Červenomodrý Methusalem/Vytrvalý běh v nosítkách

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Autor: Karl May
Zdroj: MAY, Karl. Červenomodrý Methusalem
Národní knihovna České republiky
Vydáno: Adolf Synek, Praha, 1910
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Eichner
Licence překlad: PD old 70
Index stran

S paluby byl položen můstek na nábřeží a potom rozloučili se naši čtyři dobrodruzi s mužstvem lodi.

Turnerstick kráčel zvolna a důstojně jako čínský mandarín. Za ním následovali ti tři ostatní, zcela přesně v témže pořadí, v jakém bývalo vídati studenta a jeho cídiče v domovině třikrát denně choditi k »Listonoši z Ninive.«

Vpředu pyšnil se obrovský novofundlanďan. Skutečně nesl také zde velikou sklenici studentovu v hubě! Kromě toho byl mu na hřbet přišněrován jakýsi druh tornistry na způsob sedla, jež obsahovala rozličné potřebné předměty. Na této tornistře nacházelo se pouzdro, do něhož měla se při delších pochodech sklenice uložiti.

Za psem kráčel vážně vzpřímen Methusalem. Měl na sobě svůj rodný studentský oblek, obě ruce v kapsách u kalhot a špičku roury z dýmky v ústech, vypouštěje husté obláčky dýmu.

Za ním následoval Bohumír z Bouillonu, zachovávaje přesně vzdálenost tří kroků. Na hřbetě visely mu na přič obě zadovky. V levé ruce nesl vodní dýmku, jejíž špičku měl v ústech jeho pán, vpředu kráčející, a v pravé ruce držel — což je to možné! — své »oboe«, jež bylo však vlastně fagottem. Ale nástroj byl tak přefoukán, že vydával jen kvikavé tony, pročež jej označil jmenem výše znějícího oboe. Statečný Bohumír byl tak neodlučný od své staré píšťaly, že mu ani na mysl nepřišlo, ptáti se, bude-li mu nástroj v Číně užitečný nebo obtížný. Zabalil jej jakoby se to samo sebou rozumělo, a jeho pánovi to ani na mysl nepřišlo nějakou poznámku k tomu přičiniti.

Za tímto štíto- a dýmkonošem šel Richard Stein. Měl zelenou čepici gymnasistů a pokud ostatního obleku se týče, byl věrným obrazem Methusalema, jenž ho před odjezdem rovněž tak vyparádil.

Když přešli můstek, obrátil se Turnerstick na pravo, kde tušili parník, po němž chtěli plouti do Kantonu. Ale Methusalem zavolal na něho: »Stát! Kam, mistře?«

»Na parník přece,« odpověděl kapitán, zastaviv se.

»Teď ještě ne. Dříve musíme vypíti jednu. Musíme oslaviti svůj vjezd. Na Sahaře pije se voda, je-li totiž jaká; ale v říši středu musí se najíti čep, jenž leží přec u každého sudu uprostřed. Podíváme se tedy, jakou látku tady čepují!«

»Ale ztratíme čas!«

»Pah! Při všem ztrácí se čas, při jízdě i sedění, při hejření i práci, při smíchu i pláči. Ostatně musím nevyhnutelně navštívili našeho zdejšího konsula, abych se mu představil a na rozličné věci se ho vyptal. Dovedu vás tedy do hotelu Hong-kong, kde můžete čekati až se vrátím.«

»Well! Je mi také vhod. Ale kterak dostaneme se skrze tuto tlačenici? Co chtějí jenom od nás tito lidé!«

»Co chtějí? Chci vám odpovědíti pěkným studentským veršem a při tom jenom jméno změniti, totiž:

‚Tu netvor přihnial se sem,
jehož Turnerstick zovem,
a houf lidu před ním stává,
jak před novou branou kráva!‘«

Obraz, jehož užil, nebyl tak špatně volen, jenom že měl na místo jména kapitánova jmenovati jeho vlastní jméno, protože na něho, Bohumíra a Richarda mnohem více zevlovali než na Turnersticka.

Tři takto oblečené lidi tu nikdy ještě neviděli. Jakmile sešli s můstku, pospíšili si všichni mužíčkové a ženušky, na blízku se nacházející, aby si je prohlédli a utvořili polokruh kolem nich. Muži všech barev a krojů, promícháni špinavými ženami kuliů a ještě špinavějšími dětmi, stáli tu a udiveně pohlíželi na neslýchané zjevy. Ale jejich úžas byl pln respektu. Bylo viděti, že pokládají tyto tři osoby za zcela zvláštní, vysoko postavené lidi, k čemuž přispělo značnou měrou důstojné jejich držení těla.

