma běhouny vpředu a dvěma sluhy vzadu. Vodní dýmku, jež byla nepohodlná, a novofundlanďana, o němž nevěděli, budou-li ho směti všude s sebou vzíti, nechal Methusalem doma. Také oboe zůstalo doma, což stálo Bohumíra nemalého přemáhání. Nemohl podivuhodné tony tohoto nástroje zde v Číně vůbec ještě ani uplatniti, kdežto doma »u listonoše z Ninive« měl zadostiučinění, že denně dával pivní signály a doprovázel milovaným nástrojem četná volání »slávy.«

Přání, aby spatřili nějaký chrám, bylo záhy splněno. Nosiči zastavili před budovou, již označili jako »Svátost pěti set duchů.« Cestující vystoupili z palankinů, aby si chrám prohlédli.

Vstoupili na krytou cestu, vedoucí ku bráně, po jejíž obou stranách stály dvě kamenné obludy. Dobře živený bonz (kněz, mnich) vyšel jim vstříc, aby je pozdravil přívětivým tsching tsching, jež cestující mu vrátili. Nabídl se jim za průvodce a doprovodil je do dlouhé, dvojnásobné síně, u jejichž stěn bylo umístěno pět set pozlacených lidských soch, které představovaly nejproslulejší žáky a učenníky Buddhovy.

V prvním okamžiku činilo toto množství ztrnulých postav dojem téměř skličující. Ale při bližším pozorování mohl se divák s touto němou společností dobře spřáteliti, protože idoly neměly nikterak vzezření zlých nebo dokonce snad krvežíznivých bůžků.

Jelikož je v Číně pojem krásy nerozlučitelný s pojmem otylosti a tito »vznešení svatí« přece beze vší podmínky krásní býti musí, tedy měly všecky tyto sochy tělesný objem, jenž blížil se více méně objemu mijnheera van Aardappelenboschu, ba někdy jej i předčil. Obličeje měly beze vší výjimky výraz nejvýše dobromyslný; většina z nich se dokonce smála, mnozí takovým způsobem, že měli tlusté huby dokořán rozevřené a šikmé oči ani viděti nebylo, tak že bylo se obávati, aby tato rozjařená společnost nebyla v nejbližším okamžiku zachvácena křečovitým smíchem.

Jenom jediná postava tvářila se velice vážně; také odlišovala se od ostatních zvláštním krojem. Na otázku Methusalemovu, koho by tato socha představovala, odpověděl bonz: »To je největší a nejproslulejší a také nejmocnější a nejsvětější bůh tohoto chrámu. Nazývá se Ma-ra-ca-pa-la, je však vzýván kromě toho ještě pode mnoha jinými čestnými jmény.«

Byl to tedy obraz proslulého Benátčana a středověkého cestovatele Marca Pola, od něhož nabyl ostatní svět tak důležitých a obšírných zpráv o Číně a Východní Asii vůbec a jehož jméno se tam zachovalo až po dnes, třebas v čínské zkomolenině. Dostalo se mu cti, že byl přijat mezi bohy a že zaujímá mezi nimi vysokou hodnost.

Malá společnost rozhlížela se nejprve velice vážně po síni. Ale při bližším pozorování smějících se bohů mizela s obličejů vážnost víc a více. Tahy Bohumíra z Bouillonu začaly nabývati veselosti; mijnheer kousal se do rtů; Turnerstick škrabal se povážlivě vedle svého falešného copu; nebyl skoro již s to, aby svou veselost zadržel a nevěděl přece, je-li zde v této posvátné místnosti smích dovolen. Bonz to spatřil a byl také nakažen. Zavřel očka napolo a roztáhl více ústa ukazuje při tom na jednoho boha, jenž zdál se býti ze všech nejveselejší, neboť se smál, třebas neslyšitelně, tak, že se každý mohl domnívati, že vidí, kterak mu slzy z očí tekou. To vyvolalo obávaný účinek: Bohumír vybuchl a volal směje se z plna hrdla: »Nic ve zlé, moji páni bohové, nemohu si však pomoci; je mi ve vaší ctěné společnosti tak kanibalsky blaze, že nemohu plakati. Vy jste ti nejskvostnější strýcové, jež jsem kdy poznal. Tsching, tsching, tsching!«

Mijnheer vpadl do smíchu; Turnerstick ho následoval; Methusalem a Richard přizvukovali; Liang-ssi smál se srdečně, a když se rozveselení návštěvníci ohlédli po bonzovi, aby viděli, jak se tváří při jejich tak velice málo uctivé veselosti, tu viděli a slyšeli, že se z plna srdce oddával témuž hříchu, — smál se neméně než oni.

Kolem dvojnásobné síně táhla se obydlí bonzů. Průvodčí doprovodil cizince do několika bytů, aby jim ukázal, kterak se zařídili strážcové pěti set duchů. Všude byly jim nabízeny voňavé tyčinky a popsané pestré lístky, na nichž byly modlitby, neboť bonzové obchodují podobnými věcmi. Methusalem rozdal těmto lidem hrst li, dal průvodčímu Com-tschu (čajovně, zpropitné) a byl následkem toho od celého houfu bonzů za mnohohlasého »Tsching, tsching, tsching« doprovázen až před chrám, kde vstoupili dosud ještě velice rozveselení návštěvníci do svých nosítek.

Odtud šlo to několika ulicemi do temné stavby podoby tunelové, potom řadou schodů vzhůru a nyní octli se cestující na zdi, jež táhne se kolem města. Kolem starých, zrezavělých děl šli k červené pagodě, obrovské budově, hojně navštěvované pro krásnou vyhlídku. Je čtverhranná a má pět pater s daleko vyčnívajícími římsami, nikoli však štíhlý, příjemný tvar, nýbrž je stlačená, těžkopádná. Řimsa a ozdoby nejsou nikterak dle toho, jak si u nás pagodu obyčejně představujeme, zvony a zvonky ověšený.

Společnost vystoupila po dřevěných schodech do nejvyššího patra, odkud naskytl se jim pohled, jenž sahal daleko za obrovské město.

Na jih rozkládalo se mohutné moře domů. Na střechách bylo viděti džbány vodou naplněné, úřady nařízený prostředek proti požáru. Nad to vyčnívaly pagody a střechy četných chrámů, také vysoká dřevěná lešení, jež sloužila za vyhlídky.

Na východ vystupovaly hory Tian-wang-lingu a na jihozápadě výšiny Sai-chin. Na severu rozkládala se rozlehlá, dobře zavodňovaná a vesnicemi posetá rovina, jež přecházela poblíž města v ony písečné pahrbky, v nichž Kanton již po několik století své mrtvé pochovává.

Z této pagody byli cestující donešeni k Sing-gu, trestní budově. Vystoupili před otevřenou brankou, u níž stáli na stráži vojíni kopími ozbrojení, prošli úzkým dvorem a dospěli potom k rozsáhlé dvoraně, jejíž střecha spočívala na sloupech.

Bylo tu mnoho lidí, kteří udivenýma očima pohlíželi na cizí příchozí. Ale tito nedbali pozornosti, kterou vzbuzovali, a tlačili se ku předu tak daleko, jak to vůbec bylo možno.

Tu seděl u stolu starý mandarin, který měl obrovské brejle na malém nosíku; jeho cop splýval za židlí až k zemi. Po listinách a psacích potřebách nebylo ani stopy. Úředník pohrdal patrně takovýmito zbytečnostmi, nýbrž projednával trestní případy hned s patra.

Šest osob stálo u jeho stolu, dvě jako žalující, čtyři jako obžalované. Z neobyčejně krátkého výslechu vyšlo na jevo, že oba první byli společníci obuvnického závodu a dali čtyři poslednější předvolati jako liknavé odběratele. Dlužníci připouštěli, že odebrali zboží, tvrdili však, že jsou chudí a že nemohou platiti. Po krátkém rozmýšlení prohlásil mandarin všecky za viné, dokonce i žalobce, jelikož mají býti potrestáni pro lehkomyslné poskytování úvěru a bezúčelně obtěžování vysokého úřadu. Pronesl k několika za ním stojícím výkonným orgánům, bambusovými holemi ozbrojeným polohlasitý rozkaz, načež zmocnili se těchto šesti osob, aby je hned na místě potrestali způsobem předepsaným.

Hrdinové procesu musili se na zemi rozložití vedle sebe, hřbety vzhůru. K vykonání trestu bylo zapotřebí tří policistů. První držel hlavu delikventovu, druhý klečel mu na nohou, a třetí prováděl bambusem onu citelnou proceduru, na níž se také mnohý nečínský a jinak hodný muž dosud živě pamatuje z dob svého dětství. Každý dostal patnáct ran a to plnou silou. Nikdo nekřičel; snad byl jim takovýto trest již věcí všední. Potom povstali, uklonili se mandarinovi a cupali odtud. Když kráčeli oba žalobci kolem Němců, povídal jeden druhému: »Put-ko tschu-san tai, put yit-tschi — jenom ty první tři bolí, ostatní již ne.«

Patrně měl onen muž v tomto oboru značné zkušenosti, jimž by snad odporoval mnohý evropský znalec téhož genru.

Ještě nezmizeli a již začal se projednávati nový případ. Předstoupili dva muži, z nichž jeden ukazoval na temně zbarvenou bouli na svém obličeji a tvrdil, že ho druhý tak nehorázně udeřil. Obžalovaný popíral to co nejrozhodněji. Ukázalo se ihned, že by byli lépe učinili, kdyby si byli případ před tím projednávaný vzali za výstrahu. Byli uchopeni tímže osudem, rozumí se, že v podobě policistů, a dostali čtyřicet ran, o něž se rozdělili rovným dílem, načež udělali své poklony a zmizeli s velice spokojenou tváří za kruhem diváků, tisknouce při tom něžně své ruce na onu část těla, na níž se trest svezl.

»Půjdeme!« mínil Bohumír. »Je mi úzko a teskno, neboť tento mandarin natírá všecko stejnou barvou. To je mi příliš nebezpečné. Nechci se vydati v nebezpečí, abych byl pokládán také za stranu a dostal něco neberného. Tsching, tsching!«

Odešli, aby se dali donésti do chrámu »Hrůzy a trestu.«

Je ze všech chrámů ve městě nejvíce navštěvován a jeho idol je patronem Kantonu. Ozdobnou branou dostaneme se do dvora, kde stojí na sta žebráků, aby návštěvníky přepadli divokým skučením. Celá tlupa vrhla se přímo na nosítka, tak že naši přátelé sotva vystoupiti mohli.

Tu napadlo Methusalemovi, aby vyzkoušel účinek T’eu-kuanu. Vyňal z kapsy malinkou knížečku, rozevřel ji a podržel ji, aniž by slova pronesl, rozedraným postavám nejblíže u něho stojícím před špinavými obličeji. Účinek byl okamžitý.

»T’eu-kuan-kiün — majitel T’eu-kuanu!« zvolal silný chlap, jemuž chyběla ruka.

»T’eu-kuan-kiün!« křičeli ostatní po něm.

Volání šířilo se dále a lidé ustupovali uctivě až k samým zdem. Po dřívějším pustém řevu nastalo nyní hluboké ticho.

Degenfeld seznal, jaký úžasný účinek vyvolal tento pas; nebylo však jeho úmyslem prosící odmítnouti. Na všechen způsob doporučovalo se dokázati chudým, že také majitel průvodního listu krále žebráků se jich nevzdaluje. Pokynul jednomu muži a tázal se ho, je-li mezi nimi nějaká »hlava«, již mají ostatní poslouchati.

