Červenomodrý Methusalem/Hao-keu a její dcery

Červenomodrý Methusalem
Po vodě a po zemi do Hu-nanu	Hao-keu a její dcery	Pod ochranou krále žebráků

Údaje o textu
Titulek:	Hao-keu a její dcery
Autor:	Karl May
Zdroj:	MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Adolf Synek, Praha, 1910
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Eichner
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

»Dobře, že přicházíte a že nemusím ani chvilky ztratiti,« řekl. »Zde mám výkres našeho čínského přítele, jenž je, jak vidím, velice přesně zhotoven. Je arci již stár plných osm roků, souhlasí však zcela dobře s tímto místem. Malou změnu, již utrpěla situace sluší připočísti vlivu této doby a vztahuje se toliko na vzrůst rostlin. Jakožto hlavní znak je uveden veliký, přes tisíc roků starý strom Ging-ko (Salisburya andiantifolia našich zahradníků), u něhož pět pňů srostlo v jediný kmen. To jest tento obrovský jehličnatý strom, pod kterým tu stojíme a jehož kmen má objem přes devět metrů a je patrně složen z pěti jednotlivých kmenů. Vedle toho označeny jsou dva jiné stromy, jež stojí přímo na západ, totiž Ti-mu (Strom se železným dřevem), kolem něhož ovíjí se rostlina Lo (břečtan), a divoký Sang (strom morušový); to všecko nachází se, jak můžete viděti, také zde, železný strom s břečtanem a moruše. Směrem, ve kterém stojí tyto stromy, tedy na západ, třeba jíti čtyřicet kroků, abychom přišli k takzvané Hoei-hoei-keu (mohamedánské rokli), kde má státi Ku-tsiang (zbytek zdi), kterou musíme nyní hledati, neboť přesně od ní musíme sestoupiti přímo do údolí, abychom našli Lao-hoei-hoei-miao (chrám mohamedánský), o nějž se jedná.«

Kráčeli naznačeným směrem a došli na pokraj údolí, přes něž vedl po pravé jejich ruce ve vzdálenosti asi čtyř set kroků zmíněný již kamenný most o jediném oblouku. Tu, kde dospěli okraje údolí, vyčnívalo z měkké půdy několik napolo zvěralých kamenů. To byl zbytek zdi, od níž sestupovali dolů.

Ještě nedospěli dna rokle a potoka tam tekoucího, když narazili na staré, zvláštní zdivo, jež bylo křovím a vysokým kapradím tak obklopeno, že nebylo možno z dáli je ani spozorovati. Zeď tvořila kruh, jenž neměl více než deset stop v průměru, Střecha, již bylo možno rukou dosáhnouti, byla proti čínskému slohu z kamene a klenutá, a vchod tak úzký, že bylo nutno se hodně přikrčiti. Budova měla polokruhovitý tvar chýše kafferské nebo hottentottské a nemohla nikdy býti mohamedánským chrámem, t. j. Li-pai-sse, jak se nazývají v Číně mešity.

»Jsme na místě,« pravil Methusalem, »a podíváme se nejdříve po Tscha-dse, jejž Ye-kin-li zde zahrabal. Tscha-dse je dlouhý, silný nůž, jímž se třísky řezají. Z takového nože záležela jediná zbraň, již měl obchodník při sobě. Pomocí ní mohl vyhrabati jámu, do níž své peníze ukryl, a aby měl tento nástroj později hned po ruce, zahrabal jej na místě, které nachází se zrovna deset kroků od těchto dveří dole, a kde vyčnívá kořen Lieu (čínské vrby).«

Sestoupil níže a našel strom i kořen, pod nímž jal se hrabati svým nožem. Již za malou chvíli vyhrabal Tscha-dse, který byl sice silně zrezavělý, ale ještě pevný.

Oba ostatní naslouchali a přihlíželi až dosud tiše, ale plni nedočkavosti. Nyní zeptal se Bohumír: »A kde má býti poklad zahrabán?«

»Tam v té budově. Domnívám se, že to bylo pohřebiště nějakého zbožného mohamedána, tedy tak řečený marabu, neboť Ye-kin-li vyhrabal lidské kosti, jež byly již téměř docela setlelé, aby našel místo pro své peníze, a hodil je tady dole do vody. V této krajině nachází se mnoho vyznavačů islámu a bývalo jich dříve ještě více. Pojďte se mnou do mausolea!«

Vlezli dovnitř. Prostor byl tak vysoký, že mohli v něm státi zpříma, a podlaha byla pokryta otesanými kameny, jež těsně k sobě přiléhaly. Methusalem nahlédl do svého plánu a řekl potom: »Musíme odstraniti těch šest kamenů, které tvoří dohromady obdélník. Potom se ukáže, je-li tu ještě zlato a stříbro, o čemž ostatně více nepochybuji.«

Kameny byly tak těsně stmeleny, že to dalo dosti namáhání, než byl první vyňat; když se tak stalo, bylo možno ostatní bez namáhání odstraniti. Podložka záležela z pevné země, již Methusalem vykopával.

Všem třem bylo skutečně kolem srdce jako lidem, kteří poklady hledají. Pociťovali jakýsi druh zimničního rozčilení, jež rostlo tím více, čím hlouběji vnikal nůž do země. Konečně, konečně objevily se dva předměty, jež nepatřily do země, totiž dva kožené pytle, které byly lakovány. Jenom této poslednější okolnosti bylo lze děkovati, že se ještě nacházely v dobrém stavu.

Methusalem vyňal jeden z nich, k čemuž bylo zapotřebí dosti síly, a otevřel jej. Tu zaleskly se malé, podlouhlé zlaté mince. Všecky byly opatřeny úředním razítkem na důkaz, že slitina je provedena dle zákonitých předpisů.

