Červenomodrý Methusalem/Pod ochranou krále žebráků

Červenomodrý Methusalem
Hao-keu a její dcery	Pod ochranou krále žebráků	U strýce Daniela

Údaje o textu
Titulek:	Pod ochranou krále žebráků
Autor:	Karl May
Zdroj:	MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Adolf Synek, Praha, 1910
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Eichner
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Nyní dal Methusalem zavolati hostinského, aby objednal u něho, čeho třeba k večeři. Právě když byli pospolu a radili se, zaznělo venku hlasité volání a lidé, kteří stáli před domem, spěchali odtud po silnici.

»Co je to? Co se to volá?« tázal se Degenfeld hostinského.

»Nemohu dobře slovům rozuměti. Zdá se, že přišel někdo, jejž lidé znají,« zněla odpověď.

»Tedy musí býti tento někdo osobou zde velice oblíbenou nebo dokonce vynikající!«

»Na všechen způsob. Podívám se po tom.«

Vyšel přede dveře, vrátil se však ihned a zvolal radostným tonem: »Víte-li, kdož tu přichází, vznešený pane?«

»Patrně ne. Kdo je to?«

»T’eu, T’eu, nikdo jiný než T’eu!«

»Ah! Král žebráků!«

»Ano, král žebráků. Jelikož je již pozdě, tedy nepůjde již dále, nýbrž zůstane zde u mne, což činívá vždycky, jde-li do Ho-tsing-tingu, aby navštívil pana Sei-tei-neia.«

»Tohoto navštěvuje?«

»Ano, a často.«

»Co tam dělá?«

»Přichází tam z lásky a náklonnosti, neboť král žebráků a pan Sei-tei-nei jsou velmi dobří přátelé. Musím však ven, abych ho uvítal!«

Odkvapil.

Liang-ssi se ani slovem nezmínil, že by král žebráků závod strýce Daniela tak často navštěvoval. Snad stalo se toto opomenutí beze všeho úmyslu a jenom následkem pouhé náhody.

Methusalem sdělil svým soudruhům, koho tu venku očekávají, i přistoupili s ním k otevřenému oknu, aby viděli přicházeti tohoto rovněž tak proslulého jako vlivuplného muže.

Hlasy blížících stávaly se hlasitější a hlasitější. Bylo slyšeti dusot koní a potom objevilo se, lidem obklopeno, deset velmi dobře ozbrojených jezdců, kteří nikterak nečinili dojem žebráků. Jejich koně pocházeli z lepšího plemena než všecky ostatní, jež byl Methusalem za svého pobytu v této zemi spatřil, a soudě dle jejich oděvu musil je každý pokládati za lidi velice zámožné.

Roucho nejvznešenějšího mezi nimi bylo zhotoveno výhradně z hedvábí. Měl skvostný meč a řemení jeho oře bylo silně stříbrem okováno. Byl stár snad asi šedesát let a měl vzezření velice důstojné, k čemuž přispíval velmi mnoho dlouhý knír, jenž mu po obou stranách v silných pletencích na prsa splýval. Neměl knoflíku na čepici, patrné znamení, že není mandarinem; než jeho zjev vzbuzoval zajisté zrovna takovou úctu jako zjev nějakého vysokého státního úředníka.

S mladistvou lehkostí vyhoupl se ze sedla a kráčel k domovním dveřím, u nichž ho očekával hostinský, hluboce se ukláněje. T’eu nejednal s ním jako s mužem níže postaveným, nýbrž způsobem velice laskavým, vložil, jak se to děje mezi sobě rovnými, jednu ruku do druhé, uklonil se a položil potom obě ruce na ramena hostinského.

Jaká slova byla při tom pronesena, to nemohl student slyšeti. Odstoupil od okna a posadil se se svými soudruhy na lavici, pro hosty určené. Brzy na to vstoupil král žebráků se svými průvodčími.

Hostinský mu již patrně venku řekl že jsou tu vznešení a cizozemští hosté. Bylo to patrno z jeho pohledu, jímž prohlížel přítomné a z hluboké poklony, kterou je pozdravil. Povstali a uklonili se rovněž tak.