K otázce bylo přisvědčeno a když Methusalem přál si poznati dotyčného žebráka, byl zavolán právě onen jednoruký. Dal mu stříbrný dollar, peníz, který v Kantonu rádi proměňují, a prosil ho, aby tento dar svým lidem rozdělil. Muž poděkoval se tak uctivě, jakoby měl krále před sebou, a odstranil se kráčeje po zpátku na důkaz veliké své uctivosti.

Kromě těchto žebráků byli ještě jiní lidé zde na dvoře, hotovitelé rtuťové masti, kejklíři, kouzelníci, u nichž bylo možno nahlédnouti do budoucnosti, koláčníci, kuchaři a jiní obchodníci. Chrám je velice hojně navštěvován a tedy místem, na kterém mohou tito lidé počítati na hojný odbyt.

Své jméno má chrám dle hrůz a muk, jež čekají hříšníka po jeho smrti, které jsou tu vyobrazeny. Možno tu spatřiti všecky tresty, jež si lidská fantasie vymysliti může.

Tu byl hříšník, visící jako srdce ve zvonu, do smrti uzvoněn; tělo jiného bylo našroubováno jako vývrtka; třetí spočíval mezi dvěma prkny, jimiž byl na kaši rozmačkán. Bylo viděti duše, jež vařily se v oleji, jež nože na kousky krájely, zapřažení voli trhali, které se v maltě dusily, duše na kůly napíchané, na rožni pečené, obráceně pověšené a kolem drcené. Pohled byl tak příšerný, že Methusalem velmi brzy podal doprovázejícímu knězi Com-tschu a společníky vyzval, aby opustili s ním toto místo hrůzy.

»Ale kam nyní?« tázal se Turnerstick.

»Myslím, že chceme do ‚domu sta nebeských pánů‘, v němž byla včera večer krádež spáchána?«

»To chceme zajisté,« odpověděl Degenfeld. »Řeknu to nosičům.«

Doprovázeni vděčným Tsching tsching žebráků přešli dvůr, aby se dali donésti do Pek-thian-tschu-fanu.

Cesta vedla až do té části města, v níž bydlil Tong-tschi, z čehož bylo patrno, že zloději neměli včera večer příliš daleko s místa činu do zahrady klenotníkovy. V jiném případě bylo by bývalo provedení lupu, ne-li nemožné, tedy zajisté mnohem těžší.

Také zde musili vystoupiti před branou. Když opustili nosítka, navrhl Methusalem, aby si prohlédli jenom ještě tento kostel a potom poobědvali buďto v nějaké jídelně anebo doma u mandarina, jelikož je již čas k obědu. Dopoledne dávno uplynulo.

Nádvoří, jímž museli projíti, bylo liduprázdné. Byl tu jediný bonz. Pozdravil je a tázal se, zda-li přišli také shlédnouti místo, v němž byl včera tak ukrutný čin spáchán.

»Chrám se dnes nevyprázdnil,« pokračoval dále. »Ale všichni lidé odešli, aby doprovodili nazpět bohy, jež naši kněží slavnostně přinesou. To stane se v triumfálním průvodu. Je tu jenom veliký Tong-tschi, jemuž děkujeme za polapení zlodějů. Chce viděti, jaké přípravy jsme učinili k přijetí průvodu.«

Chrám skládal se ze dvou částí, větší byla položena dozadu a obsahovala většinu model. Němci vstoupili do menší, ku předu položené. Tu stálo osmnáct soch; dva podstavce, na nichž dříve ukradení bohové trůnili, byly prázdné. Poblíže nich stál Tong-tschi, jenž přišel jim rychle a radostně vstříc, jakmile je spatřil.

»Vy jste zde!« pravil, pozdravuje je. »Podnikli jste procházku městem?«

»Částí města,« odpověděl Methusalem. »Tento chrám má býti před obědem posledním místem, jež navštívíme.«

»To je dobře. Bohužel nemohu vás však doprovodili, jelikož jsem ještě zaměstnán záležitostí bohů. Přinesou je brzy a můžete se státi svědky slávy, za které zaujmou zase svá místa. V době lupu nebylo tu včera návštěvníků, jediná příčina, proč mohla se krádež podařiti. Pojďte dále! Ukáži vám hlavní chrám.«

U těchto dvou stáli jenom cídič, Richard a Liang-ssi. Následovali je do hlavního chrámu a bonz kráčel zvolna za nimi.

Turnerstick a mijnheer byli zvyklí býti v průvodu vždy posledními. Když kráčeli dvorem, nespěchali příliš. Rozhlíželi se tu docela pohodlně a vešli následkem toho do předního chrámu, když ho ostatní zatím již opustili.

Nerozuměli také řeči bonzově a nevěděli tudíž, že očekávají průvod kněží s vracejícími se bohy. Nyní rozhlíželi se po chrámě. Když spatřili obě prázdná místa, řekl Turnerstick: »Ach mijnheer, tady seděli oba ukradení bohové. Nemyslíte?« 

»Co povídám?« odpověděl tlustý. »Ano, tady stáli.«

Přistoupili blíže a prohlíželi místa. Plocha každého byla tak veliká, že dospělý muž mohl tu docela pohodlně seděti. Turnerstick naklonil podnikavě hlavu na stranu a uvažoval: »Není to špatné místo. Často seděl jsem mnohem hůře. Nejsem ale také žádný bůh. Rád bych věděl, jak je takovému bůžku kolem srdce. Nemusí to býti právě špatné, vzývají-li takového boha a strkají-li mu pod nos hořící voňavé tyčinky! Ne?«

»Ja, het moet zeer heerlijk zijn — ano, musí to býti velice výborné!«

»Nuže, vždyť můžeme to zde zkusiti, jaké to je. Příležitost je znamenitá. Sednu si teď na tento podstavec a budu se domnívati, že jsem čínským bůžkem. Jsem zvědav, co tomu řeknou ostatní bohové.«

Jak rychle mu tato myšlenka napadla, tak rychle byla také provedena. Kapitán se posadil, uvelebil se náležitě, zaujal pohodlnou posici, skřížil nohy přes sebe, jak to udělali ostatní bohové, a zeptal se potom: »Nuže, mijnheer, jak vypadám?« 

»Velmi dobře.«

»A nyní vějíř k tomu! Věčná škoda, že jsme sami! Chtěl bych, aby přišel nějaký Číňan. Chtěl bych věděti, zda-li by mne pokládal za Buddhu nebo za Heimdalla Turnersticka. Myslím, že za Buddhu. Škoda, že tu žádný není. A to leknutí, až bych ho potom oslovil svou skvostnou čínštinou! Ty poklony!«

»Ik word n eene maken — udělám vám jednu!«

Turnerstick rozevřel obrovský vějíř a držel ho půvabně v pravici, kdežto levou rukou spustil svůj dlouhý cop. Na jeho vyčnívajícím nose seděl skřipec. Tlustý postavil se před něho, poklonil se a pravil: »Mijne komplimenten, mijnheer Buddha! Hoe staat het met moc gezondheid? — moje poklona, pane Buddho! Jak je to s vaším zdravím?«

»Jak je to s mým zdravím? Znamenitě, zvláště od té doby, co jsem jedním ze sta nebeských pánů. Ale, mijnheer, mně sedí se to tu jako bohu skutečně výtečně. Nechcete to také zkusiti?«

Tlustý hladil si povážlivě bradu a odpověděl: »Wordt men want mogen — což smí se tak učiniti?«

»Smí-li se? Proč pak ne? Proč se ještě ptáte! Vždyď vidíte, že smím, že tu sedím! Nebo bojíte se snad?«

»Neen — ne!«

»Nuže, tedy následujte mého příkladu! Rád bych také vás jako boha spatřil.« »Als goed? Mij? Goed, ik word het verzoeken — jako boha? Mne? Dobrá, chci to zkusiti.«

Ve své horlivosti nedbali na šumot, zprvu velice vzdálený, který se však velmi rychle blížil. Nyní bylo možno zřetelně rozeznati zvuky gongů, píšťal, zvonečků a zvonů a jiných hudebních nástrojů čínských.

Tlustý usadil se supaje na podstavci, uvelebil se do správné posice a tázal se potom: »Ziet zij mij, mijnheer Turnerstick — vidíte mne, pane Turnersticku?«

»Ano, to se rozumí! Vždyť sedíte hned vedle mne.«

»Ben ik even zoo hoe een god — vypadám-li pak jako bůh?«

»Zrovna tak. Podobal byste se však bohu ještě mnohem více, kdybyste roztáhl svůj deštník.«

»Dat kan ik maken. Derhalve heb ik het regenscherm en parasol ja metgenommen — to mohu udělati. Proto vzal jsem deštník a slunník s sebou.«

Rozepjal rodinnou střechu a pyšně se rozhlížel. Pří tom namáhal se všemožně, aby napodobil posici Turnerstickovu, ale jen s velikou bídou podařilo se mu krátké, tlusté nožičky křížem přeložiti.

Nyní stala se hudba a hluk tak silnými, že oba musili si toho povšimnouti.

»Wat is dat vor een fluitenspel?« ptal se mijnheer.

»Hra na flétny? Hm! Bude to nějaký průvod, snad hasiči nebo měšťanská garda, střelci, kteří jdou stříleti ku ptáku,« odpověděl Turnerstick velice bezstarostně.

»Stříleti ku ptáku? V Číně?«

»Ano! Proč pak ne? Zdá se, že jdou kolem. Škoda! Jak hezké by to bylo, kdyby některý sem vešel, abychom mohli viděti, pokládá-li nás za bohy! Teď spustili tuš. Patrně musí tak učiniti před každým chrámem. Mysleme si, že se to děje k naší poctě. Ne?« 

»Ano, chceme tak mysliti.«

»Slyšte! Teď táhnou dále.«

Očekávaný průvod zastavil venku před branou. Sestával z bonzů a jejich vrchních kněží, četných úředních osob a z civilistů, jichž počet páčil se na několik set osob. Květinami ozdobené bohy nesli vrchní kněží na nosítkách, koberci ověšených. Hudebníci, kteří kráčeli v čele, zůstali státi venku, zavřískali fanfaru tuši podobnou a spustili potom nový břinkot, jenž měj býti pochodem, při jehož zvucích měl se průvod kolem nich do chrámu odebrati.

Jelikož se hudba neblížila, domníval se nešťastný kapitán, že »měšťanská garda« táhne dále.

O čínské hudební kapele nesmí se nikdo domnívati, že by provozovala evropskou komorní hudbu. Jsou tu gongy, rolničky, zvony a zvonky, také triangle, kovové desky, hudební urny, bubny v podobě soudků, dřevěné umrlčí hlavy pro hudbu chrámovou, flétny, kastaněty, dvoustrunné housle, tří- a čtyřstrunné kytary, vřeštící trubky, jež nejsou nikterak sladěny na komorní nebo kabinetní hudbu, a podivně vyrobené, malými rolničkami ověšené bambusové stojany. Každý ovládá svůj nástroj ze všech sil, bez not a bez taktu. O nějakém souzvuku není ani řeči. Melodie, i kdyby nějaká byla, zmizela by ve všeobecném lomozu, neboť ten, kdo vyloudí ze svého nástroje největší řev, platí za nejlepšího hudebníka.

