Červenomodrý Methusalem/Po vodě a po zemi do Hu-nanu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Po vodě a po zemi do Hu-nanu
Autor: Karl May
Zdroj: MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Adolf Synek, Praha, 1910
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Eichner
Licence překlad: PD old 70
Index stran

Pod palubou byl prostor pro veslaře, jichž sedělo po každé straně čtyřicet. Dvě osoby náležely k jednomu veslu, jež měly značnou délku a hnaly loď dosti rychle proti proudu, při čemž byly podporovány příznivým větrem.

Nyní ptali se Methusalema, přeje-li si, aby byla slavnostní večeře přinesena do jeho kajuty anebo má-li se prostříti na palubě. Dal přednost poslednějšímu, jelikož noc byla velice vlažná. Když sdělil ostatním, že je chtějí večeří poctíti, zvolal tlustý: »Dat is goed; dat is hemelsch! Ik heb honger; ik moet eten. Gij ook, mijnheer Turnerstick — to je dobře; to je nebeské! Mám hlad; musím jísti. Vy také, pane Turnersticku?«

»Ano,« odpověděl tázaný. »Člověk musí umět jísti v kteroukoli dobu a po námaze, již máme za sebou, je posilnění obzvláště žádoucí.«

»Musím vám sděliti velice radostnou udalost,« začal Methusalem.

»Radostnou událost? Jakou?« tázal se kapitán.

»Seznámili jsme se s mužem, o němž se domnívám, že je spřízněn s naším dobrým Liang-ssim?«

»Se mnou?« vpadl Číňan kvapně.

»Ano, s vámi.«

»Kdo je to?«

»Zde náš statečný mandarin, který nejenom že svolil k vašemu osvobození, nýbrž také se odhodlal doprovázeti nás až do Německa.«

»Do — Ně — mecka?« tázal se Liang-ssi, udiveně slova protahuje. »Proč — pak?«

Jeho pohled bloudil pátravě mezi Methusalemem a mandarinem.

»Zeptejte se ho sám,« odpověděl první. »Zeptejte se ho nejprve na jeho jméno!«

Mandarin nerozuměl německým slovům, tušil však přece, že se mluví o něm, protože všichni na něho své zraky upírali. Když se ho Liang-ssi optal, řekl své jméno. Když tázající se je zaslechl, ustoupil na dva, tři kroky a zvolal: »Jin-tsian ! A já se jmenuji Liang-ssi.«

»Liang-ssi!« vyrazil ze sebe mandarin. »Tak se jmenoval můj bratr, jehož jsem ztratil.«

Po několik vteřin upírali na sebe pátravě zraky; potom spěchali k sobě a spočinuli si v náručí.

»Co je to?« tázal se Turnerstick. »Proč se objímají ?«

»Jsou bratři,« odpověděl Degenfeld. »Objevil jsem, že mandarin je druhým synem našeho Ye-kin-liho.«

Tato slova vyvolala nejradostnější překvapení. Všichni tlačili se k bratřím, kteří plakali radostí a z náručí se pustit nechtěli. Zazněly jim vstříc nejsrdečnější gratulace v německé, hollandské a čínské řeči. Přátelé byli téměř tak nadšeni jako bratři sami. Bohumír objal je svýma dlouhýma pažema, přivinul je pevně k sobě a zvolal: »Pojďte na má cituplná ňadra, vy synové milovaného Středu. Jsem pohnut. Cítím se býti vaší láskyplnou vychovatelkou a musím míti účastenství na vaší blaženosti. Pojďte, mijnheer a popadněte ty hochy s druhé strany! Co se šťastně shledalo, musí býti objímáno.«

»Ano,« odpověděl tlustý, natahuje na druhé straně své paže kolem bratří, což se mu však pro jeho objemnost nechtělo dobře zdařiti, »ook ik ben gelukkig; ook mij zwellt de borst; ook ik moet mijne armen om zij wringen. Ik moet mij nagenoeg snuiten, zoo oneindelijk ben ik gevoelig — také já jsem šťasten; také mně nadouvají se prsa; také já musím je obejmouti. Musím se skoro vysmrkati, tak jsem pohnut!«

Slzy nejradostnějšího soucitu tekly mu v jasných kapkách po tlustých tvářích.

Methusalem jakožto vlastní tvůrce tohoto štěstí stál s Richardem opodál a pohlížel tiše na výjev, až bratři k němu přistoupili, aby mu poděkovali. Oba byli zvědavi seznati jeden od druhého, co zažili, než nebylo času k takovéto zábavě, protože Ho-tschang dal právě oznámiti, že večeře je hotova. Byla to na oslavu shledání skutečná radostná hostina.

Paluba byla četnými lucernami osvětlena přímo slavnostně. Kolem improvisované tabule bylo jenom osm míst. Ho-tschang prosil o dovolení, aby směl k nim zasednouti, aby mohl lépe říditi obsluhu svých vzácných hostí. Velitel lodi a výběrčí nedali se viděti. Bylo jim nevolno.

Mezitím co jedli, byly kajuty upraveny ku spaní. Hosté potřebovali odpočinku. Brzy pronikalo na palubu chrápání mijnheerovo jako vzdychání a úpění celého zástupu umírajících. Jenom dva zůstali čilí, oba bratři, kteří seděli v malé, zvláštní kabině a své příhody si na vzájem vypravovali.

Ráno byli Methusalem a Richard Stein nejdříve vzhůru. Když vystoupili na palubu, pozdravil je Ho-tschang s velikou uctivostí. Zavedl je ke stolu, kde jim byl čaj předložen.

Stonožka opustila za doby noční hlavní řeku a zahnula do Pe-kiangu, řeky Severní, protože její tok téměř přímou čarou směřuje od severu k jihu.

Ještě během snídaně objevil se výběrčí daní. Chtěl původně do Jug-te a dále, prohlásil však, že musí zde vystoupiti, aby mohl jíti do Se-hoei. Ale vlastní příčina byla ta, že nebylo mu na lodi více volno a proto hleděl raději jiný dopravní prostředek najíti. Loď přistála k vůli němu u malého místa, kde se poroučel, hluboce se ukláněje.

Pátého dne k večeru dorazili do Schao-tscheu, města druhého řádu, jež leží na jižním úpatí pohoří Nanlingu, tam, kde toto pohoří přechází v Ta-yü-ling. Odtud nebyla řeka pro stonožku dále splavná i musili tudíž džunku opustiti.

Po celou cestu bylo s nimi jednáno co nejuctivěji a strava byla výtečná. Cestující chtěli se tudíž odvděčiti a nabídli Ho-tschangovi přiměřený peněžitý dar. Ale on jej zamítl, odvolávaje se při tom na přísný rozkaz Ho-po-sa, že nesmí žádného daru přijati. Ujišťoval, že Ho-po-so ho již předem bohatě odměnil a tak rozdělil tedy Methusalem peníze mezi námořníky, vojáky a veslaře. Ačkoliv připadla na každého z nich dle našich pojmů pouhá maličkost, byli tito skromní lidé z tohoto neočekávaného Kom-tscha (zpropitného) tak potěšeni, že se tísnili k dárci, aby mu políbili lem jeho studentského kabátu.