Kdežto tito dělali, jakoby ani nepozorovali, jaký rozruch způsobili, vzbudila projevovaná pozornost pýchu kapitánovu. Byl přesvědčen, že tato pozornost náleží výhradně jemu, a tak vznikla v něm myšlenka vydávati se za vysokého mandarína. Proto řekl k ostatním: »Nesluší se pro nás, abychom šli do hotelu. Lidé jako my, s osmnáctisty li kolem krku, musí jeti nebo aspoň palankinu použiti. Tam vidím státi nosiče nosítek, najměme je!«

Ukázal na skupinu kuliů, kteří se svými nosítky na blízku zastavili. »Nemám chuti,« odpověděl Methusalem. »Byl jsem tak dlouho na lodi, že se skutečně na to těším, abych se mohl řádně projíti.«

»Tedy chybí vám stavovské vědomí. Co mne se týče, tedy jsem generálmajor a nepoběhnu.«

»Zcela jak si přejete, sire. Nechte se tedy nésti! Půjdeme pěšky za vámi a najdeme vás v hotelu.«

»Krásné! Musíte si sami připsati vinu, jestliže vám nebudou potom prokazovati úctu, která nám náleží.«

Methusalem na to neodpověděl. Zeptal se jednoho z kuliů po hotelu Hongkongu, a když dostalo se mu na otázku, v anglické řeči pronesené, příslušného vysvětlení v téže řeči, tu kráčeli ti tři se psem v dosavadním pořadí dále.

Při tom pohrával kolem rtů studentových zvláštní úsměv. Snad byl toho náhledu, že pěšky zajisté lépe do hotelu dospěje, než kapitán ve svých nosítkách. A že se tu nemýlil, měl poznati již za několik málo okamžiků.

Turnerstick přistoupil totiž ke skupině kuliů a řekl dvěma, kteří měli nejpěknější nosítka: »Co stojing to, donésteng mne až k hotelung Hongkong?«

Udiveně pohlíželi na něho, vrtěli hlavami a jeden z nich odpověděl: »Yes, sir; Yon are in Hongkong.«

Rozuměl jenom slovu Hongkong a byl toho náhledu, že Turnerstick chce věděti, je-li v Hongkongu. Že ho nazýval sirem, byla bezpečná známka, že přes jeho čínský oděv nepokládá ho za syna středu. To vzbudilo hněv kapitánův; nasadil si skřipec na svůj nosík, vrhl jím na ubohého kuli velice impertinentní pohled a řekl: »Musím si vyprositing, abyste se mnou mluviteng čínsky! Jsem mandaring nejvyšší třídong a nemám chuti trpěling cizí dialekting! Tedy kolik zaplateng odtud až do hotelu?« 

»Hotel ?« tázal se kuli, jenž rozuměl nyní tomu jedinému slovu.

»Ano, hotel Hongkong.«

»{{Prostrkaně|Ah, we shall to bear to Hongkong-Hotel?«

»Ano, taming chci býtang doneseng. Kolik mámeng za to zaplatung?«

Protože při »ano« kývl přisvědčivě hlavou, bylo mu porozuměno. Při poslední své otázce učinil pantomimu počítání peněz, jež je ve všech zemích páně tatáž. Proto věděl kuli, co míní, a odpověděl: »Fifteen Fen or Candarins.«

»Patnáct fenů je stopadesát li, tedy celá marka; to je příliš mnoho!« mručel kapitán k sobě. A hlasitě dodal k tomu: »Tak mnoho zaplatiting nemůže mi ani napadnouteng. Jsem čínský mandarín a nedám se od žádného kuli předražitong. Dostanetung sto li, ale ani o haléř více!« 

Rozvázal jednu šňůru, odpočítal sto li a dal je jednomu z kuliů. Tento počítal po něm, zavrtěl hlavou a řekl: »Hundred-fifty Li, not hundred!«

»Dám sto; při tom to zůstaning,« stál na svém Turnerstick.