Proto nebylo divu, že při tom strašlivém hluku, který hudebníci způsobili, nebylo slyšeti kroky blížícího se průvodu, a že první část objevila se u vchodu do chrámu, kdy cítili se oba falešní bohové ještě úplně bezpečnými a kapitán dokonce pořád ještě choval přání, aby někdo přišel, s nímž by si mohl zažertovat.

Mezitím ukázal Tong-tschi ostatním větší oddělení chrámu a vešel s nimi potom zadní brankou do dvora, kolem něhož rozkládala se obydlí bonzů. Tam vzal Methusalema stranou a tázal se ho: »Vědí vaši společníci všecko, co se sběhlo včera večer?«

»Ano.«

»To je chyba. Neměl jste jim to vypravovati!« 

»Nešlo to jinak, musili se to dozvěděti pro všecky případy, aby se mohli dle toho říditi.«

»Tu očekávám tedy alespoň, že neprozradí ničeho?«

»O to nemějte starosti. Tito lidé jsou mlčeliví. Přál bych si, aby vaši lidé byli jimi neméně.«

»O, ti neodváží se říci ani slova. A Hu-tsinovi připomenu ještě jednou co nejpřísněji, aby mlčel.«

»Byl jsem ráno u něho a slíbil mi, že ani slovem se o tom nikomu nezmíní. Přinesou tedy bohy. Ale jak se to má s těmi třemi pachateli?«

»Měli vlastně také v průvodu jíti, aby byl slavnější. V tomto případě bylo by je obecenstvo nepochybně roztrhalo.«

»Tedy jste tomu zabránil?«

»Ne, neboť nebyl bych měl k tomu dosti moci. Kněží žádali o to a Sing-kuan byl by jim to neodepřel.

»A přes to vše přece nepřijdou? Má to tedy zvláštní příčinu?«

»Ano. Nemohli v průvodu jíti, protože již tu nejsou.«

»Nejsou tu? Tedy pryč?«

»Pryč!« přisvědčil mandarin, tváře se při tom nesmírně šibalsky.

»Rozumím,« usmíval se Methusalem. »Jsou ve vyhnanství, jež jste jim včera slíbil?«

»Tak je to; uprchli.«

»Kdy?«

»V noci.«

»Na všechen způsob pomocí někoho jiného?«

»Velice pravděpodobně, protože byli pevně uvězněni.«

»Tuto pomoc měl bych znáti. Viděl jsem včera jisté mince, jimž se vězení otvírají.«

Tong-tschi se ohlédl a když nespatřil nikoho, kdo by naslouchal, pravil: »Budete mlčet a myslím, že vám mohu důvěřovat. Tito tři zločinci mohli vás, aniž by to třebas jejich úmyslem bylo, při výslechu do věci zaplésti. V tomto případě byl bych také já postižen, protože jste mým hostem a já jsem zodpověděn za vše, co činíte. Abych tomu zabránil, měl jsem jenom dvě cesty: Buďto musil jsem je usmrtiti a to jsem nechtěl, nebo musil jsem jim k útěku pomoci a to jsem také učinil. Sám jsem je z vězení vyvedl a až na hranice města doprovodil. Za to bude ovšem potrestána »hlava« vězení, než na život nebude jí sáhnuto.«

»Což se neví, že jste to vy, jenž tyto lidi osvobodil?«

»Ne, neboť učinil jsem opatření, abych nemohl býti poznán.«

»Musili vás však přece znáti, aby vás vpustili do vězení!«

»Ne. Peníz otevře dvéře každému, také neznámému. Nyní je věc odbyta, nemluvme tedy více o tom. Prosím vás však, abyste — dokud budete mým hostem — ničeho již beze mne neučinil, abych se zase neoctl v podobných rozpacích! Zítra navštíví vás Ho-po-so, jejž jste vysvobodil zároveň se mnou. Nevěděl ještě, že jste tu. Musí dnes prohlédnouti řeku až k ostrovu Lu-tsinu. Bude-li hotov dříve, než se domnívá, navštíví nás ještě dnes. Chcete-li Kuang-tschéu-fu opustiti po vodě, může vám býti velice na prospěch. Než, neslyšíte hudbu? Průvod přichází. Naskytne se vám příležitost spatřiti něco zajímavého.«

Měl více než pravdu, neboť bylo to také více než zajímavé, co spatřili.

Kývli na ostatní a vrátili se do chrámu. Hlavní oddíl byl ještě prázdný; ale z menšího předchrámu zalehal k nim mnohohlasý, zmatený pokřik.

»Nebesa!« pravil student. »Průvod je tu, a Turnerstick a mijnheer nejsou dosud u nás. Zůstali pozadu. Kdo ví, co se stalo, jaké hlouposti provedli!«

Chtěl odkvapiti ku předu, ale mandarin zadržel ho za rameno a varoval: »Zadržte! Jestliže se dopustili nějaké chyby, tedy je lépe, nedozví-li se nikdo, že patříme k nim. Nikoli dveřmi. Nahlédněme tam se strany!«

Degenfeld nahlédl, že Číňan má pravdu, a dal se od něho stranou zavésti. Na pravo a na levo ode dveří byla totiž úzká bambusová mříž, kterou bylo možno dívati se z jednoho oddělení do druhého, aniž mohli býti tak snadno spatřeni. Tam šli a dívali se do vnitř. Co tu spatřili, nepřispělo nikterak k jejich upokojení. Methusalemovi div vlasy na hlavě nevstávaly.

Když spatřili ti dva neprozřetelní mužové, že dveřmi lidé přicházejí, tu pronesl Turnerstick prudká ale tichá slova: »Hallo! Tady jdou nějací lidé!«

»Ano, přicházejí,« přisvědčil tlustý.

»Ticho! Ani slova! Seďte docela zpříma a zticha jako socha! Uvidíme, jsou-li tak chytří, aby poznali, že nejsme žádní Buddhové.«

Seděl nepohnutě, s obrovským vějířem před sebou a ztrnule díval se jedním směrem. Tlustý činil totéž. Nikdo z nich neměl správného pojmu o nebezpečí, v něž se vydali.

Vpředu kráčelo osm policistů, za nimi vrchní kněží s oběma nosítky. Teď pochopil Turnerstick, že se ve příčině »hasičského průvodu« nebo »střílení ku ptáku« notně zmýlil. Uhodl, co se tu bude díti, a pod mandarinskou čepicí vyrazilo na něm strašlivé horko.

»U všech ďasů!« šeptal svému spolubohu. »Přinášejí bůžky zpět a chtějí je postaviti na podstavce, na nichž sedíme! Co máme dělati?«

Nebylo možno viděti, že pohybuje rty, protože držel vějíř před sebou.

Také tlustému bylo nesmírně úzko. Pochopil, že také bohové mohou míti okamžiky, v nichž by byli raději obyčejnými lidmi a hodně daleko od chrámu.

»Ano,« odpověděl co nejtišeji. »Co máme dělat?«

»Je jenom jediná záchrana. Seďme, aniž bychom se hnuli. Snad nejsou naše místa přece ona, na něž patří oba bůžkové.«

Strnule před sebe hledíce, nehybní jako dřevo, ale uvnitř se chvějíce čekali na to, co se nyní stane.

Policisté postoupili ku předu, aniž by byli spozorovali, že je tu o dva bohy více. Nevěděli, kam náleží oba uloupení. Ale vrchní kněží upřeli mimovolně zraky své na místo, kde se měla slavnost odbývati. Spatřili místa obsazena a úžasem zůstali státi. A když byli bonzy za nimi jdoucími ku předu vytlačeni, postavili nosítka a ukázali na bohy, kteří se byli zatím vrátili.

Bylo to možné! Sestoupili snad nebeští bohové, aby odškodnili klášter za loupež, a usadili se nyní na osiřelých místech? Zbožné Buddhisty projel mrazivý pocit hrůzy. Netroufali si ku předu a byli od následujících přece jenom pořád dále tlačeni, tak že se octli zcela na blízku oběma zázračným postavám.

Lidé uvnitř chrámu šeptali venku stojícím zprávu o zázraku. Každý chtěl to viděti, a tak nastalo šoupání a strkání, jemuž učinili bonzové, kteří do chrámu náleželi, konec tím, že zamkli dvéře, což stalo se arci jenom způsobem násilným.

Nyní nacházeli se v chrámu jenom policisté, vrchní kněží, bonzové a mnozí mandarini, kteří v průvodě kráčeli bezprostředně za nosítky. Venku umlkla hudba; potlačované mručení dralo se sem jako tichý hukot; ale uvnitř panovalo ještě slavnostní ticho.

Potom šeptali si kněží tiché poznámky. Konali poradu, co by měli činiti. Potom předstoupil Ta-sse (představený) chrámu před oba bohy, uklonil se před nimi hluboce a tázal se: »Schui ni-men, thian-tse — kdo jste, vy synové nebes?«

Nedostalo se mu odpovědi.

»Hi-wei iü-tsi — proč jste zde?« pokračoval dále.

Bohové neráčili odpovědíti. Žádný pohyb nenasvědčoval, že by se radovali z pozemského bytí. Jenom se spánku tlustého řinula se téžká kapka potu, strachem vzbuzeného, jíž však nikdo nespozoroval.

Tu obrátil se Ta-sse ke kněžím a řekl: »Schu-tschi-ho, schok-tschi-ho — co máme o tom souditi, kterak se máme zachovati?«

Turnerstick zůstal zcela klidným. Ale mijnheer nedovedl se tak přemoci. V celém těle bylo mu strašlivě horko. Na jeho lysé hlavě, kterou škotská čepice zúplna nekryla, shromažďoval se pot a začal ve velikých kapkách dolů splývati. Jeho ruka se chvěla, tak že deštník zakolísal, ne sice příliš mnoho, ale někdo to přece spozoroval. Byl to mladý muž, snad asi jedenadvacetiletý, nejmladší mezi přítomnými. Stál mezi mandariny. Nyní předstoupil, odstrčil Ta-sseho stranou a řekl mu: »Ngo yen huo ťa-men — promluvím s nimi.«

Přistoupil k oběma a pozoroval je. Potom šel do kouta, kde doutnaly na jakémsi oltáři voňavé tyčinky, uchopil jednu z nich, vrátil se a držel ji tlustému pod nosem.

Mijnheer namáhal se všemožně, aby odolal pronikavé, třebas příjemné vůni, než marně. Kouř vnikal mu do nosu a — — — »He—he—he — pčí!« vydralo se to z jeho prsou jako z nějaké sopky.

»Thian-na, ngnot-tik — o nebesa, o dive!« zaznělo to kolkolem.

Mladý mandarin zkoušel svůj pokus nyní také u Turnersticka. Tento stiskl pevně zuby a umínil si, že na žádný způsob nekýchne. Ale také on nemohl odolati. Následoval u něho zrovna tak mocný výbuch jako u tlustého.

Po tomto zvolání rozpoutal se v chrámu hluk k nepopsání.
»Thian-na, ngnot-tik!« zvolali zase kolemstojící.

Jelikož měl Turnerstick čínský oděv, pokládali ho za domácího boha, ale mijnheera za boha z cizího, dosud ještě neznámého nebe. Že oba kýchali, byl rovněž tak veliký zázrak jakož i patrné znamení, že se jim podkuřování tyčinkami líbilo. Již myslil Ta-sse na proslulost, kterou získá jeho chrám oběma těmito nepochopitelnými bytostmi a na příjmy, jež budou přirozeným následkem. Tu vytrhl ho však mandarin z jeho klamu slovy: »T’a-men put tschian-tse, t’a-men ti-jin — nejsou to synové nebes, nýbrž lidé pozemští!«

S těmito slovy vzal tlustému deštník z ruky a bodl ho špičkou do těla.