»Chvála bohu!« zvolal Degenfeld, zhluboka si oddychnuv. »Tato část našeho úkolu byla by šťastně rozřešena.«

»To mne těší velice!« doložil Richard. »Ye-kin-li měl jenom velice nepatrný závodní kapitál; tyto peníze přijdou mu nyní velice vhod.«

»To si myslím, že přijdou vhod!« mínil Bohumír. »Mně, kdybych je měl, přišly by také vhod. Co nejrychleji dal bych své oboe a sebe sama pozlatiti a zbytek bych potom uložil v Zacherlinu a naložených sledích. Ale takhle musím se bez pozlacení dále vléci skromným svým bytím. Co má se nyní státi? Naložíme ty pytle, abychom je odnesli do hostince?«

»Ne,« odpověděl Methusalem. »Necháme je tu ležeti.«

»Ležeti? Máte rozum? To by ani šibal neudělal, neřku-li já!«

»A přece nemůžeme nic jiného. Přesvědčili jsme se, že peníze jsou tu. To stačí. Vléci je s sebou nemůžeme však, jelikož nevíme, v jakých poměrech se ještě octneme. Ukryjeme je zase a zařídíme to později tak, aby nás zpáteční cesta tady kolem vedla! Potom vezmeme oba pytle s sebou.«

Druzí dva nebyli ihned srozuměni, musili však přece uznati závažnost jeho důvodů. Pytel byl zase do země uložen a vyházenou zemí přikryt, již nohama pevně udupali, aby pak kameny zase zasadili. To se stalo tak podrobně a malý zbytek zbylé hlíny byl tak pečlivě odstraněn a smeten, že nikdo jiný nemohl tušiti, že by tu bylo co ukryto.

Nyní opustili budovu, aby také nůž zase zahrabali. Ještě zabýval se tím Methusalem, když zazněl náhle těsně za nimi z křoví rozkazující povel: »Ta kik hia — pobijte je!«

A v témže okamžiku vyrazilo proti nim zajisté asi deset ozbrojených mužů. Jejich výzbroj nevzbuzovala přílišnou hrůzu, staré šavle, několik ještě starších pušek a pik; jeden z nich mával palicí.

Jakmile zazněl výstřel, vzpřímil se Methusalem bleskurychle. Uchopil soudruhy za ramena a strhl je, aby nabyl místa a dostal tlustý peň vrby mezi sebe a útočníky, několik kroků nazpět. Rovněž tak rychle vyňal oba své revolvery a namířil je na nepřátele, kteréhožto příkladu následovali okamžitě Bohumír a Richard. Číňané se zarazili a zůstali státi. Na jednoho z nich, který svou pušku k líci přiložil, aby vystřelil, zvolal Degenfeld hrozivě: »Pryč s puškou, sice zasáhne tě má kulka dříve, než tvoje mne! Co jsme vám učinili, že nás tímto způsobem přepadáte?«

Oslovený, jenž se zdál býti vůdcem, patrně nepřikládal mnoho důvěry své pušce; spustil hlaveň a odpověděl zamračeně: »Znesvěcujete náš Ma-la-bu. Proč zde hrabete?«

Tedy byla budova, jak Degenfeld tušil, skutečně Marabu, hrob mohamedána, jenž vynikal svou zbožností. Jelikož není Číňanu r běžné, proměnil je v snadnější l, tedy Ma-la-bu.

»Jste Hoei-hoei?« vyptával se student.

»Ano.«

»Tu nemáte tedy příčiny, abyste zacházeli s námi nepřátelsky. Vážíme si vaší víry a ctíme Mohameda jako vašeho proroka.«

»A přece vyhrabujete tuto posvátnou zemi!«

»Ne, abychom ji znesvětili. Šli jsme do lesa, abychom dle předpisů Yithungu (lékařské vědy) byliny hledali. Tu spatřili jsme, jak vyčnívá zde ze země násada tohoto nože. Vytáhli jsme jej, abychom si jej prohlédli, a právě chtěl jsem jej zase na jeho místo položiti, když jste se objevili. Nuže řekněte, dopustili-li jsme se nějakého hříchu!«

»Ukaž ten nůž!«

Vzal jej, pozoroval jej zkoumavě, prohlížel potom vyhrabané místo a řekl, když nic nenašel: »To je zcela obyčejný Tscha-dse, jejž tu nějaký dělník uschoval, aby jej později zase našel, až ho bude potřebovat. Myslil jsem, že chcete hledati nějaký Pao-ngau (ukrytý poklad), jejž u chudého Ma-la-bu nemožno najíti. Buddha-minové (Buddhisté) jsou hloupí lidé, kteří neváží si našich obyčejů a posvátných míst.«

»My k nim nenáležíme.«

»Ne? Co jste tedy?«

»My jsme Tien-schu-kiao-minové (přívrženci náboženství Pána nebes — křesťané).«

»Je-li to pravda, tedy jsme přátelé, neboť my a křesťané uctíváme skutečného boha, jehož proroky byli Mohamed a J-sus (Ježíš). Podle vaší víry soudím, a dle vašeho oděvu poznávám, že přicházíte z cizí země. Máte-li pak pas u sebe?«

»Ano, mám veliký, zvláštní Kuan vznešeného panovníka.«

Jak neprozřetelné bylo toto sdělení, měl Degenfeld ihned seznati, neboť Číňan pravil: »Tedy jsi mne oklamal, neboť takový Kuan obdrží toliko Číňan. Přísně to vyšetřím a musíte nás nyní následovati.«

»Snad jako zajatí?«

»Ano. Nějaký odpor byl by vám jenom na škodu. Pohleďte nahoru tamhle na most!«

Teprve teď spozorovali naši tři soudruzi, že nahoře zastavila tlupa asi padesáti jezdců. Ti mohli se svého vyvýšeného stanoviska přehlédnouti celý výjev. Vzdor tomu odpověděl student: »Nebojíme se vás nikterak, neboť máme v těchto malých zbraních tolik kulek, že můžeme vás všecky usmrtiti. Ale protože jsme vám řekli pravdu, nemáme se čeho obávati. Půjdeme tedy s vámi.«

»Pojďte tedy k hostinci! Nepokoušejte se však o útěk; nepodařil by se vám.«

Obrátil se k mostu a dal pozdviženou paží znamení, na které jeho jezdci k domu zaměřili. Ty tři vzali do prostřed. Mezitím co vystupovali po straně údolí, řekl náčelník: »V domě jsou vojáci, kteří chtěli usmrtiti jednoho z mých lidí. Unikl jim a přivolal nás, kteří jsme leželi na blízku, aby byli potrestáni.«

»Vypravoval, jakým způsobem unikl nebezpečí?« tázal se Methusalem.