Kuli poznal z tváře kapitánovy, co tento mínil, a odvětil: »Sir, do Yon are a miser, a niggard, achurl?«

»Co, já že jseming lakomec? Škrtil? To je silné! To je v nejvyšší míře urážliving! Dejte mi mé peníze zpět! Dáming se néstěng od jinéhung!«

Zvolal to tak hlasitě a zlostně, že četní diváci, kteří čekali nějakou scénu, blíže se tlačili. Oba kuliové vyměnili spolu polohlasitě několik čínských vět, změřili si Turnersticka ještě jednou a to zevrubněji než prve a chtěli mu pak odpověď dáti. On je však předešel, rozevřel totiž, aby jim imponoval, svůj obrovský vějíř, a spustil na ně, na zlaté značky ukazuje: »Nechcete-li na mně viděteng, čím vlastně jsemg, tedy přečtěteng si zde mou navštiventong! Turningsticking, kuongaiu rafu-tsiang! Jsem geineralmajorinig! Rozumíting? Vás má čert vzítang, nechcete-li poslouchateng! Ponesete mne za sto li, nebo vás popadnang za uši!«

Aby této své hrozbě dodal důrazu, popadl kuliho za ucho a třepal jím. Kolem stojící jali se mručeti nevolí. Ale kuli upokojil je několika čínskými slovy, jimž Turnerstick nerozuměl, a pravil k němu hluboce se ukláněje: »Well, hundred Li; get into, Sir!«

Při tom otevřel dvířka nosítek a zval pokynem ruky kapitána, aby se posadil. Turnerstick těšil se ze svého vítězství, jež domníval se vybojovati. Nespozoroval škodolibých pohledů, plných napjatého očekávání, jež byly na něho upřeny, a vstoupil do nosítek.

Sotva že se na polštářovém sedadle pohodlně usadil, zvedli oba silní kuliové obě tyče na svá ramena. Zároveň přiskočili sem dva jiní kuliové, jeden na pravou a druhý na levou stranu nosítek. Byla v nich pohyblivá podlaha; mohla býti, zajisté za příčinou pohodlnějšího čistění, dolů otvírána, jestliže se na pravo a na levo háček z očka vysunul. Dva posledně jmenovaní kuliové to učinili; podlaha nosítek sklapla dolů; Turnerstick svezl se ovšem také a zůstal na nohou státi.

»U všech čertů!« křičel. »Co to má znamenating? Nosítkang jsou namístě podlahou opatřenang padacími dveřmi! Chci — —«

Dále nedomluvil, neboť oba nosiči dali se v pochod, aniž by na něho dbali. Běželi dle tamního způsobu rychlým klusem. Turnerstick vězel v nosítkách a musel také běžeti, ať chtěl nebo ne; ale jeho řvaní a hromování bylo ještě z dálky slyšeti. Svědkové této pro něho nepříliš čestné události smáli se tiše podařenému kousku, aniž by však své uspokojení nahlas projevovali. Vždyť museli tak činiti, jakoby byli nehodu »generalmajorovu« ani nezpozorovali.

Každý, kolem něhož se tato zvláštní doprava mihla, zůstal státi. Bylo viděti kvapně ubíhati dva kuli se zastřenými nosítky, jejichž podlaha visela dolů. Dole bylo viděti dvě nohy, jejichž chodidla, ve střevíce z červeného hedvábí oděná, byla konvulsivně činná, aby udržela s kuli stejný krok. Při tom řval nešťastný majitel těchto noh ustavičně: »Stát! Stát! Hned zastavteng! Hrom a peklo! Nemohu více běžeteng; decheng mně dochází! Stát, povídám, vy šibaling, stát, au — oh — ah!«

Pohled na tento prazvláštní transport musel nejvážnějšího člověka rozesmáti. Houf mládeže a jiných zahalečů běžel za nosítky, křiče, jásaje a pískaje. Nejdrastičtěji působily oba vážné obličeje kuliů, kteří tak veliký spěch jevili a při tom se tvářili, jakoby ani nevěděli, že jejich pasažér je nucen běžeti.

Museli také jíti kolem Methusalema, Bohumíra z Bouillonu a Richarda Steina. Tito tři zaslechli za sebou spílající hlas svého soudruha. Zůstali státi a ohlédli se. Tu spatřili, v jakém postavení se nacházel jejich Turmingsticking kou-ngan ta-fu-tsiang; ale dříve než mohli zakročili, přehnali se kuliové s nosítky kolem nich.