Methusalem vyptal se po nejvyšším úředníku města. Byl to mandarin páté třídy, do níž náležejí starostové měst druhého řádu, císařští dvorní lékaři, císařští astronomové a všichni úředníci, kteří jsou oprávněni nositi na čepici křišťálovou kouli. Chtěl se dáti k němu přímo donésti a najal za tím účelem potřebný počet nosítek.

Nosiči zastavili před budovou, paláci podobnou, než cestující nevystoupili. Jelikož měl Methusalem zvláštní císařský Kuan, nesrovnávalo se s jeho hodností, aby mandarina vyhledal. Liang-ssi byl pověřen, aby se k němu odebral a oznámil mu příchod tak vysokých hostí. Vzal s sebou Kuan, aby jej ukázal mandarinovi.

Šťastnou náhodou našel ho doma. Přichvátal, aby ohlášené uvítal s poníženou zdvořilostí a odevzdal jim svůj dům k volnému použití. Ale kterak užasl, když vystoupili z palankinů! Člověk přistrojený tak jako Methusalem zdál se mu býti skutečným divém světa. Vytáhl obočí tak vysoko, že zmizelo úplně pod okrajem jeho čepice a jeho svaly v obličeji jaly se pracovati přímo nevyslovitelně. Bylo na něm viděti, že by byl úžasem hlasitě vzkřikl, kdyby to bylo slučitelno s povinnou uctivostí.

Rovněž tak vedlo se četnému služebnictvu, jež se objevilo zároveň s ním, nyní za ním stálo a s hlavami hluboce k zemi skloněnými si tiché poznámky šepotalo.

»No,« mínil Bohumír po německu, »ti jsou nad námi úplně zkoprnělí. Mám snad zapáliti dýmku, velectěný Methusaleme? Nacpána je.«

»Ano, zapalte ji,« odpověděl tázaný. »Je to sice proti zdejším mravům, ale to právě může jenom zvýšiti úctu, již si přejeme.«

Bohumír zapálil a Methusalem vzal špičku do úst a dýmal ze vší síly. Teprv e potom, když dýmka byla již v »tahu«, odpověděl důstojným způsobem na uvítací řeč mandarinovu.

Novofundlandan porozuměl mandarinovi. Obrátil se a prošel dveřmi do velikého pokoje, jenž zdál se sloužiti za přijímací sál, rozhlédl se tam krátce a natáhl se potom pohodlně na nějaký polštářovaný kus nábytku, pohovce podobný, který byl potažen žlutým hedvábím. Kdyby se to bylo stalo doma, byl by dostal na všechen způsob několik ran. Ale zde nezakročil Degenfeld, jakoby toho ani nezpozoroval. Kráčel spíše k podobnému polštáři, jichž tu stálo více kolkolem, a usadil se na něm majestátně, kdežto Bohumír postavil se za něj jako věrný štíto- a dýmkonoš.

Ostatní vyhledali si podobná místa, tak že mandarin byl jediný, který zůstal státi. Tvářil se tak zaraženě, tak že jeho hosté musili se přemáhati, aby zůstali vážnými. Než přemohl své rozpaky dosti dobře a tázal se potom, co poroučejí jasní pánové.

Degenfeld vypustil kotouč dýmu a odpověděl potom: »Chceme jíti za hranice do provincie Hu-nanu a budeme bydliti zde u vás, než si všecko potřebné k další cestě opatříme. Doufám, že budu moci potom oznámiti, že jsme vám byli vítáni!«

Velice pravděpodobně bylo tomu právě naopak, než úředník odpověděl nejzávaznějším tonem hluboce se při tom ukláněje: »Má nehodnost řekla již, že dávám sebe a svůj dům poroučejícím pánům k volnému použití. Každý jejich rozkaz bude tak rychle proveden, jakoby byl splynul s mých vlastních rtů.

»Tak vysocí pánové mají volbu mezi koňmi nebo palankiny. Opatřím vše potřebné, dám vám dobré průvodce a nařídím statečnému Tsing-wei-ovi (nadporučíkovi), aby ctihodné příznivce doprovázel a chránil až dospějí za hranice a tam jiný ochranný průvod dostanou.«

»Takový vojenský doprovod odpovídá ovšem našemu stavu, než přece bych rád věděl, je-li to také zapotřebí, nehledě k naší hodnosti.«

»Zajisté ne. Ale včera bylo mi oznámeno, že z Kwèi-tschou-u přišli do Hu-nanu Kuei-tse-ové (mohamedánští povstalci). Ačkoliv nevěřím, že by se odvážili až k hranicím naší provincie, pokládám přece za dobré, aby se každý, kdo chce jíti do Hu-nanu, zbraněmi opatřil.«

»Nebojím se těchto Kuei-tse-ů, než ať nás vaši vojáci doprovodí. Mnoho-li času potřebujete abyste nám dobré koně opatřil?«

»To se může státi ihned, chtějí-li pánové, předky oplývající, ještě dnes vytrhnouti. Také o potraviny a všecko ostatní se okamžitě postarám.«

Řekl to tak rychle, že bylo patrno, jak nesmírně rád by byl viděl brzký odchod svých hostí. Než Degenfeld mínil: »Není zapotřebí takového spěchu. Dnes neodcestujeme, než zítra ráno bych rád vyrazil, může-li býti do té doby vše opatřeno.«

»Má se státi, vznešený pane. Dám hned ráno potřebné jezdecké koně a také soumary šlechetným velitelům předvésti. A již dnes má býti opatřeno vše ostatní, čehož bude ještě třeba. Přejí si majitelé dlouhého rodokmenu společně jísti, nebo má býti jídlo předloženo každému jednotlivému potomku zvláště?«

»Zůstaneme pohromadě, dokud se neodebereme na lože.«

»Dám tedy blahovolným pánům vykázati jejich pokoje. Potom mohou se shromážditi v jídelně.«

Odstranil se kráčeje po zpátku až ke dveřím, a zmizel potom, když se byl dříve uklonil každému jednotlivci a také psovi. Za několik okamžiků vešlo sem tolik sluhů, kolik tu bylo hostí; každý z nich měl nařízeno, aby hostu jeho pokoj vykázal.