»Ano. Podivně ustrojený mandarin vzal ho do své ochrany.«

»Žádný mandarin, já sám jsem to byl.«

»Ty? Ukáže-li se, že je to pravda, tedy je to dobré pro tebe.«

Dospěli výšiny, odkudž bylo skrze stromy viděti zájezdní hostinec u silnice ležící. Před ním stálo několik vojáků. Spatřili jezdce a spěchali okamžitě za dům volajíce: »Kuei-tse-lai, kuei-tse-lai. Suk tschu-kiü ni-men — Kuei-tse přicházejí, kuei-tse přicházejí. Rychle vyrazte!«

Ostatní přikvapili z domu a běželi v největším spěchu za dům ke svým koním. V nejbližším okamžiku bylo je viděti, jak prchají tryskem a to tím směrem, kterým tito udatní ochránci se svými svěřenci prve přišli.

»Tu platí naši hrdinové patami,« pravil Bohumír. »Kdo ví, spatříme-li je více!«

»Zajisté ztěžka,« mínil Degenfeld. »Štěstí, že nevzali s sebou naše koně a soumary!«

»K tomu si nedopřáli času. Přeji jim zdraví a dlouhé živobytí, nám však vyváznutí z louže, ve které jsme se octli.«

Většina mohamedánských jezdců rozjela se za vojáky. Ostatní zastavili na silnici, aby čekali na náčelníka. Mezi nimi nacházel se také onen mohamedán, jehož Degenfeld zachránil. Když poznal studenta, protlačil se k němu se svým koněm a pravil: »Jsou tito tři pánové zajati? To jsou moji dobrodinci, neboť zachránili mne před smrtí.«

»Tedy jste mne neoklamal,« odpověděl velitel. »Jde nyní ještě o to, abychom vyšetřili, jste-li skutečně křesťané, čemuž nevěřím, protože máte zvláštní Kuan císařův.«

Jezdci na silnici stojící byli podobným způsobem ozbrojeni jako jejich soudruzi, jejichž koně drželi za uzdu. Sesedli.

Turnerstick, mijnheer a oba bratří vystoupili z domu.

»Co to má znamenat?« zvolal první studentovi vstříc. »Vždyť vypadá to zrovna tak, jako byste byli zajati!«

»Je tomu tak,« odpověděl jmenovaný.

»Tedy vás vysekáme!«

»Ne. Věc rozluští se smírně. Pojďte jenom do vnitř s námi!«

Uvázali koně před domem a odebrali se do světnice, jejíž majitel nedal se viděti ze strachu před čertovými syny.« Tam musil Methusalemem zachráněný vypravovati, kterak byl vojáky přepaden a jakým způsobem se ho ochránce zastal. Obličej náčelníka stával se při tom stále přívětivější. Prohlížel cizince zkoumavými zraky a tázal se pak: «Ze které země přišli jste do Středu země?«

»Ze země Tao-tse-kue,« odpověděl Degenfeld.

»Je to pravda? Znám jednoho Tao-tse-kue, který je velmi bohat a nám přátelsky nakloněn. Často podporoval našince, kteří byli vyhnáni a nacházeli se v nouzi a v nebezpečí.«

»Jak se jmenuje tento muž?«

»Zde v této zemi jmenuje se krátce Schi (Stein), ale ve své vlasti slul Sei-teinei.«

»Ah! Je majitelem Ho-tsingu (Ohnivé studny)?«

»Ó, několika Ho-tsingů. Náleží mu krajina, ve které prýští ze země tekutina, již nazývají Schi-yeu (doslovně »kamenný olej«), a která může býti v lampách spalována.«

»On bydlí v Ho-tsiang-tingu?«

»Ano. Tak nazval místo, z něhož se stalo město, a to k vůli Ho-tsingu, který tam vyvírá. Znáš ho?«

»Ovšem. Tento můj soudruh, který sluje Liang-ssi, je v jeho službách.«

»Jméno Liang-ssi znám, neboť bylo jmenováno s pochvalou od těch, kterým dostalo se tam dobrodiní.«

»A tento mladík je syn bratra Sei-tei-neiova, který mu psal, aby k němu přišel.«

»To se shoduje, neboť vím, že nemá syna a že psal do své země pro syna bratrova. Tedy chcete k němu?«

»Ano.«

»Potom bychom vás rádi pokládali za dobré přátele jen kdyby nebylo toho Kuanu, o kterém jsi mluvil. Císař z Tschinu je náš utiskovatel, a koho on miluje, toho musíme nenáviděti.«

Degenfeld si pospíšil aby chybu, které se dopustil, zase napravil i jal se vysvětlovati: »Snad jsem se správně nevyjádřil, jelikož nejsem zdejší řeči zúplna mocen. Nechtěl jsem říci císař, nýbrž král. Zde je ten Kuan.«