»Pane bože!« zvolal Bohumír z Bouillonu. »Co to bylo? Jestliže to nebyly nohy našeho námořního hrdiny, pak nemohu se již více spolehnouti na své vlastní oči. A jeho hlas to byl také. Kterak přichází k tomu, aby takovýmto způsobem kolem nás byl převezen?«

»Člověk by ani svým vlastním očím nevěřil,« odpověděl Methusalem. »Byl to Turnerstick; pochybnost není možná. Kterak se však dostal do tohoto směšného postavení? Pyramidální blamáž!«

»To je správné. Zaplatiti si takovou palankinovou truhlu a přece běžeti, tato myšlenka je právě tak bezedná jako nosítka sama. Viděl jsem kdysi slona, jenž byl podobným způsobem transportován. U takového zvířete má to své příčiny, ale u člověka třeba to nazvati bez příčiny.«

»Kdo ví, jakou hloupost provedl. Však to uslyšíme. Pospěšme si, aby ve zlosti snad ještě něco horšího nepodnikl.«

Vykročili rychleji než prve a nevšímali si pozornosti, již vzbuzovali. Šťastnou náhodou ležel hotel dosti blízko.

Hongkong nemá dobrých hostinců. Zájezdní hostinec téhož jména jest jediný, jenž zasluhuje poněkud názvu hotelu; ale je to přece jenom obrovská skříň, v níž se člověk volným necítí. Pokoje jsou beze všeho pohodlí; všecko ostatní volá rovněž po nápravě a přes to přese všecko třeba zaplatiti zcela neobyčejné ceny. Hongkong jmenuje se u Číňanů Hiang-Kiang a je to hornatý ostrov, jenž leží vpravo ode vchodu do zálivu Tschu-kiangu. Je to jeden z nejlepších přístavů čínské říše a může býti pokládán za anglický Gibraltar východu. Hlavní město je Viktoria. Je téméř zcela po evropsku zbudováno, má široké ulice, krásné, veliké domy, velkolepá skladiště zboží a elegantní villy. Kdo chce poznati čínský život, neprodlí zde, nýbrž použije první příležitosti, aby odešel do Kantonu, což bylo také úmyslem »červenomodrého Methusalema.«

Když dospěl tento se svými průvodčími k hostinci, slyšeli, jak z vnitřku rozléhá se zvučný, zlostný hlas Turnerstickův. Vstoupili do hostinské místnosti a spatřili kapitána obklopeného hostinským, sklepníky, kteří vězeli v dlouhých, modrých oblecích a několika policisty. Tito poslednější pocházejí většinou z Přední Indie, nosí tmavomodré uniformy a červené turbany a jsou ozbrojeni krátkými kyji.

Tito lidé naslouchali vypravování kapitánovu, nemohli však ničemu rozuměti, protože se nedal nikterak pohnouti, aby mluvil anglicky. Byl zrovna posedlý udati svou čínštinu, a protože z nich nikdo nerozuměl německy, nemohli se vpraviti do předneseného nesmyslu. Proto byl rád, když spatřil tři příchozí. Odstrčil lidi v cestě mu stojící, spěchal k Methusalemovi a pravil: »Je to neslýchané, skutečně neslýchané! Nejdříve mne přinutí, abych běžel v dobře zaplacených nosítkách, a potom, když si chci na to stěžovati, nerozumí nikdo z těchto domorodců čínsky. Je to přímo k zoufání!«

»Mýlíte se, kapitáne, pokládáte-li tyto lidi za domorodce, « poučoval ho tázaný. »Mluvte přece anglicky, tak budou vám rozuměti.«

»Anglicky? Ani mi nenapadne! Nacházím-li se v Číně, tedy užívám řeči nebeské říše. Mohu žádati, aby mi bylo rozuměno, mně, mandarínovi s osmnácti sty sapeky!«

»Nejste ještě v Číně, nýbrž v Anglii, Hongkong je anglická država.«

»Vím to dobře; ale žádám, aby se i zde těšili z mých znalostí jazykových. Víte, co se mi přihodilo?«