»Přicházím, abych u vás ztrávil tuto noc,« pravil k hostinskému. »Jsou volny pokoje, jež obyčejně obýváme?«

»Bohužel ne,« odpověděl tázaný rozpačitě. »Přenechal jsem je těmto milostivým pánům, jelikož jsem nevěděl o vašem příchodu, vznešený ochránče.«

»Budeme tedy spáti v jiných místnostech?« 

Tu podotkl Methusalem ochotně: »Tomu nedovolíme. Mocný král chudých a trpících nemá se k vůli nám zříci obvyklého pohodlí. Velice rádi přenecháme mu místnosti, jež obyčejně obývá!«

»Což vy víte, kdo jsem?« tázal se král.

»Právě jsem se to dozvěděl a slyšel jsem již dávno, jakou úctu třeba vám prokazovati.«

»Nuže, potom jste zajisté také slyšel, že T’eu nehřeší nikdy proti zákonům zdvořilosti. Vy přicházíte z daleké země a smíte očekávati, že budete všude přijat s největším pohostinstvím. Byl by to poklesek proti dobrým mravům, kdybych zneužil vašeho velikomyslného nabídnutí. Proto žádám vás, abyste si ponechal pokoje, pro vás určené.«

»Ale což neporoučí právě tento dobrý mrav, aby každý mladší ustoupil staršímu?«

»Ano, ale také nižší vyššímu. A tímto poslednějším jste přece vy z nás obou.«

»O ne, vy jste králem.«

»Králem žebráků a bídných, což je tolik jako nic. Smím snad zvěděti vaše slavné jméno?«

»Naše jména jsou zaznamenána na tomto Kuanu císařově.«

»Dal mu průvodní list, jejž dostal od Tong-tschiho. T’eu rozevřel jej a poklonil se, když spatřil pečeť a podpis, třikráte téměř až k zemi. Potom četl jména. Když byl s tím hotov, poklonil se opět, složil pas, vrátil jej a pravil: »To je největší doporučení, jehož může se u nás nějakému člověku dostati. Než přes to vše odvažuji se vám také své skrovné služby nabídnouti.«

»Tato přízeň je mi velice vítána, jelikož vím, že laskavost mocného T’eu často více zmůže než takovýto Kuan.«

»Je to pravda; bývá mi časem možno někomu prospěti. Vaše slavná jména mají velice cizí zvuk. Je tu jenom jediné, které náleží naší řeči, Liang-ssi. Kdo ze vznešených pánů užívá toho jména?«

»Dotyčný není právě zde, ale bude míti také čest vám svůj uctivý pozdrav vyříditi. Znáte ho snad. Je v službách pana Sei-tei-neia v Ho-tsing-tingu.«

»Toho znám najisto. Je to velice statný mladý muž, který nachází se mnoho na cestách, jež podniká v zájmu obchodu svého pána. Proto spatřil jsem ho u něho jenom jednou. Bývám často v Ho-tsing-tingu, a majitel ohnivých studní je mým dobrým přítelem. Získal si značné zásluhy o mé poddané, jelikož přijímá jenom takové dělníky, kteří nemají žádného zaměstnání a jsou mnou doporučeni. Nachází se následkem toho pod mou obzvláštní ochranou a nestrpím nikdy, aby majitel petrolejových dolů byl poškozován z toho důvodu, že je cizozemec. Vy jste tedy cestoval s Liang-ssim, vítaný pane?«

»Ano. Přicházíme z Kuang-tschéu-fu a chceme zítra ráno k Sei-tei-neiovi.«

»K mému příteli? Sledujete při této návštěvě jistý záměr?«

»Ano. Chci mu předvésti syna jeho bratra, jejž pozval.«

»Opravdu? Vím, že o něho psal. Je to tento mladý pán, který sedí vedle vás? K svému podivení četl jsem v průvodním listu jméno Li-cha-la-da Sei-teinei.«

T’eu nemohl »r« vysloviti; zaměnil je v »l«. Licha-la-da nebe vlastně Ri-cha-ra-da je čínské vyslovení jména Richard.

Když byl Methusalem k otázce přisvědčil, pozdravil král žebráků gymnasistu ještě jednou zvlášť a ujistil ho svou ochranou, jež by mu snad mohla býti na prospěch.