Vyňal na místě císařského průvodčího listu Kuan krále žebráků a podal jej náčelníku. Jakmile naň mohamedán pohled vrhl, zvolal překvapen: »T’eu-kuan! To je ovšem něco zcela jiného! T’eu je náš nejlepší přítel a ochránce a jeho průvodní list je nám posvátný. Ale, jelikož jsi« — — — tu se zajikl rozpačitě a pokračoval potom, hluboce se ukláněje: »Jelikož máte od něho tak řídký Kuan, tedy musíte býti velice vynikající a vysoký velitel a musil jste mu důležité služby prokázati. Pokládejte nás za své otroky a poroučejte, co máme pro vás učiniti.«

»Neporoučím ničeho,« odpověděl nyní také Degenfeld zdvořilejším tonem než dříve. »Těší nás, že jsme ve vás seznali přátele Sei-tei-neiho a prosím jenom, byste mi řekli, mohu-li mu snad vyříditi nějaký vzkaz od vás.«

»Děkuji vznešenému cizinci! Na tak vysokém ochránci nemohu to žádati. Nemáte nás tedy zapotřebí?«

»Ne.«

»Znáte cestu odtud do Ho-tsing-tingu?«

»Liang-ssi musí ji znáti.«

»Tedy dovolte nám, abychom pokračovali ve své jízdě, jejíž cíl bych ovšem nerad sdělil.«

»Nemám práva tázati se po něm. Jděte s pomocí Alláhovou!«

»Tedy vyrazíme ihned a vyslovujeme vám své nejvřelejší díky. Vyslal jsem toho, jejž jste zachránil, napřed, aby vypátral, máme-li cestu volnou. Při tom chtěl jsem učiniti uctivou návštěvu Ma-la-butovi a byl jsem tak zaslepen, že jsem vás tam považoval za nepřátele a prznitele posvátného místa. Vaše obšťastňující milost mi to promine. Vojáci, kteří vaši cestu zohyzďovali, uprchli a nevrátí se více. Na místě nich zůstane u vás váš vysvobozenec a doprovodí vás až k cíli. Jeho přítomnost bude vám v tom případě, že byste potkali ozbrojené soudruhy naše, více platna než celé vojsko zbabělých vojáků.«

To se rozumí, že Degenfeld vděčně přijal tuto nabídku, potom vzdálili se za ustavičných poklon noví přátelé a odjeli. Zda-li Kuei-tseové, kteří byli ostatně čínského původu a také po čínsku oděni byli, uprchlé vojáky dohonili, to nemohli se nyní ovšem dozvěděti. Když zmizeli, ukázal se hostinský, aby se pokorně ptal na rozkazy pánů. Neměl mnoho práce, protože mohamedán převzal obsluhu a vše potřebné, jež tu vojáci zanechali, s sebou přivezli. Hostinský měl se postarati jenom o vřelou vodu na čaj.

Při jídle vyptával se student nového průvodčího na poměry Kuei-tsů a jeho vlastní. Udal, že bydlí v jedné vesnici mezi Kun-jangem a Kue-tongem.

»Vždyť je to zcela blízko cíle naší cesty,« pravil Liang-ssi.

»Ovšem že. Musíte projeti mou vesnicí a potom zahnouti napravo do příčného údolí Lai-kiangu, kde vyvírají prameny skalního oleje a kde bydlí Sei-teinei. Byl jsem u něho před krátkou dobou. Není v jeho službách také nějaký Tao-tse-kue?«

»Ne. Ten, jehož míníte, pochází ze země, která slově Belgie.«

Mijnheer nerozuměl čínsky; ale slovo Belgie zaslechl ihned. Hned se ptal, o čem se mluví, a když se dozvěděl, že strýc Daniel povolal ze Spojených Států k technickému řízení svých petrolejových dolů inženýra rozeného Belgičana, zvolal: »Dat is goed! Dat verhengd mi bij uitnemendheit! Ik bid, spreekt hij ook nederlandsch — to je dobře! To mne těší nesmírně! Mluví, prosím, také nizozemsky?«

»Ano, on mluví francouzský, německy, anglicky a také nizozemsky.«

Po jídle zakouřili si ještě čtvrt hodinky a potom upravili z přikrývek, šátků a sena, jež hostinský dodal, lůžka. Když opatřili a uvázali koně, ulehli. Liang-ssi podotkl, že jsou zde v horách divocí psi, proti nimž třeba vlastně koně chrániti, než Methusalem upokojil ho ujištěním: »Nemějte žádnou starost! Slyšíte, jaký hluk dělá mijnheer? Na tisíc kroků kolem dokola neodváží se sem zajisté žádné divoké zvíře.«

A neměl nepravdu. Tlustý chrápal, že se zdálo, jako by střecha skřípala. Co tento dobrý muž dělal, to dělal pořádně.

Druhého jitra vyrazili časně, když byl hostinský obdržel tak bohatou odměnu, že obličej jeho zářil rozkoší. Mijnheera přivázali zase na koně a Hoei-hoei ujal se soumarů.

Šlo to nyní po druhé straně pohoří dolů, což bylo mnohem snadnější než vystupování během posledních dvou dní. Scenerie byla tatáž, jen že v obráceném pořádku.