»Ano.«

»Nuže, co?«

»Bylo vám libo v nosítkách vytrvalý běh podniknouti.«

»Libo? Chcete si mne také ještě dobírati? Donutili mne k tomu, lstivě donutili!«

»A vy jste se nebránil?«

»Což jsem se mohl brániti?«

»Proč pak ne?«

»Protože by mi byli hlavu narazili, kdybych byl neběžel. Spokojeně usadil jsem se v nosítkách; tu zmizela podlaha pode mnou i octl jsem se s nohami v podsvětí. To by nebylo bývalo ještě tak zlé, neboť podlaha mohla býti snadno zase zahákována; avšak místo aby tak učinili, hnali se ti chlapi jako ztřeštění a mně nezbylo nic jiného než také běžeti.«

»Snad ti lidé ani nespozorovali, že jste se octl z horního patra v přízemí?«

»Oho! Ti to věděli velmi dobře. Vždyť jsem chtěl zůstat státi; ale oni hnali se ze všech sil; dostával jsem ránu za ranou. Má hlava bručí mi ještě teď jako basa; můj hřbet musí zářiti všemi barvami a v nohách mám pocit, jakoby bych byl na vysokém laně tančil. Mne chvěje se všech osmadevadesát údů; div se o mne mdloby nepokoušejí a pot putuje mi z těla v hustých proudech a kolonách. Mám si to nechat líbit?«

»Řekněte mi především jiným, kde jsou oba ti kuliové?«

»Kde jsou? Ano, kde pak jsou? Já to nevím.«

»Ale právě vy musíte přece nejlépe věděti, kde se nacházejí. Vždyť jste se dal od nich nésti.«

»Dal nésti! Dal nésti! Jaká to špatnost od vás! Vždyť vám povídám, že jsem nebyl nesen, nýbrž vlečen! Děkuji za tuto čínskou říši, kde musí člověk zaplatili sto li, aby směl v nosítkách běžeti! To šlo tak bez dechu kvapně, že mi nezbylo času nějaké spasné myšlenky se zachytiti. Vím jenom ještě, že jsem řval jako tygr; nepomohlo to však nic, neboť ti chlapi nerozuměli ani slova čínsky. A když zastavili konečně zde přede dveřmi, tu převrhli nosítka, že jsem se důkladně posadil na matku zemi, a uháněli odtud. ‚Tsching leav‘ zvolali ještě na mne. Co to znamená ?«

»Je to čínský pozdrav na rozloučenou.«

»Děkuji za takový pozdrav! Rozumí se, že jsem ihned vešel sem dovnitř a sháněl se po policii a státním návladním. Ale na místě toho přišli tito modrokabátníci, kteří nic jiného nedělají než huby otvírají. Je to snad zvyk a mrav?«

»Ne, na všechen způsob projevují tím jen obdiv vašim jazykovým vědomostem.«

»Kdyby tomu bylo tak, chtěl bych si to dáti líbiti.«

»Bohužel, zdá se, že se tito hodní lidé čínskou řečí ještě příliš málo zabývali. Užívá se tu hlavně angličtiny. Chcete-li, aby vám rozuměli, musíte mluviti anglicky.«

»Bohužel zdá se, že máte pravdu. Není to však hanba, nerozumějí-li mi zde v Hongkongu? Ovšem, je to jako v Německu. Dolnoněmec nerozumí Hornoněmci, a protože mluvím toliko nejčistčí hornočínštinou s elegantními koncovkami, nemohou se tito lidé vpraviti do mé jazykovědy. Budu museti tedy užívati angličtiny, chci-li míti zadost učinění. Neboť potrestáni musí býti tito lotři, exemplárně potrestáni. Musí mi býti vydáni. Dopravím je na svou loď a dám je tam zmrskati, že budou na mne pamatovati na věky a ještě déle!«

Mluvil pořád ještě nejzlostnějším tonem. Policisté a služebnictvo hotelu stálo zde čekajíc, zvědavo, kterak se tato záležitost dále vyvine. Bylo-li již objevení se kapitánovo pro ně neobyčejné, tím více bylo to vystoupení tří po studentsku oděných osob. Nevěděli, co z nich mají udělati, než jejich tváře, plné respektu, prozrazovaly, že nemají o nich nepatrné mínění. Nerozuměli sice slovům Methusalemovým, avšak ton, jímž byla pronesena, a jeho vážné, sebevědomé držení imponovalo jim.