»Že je tato ochrana velmi mocná, o tom jsme se již přesvědčili,« pravil Degenfeld. »Nacházeli jsme se ve velikém nebezpečí; ale naši nepřátelé proměnili se ihned v přátele, jakmile jsme jim dokázali, že držíte nad námi svou mocnou ruku.«

T’eu hnul sebou udiveně a tázal se: »Kdo byli tito lidé?«

»Kuei-tseové. Potkali nás cestou.«

»To jsou ovšem lidé, kterým vyznavač Buddhy a vůbec každý jinověrec nejlépe když se vyhne. Ale kterak mohli jste se odvolávati na mne? Kterak mohli jste vy, o nichž jsem ničeho nevěděl, jim dokázati, že jsem vaším ochráncem? Vždyť mně samotnému je to neznámo?«

»Ukázal jsem jim tento druhý Kuan, který mám.«

Dal mu do ruky ochranný list, a bylo nejvýše zajímavo pozorovati, kterak se T’eu tvářil, když jej spatřil.

»Jak? Můj vlastní Kuan!« zvolal. »A k tomu Kuan první třídy, jakých jsem vydal jen velice málo! Poznávám ze znamení, jenom mně patrného, že je to Kuan mého zetě v Kuang-tschéu-fu.«

»Myslíte Hu-tsina, klenotníka. Podařilo se nám prokázati mu malou službu, a protože slyšel, že chceme cestovati do vnitra země, kde mohly na nás čekati obtíže nebo dokonce nebezpečenství, tu vyzbrojil nás tímto Kuanem, o jehož ceně nabyli jsme tak přesvědčivého důkazu.«

»Vy jste prokázali mému Hu-tsinovi nějakou službu? To nemohla býti obyčejná služba, neboť k vůli všední laskavosti neodloučil by se od tohoto pasu. Smím se dozvěděti, co se stalo, a kterak jste se s ním seznámili? Právě přináší se čaj. Zvu vás pokorně, abyste s námi číšku vypili. Při tom můžeme mluviti o mém zeti.«

»Rád budu vám o něm vypravovati, jedná se však o událost, již jsme takovým způsobem šťastně skoncovali, že možno o tom jenom důvěrně hovořiti.«

»To můžete. Tito mužové jsou moji důstojníci, moji přátelé, před nimiž nemám žádných tajností; mohou slyšeti všecko, co chcete říci.« 

Hostinský přinesl rychle upravený čaj. Měl také pro každého z cizích hostí po číšce. To odpovídá čínskému mravu. Byly u něho ještě dýmky objednány; tabák měli průvodčí T’euovi při sobě. Když byly malinké číšky vyprázdněny a dýmky zažehnuty, začal Methusalem vypravovati.

Pokládal za účelné nemluviti snad pouze jenom o episodě, jež vztahovala se na klenotníka, nýbrž začal s posláním, jež mu Ye-kin-li svěřil, a podal stručnou zprávu o všem tom, co až dosud zažili.

Číňané byli velmi pozorní posluchači. Když skončil, povstal T’eu , učinil cestujícím hlubokou, úctyplnou poklonu, kteréhožto příkladu jeho »důstojníci« ihned následovali, a pravil tonem velice uctivým: »Co jsme nyní vyslechli, je patrným důkazem, že ve vlasti skutečně obdivuhodných pánů žijí lidé, kteří vynikají neobyčejně vědomostmi, odvážností a obezřelostí. Co jste učinili, není hodno toliko chvály, nýbrž také obdivu, a důvtip, kterým jste mého zetě zachránili, zavazuje nás k největší vděčnosti. Dáme si všemožnou práci, abychom dokázali svou uznalost a prosíme o milostivé svolení, abychom zítřejší jízdu do Ho-tsching-tingu mohli vykonati ve vaší vznešené společnosti. Shledání členů rodiny vašeho úctyhodného Ye-kin-liho naplnilo nás vřelým účastenstvím, jemuž dávám průchod tím, že vás žádám, abyste nevečeřeli na své útraty, nýbrž byli dnes večer mými hosty. Ihned vykonám přípravy, k tomu potřebné.«

Methusalem činil proti tomu námitky, leč marně. Král žebráků odebral se sám do kuchyně, aby tam udělil své rozkazy.

Během této pausy vyptávali se soudruzi po obsahu rozmluvy, a Degenfeld jim vše sdělil.