»Oei, seld rement — o běda, tisíc hromů!« zvolal mijnheer, sahaje oběma rukama na zasažené místo.

Také kapitán dostal důkladné rýpnutí, tak že zlostně vykřikl: »U všech čertů! Dej si pozor, chlape!«

Po tomto zvolání rozpoutal se v chrámu hluk k nepopsání. Poznali, že mají před sebou zcela obyčejné lidi a že božství bylo znesvěceno. Dotírali na oba.

»Rechtvaardige Hemel! Dat God verhoede — spravedlivé nebe! Aby nás pán bůh chránil!« křičel mijnheer a sesmykl se s podstavce, aby hledal ochrany za kapitánem. Ale tento, jakmile spatřil před sebou skutečné nebezpečí, rázem pozbyl strachu. Vyskočil, nastavil dotírajícím sevřené pěsti a křičel: »Zpátky, vy Číňaneng! Já s vámi krátceng zatočing! Umíte boxeng? Chcete ucítěng mé pěstung?«

Skutečně odskočili a to bylo v témž okamžiku, kdy Methusalem na druhé straně ke mříži přistoupil, aby nahlédl do vnitř. Spatřil kapitána, jemuž se skřipec s nosu svezl, kterak stojí na podstavci v hrozebné posici proti četným svým protivníkům. Uhodl, co se stalo, a seznal nebezpečí, v němž se nacházeli; ale kterak tu pomoci?

Turnerstick použil okamžitého ústupu svých protivníků k hřímavé řeči, v níž vyložil jim nebezpečí, jež jim hrozí, budou-li mu brániti, aby mohl klidně odejíti.

»Jaká to neprozřetelnost!« pravil Methusalem. »Sotva bude možno je zachrániti. Musím do vnitř!«

»Ne, ne!« odvětil Tong-tschi. »Ti nerozvážliví zaujali místa bohů a byli při tom překvapeni. Pospíšíte-li jim ku pomoci, jste také vy ztracen, my všichni! Můžeme je zachrániti toliko z povzdálí.«

»Já je zachráním!« řekl Liang-ssi. »Dokáži aspoň tolik, že jim teď neublíží. Vsadí je do vězení, doufám však, že je z něho budeme moci vysvoboditi.«

Chtěl pryč. Methusalem ho zadržel a tázal se: »Co chcete učiniti?«

»Nechte mne! Jsou to Lamové z Lhassy.«

»Tomu neuvěří nikdo!«

»Ať si o tom pochybují. Zatím musí býti s nimi přece jednáno jako s takovými.«

Vytrhl se a vstoupil do předního chrámu, ne spěšně, nýbrž docela tak, jakoby se byl nacházel v zadním oddělení chrámu a jakoby ho byl hluk přilákal.

Ještě stál tu Turnerstick a mluvil. Chtěl přítomné zdrtiti váhou své řeči, ale ti ovšem nerozuměli ani slova.

Mladý mandarin spatřil vstoupivšího; přistoupil k němu, uchopil ho za roucho a tázal se: »Náležíš k těmto dvěma?«

»Ne,« odpověděl Liang-ssi, ovšem že ne dle pravdy.

»Co zde chceš?«

»Chrám navštíviti.«

»To není teď dovoleno! Nikdo cizí sem nesmí!«

»Vždyť tito dva jsou také cizí!«

»Tedy je přece znáš!«

»Ne. Ale rozumím jejich řeči a slyšel jsem mluviti tohoto Lamu.«

»Jaká je to řeč?«

»Tibetská.«

»Ty jí rozumíš?«

»Ano. Byl jsem dvakrát v Tibetě.«

»Tedy zůstaň! Budeš dělati tlumočníka.«

Nyní skončil Turnerstick svou řeč, aniž by byl spozoroval Liang-ssiho. Tento obával se, že kapitán, jakmile by ho spatřil, nějakým znamením prozradí, že ho zná, a pokládal následkem toho za vhodné, aby ho sám hned oslovil. Proto zvolal na něho po německu: »Chcete-li býti zachráněni, tedy se stavte, jako byste mne neznali, sice jste ztraceni.«

Kapitán obrátil se k němu a odpověděl: »Nebojím se těchto chlapů. Mám s sebou své pistole, před nimiž utekou všichni.«

»Tento výpočet jest klamný. Dopustili jste se velikého zločinu, a kdybyste i odtud vyvázli, pronásledovali by vás přece a my všichni musili bychom nésti následky vaší chyby.«

»U sta hromů, to je hloupé!«

»Ano, hloupé od vás. Pokusím se však vás vysvoboditi. Budu vás vydávati za svátého Lamu z Lhassy. Posaďte se zase klidně, jako byste měl právo seděti na tomto podstavci, a také vy mijnheer, musíte činiti totéž.«

»Jiného východu není?«

»Ne.«

»Dobrá! Bude-li mi však některý holomek zase pod nosem kouřiti, tak mu dám pohlavek, na který bude dlouho pamatovat. Vystupte zase na svůj trůn, mijnheer!«

»Zase vystoupiti?« tázal se tlustý malomyslně.

»Ano. Slyšíte přece, že by se nám jinak zle vedlo.«

Posadil se zase a rozevřel svůj vějíř. Tlustý vyšplhal se na podstavec a zaujal svou dřívější posici. Liang-ssi vzal zcela nenuceně mandarinovi deštník z ruky, podal jej Hollanďanovi a řekl: »Nehýbejte se teď, a zírejte ustrnule před sebe, zrovna jako neživé bytosti.«

Uposlechli tohoto rozkazu a mijnheer roztáhl zase svůj deštník.

Přítomní pohlíželi na jednání Liang-ssiho, aniž by ho vyrušovali; ale na jejich obličejích zračil se největší úžas.

Nacházeli se tu mandarini, kteří byli značně starší a zaujímali také vyšší hodnost než onen mladý úředník, který prve mluvil; zdálo se však, že ho znají a že vědí, že celá záležitost je u něho v dobrých rukou. On sám dělal, jakoby se to rozumělo samo sebou, že má tuto záležitost skoncovati. Zlostným hlasem řekl k Liang-ssimu: »Jak se smíš opovážiti deštník mi vzíti?«

»Protože ti nepatří.«

»A«, pokračoval mandarin hlasem ještě důraznějším, »kterak se smíš opovážiti tykati mi?«

»Protože mi také tykáš.«

»Já jsem Kuan-fu a Moa-sse!« (doktor péra).

»Můžeš tvrditi, že nejsem to též?«

»Kterak můžeš býti Kuang-fu, když nenosíš příslušný oděv?«

»Kdo složil nějaký slib, má odložiti všecky odznaky své hodnosti, dokud slibu nesplní.«

Liang-ssi pustil se do odvážné hry; ale když už jednou začal, musil ji sehráti do konce. Mandarin prohlížel si ho nedůvěřivými pohledy a řekl potom mírnějším tonem: »Slib? Jaký pak?«

»Jsi kněz, jemuž to mohu svěřiti?«

»Ne. Ponechej si to pro sebe. Odkud přicházíš?«

»Z Tsching-tu v provincii Sze-tschuen.«

»To je daleko odtud!«

»Můj slib mi velí, abych šel do Kuang-tsch’eu-fu a třikrát denně navštívil tento dům sta nebeských pánů. Můj domov leží vysoko na hranici pouště a tak přišel jsem do Tibetu a naučil se řeči této země. Když jsem se nacházel zde v chrámě, slyšel jsem mnoho lidí hovořiti a potom hlas, který mluvil tibetsky. I přišel jsem sem, abych viděl, kdo je to. Neučinil jsem nic nepravého a ty mluvíš se mnou, jako bych byl nějaký zločinec.«

»O čem jsi právě vyjednával s těmito lidmi?«

»Ptal jsem se jich, jakým způsobem a právě sem přišli. Tu slyšel jsem, že jsou to Lamové, kteří byli vyrušeni ze svého posvátného klidu. Dokonce i deštník jsi vytrhl ctihodnému. Dal jsem mu ho zase.«

»Mluvíš pravdu?«

»Zeptej se! Bude tu zajisté někdo, kdo rozumí také řeči Tibetu.«

To byla veliká odvaha. Než přes to vše ohlížel se Liang-ssi kolem sebe takovým způsobem, jakoby si velice přál, aby tu byl podobný muž.

Šťastnou náhodou nepřihlásil se nikdo. Proto pokračoval mandarin dále: »Víš-li, co se sběhlo zde včera večer?«

»Ano.«

»Kdo ti to řekl?«

»Dozvěděl jsem se to na ulici.«

»Ukradli bohy. A nyní, když je přinášíme zpět, je jejich místo podruhé znesvěceno.«

»Znesvěceno?« tázal se Liang-ssi tonem největšího udivení. »Kdo to udělal?«

»Tito dva cizí mužové.«

»Tito? Nevykládej mi to ve zlé, musím se tě však zeptati, zda-li víš, co je Lama?«

»Ano, vím to. Lama je kněz, mnich, který žije v klášteře, v nějakém chrámu.«

»To povídáš ty a chceš slouti doktorem péra? Což jsi ještě neslyšel o Dalai Lamovi, o Tsong Kabovi, o Hobilganovi, o Pautscham Ramputschi? Nejsou-li to bohové, jejichž duše přechází na vyvolené? Nezove se Lhassa městem statisíce svatých? Není-li ve velkém Ku-renu shromážděno třistatisíc Lamů, kteří nemohou nikdy zemříti, protože jejich duše přecházejí z jednoho těla do druhého?«

Řekl to tonem velice rozvážným a zároveň vyčítavým. Methusalem stál za mříží a obdivoval se mu. Nikdy nebyl by hledal v tomto mladém Číňanovi, jenž byl pouhým kupcem, těchto vědomostí, této rozhodnosti a této odvahy. Liang-ssi zdál se náhle býti docela jiným člověkem.

Arci prospívalo mu velice, že Číňané jsou velice špatní zeměpisci; jejich národní hrdost zakazuje jim zabývati se přepříliš jinými zeměmi a národy.

Mladý mandarin zdál se býti na rozpacích. Odpověděl tonem patrně zdvořilejším: »Všecka tato jména jsem dávno slyšel.«

»Jména, ano, ale poměry zdají se ti býti nepovědomé. Dalai Lama není poddaným čínského pána nebes, neboť tento posílá mu každoročně skvostné dary, aby mu prokázal svou úctu. Každý Lama je bohem a má všecka práva boha. Lama může zříditi chrám, aby se dal v něm uctívati, a jsou za velikou zdí proslulí Lamové, kteří jsou tak svatí, že putují k nim statisíce, aby jim hříchy odpustili a od nich nesmrtelnosti dosáhli. K těmto proslulým bytostem náležejí ti dva, jež tu vidíte před sebou. Jeden z nich je dokonce Lama války a přemohl Orosy (Rusy), nepřátele Číňanů, ve mnohých bitvách. Přišli do Kuang-tsche’u-fu, proč, to nevím, neboť nemohl jsem se jich ještě zeptati, ale nezdrží se tady, protože nenašli úcty, jež se jim má prokazovati.«

»Posadili se na trůn našich bohů!«

»Kdo chce jim to zakazovati, když jsou sami bohové? Poptej se a dozvíš se, že mluvím pravdu. Lama nesmí jísti se žádným člověkem; nikdo nesmí to viděti, jestliže se myje. Koho se svou rukou dotkne, ten je posvěcen po celou dobu života. Sám místokrál musí opustiti své místo, vejde-li k němu Lama, aby mu je nabídl.«

»O tom nelze se dočísti v knize obřadů.«

»Protože nejsou zde v zemi žádní Lamové. Ale pročti si jen knihu zvyků národů za velikou zdí! Tam najdeš to ihned.«

»Budu čísti. Ale jak to přijde, že jsou tito Lamové tak různě odděni?«

»Protože jsou rozličné chrámy, jejichž obyvatelé se oděvem liší. A pochybuješ-li o tom, že tyto svaté dlužno ctíti jako bohy, tedy pohlédni na ně. Nejsou-li zcela pohrouženi do vesmíru? Podívej se na tohoto Lamu války! Není-li nesmrtelnost na jeho čele napsána?«

Turnerstick seděl tu skutečně, jakoby mu země byla úplně lhostejnou.