Methusalem držel se hlavně mohamedána. Příležitostně zeptal se ho, má-li děti a dostal za odpověď: »Ne, neboť nepojal jsem ženy. Přes to vše mám přece rodinu, neboť bydlí u mne příbuzná se svými dvěma dcerami, jež dávají mi zapomenouti, že jsem bezdětný. Muž této paní musil uprchnouti, protože byl zcela nevinně obžalován, že zúčastnil se povstání.«

»Zdá se, že takové případy stávají se v Číně velice zhusta.«

»Bohužel, pane. Koho při takové příležitosti dopadnou na silnici, toho popadnou a odsoudí, aniž by vyšetřovali skutečnou vinu nebo nevinu. A nejbližší příbuzní musí týž trest vytrpěti.«

»Stalo se to také v tomto případě?«

»Ano. Ten muž byl zajisté nevinen; ale nejen on, nýbrž také jeho žena a děti byli uvězněni. Byli dva synové a dvě dcery.«

Tato poslední poznámka vzbudila pozornost Methusalemovu. Vyptával se: »Byla některá z těchto osob usmrcena?«

»Ne. Muž měl přítele, mandarina, který se potají ujal nebohých. Nechal nejprve otce uprchnouti a později, vždy za několik dní, protože to jinak nešlo, také oba syny. Tito měli pak na určitém místě čekati na svou matku a své sestry.«

»Shledali se šťastně s nimi?«

»Bohužel ne. Mandarin narazil na překážky, a hoši nemohli déle čekati. Odešli tedy a zmizeli beze stopy. Když byla později osvobozena matka se svými dcerami a vyhledala pevně stanovené místo, přišla příliš pozdě. Synové byli pryč a nezaslechla o nich nikdy více.«

»Co začala potom?«

»Musila ovšem opustiti provincii, protože by ji tam byli jistě polapili, a putovala jako žebračka v cizině s místa na místo. Tak přišla s oběma dívkami také ke mně. Ptal jsem se po jejím jméně a původu. Její kmenové a rodové jméno souhlasilo s jménem mé rodiny; vyptával jsem se dále a tu jsem se dozvěděl, že její otec byl strýcem mého otce. Neměl jsem ani ženy ani dětí a přijal jsem k sobě všecky tři. Krátce na to musil jsem Hu-mau opustiti a odebral jsem se do provincie Yu-manu, odkud jsem se teprve nedávno vrátil.«

»A tyto tři osoby vrátily se s vámi a bydlí u vás?«

»Ano.«

»Což o muži nezaslechli jste ničeho?«

»Nikdy. Zajisté zahynul.«

Napětí Methusalemovo dosáhlo vrchole. Nyní byl si své věci tak jist, že se přímo otázal: »Vaše kmenové jméno je Seng-ho?«

»Ano.«

»A vaše rodové jméno Pang?«

Číňan pohlížel na něho s úžasem a odpověděl: »Ano, pane. Jak to přijde, že v y jako cizinec víte toto jméno?«

»Myslím, že jsem slyšel o tomto případě. Nebyl ten muž kupcem jménem Ye-kin-li?«

»Je tomu tak.«

»Jeho paní slula Hao-keu?«

»Tak sluje ještě. Nezměnila svého jména, ačkoli to usnadnilo pátrání po ní, uprchlé.«

»Nejmenovali se synové Liang-ssi a Jin-tsian?«

»Pane, vždyť vy víte všecko, všecko!«

»A dcery Méi-pao a Simming?«

Nyní tvářil se muž, jakoby viděl před sebou největší zázrak.

»Vznešený veliteli,« pravil, »nevím věru, kterak si vysvětliti, že vy jako cizinec všecka ta jména tak podrobně znáte!«

»Nepotřebujete se namáhati, abyste to uhodl: sdělím vám to později. Když jsem se vás ptal po těchto poměrech a jménech, měl jsem jistý úmysl, o kterém třeba zatím ještě pomlčeti. Žádám vás tudíž následkem toho, abyste se před žádným z mých soudruhů nezmínil ani slovem o tom, o čem jsme spolu mluvili. Není nikdy dobře mluviti o minulých, nepříjemných věcech.«

Vlastně pudilo to Methusalema uvnitř, aby sdělil bratrům co nejrychleji, že jejich matka a jejich sestry jsou na živu a nalezeny; těšil se však na neobyčejně radostné překvapení, až se příbuzní vzájemně poznají, aniž by byli dříve o tom vůbec jenom něco tušili. Proto byl odhodlán zachovati svůj objev zatím ještě v tajnosti, jelikož se jednalo vlastně jenom o dva dny, kteréžto doby bylo třeba, aby dorazili do naznačené krajiny.

Znal jména členů rodiny, protože mu je Ye-kin-li sdělil. Význam jejich byl následující: Matka Hao-keu = líbezná ústa; synové Liang-ssi = dobrý obchod, a Jin-tsian = dobrota nebe; sestry Méi-pao = krásná postava, a Sim-ming = světlo srdce. Je z toho vidno, jakým způsobem čínští rodiče své děti nazývají.

Krátce po poledni dorazili do města Kue-jangu, jímž projeli aniž by se byli zastavili, jelikož necítili toho potřebu. O dvě hodiny později dospěli cestující k řece Lai-kiangu, jejíž tok sledovali, aby ztrávili potom noc v zájezdním hostinci ležícím u silnice, jež vedla podél břehu. Následujícího jitra jeli dále tímže směrem.

2e byl v kotlině na uhlí bohaté petrolej nalezen, bylo snadno vysvětlitelno. Ostatně je mínění, že by v Číně petrolej vůbec neznali, úplně mylné, neboť již v jednom čínském zeměpisném díle, několik set let starém, našim učencům ještě málo známém Scheu-si-kingu zní jedno místo: »V této provincii leží město Yeu-gau-fu, kde vytéká ze země temný, ošklivě páchnoucí olej, který se spaluje v lampách a lucernách, jelikož dává lepší a levnější světlo než lojové svíčky a obyčejné lampy olejové.«

Krátce po poledni tohoto druhého dne spatřili na břehu řeky malou vesničku, a Hoei-hoei prohlásil, že je to jeho nynější bydliště, kde se usadilo zároveň s ním ještě několik mohamedánů.

Methusalem dal si od včerejška všemožnou práci, aby zabránil delší rozmluvě mezi Hoei-hoeiem a oběma bratry. Tito neměli tudíž ani nejmenšího tušení, že najdou zde svou matku a sestry.