Nyní vešel zase T’eu a učinil konec krátké rozmluvě. Za nějakou dobu přišli oba bratři s Hoei-hoeiem. Překypovali díky a nepodařilo se Methusalemovi odmítnouti je poznámkou, že k jejich nynějšímu štěstí nijak nepřispěl. Opojeni blažeností, že se shledali s matkou a se sestrami, nemysleli na nic jiného, také ne na někdejší jmění svého otce. Považovali je za ztracené.

T’eu projevil přání, aby jejich matka a sestry zúčastnily se také večeře, jež měla býti slavnostní hostinou. To byla veliká čest, neboť Číňan z pravidla nejídává s nějakou ženskou osobou. Zároveň byl si vědom toho, že žádá věc zvláštní a obtížnou, jelikož se v Číně pokládá za něco velice neslušného, jestliže vzdělaná paní nebo dobře vychovaná dívka se cizím ukazuje nebo dokonce s nimi u jednoho stolu hoduje. Proto nevěděli bratři, co by měli odpovědíti. Odmítnouti pozvání bylo by nezdvořilostí vůči králi žebráků a přijetí téhož obsahovalo by pro dámy závazek, jemuž by mohly dostáti jenom s největším sebezapřením. Methusalem ujal se T’eua, tázaje se Liang-ssiho: »Vaše dámy půjdou přece s námi do Německa?«

»Ano.«

»A nevrátí se do Číny?«

»Nikdy.«

»Tedy mohou se již teď vším právem za Němkyně pokládati. V naší vlasti je to ctí pro hosty, smějí-li s dámami stolovati. Dámy jsou květinami ve věnci společnosti; zdobí kruh a v jejich přítomnosti plynou slova jemněji a líbezněji. Myslíte-li, že jste nám nějakým díkem zavázáni, tedy přimějte svou matku a své sestry, aby přišly. Vždyť budeme úplně sami mezi sebou a nařídíme hostinskému, aby nikoho cizího do našeho pokoje nepouštěl.«

Jelikož bylo pozvání tímto způsobem podporováno, prohlásili bratři, že přivedou své dámy.

Nebyl ještě večer a hostinský měl zapotřebí delší lhůty, aby pokrmy připravil. Tato doba mohla býti zcela dobře vyplněna zábavou. Vždyť bylo tu plno otázek, vypravování a vysvětlování. To bylo však nudné pro ty, kteří nerozuměli čínsky. Proto hleděli se jinak zaměstnati.

Zatím se venku setmělo a hostinský přinesl sem několik lamp — skutečné petrolejové lampy s širokými hořáky a cylindry, druhá jistá známka, že se nacházejí na blýzku strýce Daniela.

Potom byly stoly k hostině připraveny a Liang-ssi odešel, aby přivedl svou matku a sestry. Když přišly, bylo roznášeno první jídlo, řídká polévka, ve které byly smáčené rybí ploutve.

Dámy byly právě tak oděny jako odpoledne. Byla jim vykázána čestná místa, matce nahoře a dcerám po obou jejích stranách, což se jim zajisté ještě nikdy nestalo. Vedle jedné dcery seděl král žebráků a vedle druhé Methusalem. Oba dávali si všemožnou práci, aby ohleduplnou pozorností zbavili dámy jejich veliké sklíčenosti, což se jim však nechtělo podařiti. Dostalo se jim jen zřídka krátké, sotva slyšitelné odpovědi.

Pokrmy záležely z různě upravených ryb a rovněž rozličně vařeného, smaženého a pečeného masa onoho zvířete, jímž Mohamedán právě jako žid opovrhuje, kdežto Číňan je chová ve velikém množství; jeden rakouský básník věnoval mu dokonce koktavou odu.

Že mijnheer nesouhlasil s mohamedány, nýbrž s oněmi rozumnými národy, kteří dotyčnému mnohokopytníku rádi a zplna prokazují zaslouženou úctu, to dokázal velice energicky. Nabíral si a dával si podávati, dokud co bylo. Ostatní byli syti, ale on jedl pořád ještě. A když byla na velikém talíři přinesena ještě koruna jídelního lístku, při čemž zvolal hostinský zvučným triumfujícím hlasem: »Siao-ťïm!« tu nerozuměl tlustý sice čínskému označení, poznal však mladistvého tvora v chřupavé do růžová vypečené kůrčičce a zvolal s nadšením: »Een klein, gebraden varken! Dat is goed! Dat eet ik, dat et ik op; ja wel, ik eet het varkén zekerlik al op — malé pečené sele! To je dobré. To budu jísti, to sním; opravdu, sním je skutečně celé!«

Dal se do něho s takovou horlivostí, jakoby byl dosud ničeho nejedl. A to dělal stoje, protože nemohl seděti. Methusalem měl opravdu strach, že si ublíží, a jenom z toho důvodu žádal pro sebe také kousek a významným mrknutím vyzval kapitána a Bohumíra, aby učinili rovněž tak. Ale to ostatní bylo statečným tlustým skutečně sněděno.