»Ano«, připouštěl mandarin. »Zdá se, jakoby jeho duše v něm již nedlela.«

»Je do vesmíru hluboko pohroužena. A pohlédni na toho druhého! Není-li to bůh krásy a štěstí?« Mijnheerovi nebylo nikterak božsky kolem srdce a šťastným necítil se také přes příliš; ale tvářil se pokud možno bezstarostně, a protože byl otylý, uspokojoval úplně požadavky Číňanů, jež na podoby bohů kladou.

»Ano, je krásný,« odpověděl mandarin. »Ale ze ptej se jich přece, smíme-li zvěděti, proč přišli do Kuang-sche’u-fu!«

»Ukládáš mi úkol, který mne nutí, abych byl vůči bohům nezdvořilý. Jsou-li pohrouženi do záhad moudrosti, je to hřích vyrušovati je. Vydám se tím v nebezpečí, že uvalím na sebe jejich hněv, jako vy jste prvé jejich hněv podnítili.«

»Lama války měl zlost, ano, ale druhý ne. Seskočil s podstavce, aby se schoval.«

»Nestalo se tak ze strachu, neboť záleží jenom na jeho vůli a může vás všecky zničiti. Rozumí se však samo sebou, že Lama míru, má-li zlost, obrátí se na Lamu války.«

»Nechceš je tedy vyrušovat? Potom musíme my tak učiniti.«

»Ne, ne! Neučinili byste to s patřičnou uctivostí. Chci se toho tedy odvážiti. Snad uráčí se jim přece vysvětlení nám podati.«

Přiblížil se k oběma bohům, uklonil se před nimi hluboce a pravil, ale po německu: »Neodpovídejte mi ihned, nýbrž zírejte stále ustrnule do kouta. Teprve později čiňte, jako byste se zvolna probouzeli z hlubokého přemýšlení. Potom musíte nejprve zlostným tonem na mne promluviti.«

Oba se ani nehnuli. Liang-ssi obrátil se k mandarinovi: »Vidíš, jak daleko odtud svým duchem prodlévají. Neslyší mého hlasu. Musím k nim dále mluviti.«

Nyní vypravoval oběma, co mluvil s mandarinem a vyslovil naději, že vyváznou bez pohromy. Potom přinesl voňavou tyčinku a vysvětloval Číňanům: »Pořád mne ještě neslyší. Snad podaří se mi je přivolati libou vůní.«

Točil kouřící tyčinkou před bohy sem a tam. Turnerstick nabíral z hluboka dech, sklapl vějíř, rozhlédl se kolkolem a tázal se zlostně: »Nebude již brzy konec této komedii? Ani mi nenapadá, abych tu ještě déle seděti zůstal. Dnes jenom dvě číšky čaje! Mám strašlivý hlad. Vy ne, mijnheer?«

Tlustý dělal, jakoby přicházel k sobě, zakroutil očima a odpověděl: »Jak, het is tijd dat wij an tafel gaan — ano, je čas, abychom šli k obědu.«

»Slyšíte to? Dělejte tedy, abychom se dostali pryč! Kde je náš Methusalem?«

»Stojí u mříže za vámi.«

»Slyší tedy, co mluvíme?«

»Ano.«

»Nuže, tedy mu řeknu, že to není hezké od něho, postaviti se tam venku, aniž by sem vešel a nás v ochranu vzal.«

»To nemůže. Chytrost mu to zapovídá. Kdyby sem vešel, musil by míti podíl na všem, co se vám stane. Zůstane-li však stranou, může později podniknouti vše k vašemu zachránění.«

»Zachránění? Což to stojí tak špatně?«

»Doufám, že ne. Než přece nevím, na čem se kněží a mandarini usnesou.«

»Co jste teď zase s nim! vyjednával?«

»Mám se vás zeptati, proč jste sem přišli jako Lamové.«

»Což to vím? To musíte přece vy věděti, jenž jste nás Lamy učinil.«

»Opravdu nevím, co mám odpovědíti.«

»Tedy řekněte jim třebas, že zde hledáme hrochy, jež chceme naučiti punčochy plésti. Není-li pravda, mijnheer?«

»Ano, nešťastné hrochy.«

»Anebo řekněte, že jsme nesmírně bohatí a nevíme kam s penězi a proto přišli jsme na myšlenku vystavěti jim pagodu, na níž je dáme všecky pověsiti.«

»To pověšení zamlčím: ale pagoda? Ta myšlenka je velice dobrá. Počkejte!«

Obraceje se k mandarinu sděloval mu: »Svatí Lamové měli zlost, že byli poznovu vyrušeni; než přes to vše snížili se přece a podali mi vysvětlení. Přišli, aby zde zbudovali veliký chrám dobrodiní, do něhož může býti přijato tisíc chudých.«

»Kdo má jim na to peníze dáti?«

»Nikdo. Sami je mají: jsou dosti bohatí.«

»Thian! Tak bohatý nejsem. Mohou však také dokázati, že to skutečně chtějí?«

»Čím může se vůle dokázati, ne-li činem? Jelikož tu byli poznovu vyrušeni, chtějí odtud odejíti, aby si našli jiné místo, kde je nikdo z jejich blaženého zadumání neprobudí.«

»Oni chtějí odejíti?« tázal se mandarin, při čemž mihl se mu zvláštní úsměv kolem rtů. »Jsou-li to skutečné tak proslulí a svatí Lamové, jak jsi nám pravil, tedy je nám velice líto, že musíme je nechati odejíti. Nechceš se jich zeptati, zda-li a kdy a kde je zase můžeme spatřiti?«

Tato slova byla pronesena velice laskavě. Liang-ssi myslil, že už vyhrál. Byl tu však někdo, jemuž se nelíbila, a tím byl Methusalem.

Slyšel každé slovo a protože mohl všecko dobře přehlédnouti, pozoroval bedlivě obličeje. Tu bylo mu nejprve nápadné, že tahy mladého mandarina mají podivuhodnou nápadnost s tahy Liang-ssiho. Každý byl by je mohl pokládati za blízké příbuzné. Než to byla náhoda, jež nic neznamenala. Důležitější bylo vystupování tohoto mladistvého úředníka, který honosil se titulem Moa-sse, po němž tak mnozí toužili, ačkoli mu bylo jenom velmi málo přes dvacet let.

Tato poslední okolnost byla důkazem, že je to muž velice vzdělaný, nadaný a moudrý. To, zdálo se, uznávají také vyšší mandarini, kteří mu přenechali vyšetřování tohoto tak neobyčejného případu.

Nevypadal jako někdo, kdo by se dal tak snadno oklamati. Přes pozdější laskavost byla na něm patrna jakási přemítavost, zdrženlivost, již nedovedl zcela ukrýti. Degenfeld měl pocit, že tento muž má v rukou neviditelnou kličku, kterou náhle zadrhne, aby Liang-ssiho lapil. A jakého druhu je ta klička, to tušil student.

Ačkoliv počínal si Liang-ssi velice obratně, přece dopustil se veliké neprozřetelnosti. Oslovil tlustého několikrát slovem mijnheer a také Turnerstick užil tohoto slova. V Macau, Hongkongu a v Kantonu bylo dosti Hollanďaňů, s nimiž přicházeli obyvatelé posledně jmenovaného města často do styku a při takovýchto stycích vyskytnou se vždycky jistá slova, jež utkví v paměti a dále se opakují. Slyší-li Němec slovo monsieur, tu bude dotyčného jistě za Francouze pokládati. Jmenují-li nějakou dámu lady nebo miss, tedy je to s velikou pravděpodobností Angličanka nebo Američanka. Dalo se očekávati, že slovo mijnheer není v Kantonu neznámo; při nejmenším mohlo se očekávati, že muž podobných vlastností jako mandarin zná jeho význam. Bylo-li tomu tak, tu musil věděti, že cizinec, kterého zovou mijnheer, nemůže býti Lamou z Lhassy.

Liang-ssi uposlechl vyzvání úředníkova. Obrátil se k Turnerstickovi a pravil: »Celá záležitost má příznivý průběh pro vás a bude hned skončena. Uvěřili mi, že jste svatí Lamové a že máte právo zaujati místo bohů. Řekl jsem, že hodláte ve prospěch zdejších chudých z vlastních svých peněz chrám vystavěti a to zjednalo vám vážnost.«

»No, příliš velký nebude!« mínil kapitán. »Žádné bohatství mi s nebe nespadlo, abych je měl zde rozplýtvati ve prospěch těchto lidí, vám snad také ne, mijnheer?«

»Neen, mij ook niet, voormaamelijk daartou niet — ne, mně také ne, zvláště ne k tomuhle.«

»Ale oni tomu věří,« pokračoval Liang-ssi. »Teď nechají vás odejiti bez překážky. Dříve chtějí však věděti, kdy a kde vás budou moci spatřiti a najíti.«

»Na měsíci, řekněte jim to,« odpověděl Turnerstick. »Není-li pravda, mijnheer?«

»Ja, in den maan, en indien wij buiten zijn, in der maansverduistering — ano, na měsíci, a až budeme pryč v zatmění měsíce,« odpověděl tlustý, rozvíraje ústa a vesele se směje svému vtipu.