Methusalema dovedl do komnaty skutečně skvostně zařízené, jež byla zajisté určena jenom pro hosty velice vznešené. Nacházela se tu jenom jedna postel, ale brzy přinesli dva služební duchové ještě druhou postel, ve které nespal dosud ještě žádný obyčejný muž. Na otázku, pro koho je určena, prohlásil jeden z nich: »Ohonem vrtící praděd má v ní spáti, aby si nemohl stěžovati na pána domu.«

Ti dobří lide namáhali se všemožně, opsati urážející slova Dschia Kiuen, jež znamenají psa, aby tak prokázali svou úctu majiteli dvou párů noh a ohonu. Degenfeld přijímal všecko, jakoby se to rozumělo samo sebou. Vždyť jemu to nikterak neškodilo, jestliže se jeho miláčku naskytla jednou příležitost vyspati se v dobré čínské posteli.

Když mu přinesli jeho pušku, řekli mu, kde se nachází jídelna. Spozoroval, že vykázali jemu a jeho soudruhům řadu pokojů vedle sebe ležících. Šel, aby je vyhledal, a našel je u kapitána. Chtěli raději býti pohromadě. Každý z nich měl v ústech hořící dýmku a na stole stála veliká porcelánová miska, plna tabáku. Na otázku Methusalemovu vysvětloval Turnerstick: »Což myslíte, že můžete zde jenom vy kouřiti? Jsme odhodláni učiniti totéž. Bohužel nebylo mi porozuměno, když jsem od služebné stvůry tabák žádal. Zdá se, že se tu mluví hroznou čínštinou; ale Liang-ssi jí konečně přece vpravil, co vlastně chceme. Jak se vám líbí v tomto domě?«

»Zcela dobře, ačkoliv nejsme právě velice vítáni, což nemohu ovšem mandarínovi ve zlé vykládati.«

»Pah! Trávíme zde na útra ty císaře, což se mi ovšem ještě nikdy nepřihodilo. Nejvíce těším se na zítřek. Mohu vám říci, že jsem náruživý jezdec. Proto byl jsem nesmírně nadšen, když jste objednal koně. Také ostatní dovedou na koni jeti; jenom náš mijnheer nezdá se s tím býti srozuměn.«

»Proč pak ne, mijnheer van Aardappelenbosch?«

Tlustý sepial ruce na břiše, vrhl k nebi pohled o smilování prosící a odpověděl: »In gevalle dat ik ruiten moet, zoo steri ik op het oogenblik — musím-li jeti na koni, tu zemru okamžitě.«

»Proč pak?«

»Omdat ik niet ruiten kann — protože neumím jezditi.«

»Pah! Naučíte se tomu!«

»Ik? Mijn God een Heer! Ik ben een oongelukkige nijlpaard — já? Můj bože a pane! Já jsem nešťastný hroch!«

»Nesmysl! Sednete si do sedla, vstrčíte nohy do střemenů a necháte koně běžeti.«

»Owee! Indien ik het paard loopen laat, zoo leg ik straks onden op der moeder aarde — o běda! Nechám-li koně běžeti, tu ležím ihned dole na matce zemi!«

»Musíte to aspoň zkusiti.« 

»Neen! Ik dank zeer! Ik wil niet onden zitten — Ne! Děkuji pěkně! Nechci dole seděti!«

»Povídám vám však, že zdejší koně nejsou žádní arabští běhouni!«

»Eu gesteld dat zij nijlpaarden zijn, ik kan niet ruiten, en ik wil niet ruiten, noch te paard — i kdyby to byli hrochové, neumím jezditi, ani pěšky, ani na koni!«

Při tom zůstalo. Když také ostatní na něho naléhali, aby učinil aspoň pokus, zvolal velice rozzloben:

»Hond deu mond! Geen mensch brengt mij opdeen paard. Ik wil niet mijne armen, mijne beenen en mijn nek breken. Ik ben Mijnheer Willem van Aardappelenbosch en ruit van ambtswege op geenen paard, op geenen appe, opp geenen olifant en ook op geenen ovievaar; ik ruit op geenen dier, nitgenomen op mijne muilen of op mijne laarzen — držte hubu! Nikdo nedostane mne na koně! Nechci polámati své paže, své nohy a svůj vaz. Jsem mijnheer Willem van Aardappelenbosch a nejezdím ze zásady ani na koni, ani na opici, ani na slonu a také ne na čápovi; nejezdím na žádném zvířeti, vyjímaje mé trepky a mé boty!«

Při tom šermoval pažemi tak energicky kolem sebe, že musil každý poznati, že míní to vážně svými slovy. Při tom leskly se těžké kapky potu na jeho čele, vyvolané pouhou myšlenkou, že by měl na koni jeti.

»Nuže dobře, tedy musíte se dáti nésti,« pravil Degenfeld.

Ještě byli všichni pohromadě, když vešel sluha a podal každému lístek půl lokte široký a dva lokte dlouhý, jenž obsahoval pozvání k večeři. Těchto lístků používalo se potom jako ubrousků.

Když vstoupili do jídelny, byli uvítáni mandarinem, který byl slavnostně oděn. Každému vykázal jeho místo. Pro sedm hostů bylo osm židlí. Na osmé neusadil se snad domácí pán, nýbrž postavil se u stěny sálu, aby řídil služebnictvo, jež bylo hostům přiděleno.

Když se všichni posadili, ukázal mandarín na psa a pravil: »Neposadí se také tento praotec? Vždyť je pro něho přichystána židle.«

Degenfeld namáhal se, aby zůstal vážným. Pokynul Novofundlanďanu a tento vyskočil ihned na prázdnou židli a prohlížel písemné pozvání, jež jeho sluha před něho předložil. To vypadalo tak směšně, že se Turnerstick chtěl dáti do smíchu, což mu však Methusalem několika slovy zakázal.

Že byl mijnheer s jídlem velice spokojen, rozumělo se samo sebou. Brzy chrápal právě tak hlasitě jako na stonožce.

Novofundlanďan neměl dosud nikdy takového lůžka jako dnes. Pohlížel na svého pána nesmírně udiveně, když ho tento do postele komandoval, nemeškal však rozkazu uposlechnouti.

Bylo ještě záhy z rána, když Bohumír přišel, aby svého pána vzbudil. Oznamoval, že se dole na dvoře nachází zajisté asi tucet koní, jež mandarin obstaral pro své hosty, aby je viděl co nejdříve odjížděti.

V jídelně vypili čaj a potom objevil se domácí pán žádaje »pány s dlouhými rodokmeny«, aby se odebrali na dvůr. Degenfeld napočítal tam patnáct koní. Šest bylo jich určeno k jízdě a dva k nešení palankinu pro mijnheera. Na ostatní měl se naložiti náklad.

Degenfeld prohlížel jízdecké koně. Byla to malá, ohyzdná zvířata, jež se však později ukázala velice čilými a vytrvalými. Uzdy ušly, sedla měla však nepohodlný tvar a střemeny byly těžké a neohrabané. Než tomu nedalo se odpomoci.