Pokládal za potřebné odvrátiti kapitána od dalších kroků. Proto odtáhl ho za rameno stranou a řekl mu:

»Od vypráskání přece raději jenom upusťte, milý příteli!«

»Upustiti? Co vám to napadá! Chcete-li mne připraviti o mou satisfakci, tu nepotřebujete mne nazývati svým ‚milým přítelem.‘ Mým přítelem je toliko ten, kdo jedná v můj prospěch.«

»Vždyť to činím!«

»Tak? Jakým pak způsobem slouží to mému prospěchu, mám-li upustili od potrestání obou halamů?«

»Tak dalece, že upustíte od příležitosti znovu se blamovati.«

»Blamovati — — znovu? Co pak jsem se již blamoval?«

»Dokonce obrovsky.«

»Oho, pane Degenfelde! S jakou to přicházíte! Chcete mne urážeti? To byste mne donutil, abych tu záležitost s vámi projednal ostře broušenými šavlemi!«

»To by mohlo pro vás jenom smutný obrat vzíti, neboť zajisté smím říci, že mne doma pokládali za nejlepšího rváče. Vaše vysocectěná, smrtelná budova seznámila by se rovněž tak intimně jako nelíbezně s mým rapírem. K takovémuto řízení není ostatně ani nejmenší příčiny, jelikož nemyslím to s vámi zle nýbrž co nejlépe. Pochybujete-li, že jste se blamoval, tu lze si jenom přáti, abyste byl mohl býti svědkem všeobecné pozornosti, již jste vzbudil. Vždyť vypadalo to přece jen příliš podivně viděti vaše nohy v tak namáhavé činnosti. Já sám jsem se smíchu sotva zdržeti mohl.«

»Tak?

Tedy jste mne viděl ?«

»Ano.«

»A nenapadlo vám pomoci mi, mne z tohoto osudného postavení vyprostiti!«

»Přirozeně měl jsem to v úmyslu; nemohl jsem to však provésti, jelikož jste tak neobyčejně rychle přeběhl. Kuliové patrně věděli, že podlaha nosítek byla otevřena; musela býti tedy pro ně nějaká příčina, aby se tak zachovali, jako by toho byli nezpozorovali.«

»Ovšem že! Ti chlapi chtěli se pomstíti za padesát li, jež jsem jim strhl. Měl jsem totiž zaplatiti stopadesát.«

»Ah! A vy jste dal jenom sto? Vy jste jim utrhl mizerných třicet feniků? Bylo to důstojno mandarína, jímž jste přece chtěl býti?«

»Snad ne?«

»Ne. General se nehrdlí o padesát li. Touto špatně použitou šetrností jste prozradil, že nejste ani Číňan, ani mandarín. Kdyby vás byli pokládali za takového úředníka, jistě nebyli by se odvážili nechati vás v nosítkách putovati. Nalehejte jenom na potrestání těchto lidí, tu stane se ona událost, pro vás na všechen způsob osudná, ještě známější než dříve; budete úředně vyzván, abyste se legitimoval jako generálmajor a jelikož toho nedovedete, můžete se octnouti v postavení, jehož bych já si aspoň nepřál.«

Turnerstick vjel si oběma rukama za uši, aby se tu poškrabal.

»Sapperlot!« mručel. »Na to jsem nevzpomněl. Mám snad státi jako obžalovaný před těmito Tsching-Tschang-Tschongi? K tomu nemám ovšem žádné chuti. Raději nechám ty padouchy běžet.«

»To je to právě, co vám chci poraditi. Myslil jste, že se pro nás nehodí jíti do hotelu pěšky. Vy jste, pravda, nešel, za to však běžel. Mluvil jste o tom, že nebudou se mnou jednati s patřičnou úctou. Jakou pak úctu prokázali vám? Doporučuji vám, abyste se příště spoléhal raději na mou radu než na svá vnuknutí.«

»Ano, teď můžete mi kázati! Ale takového něco se mi podruhé jistě nepřihodí!«

»Totéž jste řekl, když jste byl penězoměncem napálen!«

Dobrodružství kapitána Turnersticka v nosítkách.
»Hm, ano! Není to žádné příjemné tsching-tsching, jímž mne říše středu pozdravuje, však já si na ‚synech nebes‘ přece ještě vynutím úctu, na niž má právo muž takových jazykových vědomostí jako já. Jako dobrý diplomat chci upustiti od pronásledování kuliů. Běda však Číňanu, kterému by napadlo, dovoliti si příště podobný žert se mnou! Na jeho vlastním copu bych ho pověsil! Tedy tato záležitost je vyřízena. Co uděláme teď?«

»To, k čemu můj pes nám příklad dává: Vypijeme jednu.«