»Máte pravdu, mijnheer. Bude pro nás všecky nejlépe, jestliže se zatmíme, jakmile se odtud dostaneme. Až vám řeknu, že můžete jíti, tedy sestupujte pokud možná majestátně a odcházejte aniž byste, jak to bohům přísluší, přítomným jediný pohled věnoval.«

»A venku sedneme si do nosítek?« tázal se Turnerstick. »Ne, to ne! Dozvěděli by se, že patříme k sobě, neboť rozumí se samo sebou, že vás budou pozorovat. Půjdete z chrámu vpravo, potom vlevo do první ulice, zahnete poznovu napravo, tak že vás odtud nebudou moci viděti, a počkáte tam na nás. Pospíšíme rychle za vámi anebo, uznáme-li to za vhodnější, pošleme za vámi dvoje nosítka, do nichž rychle vstoupíte, aby vás donesli domů.«

Mao-sse naslouchal této rozmluvě s napjatou pozorností. Tichý úsměv pohrával kolem jeho rtů, když se teď obrátil k Liang-ssimu: »Nuže, zodpověděli Lamové mé otázky?«

»Ano.«

»A kde můžeme je zase spatřiti?«

»Okamžitě nevědí, kam se odtud odeberou. Přijdou sem však každodenně a při této příležitosti řeknou Tasse-ovi, kde rozbili svůj stan. Od něho můžeš se to dozvěděti.«

Mandarin přisvědčoval mu přívětivě-lstivě a pravil: »Snad mi dovolí svatí Lamové, abych jim vykázal byt, který odpovídá jejich vysokému postavení?«

»S díky vyslechnou tvou nabídku, ale nepoužijí jí.«

»Proč by tak neučinili?«

»Protože nechtějí ti býti na obtíž.«

»O tom nemůže býti vůbec řeči. Můj dům je velice pohostinný a má místa pro mnoho lidí. Přebývá v něm často více než sto hostů různého stavu. A aby Lamové snad nemyslili, že je má hodnost příliš nízká, tak že by ke mně nemohli zavítati, tedy ti řeknu, jak se jmenuji a čím jsem. Mé služební jméno je Ling (rozkazující); můj dům zove se Huok-tschu-fang (vězení), a já jsem v něm ustanoven jako Pang-tschokkuan (gubernér vězení).«

Liang-ssi ustoupil na krok a pohlížel na mluvícího nejistými zraky. Ale jelikož byl obličej jeho stejně přívětivý jako dříve, upokojil se zase a odpověděl: »Zaujímáš velmi důležitý úřad, který zabírá tak mnoho času, že tě soukromí hosté nesmějí obtěžovati.«

»O, dům můj je otevřen každému, komu se jinde nechce líbiti; ale nechtějí-li mne Lamové skutečně doprovoditi, tedy je prosím, aby se podrobili obyčejům této země, nechtějí-li se zase vydati v nebezpečí, aby byli pokládáni za jiné bytosti než jaké jsou. Ale jak se zdá, jsou jim tyto obyčeje neznámy?«

»To nevím, protože jsem je tu viděl poprvé a neznám jich tedy.«

»Zvláště je upozorni, že každý, který přichází z takové dálky, z Tibetu do Kuang-tsche’u-fu, musí míti průvodní list, který musí býti vy staven a podepsán čínským Wangem v Lhasse. Mají takový pas?«

»To nevím.«

»Tedy se jich zeptej! Rád bych ho viděl.«

»Co si myslíš! Mám se dvou Lamů, kteří jsou uctíváni na roveň bohům, po jejich průvodních listech ptáti? To je nemožné!«

»Nepokládám to nikterak za nemožné, nýbrž spíše za samozřejmé. Než tys byl v Lhasse a musíš tedy tomu lépe rozuměti než já. Nebudu tedy více pátrati, mají-li pasy čili nic, neboť budu se velice chrániti, abych urazil muže, kteří jsou skutečnými Lamy. Ale ty sám nejsi snad také Lama?«

»Ne.«

»Řekl jsi, že Sze-tschuen je tvým domovem. Přicházíš přímo odtamtud?«

»Ano.«

»Tato provincie je velice vzdálená, a podnikneme-li takovou cestu, tu opatříme se vším, čeho třeba. Zajisté že’s tak učinil?«

»Ano.«

»Nejnutnější je průvodní list. Je předepsáno, že každý, kdo jde z jedné provincie do druhé, musí míti pas, aby mohl ukázati a prokázati, kdo je. Budeš znáti tento zákon, protožes mi dal uhodnouti, že jsi také mandarin a máš literární titul. Myslím tedy, žes byl buďto u Tsung-tua (generální guvernér) nebo u Fu-juena (guvernér) v Sze-tschuenu, aby ti byla takováto legitimace vystavena. Učinils tak?«

»Ne.«

»Proč ne?«

»Protože mi v tom bránil můj slib.«

»Tos učinil velice nebezpečný slib, který ti může býti neobyčejně obtížný. Nebo jsi si snad umínil putovati bez legitimace z jednoho vězení do druhého?«

Nyní ulekl se Liang-ssi. Cítil se býti méně jistým než prve a odpověděl: »To nebylo mým úmyslem. Kdybych ti směl sděliti svůj slib, tedy bys pochopil, že nesmím míti u sebe průvodní list.«

»Tu je mi tě velice líto, neboť smýšlím s tebou dobře. Uznávám tvou hodnost, ačkoliv mi nemůžeš dokázati, že ji zastáváš. Jsem ti také vděčen za laskavost, žes byl naším tlumočníkem a nebudu tě více obtěžovati. Než jiní mandarini budou smýšleti jinak a nebudou se ohlížeti na tvůj slib. Buď tedy nyní opatrný a vzdaluj se zejména lidí, kteří předstírají, že jsou svatí Lamové! Snadno mohl bys upadnouti v podezření, žes vlastně společníkem mužů, o nichž tvrdíš, že jsou ti cizí. Nyní můžeš jíti; dříve řekni však těmto svatým z Lhassy, že také jim dávám dovolení opustiti tento chrám!«

Když to dořekl, nastalo za ním mezi kněžími, bonzy a ostatními mandariny nespokojené mručení. Tito lidé nebyli srozuměni s propuštěním Lamů. Ta-sse přistoupil blíže a pravil: »Vaše mladá hodnost zapomíná, že já jakožto představený tohoto chrámu mám také co mluviti s těmito cizinci. Musím se podrobně přesvědčiti, jsou-li skutečně svatí. Kdyby tomu tak nebylo, tedy byli by znesvětili sedadla bohů, tak že by tito nemohli zase svá místa zaujati. Žádám tudíž, aby Lamové tady zůstali.«

Mandarin dal mu očima tajný pokyn, který jej měl upokojiti a odpověděl: »Prosím vaši nábožnou hodnost, abyste jim přece dal dvéře otevříti. Nemůžeme jim dokázati, že nejsou Lamové, a nesmíme je tudíž obtěžovati. Ostatně vrátí se sem každodenně, při čemž bude s dostatek času s nimi promluviti.«

Liang-ssi zaslechl námitky Ta-sseho a zůstal státi, aby vyčkal odpovědi mandarinovy. Nyní, kdy dopadla tato tak výhodně, obrátil se k Turnerstickovi: »Můžete jíti. Otevrou vám ihned dvéře. Odejděte však pokud možná s největší důstojností!«

»Nebude chyběti na důstojnosti! Ukáži těmto lidem svůj nejhrdější obličej. Pojďte, mijnheer; vstaňte! Mám do syta té komedie!«

»Ik ook. Ik wil ook opstaan en voortgaan; ik heb Honger! — já také. Chci také vstáti a odejiti; mám hlad!«

Vyhrabal se ze své sedící posice a sestoupil s podstavce, aby kráčel ke dveřím za Turnerstickem.

Nyní nastal rozhodný okamžik. Methusalem stál za mříží chvěje se téměř nedočkavostí, aby viděl, nechají-li je skutečně odejíti.

Zvolna a odměřenými kroky, hlavy vysoko vztýčené, nedívajíce se ani napravo ani nalevo, kráčeli oba ke dveřím. Mladý mandarin nechal Turnersticka projíti kolem sebe, ale potom položil rychle ruku na rameno tlustého a tázal se: »Mijnheer, gij zijt en Nederlander, niet? — mijnheer, vy jste Nizozemec, že?«

Tlustý dal se obalamutiti. Zůstal státi a odpověděl, přívětivě hlavou kývaje: »Gewisseglijk, ik ben een Hollander — zajisté, jsem Hollanďan.«

Tu srazil ho mandarin nazpět, rychle uchopil kapitána za cop, aby ho zadržel a zvolal na policisty: »Nepouštějte nikoho, jsou to podvodníci! Jsou to Fu-lové (Hollanďané) a zneuctili tuto svatyni. Zatýkám je!« 

Na tento rozkaz následovala neobyčejně živá scena. Turnerstick nerozuměl sice čínským slovům, pochopil však přece, co bylo zamýšleno. Chtěl skočiti ke dveřím, jež nebyly vůbec ještě otevřeny; při tom byla mu samozřejmě stržena s hlavy mandarinská čepice, protože jeho cop zůstal vězeti v ruce vězeňského úředníka. Bonzové vrhli se s křikem na něho, on odrážel je zuřivými ranami pěstí, odhodil jich několik napravo i nalevo, nepronikl však, jelikož jich bylo příliš mnoho. Byl přemožen a pevně uchopen desíti, dvanácti, šestnácti rukama. Jeho odpor byl tak silný, tak zuřivý, že i čínské střevíce při tom ztratil.

Co se mijnheera týče, ten nebyl dokonce žádným zbabělcem. Neukryl se prve za Turnerstickem snad z nestatečnosti, nýbrž tento rychlý ústup stal se z pouhého překvapení a následkem neobyčejně zvláštního postavení, v němž se nacházel. Nerozuměl ani slova čínského a obrátil se tedy v té příčině na Turnersticka, jenž přece stále tvrdil, že je mocen této řeči. Ale nyní, když byl mandarinem odhozen a zároveň spatřil, že se bonzové nepřátelsky na Turnersticka vrhli, řekl si, že vysvobození nedá se více docíliti lstí, nýbrž jenom násilím vynutiti. Odhodil deštník, který mu mohl jenom překážeti, a vrazil obě zaťaté pěsti vrchnímu knězi, jenž stál nejblíže, takovou silou do žaludku, že zasažený sletěl na nosítka, strhl dolů boha na nich se nacházejícího a upadl přes ně. Potom vrazil mezi mandariny a kněze a mlátil kolem sebe tak mocně, že se na všecky strany rozprchli.

»Tapper, maar gedurig tapper, mijnheer Turnerstick!« volal při tom na kapitána. »Wij willen dezen Heidenhoofden onze vnisten an de neusen wrijven — udatně, jenom vždy udatně, pane Turnersticku! Ať těmto pohanským palicím našimi pěstmi nosy důkladně zvalchujeme!«

Liang-ssi se hrozně ulekl, když zaslechl hollandskou otázku mandarinovu a na to neprozřetelnou odpověď mijnheerovu. Musil se nyní zříci ztracené hry a pečovati přede vším jiným o svou vlastní bezpečnost. Jakmile k tomu dospěl, spěchal ke vchodu do většího chrámu, aby se tudy ven na dvůr a odtud dále dostal. Nepovážil při tom, že ho budou pronásledovat a že odkryjí při tom jeho společníky, dosud za mříží stojící.

Ale s touže rychlostí pronesl mladý mandarin svůj rozkaz nikoho z chrámu nepouštěti. Následkem toho přiskočili policisté, aby Liang-ssiho zadrželi. Nemohl se honositi velikou silou tělesnou, než bránil se přece vší silou, tak že to oněm osmi mužům dalo dosti práce než ho přemohli. Potom ho tři z nich pevně drželi, kdežto ostatních pět skočilo k mijnheerovi, který s pravou berserkerskou zuřivostí pořád ještě kolem sebe bil a kopal. Přepadli ho ze zadu a strhli ho k zemi.

»Brand, brand!« křičel. »Zij hebben mij! Help, help, mijnheer Turnerstick — oheň, oheň! Mají mě! Na pomoc, na pomoc, pane Turnersticku!«

»Nemohu, neboť mne mají také,« odpověděl Turnerstick, namaháním ještě bez dechu. »To má člověk z toho, hraje-li si na boha!«

Deštník a skotská čepice tlustého, vějíř, střevíce a vlásenka s copem a pokrývka hlavy Turnerstickovy válely se po zemi. Veliké štěstí bylo, že nenapadlo kapitánovi, aby použil svých zbraní!

Methusalem musil býti svědkem tohoto rozčilujícího výjevu, aniž mohl stísněným přispěti ku pomoci.