Potom zavedl mandarin své hosty před dům, kde čekal nadporučík s dvaceti jízdnými vojáky. Měl na prsou soukenný štít, na němž byla postava válečného tigra, jeho vzezření nebylo však ani dost málo tigrovité. Byl malé, nuzné postavy a seděl na koníčku rovněž tak nuzném, jenž měl kučeravou srst jako pudl. Tím mohutnější byl však tesák, jenž mu visel po boku. Vpravo a vlevo vyčuhovaly mu z kapes dvě obrovské pistole, o nichž dalo se však souditi, že mají chvalitebnou vlastnost právě tehdy nespustiti, kdy mělo býti vystřeleno.

Zrovna tak nerytířské vzezření měli jeho jezdci. Byli různě oděni a různě ozbrojeni. Jeden z nich držel dlouhé kopí a druhý pušku v ruce, jejíž hlaveň byla ztočena jako vývrtka. Třetí měl vražednou zbraň, o níž nedalo se říci, je-li to samostříl nebo past na myši. Čtvrtý měl palici, ze které zrezavělé špičky hřebíků naivně vykukovaly. Pátý měl luk bez šípů a šestý toulec bez luku. Podobným způsobem byli také ostatní vyzbrojeni. Nejválečnější na nich byly martialní obličeje, jež ukazovali a nápis, který měli všichni na zádech. Tam bylo totiž napsáno »Ping«, to jest »Voják.«

»Všichni vrchní i spodní bohové! Co je to za lidi?« tázal se Bohumír.

»Vojáci, jízda,« odpověděl Methusalem.

»A ti mají jíti s námi?«

»Ovšem.«

»Proč pak?«

»Aby nás chránili.«

»Tomu nevěřím.«

»K čemu tedy?«

»Dívám-li se tak na ně, tu se mi zdá, že chtějí s námi, aby ne oni nás, nýbrž abychom my je chránili. Ne?«

»Poslednější je arci pravděpodobnější než prvnější.«

»A co znamená to bavlněné písmo na jejich zadních frontách?«

»Voják.«

Po krátké snídani odebrali se do dvora, aby vyrazili. Nebylo třeba zapraviti účet. Také zpropitné odpadlo, jelikož nemůže vysocepostavenému Číňanu ani napadnouti, aby odměňoval služby, na něž má právo dle své hodnosti. Kuan měl dokonce i ten příjemný účinek, že nebylo třeba platiti ani za koně, ani za vojenský průvod nebo za potraviny, jež si vzali s sebou na cestu.

Kromě tlustého seděli všichni již dříve v sedle. Richard doprovázel často strýce Methusalema do jízdárny, kde podnikl malou projížďku. Nebylo tedy obavy, že by se někdo z nich blamoval před obyvateli Schao-tscheu.

Nosítka byla upevněna na dvou koních způsobem Degenfeldem naznačeným. Tlustý vstoupil a Bohumír zapálil dýmku. Potom dala se tlupa na pochod, doprovázena mandarinem stále hluboce se uklánějícím až před vrata, při čemž mu jeho podřízení horlivě sekundovali.

Venku stálo ohromné množství lidí. Příchod cizinců nezpůsobil velikou pozornost, protože se o něm nevědělo. Ale mezitím rozneslo se, že zavítali k přednostovi města vznešení mandarini z dalekého dílu světa a že dnes dopoledne zase odcestují. Tato zpráva vylákala všecky obyvatele z jejich domů a nyní tísnili se, hlava na hlavě, aby ukojili svou zvědavost.

Napřed jel nadporučík, provázen svými desíti hrdinami, kteří zuřivě kolem sebe pohlíželi. Potom následoval Novofundlandan, který kráčel tak pyšně a jistě, jakoby takovéto triumfální pochody byly pro něho všední věcí. Nyní přišel Methusalem na koni, pušku na rameně a špičku dýmky v ústech, z níž pouštěl husté kotouče dýmu, za ním ovšem Bohumír s dýmkou a s fagottem. Za ním následoval Turnerstick s vějířem široce rozevřeným , vedle něho Richard Stein, jenž pohlížel jasně a vesele na zevlující množství. Na to byla viděti nosítka. Oba koně, kteří je nesli, vedli dva policisté. Po pravé straně palankinu kráčel třetí policista, jenž nesl rozevřený deštník tlustého jakožto znamení vysoké důstojnosti jeho majitele, neboť čím větší je v Číně vějíř, a deštník, tím vznešenější je jeho pán. Po levé straně vyhlížel z nosítek tučný obličej mijnheerův se skotskou čepicí. Jelikož zamítl sedlo, chtěl aspoň tímto způsobem přesvědčiti množství o svém bytí a přijímati jeho pocty. Jeho tučné tváře a okolnost, že je nešen, vyvolaly také skutečně přesvědčení, že je nejvznešenější z cizích mandarinů. Proto klonili se často hlavě, jediné viditelné části pána s dlouhým rodokmenem, což opětoval mijnheer s nesmírnou blaho sklonností a přívětivým usmíváním. Za nosítky jeli oba bratři Liang-ssi a Jin-tsian, kteří vzbuzovali arci malou pozornost a konec průvodu tvořilo ostatních deset jezdců, za nimiž se množství zase srazilo, aby se tlačilo za cizinci.

Mnoho obyvatelů města provázelo je ještě notný kus cesty, až se konečně přece přesvědčili, že cizinci jsou zrovna tací lidé jako oni.

Silnice stoupala brzy po příkrém břehu, brzy klesala do stejné výše s řekou. Byla dobře založena a dosti dobře udržována. Čínská vláda věnuje sice větší pozornost průplavům než pevným cestám, než přes to přese všecko není tam nedostatek dobrých silnic. Často jsou založeny velice směle, a překážky, které způsobují řeky, údolí a propasti, překonávají mosty a viadukty, jež přetrvaly staletí a jež by vzbudily obdiv i proslulého evropského architekta, pováží-li se, že tyto stavby byly provedeny v době, kdy u nás nikdo by se byl neodvážil tak smělé cesty založiti.

V pravidelných vzdálenostech byly zřízeny domy k odpočinku, jež jsou udržovány na útraty státu, poskytují útulek každému, obzvláště však bývají používány cestujícími úředníky.

Na blízku každé této budovy stojí na místě do očí bijícím tři bílé, kamenné sloupy, aby cestujícího již z dáli upozornily na dům, v němž možno odpočinouti. Tyto kameny podobají se našim milníkům, neobsahují však žádné označení vzdálenosti; tato bývá vyznačena na prknech, jež jsou upevněna na kůlech.

V poledne dostihli místa, kde se jedno rameno řeky uhýbá vpravo do Schi-hingu a druhé vlevo do Schin-hoa. Cestující jeli podél poslednějšího, aniž se zeptali důstojníka, je-li to správný směr.

Nyní stávala se krajina pořád hornatější. Až dosud byly hory až po temeno pokryty poli; nyní objevovala se také zalesněná temena, znamení to, že se blížili vlastnímu pohoří Nan-kingskému.