Na konec dostaly dámy čaj a páni raki a rýžové víno, jež bylo lepší než ono, které dříve pili. Dámy, jež jedly jenom velice málo, jelikož se pro Číňanku nesluší, aby před cizími zraky své ruce opětovně ukazovala, byly, když se velice obřadně rozloučily, po hostině Liang-ssim a Jin-tsianim domů doprovozeny. Pozůstalí poděkovali jim při rozloučení co nejzdvořileji za jejich přítomnost.

Nyní nastala doba, aby šli spat. T’eu dostál slovu: ani nejnalehavějšími prosbami cizinců nedal se pohnouti, aby se svými průvodčími se ubytoval v místnostech, cizincům vykázaných. Spal se svými průvodčími v hostinské místnosti, kde se večeřelo.

Ložnice záležely ostatně jenom ze čtyř holých stěn, kde stály nízké rákosové podstavce, jež musily býti pomocí přinesených pokrývek v postele proměněny. Byly zařízeny vždy pro dvě osoby. Methusalem byl pohromadě s Richardem a Bohumír s mijnheerem.

Tento pravil: »Vzduch tu znamenitě tráví.«

»Ano, to je pravda,« souhlasil Bohumír směje se potají. »Zdejší vzduch je výtečný; zdá se býti léčivý ve vysoké míře.«

»Dat is zij, en daarom zal ik hier blijven — to je a proto tu zůstanu.«

»Myslíte to vážně? Chcete skutečně koupiti obchod strýce Daniela?«

»Ja, ik koop ale de fabriek — ano, koupím celou továrnu.«

»Notabene, má-li chuť ji prodati. Bylo by to ovšem skvostné. Mohl by tu jíti s námi do Německa a odpočívati tam na svých čínských vavřínech.«

»En ik hier op meinen nederlandischen peper. Doch voor hedendaags leg ik mi op dit bed. Ik wil slapen — a já zde na svém nizozemském pepři. Než dnes lehnu si do této postele. Chci spáti!«

»Ano, ale ne chrápati!«

»Ik? Dat mak ik niets. Ik slaap zeer stil en mooi; dat kunnt gij geloven — já? To nedělám nikdy. Spím velice tiše a způsobně; věřte tomu!«

Ale asi za deset minut chrápal tak strašně, že se Bohumírovi celou noc zdálo o zemětřesení a hřmění děl a ráno byl nesmírně rád, když seznal, že ho ani kulka neusmrtila, ani země nepohltila.

Když vstoupili ráno cestující do hostinské místnosti, našli T’eua již v plné práci. Včera rozeslal posly do okolních míst a časně ráno přišli jejich Sian-yosové, aby odvedli své příspěvky, jimiž se vykoupili z návštěvy jeho podřízených, žebráků.

Po skončení této záležitosti bylo posnídáno, při čemž mijnheer již zase statečně se činil, a potom vyrazili.

Liang-ssi a Jin-tsian jeli ovšem také sebou. Tlustý prosil, aby ho dnes neuvazovali a držel se po celou jízdu také dosti obstojně v sedle.

Kdo z obyvatelů mohl běžeti, vyprovázel tlupu až za ves, kde poboční říčka v horském řetězu úzké příční údolí vymlela. Tímto údolím musili nyní projeti, aby dospěli k zmíněné již rovině, uhlím oplývající. T’eu ujišťoval, že budou v Ho-tsing-tingu již druhého dne odpoledne.

Methusalem držel se hlavně tohoto muže, jenž byl, jak se samo sebou rozumí, výtečným znalcem čínských poměrů. Chtěl se od něho učiti a dostalo se mu na vše, nač se tázal, nejobšírnějšího vysvětlení a poučení. Občas přidružil se však také ke svým společníkům, kteří musili se jenom mezi sebou baviti, protože se s průvodčími krále žebráků nemohli dostatečně dorozuměti.