Vlevo od silnice vinula se řeka, jež se tu rozlévala na způsob jezera. Na vodě bylo viděti čluny s lidmi, kteří lovili ryby, k čemuž neužívali však udic nebo sítí, nýbrž známých ptáků, kteří nazývali se Tschu-tsche nebo vodní havrani.

Vpravo táhly se malé domy a za nimi zahrady podél silnice. Otvory okenní byly buď zcela prázdné, anebo měly namístě skleněných tabulí silný, velice průsvitný papír, jenž přiváží se v nejlepší jakosti z Korey. Přes to měla vesnice vzhled neobyčejného blahobytu. Její čistota činila velice dobrý dojem.

S tím nesouhlasil arci zápach upomínající na loučový olej, jenž se tu šířil. Přicházel z několika tmavých, mastných člunů, které spočívaly u břehu a byly naloženy tmavými sudy. Byly to sudy s petrolejem, jež šly odtud v malých člunech do King-ganu nebo do Tschang-scha, aby byly odtamtud dále dopraveny po větších říčních džunkách k Jang-tse-kiangu. Tento petrolejový zápach byla první známka, že se blíží k cíli své cesty, k usedlosti strýce Daniela.

Hoei-hoei omluvil se, že nemůže panstvo pozvati, aby ztrávilo noc u něho. Jeho domek byl příliš malý pro tolik hostů. Než ubezpečil je, že budou ve zdejším zájezdním hostinci velmi dobře ubytováni, protože je v něm dosti místa a rodina hostinského je neobyčejně pozorná a čistotná.

Prosil však, aby neodmítli jeho pozvání k obědu. Nechť poskytnou mu jenom malou hodinku času, aby mohl vše potřebné připraviti. Bylo mu to ochotně přislíbeno. Dovedl cestující do Sië-kia, načež odebral se do svého obydlí.

Jak lze snadno pochopiti, seběhli se také zde obyvatelé, aby se obdivovali cizincům. Bylo téměř nevysvětlitelno, kterak v několika okamžicích, jichž bylo třeba aby dorazili od začátku až do prostřed vesnice, mohlo se tak mnoho lidí shromážditi. Také rybáři připluli ke břehu, aby se postavili u hostince.

Tento byl skutečně držán v mnohem větší čistotě než všecky ty, do nichž dosud zavítali. Hostinský vyšel ze dveří a vítal hosty hlubokými poklonami. Přivolal několik Schi-tse (služebných hochů = pacholků), kteří měli koně obstarati, a zavedl potom příchozí do komnaty, jež byla patrně určena jenom pro lepší hosty. Potom se vzdálil, aby obstaral ihned Tscha (čaj) na uvítanou. Liang-ssi, jejž znal, doprovázel ho, patrně aby mu řekl, jaké vznešené lidi má u sebe, a aby ho vyzval, by je s největší pečlivostí obsluhoval.

Oba bratři nevěděli pořád ještě, jaké plány má Methusalem, pokud se týče vypátrání jejich příbuzných. Od včerejška se jich úplně stranil, aby nezabočila snad rozmluva na tento předmět.

Hostinský přinesl vonný Tscha v malých, ozdobných koflících, z nichž směl každý vyprázdniti toliko jeden, jelikož to byl přípitek na uvítanou. Potom prosil pány, aby si prohlédli ložnice pro ně určené, aby zvěděl, podaří-li se mu získati jejich spokojenosti.

Malý průvod dal se na pochod v pořádku často již uvedeném, což učinilo na lidi venku shromážděné neobyčejný dojem. Měli huby zrovna tak rozevřené jako šikmé oči a neodvážili se hlasitě promluviti. Tiše a nejuctivějším způsobem následovali cizince, aby se postavili před domem mohamedána, když hosté byli do něho vešli.

Malá budova obsahovala velice čistou přední komnatu a menší zadní prostor, jenž zdál se býti zároveň dámským pokojem i kuchyní. Ze ženských obyvatelů neobjevil se nikdo. To jest vůbec čínským mravem, jenž tu byl tím spíše zachováván, protože majitel domu přestoupil k islámu.

Přes to přese všecko nebylo viděti ani stopy po zvycích, jež jsou pro hostiny mohamedánům předepsány. Vše dálo se po čínském způsobu. Nesedl si s nimi za stůl, nýbrž zůstal státi, aby obsluhoval své hosty.

Byl to oběd chudého muže, který, hostí-li jednou bohatého, musí hodně hluboko do kapsy sáhnouti. Malá vesnička nemohla poskytnouti velikého výběru a jelikož byla příliš krátká doba ku přípravě teplých pokrmů, byly jenom studené pokrmy předloženy.

Živá zábava kořenila prostý oběd. Hostitel viděl, že jeho hosté jsou s ním spokojeni a byl tím tak nadšen; že se odhodlal kapsu úplně vyprázdniti. Řekl: »Rád bych byl vznešené pány lépe pohostil, byla mi však jenom velice krátká lhůta ku přípravě pokrmů poskytnuta. Jestliže však vysoce vítaní můj dům dnes večer poznovu poctíti ráčí, tu najdou večeři důstojnější.«

»Ano, my přijdeme,« odpověděl Methusalem. »Kladu však jednu podmínku, již máte splniti.«

»Jaká je to?«

»Že učiníte vše, aby to byla skutečná slavnostní a přátelská hostina.«

Ta bylo ubohému muži úzko. Hleděl rozpačitě k zemi a řekl pak: »Pane, vy víte, že jsem chud, a já nevím, jaké nároky kladou se ve vaší zemi na takovouto slavnostní hostinu.«

»Naše nároky budou uspokojeny, třebas jste byl chudý. Promluvíme s hostinským zájezdního hostince. Má všecko, co budeme jísti a píti, u sebe připraviti a k vám poslati. Jenom s touto podmínkou přijmeme vaše pozvání.«