Když bylo z jedné shora zmíněné tabulky vidno, že Schin-hoa je již jenom čtyřicet Li vzdáleno, zastavil Methusalem u nejbližšího zájezdního hostince. Hostinský, tlustý, špinavě vypadající Číňan, vyšel, aby uvítal příchozí. Jeho obličej nebyl právě přívětivý. Patrně nabyl zkušenosti, že čínští vojáci nejsou hosté, na nichž se dá mnoho vydělati. Ale jakmile spatřil cize ustrojené pány, nabyly jeho tahy výrazu docela jiného. Rozevřel ústa, rovněž tak malá šikmá očka, jak jen mohl, a zíral ustrnule na muže, jakoby byl rozumu pozbyl.

Bohumír seskočil s koně, přidržel mu fagott u ucha a vyloudil z něho tak strašlivý trilek, že hostinský hrůzou hlasitý výkřik ze sebe vyrazil a na útěk se dal, aby zmizel za rohem domu.

»Tak!« smál se cídič. »Toho jsem poučil, že není nikdy radno čuměti na vznešné panstvo s otevřenou hubou. Šťastně jsme se ho zbavili. Oddejme se nyní veselí!«

Budova obsahovala dvě oddělení různé velikosti. Menší byla patrně určena pro hostinského, větší pro hosty. Když byl Bohumír zvědavě nahlédl do první místnosti, odskočil rychle a zvolal: »Fuj pavouku! Od této madam nechtěl bych jísti!«

»Kterak to?« tázal se Turnerstick.

»Matka rodiny posadila se vedle kouřícího hrnce s převařeným sádlem a držela mladou lady na svém klíně, s jejíž hlavou činila právě totéž, co opice jedna druhé z lásky tak často činívají. Obraťme se s hrůzou na druhou stranu!«

Tam bylo viděti veliký, pustý prostor, v němž stál toliko stůl a dvě lavice. Za malou chvíli vypadalo to tu útulněji. Protože měl nastati delší odpočinek, nezůstali vojáci pozadu. Přinesli pokrývky a šátky, aby je rozprostřeli po stole a po lavicích. Několik rohožek položili na zem a potom přinesli zásoby potravin, jež rozděloval Methusalem.

Nyní šlo to zase ku předu, pořád hlouběji do hor. Brzy vedla silnice hlubokými, úzkými, temnými rozsedlinami, brzy stoupala zase příkrými serpentinami k jasné výši, odkud rozevírala se vyhlídka na nové hlubiny.

Cestující pobízeli nyní koně co nejvíce, aby ještě před nocí k cíli dospěli. Vojáci byli nuceni rovněž rychle je následovati. Cesta byla liduprázdná. Žádný cestující je nepotkal. Tu a onde objevil se nějaký dům anebo osamělá usedlost, jejíž obyvatelé vyběhli zvědavě před vrata, a polo užaslí, polo polekaní zase odběhli, když spatřili cizokrajné jezdce.

Tak uplynulo odpoledne a nastával večer, když dospěli na poslední výšinu, se které bylo viděti město Schin-hoa, rozkládající se na břehu zúžené řeky. — Degenfeld nařídil důstojníkovi, aby jel napřed a oznámil nejvyššímu mandarinovi ve městě příchod majitele císařského Kuanu, kteréhožto rozkazu bylo rychle uposlechnuto.

Nyní šlo to zvolna dolů. Slunce zmizelo již za skalními stěnami a výšiny vrhaly delší a delší stíny do údolí. Když dospěli jezdci dna údolí, spatřili účinky poselství, jež svěřil Degenfeld nadporučíkovi. Tento oznámil nepochybně novinku hlasitě na ulici, neboť přicházelo jim husté množství lidu vstříc, jež se rozestavilo po obou stranách cesty.

Aby rychleji unikli těmto zevlounům, stiskli ostruhami koně a tryskem uháněli k městské bráně. Tam očekával je důstojník, aby je dovedl k obydlí mandarinovu, kam tvořili obyvatelé špalír. A přece bylo již tma, že bylo viděti sotva na několik kroků před sebe. Lucerny nesměly však býti dosud rozsvíceny, jelikož nebylo ještě k tomu dáno znamení.

Právě jako včera byly cestujícím pokoje vykázány. Tlustého musili odnésti do jeho pokoje, kde ho uložili do postele. Všecko dal s sebou dělati, aniž by byl jenom oči otevřel.

Vzhledem k všeobecné únavě objednal Degenfeld večeři na pozdější hodinu než včera. Každý chtěl si dříve trochu odpočinouti a tak se stalo, že se nikdo o mijnheera nestaral. Vždyť ho znali a věděli tedy, že to s umřením nemíní vážně.

Když byli potom všichni k večeři vyzváni, shledali se v pokoji k tomu ustanoveném. Chyběl jenom Aardappelenbosch i šel tedy Bohumír pro něho. Ležel ještě na posteli se zavřenýma očima jako dříve.

»Mijnheer, spíte?« tázal se cídič.

Žádná odpověď.

»Mijnheer, probuďte se!« prosil Bohumír, cloumaje jím. »Ik ben gestorven — umřel jsem, odpověděl Hollanďan žalostným tonem.


»Jste skutečně mrtev?«

»Ja, op mijn woord — ano, na mou čest!«

»Tedy musíme vás pohřbíti?«

»Ja, ik moet in de aard geleid worden — ano, musíte mne uložiti do země.«

»Škoda, přeškoda! Právě teď, kdy máme paštiky z jater a rýžový pudding!«

»Játrové paštiky a rýžový pudding?« křičel tlustý a v témže okamžiku stál jako svíčka zpříma uprostřed světnice.

»Ano, jídlo je přinešeno.«

»Het avondeten? Ik ga met; ik ga soedig net — večeře ? Jdu s vámi; jdu rychle s vámi!«

Uchopil Bohumíra za rameno a vlekl ho spěšně ze dveří, ačkoli se jeho zdřevěnělé nohy takovému spěchu vzpíraly. Tak se stalo, že se duše tlustého ze »záhrobí« zase vrátila a tento zázrak, toto vzkříšení mrtvého způsobila dvě jednoduchá, ale velice delikátní slova — paštika a pudding.

Druhého rána budil Bohumír zase. Nadporučík obstaral zatím výměnu včerejších koní za čerstvé, a Degenfeld vybral pro mijnheera silného valacha, jehož stáří dalo tušiti, že nebude tropiti již žádné mladické kousky. Posadili Aardappelenboscha do sedla a potom vodili koně po dvoře několikrát sem a tam. Ale on seděl nahoře tak děsně, že nemohl se takhle před lidmi objeviti; proto bylo usnešeno poslati ho napřed v nosítkách.

Když se tak bylo stalo, vyrazila společnost provázena přáním mandarina, který byl rád, že je prost tak vznešených hostů a zase pánem svého domu.