Když byli nyní přemoženi, uchopil ho Tong-tschi za ruku a zašeptal mu prudce: »Teď pryč, rychle pryč, neboť nyní vejdou také sem!«

»Ale kam?«

»Vím to, neboť znám tento chrám. Nejprve ven na dvůr.«

Spěchali pryč následováni Bohumírem a Richardem. Na dvoře nebylo nikoho viděti, také ne bonze, který je prve byl doprovázel. Mezi obytnými celami, jež byly jim prve ukázány, vedla chodba do malé zelinářské zahrady, která hraničila se zahradou malého domku, v němž prodával zástupce chrámu voňavé tyčinky. Obě malé zahrádky byly spojeny dvířky a domek náležel k úzké zadní ulici, jež běžela rovnoběžně s ulicí, v níž ležel chrám. Do této ulice dospěli ti čtyři, když byli prošli dvířky a krámem.

Nehrozilo jim více bezprostřední nebezpečí. Ale šlo nyní o to, aby se dostali k nosítkám, aniž by způsobili rozruch. Tong-tschi vedl své hosty příční ulicí, kterou přišli do ulice chrámové. Od rohu spatřili hudebníky státi u vchodu do Pek-thian-tschu-fanu. Nosiči palankinů udělali průvodu místo a stáli na druhé straně ulice. Jeden z nich náhodou sem pohlédl a spatřil mandarina státi, jenž mu ihned pokynul. Sdělil to svým společníkům, kteří následkem toho přiklusali sem se svými palankiny.

»Půjdeme domů?« tázal se Methusalem.

»Vy ano, ale já ne,« odpověděl mandarin. »Vstoupím, ale dám se jenom krátký kousek cesty nésti a potom zastavím, abych sledoval policisty, kteří povedou vaše soudruhy do vězení. Chci zvěděti, co udělají s nimi, a přinesu vám potom zprávu. Opětovně jsem vás prosil, abyste nic nepodnikal, co by mohlo přivésti do škody vás a tudíž také mne. Co se nyní stalo, je ještě mnohem horší a nebezpečnější než to včerejší. Vaši společníci neurazili a nepřekročili jenom světské, nýbrž také náboženské zákony a opatrnost by mi kázala, abych vám ode dneška dům svůj uzavřel. Ctím však pohostinství a jsem zachranitelům svého života přes příliš díky zavázán, než abych je teď opustil v nebezpečí. Odeberete se tedy nyní neprodleně domů a slíbíte mi, že neopustíte můj dům dříve, dokud se nevrátím a vám nesdělím, jak se to má s vašimi soudruhy.«

»Je nebezpečí, v němž se nacházejí, skutečně tak veliké?«

»Velmi veliké, neboť nemají proti sobě toliko zákon, nýbrž také rozčilení kněží a lidu. Bude to ještě štěstí, jestliže je dopraví do vězení, aniž by se obecenstvo na ně vrhlo.«

»Potom pokládám za zbabělost opustiti je nyní. Nemohu domů; musím ihned k nim, abych sdílel jejich osud.«

»Ne, neboť byste tím zahubil sama sebe a také mne. Můžeme je toliko tím zachrániti, že nikterak nedáme znáti, že patří k nám. Nespolehejte se na sebe, nýbrž na mne! Vám k vůli chci se odvážiti znovu do chrámu. Nebude to nápadné, neboť mám právo býti přítomen návratu bohů, jelikož jsem zloděje polapil. Doufám však, že vaši společníci budou při tom tak moudří a neprozradí, že mne znají.«

»Myslím, že budou opatrní. Vždyť Liang-ssi to přece řekl oběma ostatním, že to musí zůstati neznámým.«

»Tak dejte se tedy klidně domů donésti! Pokusím se především, abych je ochránil před násilnostmi. Získáme-li času, tedy je pravděpodobné, že je zachráníme.«

Řekl to tonem tak energickým, že student neodvážil se odporovati. Vstoupil tedy s Bohumírem a Richardem do nosítek, načež nosiči odtud odběhli. Ale Tong-tschi dal se donésti do chrámu. Šťastnou náhodou nedbali hudebníci a jiní lidé před chrámem stojící o to, co se dálo na rohu ulice. Proto myslili, když mandarin nyní vystoupil, že přichází z daleka. Z úcty před jeho hodností ustoupili a uvolnili mu cestu. Také ti účastníci slavnostního průvodu, kteří se nacházeli na dvoře, udělali mu místo.

Ku svému uspokojení shledal, že dvéře chrámu jsou pořád ještě z vnitřku zamčeny. To bylo dobré znamení, jelikož se z toho dalo souditi, že množství ještě neví, co se stalo ve svatyni. Aby šel úplně najisto, zeptal se těch, kteří stáli poblíže dveří: »Proč není vchod otevřen? Proč nesmíte dovnitř? «

Uklonili se před ním hluboce a odpověděli: »Vaše Vysokomyslnost račiž zvěděti, že přišli cizí, vysocí bohové.«

»Odkud?« 

»To nevíme. Nepochybně nechtějí pustiti dosavadní bohy na jejich místa, neboť slyšeli jsme veliký hluk a pronikavé hlasy, které nezněly přívětivě.«

Mandarin naslouchal a zaslechl zvučný hlas, v němž poznal hlas mladého úředníka. Zaklepal silně a musil to opakovati, než se uvnitř otázal jakýsi hlas: »Schui kin — kdo je tu?«

»Kuan-fu Tong-tschi — mandarin Tong-tschi,« odpověděl.

Dvéře se okamžitě otevřely, ale ihned zase za ním zavřely, aby kromě něho nemohl nikdo jiný vejiti. Rychlým pohledem přeletěl celé shromáždění. Zajatí stáli, od policistů pevně drženi, vedle sebe, před nimi vězeňský úředník, který je, jak se dalo souditi, podrobil právě přísnému výslechu. Věci v zápase ztracené byly jim zase vráceny.

Jelikož Tong-tschi zaujímal vyšší úřad než přítomní mandarini, tedy poklonili se mu všichni a mladý úředník ustoupil, aby mu skromně přenechal své místo.

Když Turnerstick hostitele spatřil, zvolal radostně: »Chvála boha, Tong-tschi je zde! Nyní jsme zachráněni. Obšírně mu celou věc vypovím.«

Chtěl k němu přistoupiti, aby mu přednesl jednu ze svých proslulých řečí, ale Liang-ssi strhl ho zpátky a řekl: »Zůstaňte! Co vám to napadá! Přichází, aby nás zachránil. To se mu může však jenom tehdy podařiti, netuší-li nikdo, že jsme jeho hosty.«

Tak! Potom nebudu ho ovšem znáti. Ale přeložte nám rychle všecko, co se bude mluviti. Musím přece věděti, co ti chlapi projednávají, a oni mluví bohužel čínštinou, jež je dobrému jazykozpytci zhola nesrozumitelná.«

Tong-tschi prohlížel skupinu zrakem plným údivu, docela jako někdo, kdo nemá ani tušení o tom, co se tu sběhlo. Potom se otázal: »Proč je chrám zamčen? Co se stalo? Slyšel jsem venku, že přibyli cizí bohové.«

»Vydávali se za ně,« odpověděl mladý mandarin, »a věřili jsme jim z počátku. Ale vaše vysoká Hodnost záhy pozná, že jsou podvodníci.«

»Jak? Což mohou bohové býti podvodníky?«

»Ne; ale tito. lidé nejsou právě bohy, nýbrž lidmi, cizí Fu-lové, kteří zaujali sedadla našich bohů a chrám zneuctili.«

»Potom musí býti co nejpřísněji potrestáni. Nechť mi můj mladší bratr vypravuje, co se stalo.«

Vězeňský úředník podal mu podrobnou zprávu. Tong-tschi naslouchal mu velmi pozorně, prohlížel potom zajaté přísnými pohledy a řekl: »Tedy tito mužové vydávají se za svaté Lamy a mluví přece řečí Fu-lů? Nezmýlil se můj kollega?«

»Ne. Mám ve svém úřadě často co dělati s takovýmito Fu-ly a zapamatoval jsem si mnoho jejich barbarských rčení. Jeden z těchto cizinců zasluhuje dvojnásobný trest, jelikož si přisvojil beze všeho práva oděv mandarina.«

»Snad je mandarinem svého národa!«

»Dává mu to právo, aby se strojil jako nějaký náš mandarin?«

»Což by se jeho úředníci nestrojili právě tak jako naši?«

»Ne, vím to jistě. Ostatně mohu snadno dokázati, že je podvodník. Vydává se za Tafu-tsianga a nosí přece knoflík jiného důstojníka. Podívejme se na jeho čepici! Tady je!«

Sňal kapitánovi čepici s hlavy a držel ji Tongtschimu před očima. Potom strhl mu také paruku s copem, točil tímto »falešným ohlavením« sem a tam a řekl: »A jsou tyto vlasy jeho vlastnictvím? Dal si hlavu ostřihati, jak se na Číňana a zejména na mandarina sluší? Ne, nosí hanbu plných vlasů, zcela jako barbar a na nich cop, který nevyrostl na jeho hlavě. Není tudíž Číňan a tím méně bůh, jenž má právo posaditi se tady mezi zbožňované!«

»Ale,« mínil Tong-tschi diplomaticky, »často jsem slyšel, že Lamové nosí falešné copy. Snad je přece jedním z nich!«

Turnerstick zlobil se k vůli tomu, že mladý muž zacházel tak neuctivě s jeho copem. Ptal se z ticha Liang-ssiho: »Co chce? Co má s mou vlásenkou? Co říká?«

Liang-ssi vysvětlil mu to rovněž tak tiše jako rychle.

»U všech hromů! Řeknu mu, že má hlava náleží mně a že s ní mohu dělati, co se mi zlíbí. Tento cop stojí dva dollary; zaplatil jsem je a nepřipustím, aby s ním nyní nakládal jako s oslím ohonem!«

Předstoupil o dva kroky a spustil na mladíka rozzlobeně: »Sem s parukeng! Sem!« Při tom vytrhl mu ji z ruky. »Je mým majetkem a můžeš s ní svou ruku pustiteng! Mohu nositung, co chci, falešné parukong a dokonce i falešné očing, zcela dle své libosti. Tady, podívej se sem, mladý zajíci! Co tomu řekning! Chceš mi také to zakázateng?«

Jak známo, měl falešné oko. Přiložil palec na koutek oční, vytlačil je z dutiny, vzal je mezi dva prsty a ukazoval je stáhnuv při tom obličej svůj ve výsměšné vrásky.

Lidé odskočili. Oba policisté, kteří ho pevně drželi, pustili jej a odstoupili od něho velice polekáni.

»Nuže?« tázal se ve smíchu, »kdo dovede to nápodobiteng? Kdo z vás dovede tak jako já své očing vyňatung?« Nikdo z nich neviděl dosud něco podobného. Všichni stáli tu ustrnulí a němí. Vrchní kněz nabyl zase nejdříve řeči; křičel: »Tien-ti-jin — o nebesa, země a lidé. Miao-ya, miao-ya — zázrak nad zázraky! Dovede své oči vyňati!«

»Miao-ya mu, miao-ya mu — zázračné oči, zázračné oči!« vpadli poděšení kolkolem.

»Jip-mo t’a yuet, jip-mo t’a yuet — co to říkal, co to říkal?« tázal se Liang-ssiho mladý mandarin, jenž byl rovněž tak polekán jako ostatní.