Bylo viděti na Hoei-hoeiovi, že mu spadl kámen se srdce. Souhlasil co nejspěšněji. Ale ještě do větších rozpaků uvedl ho Methusalem, když mu po jídle řekl: »Vidíme, že jsme vám byli skutečně vítáni a vyslovujeme vám za to srdečné díky. Za takovýchto okolností předpisuje nám mrav naší vlasti zdvořilost, již chceme také zde zadost učiniti, dovolíte-li nám to.«

»Dovoliti? O pane, vždyť můžete jenom poručiti a já poslechnu okamžitě.«

»Opravdu?«

»Ano, okamžitě.«

»Dobrá, spoléhám se na vaše slovo. Jest u nás totiž předepsáno poděkovati se po obědě osobně paním a dcerám domu. Požádejte tudíž tři květiny své rodiny, aby nás potěšily svou přítomností, bychom jim mohli říci, jakou vděčnost a úctu k nim chováme!«

Leknutí mihlo se obličejem hostitele.

»Pane, to ne, jen to ne!« prosil.

»Proč ne?«

»Je to proti zdejším mravům.«

»Přece ne, neboť mocný Tong-tschi v Kuang-tschéu-fu nám také představil svou manželku.«

»Tedy je to proti předpisům mé víry.«

»Přestoupily vaše dámy také k islámu?«

»Ne.«

»Nuže, pak odpadá také tento důvod. Ukázal jste se až dosud velice pohostinným. Chcete tuto pověst zničiti a nás uraziti, že zamítnete naši prosbu?«

Muž neodpověděl ihned. Bojoval sám s sebou. Potom řekl s hlubokým povzdechem: »Ne, můj veliteli, nechci vás uraziti. Raději se odhodlám jednati proti předpisům své země. Přivedu tedy ženy.«

Odešel do zadní komnaty. »Neměl jste toho od něho žádati,« řekl Liang-ssi tonem jemné, skromné výčitky. »Příčí se to úplně zdejším zvykům.«

»To vím také velmi dobře,« usmíval se Methusalem.

»A přece jste to učinil?«

»Ano. Mám k tomu závažné důvody, s nimiž projevíte později zcela jistě svůj souhlas.«

Tato krátká výměna slov byla vedena v německé řeči a tudíž ostatním srozumitelná.

»Co se má státi?« tázal se Turnerstick. »Co jste neměl učiniti?«

»Přál jsem si spatřiti ženské obyvatele tohoto domu, abychom jim mohli poděkovati.«

»A je to zde hříchem? Přivede je?«

»Ano.«

»To je velice pěkné,« mínil Bohumír. »Budeme se k nim ovšem chovati jako obratní kavalírové. Není-li pravda, mijnheer?«

»Ano. Ook ik word haar mijne komplimenten maken. Ik kan dat zeer iraai en bij nitstek maken — Ano. To já jim udělám poklony. Umím to velmi krásně a výtečně.«

Trvalo to delší dobu, než se Číňan vrátil. Vždyť dámy musily se obléci do svých nejlepších šatů. Konečně vešel s nimi a postavil se stranou ti dveří, aby jim udělal místo.

Jejich obličeje jevily čínský ráz a byly dle zvyku lepších stavů bíle a červeně nalíčeny. Pomocí štětce a černé barvy prodloužily obočí tak, že se sbíhalo nad kořenem nosu. Vlasy byly pomocí hřebínků a četných jehel upraveny vysoko a skoro do podoby motýle. Vrchní roucho přilehalo těsně u krku a spadalo v širokých záhybech až k zemi. Ruce byly v rukávech hluboce ukryty. Nohy nebylo viděti, nebyly však zmrzačeny, jak dalo se souditi z držení a chůze dam, ačkoli udělaly jenom několik kroků.

Uklonily se hostům hluboce, aniž by však byly jenom slova pronesly. Navzdor líčidlu poznali mladistvé tahy dcer. Obličej matčin jevil zřejmé stopy hoře a starostí.

Všichni přítomní povstali. Dříve ještě nežli se Degenfeld ke slovu dostal, předstoupil Turnerstick, uklonil se pokud možno švarně a řekl: »Mylady a mademoiselles, cítímeng se neobyčejně šťastni ve vaší přítomnosti. Pojedling jsme a popileng a vyslovujemeng vám tudíž — —«

»Ik ook, ik ook — já také, já také,« přerušil ho mijnheer horlivě ukláněje se také, pokud to jeho tělesný objem dovoloval. »Ook ik heb gegeten en gedronken — Také já jsem jedl a pil.«

»Mlčte a nevyrušujte mne z mé nejlepší čínštiny!« vyjel na něho kapitán rozhořčeně.

Chtěl pokračovati, než tentokráte byl Methusalem rychlejší než on, chopil se sám hbitě slova, rozumí se, že v čínské řeči. »Vím, že jsem se neobyčejně prohřešil na mravech vaší vlasti, když jsem si přál vás spatřiti. Chtěl jsem vám však vysloviti své díky a omluviti se za starosti, jež jsme vám způsobili. Ale kromě toho je tu ještě jeden důvod, jenž mne přiměl abych osobně s vámi promluvil. Mám vám totiž odevzdati dopis.« 

Poslední slova mluvil přímo k matce, jež udiveně na něho pohledla.

»Máte právo pochybovati,« pokračoval dále, »mluvím však pravdu. Přinesl jsem skutečně dopis z dálné země, jenž svědčí vám.«

»Dopis? Od koho?« tázala se.