Cesta stoupala hned krátce za městem příkře vzhůru a sotva že urazili několik set kroků, potkali vracející se nosiče palankinu, kteří dle daného rozkazu složili mijnheera o kousek cesty dále uprostřed silnice. Měl roztažený deštník a pušky křížem na zádech, na nichž visela torba. Neobsahovala dávno již různé druhy thé, a přece zacházel s ní s nevýslovnou pečlivostí, jakoby se v ní nacházely nenahraditelné skvosty.

»Ik heb alreeds langs geroepen en gepepen,« křičel na ně zdaleka. »Maakt snelst! Ik will ruiten — již dávno jsem volal a pískal. Dělejte rychle! Chci jeti.«

»Je dobře, jenom trpělivost!« odpověděl Bohumír. »Dostanete se záhy do sedla a snad ještě rychleji zase dolů.«

Zastavili u tlustého a snažili se dostati ho na koně, což nebylo lehkou úlohou při jeho váze a jeho neobratnosti.

Konečně seděl nahoře, ale jak! Methusalem mu radil, aby zavřel deštník, k čemuž však nepřistoupil, protože by, jak tvrdil, nepoznali jeho hodnost ti, jež snad cestou potkají. Deštník v levici a uzdu v pravici započal jízdu a to velice volným krokem. Přesto vše klouzal brzy sem a brzy tam, protože nestál pevně ve střemenech a stehna nepřitiskl, tak že uvázal uzdu za hrušku u sedla, jež byla velice vysoká, a přidržoval se jí pravou rukou. Kdyby byli gorillu na koně posadili, nemohlo býti její držení směšnější. Přes to vše mínil velice spokojeným tonem: »Zoo is het goed. Ik ben een bjzonder ruiter — tak je to dobře. Jsem výborný jezdec!«

Radostí z této obratnosti, již dle svého náhledu projevoval, učinil živý pohyb a ztratil střemeny. Kůň pro testoval proti tomuto nepokoji, zvednuv přední nohy a následkem toho svezl se mijnheer vzadu dolů. Zazněla temná rána jako když padne na zem pytel vlny a tlustý ležel na silnici, všecky čtyři údy i s deštníkem do výše zvedaje.

Na štěstí nesálal valach nadbytečným ohněm. Obrátil se, aby se podíval na jezdce a zůstal takto státi, aniž by dále kráčel. Ostatní stáli polekáni kolem koně a shozeného jezdce a Degenfeld se tázal: »Pro pána boha, mijnheer, neublížil jste si snad?«

»Ik? Zeer grooten!« odpověděl sténaje, zvedaje při tom paže a nohy pořád ještě do vzduchu. »Het dome Nijlpaard heeft mij van achteren verloren. Ik ben dood; ik ben gestorven; ik ben buiten tegenspraak gestorven — já? Nesmírně! Ten hloupý hroch mě vzadu ztratil. Jsem mrtev ; umřel jsem; beze vší odmluvy jsem zemřel!«

»Tak složte přece aspoň paže a nohy!«

»Dat kann ik niet. Ik ben dood! — to nemohu. Jsem mrtev!«

»Tedy musíme se pokusiti vaší duši z hrobu probuditi. Mezi našimi novými zásobami nachází se také láhev Raki. Natřeme jí vaši mrtvolu.«

Tu vyskočil tlustý jakoby byl elektrisován, rozhořčeně máchl rukou a křičel: »Raki? Brandewijn? Met den brandewijn zal niet gereven worden. Ik wil hem drinken. Gedronken is hij beter dan gereven. Waar is de flesch? — Raki? Kořalka? Kořalkou nebudete mne tříti. Chci ji vypíti. Vypita je lepší než natírána. Kde je láhev?«

Dostal ji a udělal tak notný doušek, že ostatním bylo úzko. Methusalem vzal mu ji z ruky a řekl: »To stačí. Vidím, že vaše duše se zase našla. Ale jak to bude nyní s jízdou?«

Indien ik mag de ilesch dragen, zoo rijd ik straks beter dan een offizier van het paardevolk — smím-li nésti láhev, tu pojedu ihned lépe než důstojník od jízdy.«

Dostal láhev, již zastrčil do kapsy; potom pomohli mu zase do sedla. Na to dostal na obě nohy provaz, jenž byl pod břichem koně ztuha napiat. Tím nabyl náležité pevnosti. Cítil to s velikým uspokojením a řekl vesele: »Zoo, nu is het goed. Wij worden rijden ais de stormwinden — tak, nyní je to dobré. Pojedeme jako vichřice.«

Slunce nepálilo; spíše bylo zde nahoře v pohoří dosti chladno a přes to vše kanuly mijnheerovi veliké kapky potu s čela. Nafukoval se jako narval, ale zůstal přece v dobré náladě.

»To prospěje znamenitě vašemu zdraví,« mínil Methusalem. »Pocením vyloučí se špatná, hustá krev.«

»Het bloed? Wordt mij dat niet zwak maken? Word niet de miltzucht, de tering en de berverte in mij binnen kruipen — krev ? Neseslabí mne to? Nevleze do mne spleen, úbytě a mrtvice?«

»Naopak! Dostanete jasnou a zdravou krev a bude vám pak mnohem lépe.«

Krajina stala se nyní úplně hornatou. Jeli temnými údolími, jež byla naplněna starým jehličnatým lesem; vpravo a vlevo následovaly plochy trávníků, nad nimiž holé skály k nebi trčely. Když projeli takovouto roklí, tu vystupovala silnice zase vzhůru, aby se závratné výše na druhé straně opět příkře dolů klesala.


Měli s sebou tolik potravin, že nespotřebovali ani polovinu. Proč to červenomodrý u posledního hostitele takhle zařídil, nvěděl nikdo ze společníků. Než když společnost poznovu na pochod se dala a dále jela, tázal se Bohumír: »Slyšte, starý Methusaleme, vy se tváříte jako mexický zlatokopec. Již včera slídil jste ustavičně po cestě. Co pak chcete vlastně odkrýti?«

»Něco velice důležitého.«

»A co je to? Snad ne již Kue-jang, nejbližší město, anebo dokonce snad King, kam směřujeme?«

»Ne. A přece byl bys měl dvakrát pravdu, kdybys byl totiž řekl Kin na místě King.«

»Kterak to? Vždyť Kin znamená zlato.«

»Ovšem. Hledám zlato.«

»U všech všudy! A to povídáte teprve teď?«

»Z jakého důvodu měl jsem to dříve vytroubiti? Richardovi řekl jsem to již včera a nyní víš to také ty. Nechci však, aby se to také jiní dozvěděli, také ne synové, ačkoliv mají největší právo na peníze svého otce. Je tu třeba největší opatrnosti. Dorazíme k tomu místu ještě před večerem a ztrávíme noc v nejbližším zájezdním hostinci.«

»Ah, proto jste tedy pečoval o dvojnásobné potraviny!«

»Ano, proto. Ye-kin-li dal mi s sebou velice podrobný plán, místo tedy zajisté najdeme a doufám, že zlato bude ještě pohromadě.«

»Je to tedy skutečně zlato?«


»Zlaté a stříbrné mince, jaké jsou ještě dnes v Číně v oběhu.«

»Kolik?«

»Celé množství. Dle našich peněz zajisté přes devadesát tisíc marek.«

Silnice pohybovala se nyní jenom ještě po straně srázných, holých výšin a vedla potom úzkým, skalnatým průlomem, jenž byl téměř hodinu dlouhý. Nepochybně začínalo za ním povodí Lai-kiangu, který po mocí Heng-kiangu vyléval své vody do Jang-tse-kiangu.