Liang-ssi byl po čtyři roky u strýce Daniela a mnoho se od něho naučil. Věděl také, že v Evropě pokročilo umění tak daleko, že dovede vyrobiti falešné oči, jež jsou od pravých téměř k nerozeznání. Aby použil všeobecného zděšení, odpověděl: »Chce dokázati, že je skutečně svatý a zázračný Lama. Tak jako si vyňal z obličeje své vlastní oko, chce také ostatním přítomným odstraniti oči a nosy. Ano je dokonce ochoten paže a nohy z těla vytrhnouti a potom zase je zasaditi. Kdo to chce zkusiti, aby se přesvědčil o jeho zázračné moci?«

»Ngo put, ngo put — já ne, já ne,« volalo to kolkolem, při čemž bonzové a mandarini od Turnersticka ještě více ustupovali.

»Nikdo? Vždyť nepotřebuje se nikdo báti, neboť on každý úd, který vytrhne, zase zasadí na pravé místo.« A německy připojil: »Zasaďte zase oko a dělejte pak, jako byste chtěl vrchnímu knězi nohu vytrhnouti.«

Turnerstick uposlechl tohoto vyzvání. »I, miao-ya — zvláštní, podivuhodné!« volali lidé, když spatřili oko zase na svém místě a shledali také, že se pohybuje.

Ale když se kapitán přiblížil nyní k vrchnímu knězi, uklonil se před ním a po jeho noze sahal, tu ucouvl tento zděšeně a tázal se: »Co chce? Co zamýšlí?«

»Chce vaší Svatosti dokázati, že dovede vše, co jsem řekl. Chce vám vytáhnouti obě nohy.«

Tu vklouzl ohrožený do nejzazšího kouta za sochy bohů a křičel: »Vu, vu! Ngo put yuk ngo; put kam; ngo kiao — ne, ne! Nechci; já nechci; budu křičeti!«

Když Turnerstick přece za ním až do kouta došel, odkvapil kněz do protilehlého kouta a řval, jakoby mu šlo o život.

Sám Tong-tschi nevěděl, co by měl říkati tomu divu. Nedovedl si ho vysvětliti, byl však přesvědčen, že věc děje se zcela přirozeně. Zděšení, jež se všech zmocnilo, bylo mu velice vítáno. Prosil Liang-ssiho: »Řekni mu, že nechceme zkoušeti jeho zázraky. Věříme tomu, neboť jsme to viděli; ale je přece jenom nebezpečno, chtíti to zkoušeti na jiných.«

Liang-ssi pokynul kapitánovi, aby se zase k němu vrátil a vysvětlil mandarinovi: »Ten má štěstí, že utekl! Tito pánové jednali s Lamou neuctivě. Za trest byl by Ta-ovi zasadil nohy falešně a obráceně, pravou vlevo, levou vpravo a obě prsty dozadu.«

»Vu, vu!« křičel Ta ze svého kouta. »Ngo put yuk, ngo put yuk — ne, ne! Nechci, já nechci!«

Tong-tschi obrátil se s velice vážnou tváří k vězeňskému úředníku: »Můj malý příbuzný jednal tu patrně příliš rychle. Byl jste již někdy v Tibetě?«

»Ne,« odpověděl tázaný trochu malomyslně.

»Nebo viděl jste již někdy nějakého Lamu?«

»Ne.«

»Nebo znáte zákony, dle nichž Lamové žijí, a učení, dle něhož jednají?«

»Nečetl jsem ještě dotyčné knihy. Nepotřeboval jsem jich také znáti, protože jsem tyto lidi nepokládal za Lamy, nýbrž za Fu-ly.«

»Tak! A přece zachoval jste se falešně, Musím vám uděliti důtku, upustím však od skutečného trestu, protože jste ještě mlád a jednal jste v úřední horlivosti. Jsou dva případy možny. Buďto jsou tito pánové skutečně svatí Lamové, jež třeba jako bohy ctíti. V tomto případě nevěděl jste, jak se máte k nim zachovati, a měl jste si tudíž vyprositi radu nějakého vyššího Kuan-fu, jenž je v této příčině zkušenější než vy. To jste však opominul. Což nenapadlo nikomu z přítomných vyšších Kuan-fu, aby vás varovali?«

»Ne.«

»Tedy mohu vám snadněji prominouti, protože ostatní nesou také vinu s sebou.«

»Vaše proslulá a jasná moudrost račiž však milostivě povážiti, že jsem musil tyto cizí bytosti pokládati za Fu-ly, protože jeden z nich mluvil řečí Fu-lů!«

To lze velice snadno vysvětliti. Mezi tím co seděl zamyšlen na svém místě a pohroužil se do vesmíru, spěchal jeho duch cizími zeměmi a zaslechl při tom řeč Fu-lů. V tomto okamžiku donutil jste jeho duši, aby se vrátila a ta měla tuto řeč ještě v uších a v ústech. Ale dejme tomu, že by tito úctyhodní pánové byli skutečně Fu-lové, chci se ptáti svého mladšího bratra, máte-li právo je vyslýchati?«

Tázaný pohlížel rozpačitě k zemi a neodpovídal.

»Jste sice ještě mlád, ale jako Kian-fu a Moa-sse musíte podrobně znáti hranice různých úředních právomocí. Každý Fu-le je pro nás y-jin, cizí muž. Doufám, že víte, v čí právomoc spadají cizinci?«

»V právomoc Tong-tschiho.«

»Znáte toho úředníka?«

»Ano, je to vaše výsost.«

»Proč jste tedy ihned pro mne neposlal? Jste Pang-tschok-kuan, což je hodnost na váš věk tak vysoká, že musím u vás předpokládati neobyčejné vědomosti. Proto je mi velice divno, že jste nevěděl, že máte přede vším jiným nějakého posla ke mně poslati. Jsou sice také podúředníci, jimž jsem svěřil malou část své moci, než to nepadá nyní na váhu, protože se jednalo o neobyčejný případ.«

Jeho ton stal se velice přísný. Kolem zavládlo ticho největší rozpačitosti. Pang-tschok-kuan stál tu jakoby zdrcen a také ostatní mandarini odvážili se sotva svých očí pozvednouti. Nechť dávali Tongtschimu za pravdu nebo ne, neměli práva mu odmlouvati. Pokračoval dosavádním přísným tonem: »Co jste vlastně zamýšlel učiniti v tomto choulostivém případě?«

Vyňal z kapsy své dva revolvery…
To poskytlo mladému úředníku příležitost, aby se poněkud vysekal. Odpověděl: »Právě když přišla vaše Výsost, byl jsem odhodlán vyslati posla, aby vaši velikou Zkušenost poprosil, by ráčila sem přijíti. Ale dříve byl jsem na všechen způsob nucen cizince vyslechnouti, abych mohl podati vaší Slovutnosti náležité vysvětlení.«

»Dopustil jste se však přehmatu; to se nemělo státi. Víte přece, že nesmíme žádného cizince potrestati. Jedná-li cizozemec proti našim zákonům, máme ho vydati jeho vyslanci, aby ho potrestal. Jsou-li třebas tito lidé jenom Fu-lové, budou si u zástupce svého panovníka stěžovati na vás a my budeme nuceni potom všecky, jež žaloba stihne, co nejpřísněji potrestati. Jak snadno mohl byste tu ztratiti nejen svůj nynější vyšší úřad, nýbrž i svou literární hodnost! Chci však ze zvláštního ohledu na vaše mládí pány poprositi, aby upustili od podobné stížnosti, a doufám, že vyjdete jim nyní zdvořile a šetrně vstříc, jelikož musí zatím zůstati pod vaší ochranou.«

A když na něho mladý mandarin tázavě pohlížel, pokračoval poučujícím tonem dále: »Můj mladý kollega pokládal vinu těchto pánů za větší, než skutečně je. Jsou-li Lamové, nestihne je vůbec žádná vina, protože je jejich svatost opravňuje usaditi se v kterémkoli chrámu. A jsou-li Fu-lové, tedy je jejich provinění jenom nepatrné, protože nemohli věděti, že to, co učinili, je u nás zakázáno a přísně se tresce. Sám vyšetřím tento případ do podrobna a svěřuji vám zatím tyto lidi. Dejte jim slušný byt ve vězení a pečujte o všecky jejich potřeby! Než vyneseme spravedlivý rozsudek, musíme se ovšem jejich osob zmocniti, ale musíme se střežiti zacházeti s nimi již teď jako s vinníky a hříšníky. Dejte přinésti nosítka pro ně, také pro tohoto mladého muže, který vám dělá tlumočníka a jehož máme zapotřebí, protože nerozumíme jejich řeči. Ale to musí se státi potají, aby nebyli obtěžováni množstvím venku stojícím. Sám pospíším napřed, abych je očekával ve Huok-tschu-fangu (vězení) a přesvědčil se, že je máme zajištěny, aniž by si musili na nás stěžovati.«

Vzdálil se, při čemž se všichni zase hluboce uklonili. Dvéře zavřeli zase rychle za ním.

Turnerstick stál tu dosud volný. Nikdo z policistů nebyl tak odvážný, aby na něho zase ruku vložil. Vrchní kněz dlel dosud ještě opatrně ve svém koutě a pravil nyní, na kapitána úzkostlivě oči upíraje: »Slyšel jste, co se má státi? Pryč máte jíti. Odveďte je do dvora a pošlete pro palankiny. Mohou jíti zadní ulicí, kde nikdo si jich nevšimne. Ale chrám musí zůstati zavřený, než se zjistí, co jsou tito lidé. Jsou-li to Fu-lové, tedy smějí bohové teprve tenkráte zase na svá místa, až je očistíme a znova vysvětíme. Vyveďte je ven! Pryč s nimi!«

Jednalo se mu jen o to, aby Turnersticka již neviděl. Míti obě nohy vytržené a zase obráceně zasazené, to zdálo se mu býti největší neštěstí, na něž jenom pomysliti možno.

Nyní přistoupil mladý mandarin k zajatým, uklonil se jim a pravil: »Vysocí pánové slyšeli, co poručil Tongtschi. Chcete mne laskavě následovat?« 

»Co povídá?« ptal se kapitán.

»Chce nás odvésti.«

»Kam?«

»Do vězení.«

»Ani mi nenapadne! Chce-li se sám zavříti, nemám ničeho proti tomu, ale sám nedám se vstrčiti za zámek a závoru. Není-li pravda, mijnheer?«

»Neen, ik ook niet. Ik heb Honger; ik vil eten — Ne, já také ne. Mám hlad; chci jísti!«

»To budete,« naléhal Liang-ssi. »Nebudete to míti zlé ve vězení. Dostaneme dobré pokoje a také pokrmy.«

»Ale jaké!«

»Dobré! Tong-tschi nařídil, aby bylo o nás dobře pečováno. Odpor byl by zcela marný. Jenom když se podrobíme, můžeme býti zachráněni. Můžete se na to spolehnouti, že nás pan Degenfeld nenechá v bryndě.«

»Ano, to je ovšem jisté. Půjdeme tedy, mijnheer?«

»Ano,« odpověděl tlustý, který chtěl vůbec stále jenom to, co chtěli jeho přátelé. »Wij willen met gaan — půjdeme s nimi.«

Vězeňský úředník prosil kapitána nejzdvořilejším způsobem, aby ho nyní následoval, kterémužto přání bylo nyní také vyhověno. Několik policistů bylo posláno pro nosítka, v nichž byli zajatí dopraveni do vězení, kde je zatím již Tong-tschi očekával.