»Od toho, jehož jste již zajisté dávno považovala za ztraceného.«

Její oči upíraly se chvíli ustrnule na něho, potom opřelo se oběma rukama o své dcery a zašeptala, pravdu tušíc: »Od mého — mého manžela a pána!«

»Ano,« odpověděl Methusalem. »Jste dosti silna. abyste vyslechla obsah tohoto dopisu? Posaďte se, prosím!«

Přinesl jí svou židli, na niž se ihned posadila. Tato zdvořilost našla rychle dva následovníky, kteří chtěli ukázati, že také oni se naučili býti k dámám pozornými. Turnerstick přisunul svou židli jedné dceři a pravil: »Prosím, slečno, račte se také posaditing! Dopřejteng si příjemného odpočinkung!«

A mijnheer přinesl svou židli druhé dceři, prose svým nejsladším úsměvem: »Mejuffrouv, ik bid, dat ook gij op eenen stoel zitten, op mijnen stoel. Ik geef u dezen stoel zeer gaerne. — Slečno, prosím, abyste také vy seděla na židli, na mé židli. Dávám vám tuto židli velice rád.«

Obě dívky nerozuměly ani slova ze všeho, co se povídalo, ale věděly ovšem, co bylo míněno. Sedly si po obou stranách své matky, a oba galantní salonní páni odstoupili nanejvýše uspokojeni, při čemž šeptal Turnerstick tlustému: »Skvostná dívka, pravdu! Rozuměla mě slovo za slovem. Zdá se, že se v tomto domě mluví výtečnou čínštinou.«

Degenfeld vyňal svůj zápisník a z něho obálku, jež obsahovala zmíněný, Ye-kuilim psaný dopis pro ten případ, že by byla jeho manželka nalezena. Na jeho tváři bylo možno pozorovati výraz nejradostnějšího zadostučinění. Jelikož v Číně i paní z vyšších stavů neumějí psáti ani čísti, protože se tomu neučí, podal dopis domácímu pánovi a řekl: »Prosím, přečtěte jí to!«

Muž prohlížel obálku, jež byla nepopsána a tázal se: »To mám otevříti?«

»Ano, prosím!«

»A je tam skutečně dopis?«

»Zajisté!«

»Na tuto paní?«

»Jak jsem již řekl!«

»Musíte se mýliti, pane.«

»Ne; jsem si svou věcí úplně jist. Zde je nůž. Rozřízněte obálku!«

Muž chopil se nože, ale ptal se dříve než uposlechl vyzvání: »A tento dopis má býti skutečně od — od Ye-kin-liho?«

Docela jistě. Byl jsem při tom, když jej vsunul do obálky a směl jsem si do konce před tím dopis přečísti.«

Nyní rozřízl hostitel obálku. V přestávce mezitím nastalé šeptal Jin-tsian svému bratrovi: »Od Ye-kinliho? To je přece náš otec!«

»Zajisté jenom muž, který má totéž jméno.«

»Ale tato paní připadá mi tak známá! Musil jsem ji již viděti!«

»Mně také. Je mi docela —«

Byl přerušen, neboť domácí pán rozevřel dopis, jenž byl ovšem sepsán čínskou řečí a čínským písmem, a vrhl pohled na první řádky. Zvolal hlasitě: »O všemohoucnosti Prozřetelnosti! O dobroto nebes! O Alláh, Alláh! Je tomu skutečně tak; tento vznešený pán mluvil pravdu. Mám čísti?«

Obrátil se s touto otázkou k paní, jež nacházela se ve velikém rozčilení. Chvěla se na celém těle; nemohla ani Ano pronésti; proto dala svůj souhlas najevo toliko pokynutím hlavy. On četl: »Hao-keu — i, z rodu Pang, ze kmene Seng-ho, zmizelé ženě mé duše a matce mých ztracených synů a dcer — — — od Ye-kin-liho, z Číny uprchlého.«

To byl nadpis dopisu. Předčitatel nedostal se dále; zazněly čtyři výkřiky — — od obou synů a od obou dcer. Matka byla by zajisté také radostný výkřik vyrazila, nemohla však, neboť omdlela.

Statečný Methusalem nepomyslil na to, že se takovéto zprávy nesmějí útlým ženám podávati tak nepřipraveně. Obě dcery ovinuly paže kolem matky a plakaly.

»Přišlo to příliš náhle; je to příliš mnoho pro ni. Pojďte s ní ven do vaší komnaty,« pravil Hoei-hoei.

Vzal omdlelou do svého náručí a vynesl ji ven. Dívky ho následovaly. Ale synové vrhli se na Methusalema a Liang-ssi tázal se ho prudce: »Pane, ten dopis je od našeho otce?«

»Ano,« odpověděl tázaný.

»A tato žena slově Hao-keu?«

»To je její jméno.«

»Potom je to naše matka?«

»Je to ona. A její dcery jsou Méi-pao a Sim-ming, vaše sestry.«

»O nebesa, o všemohoucí! Naše matka a naše sestry! Pojď, bratře, pojďme k nim!«

Spěchali za svými příbuznými. Ostatní nevěděli, co se stalo. Degenfeld vysvětlil jim to stručnými slovy. Jeho zpráva naplnila je velikou radostí a hlubokým pohnutím, jež projevili radostnými slovy. Turnerstick mínil, oči si při tom vytíraje: »Jaké to shledání! Jaká scéna! Ale od vás, Methusaleme, bylo to velice nehezké a potutelné, že jste nám zamlčel, co jste věděl. Také my jsme byli zcela nepřipraveni; jak snadno mohli jsme tu také pohnutím omdlíti!«

»Jděme!« souhlasil Bohumír. »To jim podá důkaz, že máme onu jemnocitnou noblessu, jež je při takovémto shledání a jiných příležitostech znamením dobrého vychování. Ale dýmka musí býti zapálena. Má znamenati zápalnou oběť, kterou radostně přinášíme nově založenému štěstí našich spolubližních.«

Nepovolil, Methusalem musil vzíti troubel do úst. Potom, když tabák doutnal, opustili dům, aby se odebrali do zájezdního hostince.

Pořád ještě stálo mnoho lidí venku, kteří jim uctivě ustupovali a provázeli je tak dlouho, dokud se za nimi dveře nezavřeli.