Potom následovala holá náhorní rovina, na níž bylo viděti tu a tam sporou travičku a jež se táhle a úzce skláněla ke druhému průlomu. Když jím projeli, zastavili u příčné rokle tak hluboké, že nebylo možno dna dohlédnouti.

Stěny skláněly se téměř kolmo do temného jícnu. Nebylo vyhnutí ani na pravo, ani na levo. Jenom zpříma vedla silnice, napříč přes obrovskou prohlubeň, a to po mostě, o němž mluvil hostinský ze Sië-kia.

Byl to skutečně řetězový most v nejvlastnějším toho slova smyslu. Šest silných, rovnoběžně položených řetězů bylo na obou stranách pevně do kamene zakotveno. Nesly napříč položené, dřevěné fošny, jež tvořily nebezpečnou dráhu.

Pro svou tíži nemohly býti řetězy pevně napiaty. Visely hluboko dolů nad středem propasti.

Fošny byly staré a vyšlapané. Následkem hniloby vznikly díry a jiné trhliny, jimiž ten, kdo se na most odvážil, s hrůzou mohl patřiti na závratnou hlubinu u svých nohou. A co ještě zvyšovalo nebezpečí, byla okolnost, že odvážní budovatelé tohoto mostu nepokládali za nutné zábradlím jej opatřiti.

Když Methusalem zastavil svého koně a starostlivými zraky prohlížel si tuto cestu, řekl Bohumír, šoupaje čepicí na hlavě sem a tam: »Máme snad tady přejeti?«

»Ovšem! Kterak pak jinak, když jsem ještě nespozoroval, že bychom uměli lítati!«

Na místo, aby dal se do naříkání, jak se dalo tušiti, mínil tázaný: »Ik bid, mij aftebinden — prosím, abyste mne odvázali.«

»K čemu?« tázal se Turnerstick, povoluje mu provaz na nohou.

»Ik bin mijnheer van Aardappelenbosch, een dapper Nederlander. Ik kan niet goed rijden, maar ik kan goed loopen. Ik word vooraan gaan — jsem mijnheer van Aardappelenbosch, udatný Nizozemčan. Neumím dobře jezditi ale umím dobře běžeti. Půjdu napřed.«

Vzal svého koně za uzdu, což by byl nikdo u něho nehledal, a vedl jej na most. Ostatní chtěli následovati, ale Methusalem jim v tom zabránil: »Zadržte, ne příliš mnoho! Dá se očekávati, že most se bude houpati jako kolébka. Půjdu se statečným mijnheerem. Dva jiní mohou nás teprve tehdy následovati, až se octneme uprostřed mostu.«

Vzal nejenom svého koně, nýbrž také koně Richardova, aby svému svěřenci těžký přechod pokud možno ulehčil.

Most byl asi patnáct stop široký, což by za obyčejných poměrů bylo jistě stačilo. Ale ve výši, se které nebylo oko s to dno propasti dohlédnouti, při délce snad více než stopadesáti stop a za špatného stavu fošen byla tato šířka nepatrná, obzvláště když chybělo zábradlí.

Přes to vše kráčel mijnheer statečně napřed. Jeho kůň následoval volnými, opatrnými kroky. Zdálo se, že je zvyklý na takovéto přechody, neboť našlapoval nesmírně opatrně a — tak říkaje — zkoumavě, jen aby se kopytem neprobořil. Degenfeld kráčel s oběma svými koni těsně za ním.

Ačkoli byly kroky obou mužů a tří zvířat velice klidné, přece začal se most houpati, nejsilněji tehdy, když octli se jmenovaní právě uprostřed.

»Nepojímá vás závrať, mijnheer?« tázal se Methusalem, jsa starostliv o tlustého.

»Neen,« odpověděl tento. »Ik weet, hoe men het maken moet — ne. Vím, jak se to musí udělati.«

»Nuže, kterak?« 

»Ik sluit het eene oog en w erp het tw eede recht toe voor mij neder. Makt gij het ook zoo — zavru jedno oko a dívám se druhým přímo před sebe. Udělejte to také tak!«

Tímto způsobem nemohl se jeho pohled s mostu do hlubiny svézti. Měl pravdu a Methusalem následoval jeho příkladu. Přes kolísání závratné stezky dostali se šťastně na druhou stranu.

Když se tu obrátili, spatřili Bohumíra s Richardem uprostřed mostu. Turnerstick chystal se právě vstoupiti na most s Jui-tsianem. Zdálo se, že se Liaiig-ssi hádá s důstojníkem. Sděloval potom, když přešel most, že jezdci žádali značně vysokou sumu; když se jim odepřela, že nechtěli se odvážiti na most. Vyslovil velice odůvodněný náhled, že tato pro cizince tak choulostivá cesta není pro ně nic neobyčejného; proto zamítl jejich požadavek a poukázal na následky, jež stihnou je za toto jejich věrolomné jednání.

Konali dosti dlouhou poradu a přejeli potom se soumary, kteří sami následovali, prudkým klusem přes most, tak že se tento tak rozhoupal, že každý musil čekati, brzy-li budou jezdci do hlubiny svrženi. Zajisté vykonali tuto cestu již mnohokráte.

Když dospěli k cestujícím, obnovil důstojník opět svůj požadavek, byl však Methusalemem odmrštěn, jenž mu odpověděl: »Jakmile dospějeme k cíli, dostanete Kom-tscha, dříve ne, a také potom jenom v tom případě, budeme-li s vámi spokojeni. Nezapomeňte, jakou hodnost my zaujímáme a že jste proti nám jenom jako komáři, jež mohu zničiti jediným slovem!«

Na konci mostu otvírala se opět propast, jež byla však jenom velice krátká; potom vedla cesta stranou do lesa, u jehož vchodu stál zájezdní hostinec, jenž se zdál býti větší a přívětivější než ostatní hostince, které dosud viděli. Tam zastavil Degenfeld.

»Náš denní pochod je skončen,« řekl. »Budeme zde přenocovati.«

Ihned seskočili Číňané, sáhli po přinešených věcech a zásobách, zahnali koně na trávník za domem se prostírající a spěchali dovnitř budovy.

Malý kousek za ní vedla silnice přes krátký kamenný most, který měl toliko jediný oblouk a přepínal úzké ale hluboké údolíčko. Ukazuje tímto směrem řekl Degenfeld tiše Bohumírovi: »Nedaleko onoho mostu, na svahu a ne docela na dně údolí, kde malý potůček teče, musí se nacházeti místo, kde máme hledati. Je něco málo přes čtyři hodiny a teprve v osm hodin bude tma. Máme tedy ještě před večerem dosti času, abychom pátrali. Jakmile se odstraním, přijďte jednotlivě za mnou; můžeš to říci Richardovi. Najdete mne pod velikým jehličnatým stromem, jehož vrchol tamto vyčnívá. Ostatním řeknu, že chci hledati rostliny.«

Hlasité, zlostné výkřiky vojáků a zvuk prosícího hlasu přiměl ho, že se odebral do světnice. Tam utvořili jezdci kruh, v němž tři z nich nějakého člověka, kterého porazili, pevně na zemi drželi. Důstojník vytasil svůj tesák a bil plochou čepelí o milost prosícího.

»Co se zde děje?« tázal se Degenfeld, při čemž se do kruhu vtlačil. »Co spáchal tento muž?«

»Nevidíte, vzácný pane, kdo je to?« odpověděl poručík. »Což nemá půlměsíc na své kazajce?«

Týraný nebyl více mlád, skoro stařec. Jeho tahy měly čínský ráz a jeho oděv byl obvyklý oblek země. Na kazajce, kterou měl přes dlouhý, tóze podobný spodní šat, byl našit žlutý kus sukna, jenž měl podobu půlměsíce. Zbraní nebylo viděti. Dva z vojáků klečeli dosud na jeho pažích a nohou, kdežto třetí držel jej za cop.

»Vidím toto znamení,« odpověděl Methusalem. »Co to má znamenati?«

»Že je to Kuei-tse (Čertův syn), jehož musíme utlouci.«

»Co vám učinil?«

»Nám? Nic. Ale všichni Kuei-tseové musí býti ubiti.«

Tlustý ležel na silnici všecky čtyři údy i s deštníkem do výše zvedaje.
»Kdo to poručil?«

»Císař, který je Syn Nebes a Světlo Rozumu.« 

»Můžete to dokázati?«

»Dokázati?« tázal se důstojník velice udiven. »Všichni lidé, všichni dobří poddaní to vědí.«

»Nuže dobrá! Má Syn Nebes moc odvolati svůj rozkaz?«

»Ano; kdo mu má v tom brániti? Má všecku moc.«

»A kde nemůže býti osobně, tu uděluje tuto moc svým vyslancům. Můj Kuan je důkazem, že jsem tako výmto splnomocněncem. Poroučím vám, abyste upustili od tohoto muže!«

Aby mohla býti tato scéna pochopena, třeba věděti, že Mohamedáni provincie Yunnan pokusili se za povstání Thai-pingů vydobýti si svobodné vyznávání svého náboženství. Byli však přepadeni, při čemž bylo jich přes tisíc usmrceno. Následkem toho sestoupili se jednomyslně vespolek, dobyli hlavního města Jun-naufu a utvořili samostatnou správu státní, jíž se vláda čínská ještě po dnes zúplna zase nezmocnila. Nazývají se sami Pau-tseové, ale protivníci zovou je Kuei-tse, Syny Čertovy.

Se všech stran tísněni a potlačováni podnikají občas za vedení odvážných náčelníků větší nebo menší výpravy do sousedních provincií, aby se vymstili za to, co vytrpěli. Mluvilo se o tom, že bylo viděti tyto lidi v sousední provincii. Náležel-li k nim muž zde na zemi ležící, to bylo studentovi jedno. V jeho očích byl Kuei-tse rovněž tak oprávněný člověk jako Buddhista, a protože ubožák vojákům nikterak neublížil, chránil ho proti nim.

To nezdálo se důstojníku vhodné. Naopak vrtěl hlavou a pravil: »Vy jste vznešený pán, ale přece jenom cizinec. Musíme vás provázeti a chrániti, ale jedná-li se o Kuei-tse, nesmíme vás poslouchati.«

»Ah! Opravdu ne?« tázal se červenomodrý a oči jeho zaplály.

»Ne. Tento čertův syn upadl do našich rukou a my ho usmrtíme.«

»To zakazuji,« zahřměl na něho Degenfeld. Okamžitě ho pustíte na svobodu!«


»Ne! My ho — — —«

Dále nedospěl, neboť dostal při posledním šlové od studenta tak důkladný pohlavek, že k zemi sletěl. V témže okamžiku popadl ho zase Bohumír, vyzdvihl ho svými dlouhými pažemi a jako míčem mrštil jím mezi ostatní vojáky, že se rozprchli. Třetí, totiž Turnerstick, zdvihl ho tu zase svými námořnickými pěstmi, odnesl ho do kouta, posadil ho tam a zařval na něho: »Tady, zůstaneš seděting! A kdybys se snad odvážiting chtěl jenom se hnouting, tedy tě sežeru s koží i s chlupy! Master Methusaleme, jak se jmenuje voják čínsky?«

»Ping,« odpověděl tázaný.

»Dobře,« pokračoval kapitán dále, obraceje se zase k Číňanovi. »Myslíš si snadeng, že musímeng míti před tebou úctu, že jsi Ping? Tos velice špatně kalkuloval. Hneš-li jenom brvou, tedy tě rozetřu jako parmesánský sýr a posypu tebou makkaroning, ty Pingu a Dvojnásobný Pingu a Pong-pang-pingu!«

Vojáci se rozprchli a vyběhli ze dveří. Mohamedán povstal. Přiblížil se k Methusalemovi, uklonil se mu hluboce a pravil: »Allah požehnej činům vašich rukou a šlépějím vašich nohou, vznešený veliteli. Vy jste mne zachránil. Doplňte míru své milosti a dovolte mi, abych se směl odstraniti!«

»Což jste jist, že vás cestou nepotká něco podobného?« 

»Ano. Zavítal jsem do tohoto domu, abych si odpočinul. Na místě občerstvení byl bych málem smrt našel. Jakmile opustím tento dům, nemusím se báti dalšího pronásledování.«

»Tedy jděte a střežte se podobného setkání!«

Vyznavač Islámu vzdáli se hluboce se ukláněje. Vojáci neviděli ho odcházeti, jelikož se utekli za dům, odkudž se vrátili teprve tehdy, když je Degenfeld ujistil po Liang-ssim, že se jim nic nestane.

Nyní řekl Degenfeld, že se chce podívati na malou chvíli do lesa za botanickou kořistí; společníci ať pečují o to, aby večeře byla připravena a aby počkali s ní až do jeho návratu. Za malou chvíli po jeho odchodu odešel Bohumír za ním, načež následoval pak Richard. Našli jej pod označeným stromem. Držel v ruce papír, plán obchodníka Ye-kin-liho a bedlivě srovnával s ním okolní krajinu.